ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1277.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1277/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 9 To 105/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 90/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 14 T 90/2014, byl obviněný M. N. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku se spoluobviněnými A. B., B. G. D., T. G. a Š. T., kteří byli také odsouzeni uvedeným rozsudkem. Za to mu byl uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozený byl s uplatněným nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný M. N. se společně se spoluobviněnými uvedeného zločinu dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku, které v podstatě spočívalo v tom, že po předchozí domluvě, že přinutí poškozeného M. B. k zaplacení odškodnění za telefonické vyhrožování zabitím, dne 3. 10. 2013 obviněný B. vylákal na schůzku poškozeného v P., okr. P.-z., kam se dostavili i obvinění D., G. a T., na poškozeného vytvářeli psychický nátlak tak, že mu prostřednictvím obviněných B. a T. zdůrazňovali, že se dopustil závažného trestného jednání, za které by mu mohli uříznout hlavu, že mu reálně hrozí vysoký trest vězení z něhož by se mohl vykoupit částkou 500 000 Kč, přičemž obviněný B. na něj křičel a vyhrožoval mu, že ho zabije, obviněný T. jej udeřil do krku a následně opakovaně rukou do obličeje, v důsledku čeho se poškozený začal obávat o svůj život a pod tímto tlakem souhlasil s tím, po snížení této částky na 300 000 Kč, že se pokusí tuto sehnat a souhlasil i s požadavkem, že do zaplacení dá zatím do zástavy své vozidlo BMW, kdy pod tímto tlakem v nedalekém autobazaru sepsali kupní smlouvu, že toto vozidlo prodává za 200 000 Kč obviněným T. určenému obviněnému G., kterému vozidlo i doklady předal, aniž by mu kupní cenu vyplatil, následně byl zejména obviněným G. upomínán, že se blíží termín splátky a na den 7. 10. 2013 byl vyzván ke schůzce v Obchodním domě Eden, kde se s ním sešli obvinění B., G. a N., kteří následně přivolali i obviněného T. a zde poškozenému důrazně připomenuli jeho dluh ve výši 300 000 Kč, ačkoliv si byli vědomi, že svým vystupováním v něm zesílí obavy, že výhrůžky zmíněné při první schůzce uskuteční, přičemž poškozený byl takto nucen souhlasit s jejich požadavkem, že dluh uhradí ve třech splátkách po 100 000 Kč, přičemž v následujícím období poškozeného prostřednictvím G. telefonicky urgovali a zjišťovali, zda již sehnal peníze, že první splátku má uhradit na schůzce dne 6. 11. 2013 v Obchodním centru Flóra, kde na něj již čekali obvinění B., D. a N. a požadovali první splátku, přičemž byli zadrženi policejními orgány, jimiž byla tato fáze trestné činnosti monitorována.
Proti rozsudku okresního soudu podali všichni obvinění a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 9 To 105/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. N. prostřednictvím obhájce včas dovolání. V obsahově rozsáhlém dovolání uvedl, že podle obžaloby je podstatou jeho trestné činnosti účast na schůzce dalších odsouzených s poškozeným M. B. dne 7. 10. 2013 a následně dne 6. 11. 2013, kdy podle obžaloby jednal poučeně a aktivně se zapojil do dalšího vývoje. Nic jiného, že mu není kladeno za vinu. Listina s vyděračským obsahem, nalezená při prohlídce jeho vozidla, která i podle státního zástupce zřejmě nesouvisí s touto věcí, ale týká se jeho věrohodnosti, že je od jiné osoby, která se cítila ohrožena, obrátila na něj a on jako špičkový odborník v ochraně osob pracuje i s takovými dokumenty. Soudu prvního stupně navrhl provedení výslechu osob, kterých se listina týká, ale soud je neprovedl, proč je neprovedl ani neodůvodnil, ale v odůvodnění rozsudku je o této listině zmínka. Odvolací soud se pak touto jeho námitkou vůbec nezabýval.
Na schůzkách dne 7. 10. 2013 a 6. 11. 2013, jichž se účastnil, že také nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání, nikdo se nedopustil žádné hrozby. Vydírání mělo být zahájeno již při první schůzce dne 3. 10. 2013, které se ale on nezúčastnil a z dokazování přímo nevyplývá, že by věděl o konkrétním jednání ostatních odsouzených na této schůzce. Pokud soudy jeho znalost průběhu první schůzky dovozují na základě toho, že si daného dne telefonoval s odsouzeným A. B., s kterým se zná více než 10 let a běžně telefonicky komunikovali, následně i s odsouzeným Š. T., považuje tento závěr za spekulativní a nepodložený dalšími důkazy. Soudy tyto telefonáty bez znalosti jejich obsahu považují za důkaz o tom, že se s ostatními odsouzenými domlouval na spáchání daného trestného činu a byl zapojen do problematické transakce s automobilem. Že nevěděl o konkrétním jednání ostatních odsouzených na první schůzce, podle obviněného vyplývá i z prostorového odposlechu ze schůzky dne 6. 11. 2013, kdy nikomu nevyhrožoval, působil jako uklidňující činitel a snažil se pomoci poškozenému s hledáním řešení jak uhradit existující dluh. Vše působí dojmem oboustranně velmi klidně vedeného jednání, až překvapivě klidně vzhledem k tomu, že se poškozený k vrácení peněz neměl. K argumentaci soudu v rozsudku, že poškozený byl klidný, protože si byl vědom přítomnosti policie, obviněný namítá, že to nijak nevysvětluje skutečnost, že žádný z odsouzených nevyvíjel nátlak a vše probíhalo v klidném duchu. Prostorový odposlech z Obchodního centra Flóra svědčí také o tom, že ani předtím, v Obchodním domě Eden k žádnému důraznému připomínání dluhu nedošlo. Nelze tak podle obviněného M. N. hovořit o nějakém nátlaku a rozhodně ne z jeho strany. Přepis odposlechu, že orgány činné v trestním řízení hodnotily velmi subjektivně, je nesprávně přepsán, některé pasáže chybí a soudy jeho text hodnotily jednostranně v jeho neprospěch.
Obviněný M. N. dále poukázal na svoji výpověď, že byl přesvědčen o důvodu své přítomnosti na schůzkách jen proto, že poškozený si měl najmout na odsouzeného A. B. nájemného vraha a on, jako osoba pracující v oblasti ochrany osob, byl na obou schůzkách přítomen z profesionálních důvodů, přičemž byl také ostatními odsouzenými informován o tom, že jim poškozený dluží větší částku peněz, podrobnosti vzniku tohoto dluhu ale neznal a nesvědčí ani žádný důkaz o tom, že by je znal. Nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, který jeho informovanost o podrobnostech jednání ostatních odsouzených na první schůzce s poškozeným dne 3. 10. 2013 dovodil z toho, že se poškozeného zeptal, zda splácí předmětné vozidlo. Protože byl informován o větším dluhu poškozeného, logicky se ho mohl ptát na splácení předmětného vozidla, aniž měl v úmyslu jej vydírat. Přítomnost více osob na jednání s poškozeným dne 6. 11. 2013 pak vysvětluje tím, že ostatní odsouzení měli z poškozeného nemalé obavy, když A. B. vzkazoval, že jej „nechá oddělat“ a tento se mohl právem domnívat, že mu z jeho strany hrozí reálné nebezpečí. Proto se odsouzení chovali obezřetně a na schůzku jej také vzali, proto také on přišel ozbrojen, jako špičkový odborník má zkušenosti s ochranou osob a ostatní odsouzení spoléhali na jeho klidné a rozvážné jednání.
Obviněný M. N. nesouhlasí ani s argumentací soudů, že jeho obhajoba byla vyvrácena provedenými důkazy, zejména pak výpovědí poškozeného, když tento vyhrožoval jinému fyzickou likvidací, prodal automobil, aniž na to měl právo, hrubě fyzicky napadal i svoji družku, svědkyni L. M., která pak před soudem změnila svoji výpověď v neprospěch odsouzených nejspíš proto, že měla strach z dalšího násilí ze strany poškozeného a byla jím náležitě zpracována. Proto tuto její výpověď je v této části podle obviněného třeba brát s velkou rezervou, přičemž ale nikdy nevypovídala v jeho neprospěch.
Podle obviněného tak důkazy, o které soudy opřely výrok o jeho vině, lze vyložit i jinak a v jeho prospěch, přičemž se jedná také pouze o nepřímé důkazy a z žádného z nich nevyplývá, že by poškozeného vydíral a věděl, že dluh poškozeného je sporný. Nepřímé důkazy tak netvoří ucelený řetězec, když z nich nelze vyvodit jen jediný závěr a vyloučit možné jiné závěry. Výpovědi poškozeného a svědkyně L. M. nejsou podle něj dostatečně věrohodné. Dále citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zabývajícími se zjišťováním skutkového stavu věci, hodnocením důkazů, zásadou „in dubio pro reo“ a prokazováním úmyslu, přičemž podle jeho názoru se rozhodnutí soudů vymykají z mezí ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a jsou s uvedenou zásadou v rozporu. V důsledku neprovedení některých důkazů namítá také tzv. opomenuté důkazy a porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože jeho vina nebyla prokázána.
V závěru dovolání obviněný M. N. poukázal na zásadu subsidiarity trestního práva a princip „ultima ratio“, když účelem trestního práva není jeho zneužívání k řešení osobních sporů. Důvody nesprávného posouzení skutku oběma soudy pak shrnul tak, že neprovedly všechny důkazy, rozhodnutí opřely o skutečnosti, které nebyly předmětem důkazního řízení, nesprávně vyhodnotily zjištěné důkazy, důkazy hodnotily selektivně a jednostranně v jeho neprospěch, rozhodly jen na základě nepřímých důkazů, které netvoří ucelený logický systém a porušily zásadu „in dubio pro reo“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby. Alternativně navrhl, aby po zrušení rozhodnutí soudů byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nesplňuje obsahové náležitosti, když neobsahuje konkrétní dovolací důvod a pokud vada nebyla odstraněna na výzvu soudu, mělo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Převážná část dovolacích námitek obviněného ale stojí mimo jakéhokoliv dovolacího důvodu a jedinou námitkou, kterou by bylo možno podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Tu ale považuje za neopodstatněnou a bylo by namístě dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.
III
Nejvyšší soud předně zjistil, že obviněný v rozporu s požadavky na obsahové náležitosti dovolání, uvedenými v §265f odst. 1 tr. ř., v dovolání neuvedl žádný konkrétní důvod dovolání s odkazem na zákonné ustanovení §265b tr. ř. Z obsahu jeho obsáhlého dovolání lze ale dovodit, že uplatnil jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když také namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek, kterého se měl dopustit a nebylo prokázáno, že by jednání, které je mu dáváno za vinu, splňovalo znaky předmětného trestného činu. Nejvyšší soud proto nepovažoval za nutné vrátit věc soudu prvního stupně bez rozhodnutí o dovolání, aby postupem podle §265h odst. 1 tr. ř. odstranil tuto jeho vadu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že z podstatné části čistě procesní námitky obviněného, týkající se zejména hodnocení důkazů soudy, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z výše uvedené podstatné části obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky nejsou založeny na zpochybňování právního posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku, ale z podstatné části na zpochybnění zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů soudy a na polemice s argumentací soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí. Skutkovou je také námitka obviněného, že bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato zásada souvisí s hodnocením důkazů a má procesní, nikoliv hmotně právní povahu.
Pokud obviněný namítá nedostatek zavinění s tím, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin, přičemž zejména popírá vědomost rozhodných okolností případu, i tato námitka, obecně sice hmotně právní, je založena na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy a s jejich skutkovými závěry, které se pak staly podkladem pro závěr o existenci úmyslu. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Tak soudy v této trestní věci postupovaly a nelze jim vytýkat nesprávné hodnocení důkazů jen proto, že je obviněný hodnotí jinak. Přitom posuzuje jednotlivé důkazy izolovaně, ale závěr o jeho vině je prokazován souhrnem všech soudy uvedených skutečností a důkazů, a to zejména také výpovědí poškozeného a svědkyně L. M., které obviněný naopak považuje za nevěrohodné. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného, a proto postačí plně odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, s kterými se Nejvyšší soud ztotožnil.
Pouze na doplnění lze uvést, že Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že přítomnost více osob na jednání s poškozeným dne 6. 11. 2013 byla dána tím, že ostatní odsouzení měli z poškozeného nemalé obavy, když A. B. vzkazoval, že jej „nechá oddělat“, tento se mohl právem domnívat, že mu ze strany poškozeného hrozí reálné nebezpečí, proto se chovali obezřetně a proto také on na schůzku přišel ozbrojen. Tato námitka je v přímém rozporu s provedenými důkazy a se zjištěným jednáním spoluobviněných vůči poškozenému zejména na první schůzce dne 3. 10. 2013 v P. Pokud jde o námitky ohledně listiny s vyděračským obsahem, nalezené při prohlídce vozidla obviněného, tak okresní soud konstatoval, že nesouvisí s touto trestní věcí a tedy důvodně nevyhověl návrhu na provedení výslechu osob, kterých se listina týká, protože by to bylo bez významu a tedy nadbytečné.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, z nichž v napadeném usnesení vycházel i krajský soud a provedenými důkazy, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soud prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Jak již bylo výše uvedeno, není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Jedinou námitkou odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe a pravidla „ultima ratio“.
Zásada subsidiarity trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji proto řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip „ultima ratio“ je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny.
Obviněný v souvislosti se subsidiaritou trestní represe namítal, že trestním postihem není možné nahrazovat řešení osobních sporů, jak tomu bylo v tomto případě. Tato námitka ale nemůže obstát, protože jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným a svojí závažností převyšuje běžně se vyskytující případy těchto trestných činů. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že přes subjektivní přesvědčení obviněného o marginální závažnosti jeho jednání, se jedná o vysoce společensky závažný případ trestného činu vydírání. Osobní spory jsou přitom běžnou příčinou obdobné trestné činnosti, a pokud byly naplněny všechny znaky trestného činu, nemůže stát rezignovat na svoji povinnost stíhat a spravedlivě potrestat jejich pachatele jen s odkazem na subsidiaritu trestní represe nebo princip „ultima ratio“.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a toto bylo správně kvalifikováno jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Protože jediná hmotně právní námitka týkající se subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“ byla shledána zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného M. N. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu