ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.23.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 23/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. července 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. A. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 5 To 501/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 123/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 T 123/2014, byl obviněný M. A. uznán vinným v bodech 1) a 2) dvěma zločiny podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (nemovitostí konkrétně uvedených ve výroku o trestu). Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že ad 1) „ poté, co sám přesně nezjištěného dne v měsíci březnu 2012 jako zástupce realitní kanceláře ProfiRealPlus s. r. o. oslovil D. Š., která prostřednictvím jiné realitní kanceláře převáděla svůj členský podíl bytového družstva spojený s užívacím právem k družstevnímu bytu č. … o velikosti 1+4 na adrese K., M. …, v úmyslu se obohatit a za využití vzbuzení důvěry u poškozené, využití její sociální izolace a malé schopnosti řešení finančních problémů, D. Š. přesvědčil, aby svůj členský podíl prodala prostřednictvím jeho realitní kanceláře s tím, že členský podíl nejprve převede na jeho osobu, následně obdrží částku 200.000 Kč, která bude použita na úhradu dluhů souvisejících s předmětným bytem, následně bude členský podíl převeden na případnou třetí osobu a D. Š. obdrží zbytek peněz s tím, že byt se prodá nejméně za částku 700.000 Kč, dne 29. 3. 2012 předložil D. Š. k podpisu dohodu o převodu členských práv a povinností s tím, že dohoda obsahuje jejich předchozí ústní ujednání, v důsledku čehož D. Š. téhož dne dohodu podepsala a nechala úředně ověřit svůj podpis, přičemž dle dohody převedla na obžalovaného členský podíl bytového družstva spojený s právem k výše uvedenému družstevnímu bytu za částku 700.000 Kč s tím, že z kupní ceny nabyvatel zaplatil částku 200.000 Kč při podpisu hotově, částku ve výši 200.000 Kč uhradí nabyvatel do 10. 4. 2012 hotově a částku ve výši 300.000 Kč uhradí nabyvatel hotově do 1. 9. 2012, přičemž ve skutečnosti dne 29. 3. 2012 po předchozí dohodě uhradil obviněný za D. Š. její dluh vůči bytovému družstvu, dále poplatky a penále vůči původní realitní kanceláři a poplatky spojené s převodem v celkové výši 186.000 Kč, a v hotovosti předal D. Š. toliko částku 14.000 Kč, tedy zbývající rozdíl do částky 200.000 Kč, poškozené nedal do ruky uzavřenou dohodu, následně jí na její žádost předložil jinou dohodu, než která odpovídala skutečně uzavřené, a rovněž předložil padělané výdajové doklady, podle kterých předal D. Š. jednak dne 10. 4. 2012 částku 200.000 Kč jako druhou část kupní ceny za převod členských práv a povinností, jednak dne 1. 9. 2012 částku 300.000 Kč jako doplatek kupní ceny, ačkoliv ve skutečnosti tyto částky poškozené nepředal a způsobil jí tak škodu ve výši nejméně 500.000 Kč, “ ad 2) „ po předchozím delší dobu trvajícím působení, ovlivňování, využitím submisivity poškozeného a jeho neschopnosti řešit majetkové záležitosti, v úmyslu se na jeho úkor obohatit, přesně nezjištěného dne na podzim roku 2012 v K., okres B., přesvědčil J. K., aby mu jako fyzické osobě prodal rodinný dům č. p. … stojící na pozemku parcelní č. … spolu se zahradou a stavební parcelou, přičemž dohoda zněla na částku 1.700.000 Kč s tím, že část kupní ceny bude uhrazena tak, že poškozený získá do vlastnictví jednopokojový byt v ceně 600.000 Kč a zbytek bude uhrazen v hotovosti, následně dne 22. 12. 2012 v K. předložil poškozenému k podpisu dvě kupní smlouvy s ujištěním, že obsah odpovídá předchozí dohodě, přičemž poškozený tyto podepsal bez toho, že by si je přečetl, když neměl s sebou brýle, ale obviněnému na základě jeho ujištění důvěřoval, přičemž oproti dohodě podle kupní smlouvy prodal poškozený nikoliv obviněnému jako fyzické osobě, ale společnosti ProfiRealPlus s. r. o. zastoupené jednatelem M. A. výše uvedené nemovitosti za částku 800.000 Kč s tím, že kupní cena byla uhrazena jednak v hotovosti ve výši 10.000 Kč při podpisu kupní smlouvy, jednak v částce 790.000 Kč buď na účet či v hotovosti, a další kupní smlouvou zakoupil J. K. od třetí osoby bytovou jednotku č. … nacházející se v bytovém domě č. p. … na pozemku č. … spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech bytového domu, vše zapsáno na LV č. … pro katastrální území O. P., obec K., a to za částku 700.000 Kč, přičemž ve smlouvě jako zprostředkovatel vystupovala společnost ProfiRealPlus s. r. o. zastoupená jednatelem M. A., na jejíž účet měla být kupujícím zaplacena kupní cena s tím, že tato bude převedena prodávající osobě, a poškozený tímto jednáním přišel o rodinný dům se zahradou a pozemkem a získal byt v částce vyšší, než bylo dohodnuto, čímž J. K. byla takto způsobena škoda ve výši 1.000.000 Kč .“
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 5 To 501/2015, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného zrušil výrok o trestu propadnutí věci. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně zamítl.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a rozhodnutí o uložení povinnosti nahradit poškozenému J. K. škodu ve výši 1 000 000 Kč. Obviněný je přesvědčen, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť v řízení nebyly provedeny důkazy, které jsou pro rozhodnutí podstatné a mohly podle něj zásadně změnit skutkový stav. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) zdůraznil obviněný, že s poškozeným opakovaně jednal, o čemž existuje mnoho záznamů v písemné formě, opakovaně poškozenému předával i peníze oproti příjmovým dokladům. Obviněný má za to, že závěry znalce z oboru grafologie jsou nesprávné a sporné, pokud tento uvedl, že se pravděpodobně jedná o padělané podpisy, a to i v případech, kdy poškozený listiny podepsal před zaměstnancem pošty. Podle obviněného znalec ve znaleckém posudku ani neučinil žádný kategorický závěr ohledně pravosti podpisů, přesto soud na základě toho uzavřel, že poškozený zkoumané listiny nepodepsal. Obviněný dále považuje za nesprávný závěr krajského soudu o tom, že ze spisu vyplývá, že mu byly vráceny originály pokladních dokladů z ledna 2013, tyto se podle něj z policejního spisu nejspíše ztratily a nemohly být podrobeny grafologickému zkoumání. Kdyby doklady, které orgánům policie předal, byly podrobeny grafologickému zkoumání, nepochybně by byla potvrzena jeho výpověď o tom, že se s poškozeným opakovaně sešel, aby mu předal peníze na vypořádání sjednané ceny. Podle obviněného je nesporné, že originály uvedených dokladů policejnímu orgánu vydal pro účely grafologického zkoumání, a neměl důvod následně v hlavním líčení tyto nevydat, pokud by jimi ovšem disponoval. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ztráta těchto výdajových dokladů je účelová. Obviněný se dále domnívá, že nebyla objektivizována výše škody, která měla vzniknout poškozenému J. K., když soud při stanovení výše škody vycházel toliko z výpovědi poškozeného. Obviněný v této souvislosti navrhoval doplnit dokazování znaleckým posudkem, který by ocenil hodnotu rodinného domu, a měl být rovněž vyslechnut znalec Ing. P. Želinský, který zpracoval posudek k dani z převodu nemovitostí a stanovil hodnotu nemovitosti na 796 400 Kč. Podle obviněného požadavek poškozeného na zaplacení částky 1 700 000 Kč, byl podle něj zcela neadekvátní. Soudy vůbec nezjišťovaly hodnotu nemovitosti a cena zjištěná znalcem je podle obviněného jediným objektivním vodítkem, když tento znalecký posudek akceptoval i finanční úřad. Obviněný v této souvislosti poukázal na údajně špatný stav nemovitosti. Soud neměl učinit závěr o výši škody pouze na základě výpovědi poškozeného a cena domu měla být objektivizována. Obviněný poukázal na to, že v současné době probíhá civilní řízení vyvolané poškozeným J. K. o určení vlastnictví k domu, který namítá neplatnost kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2013 pro nedostatek vůle prodat obviněnému dům za 800 000 Kč. Argumentace krajského soudu ohledně zrušení trestu propadnutí věci podle obviněného demonstruje neznalost obsahu spisu ze strany soudu. Poškozenému tedy byla přiznána náhrada škody ve výši 1 000 000 Kč, přestože výše škody nebyla soudy objektivizována a vychází toliko z tvrzení poškozeného, nebylo soudy zohledněno, že probíhá civilní řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy. Poškozenému se tak výrokem o náhradě škody dostalo bezdůvodného obohacení, kdy je vlastníkem rodinného domu, vlastníkem bytové jednotky v hodnotě nejméně 650 000 Kč, aniž by cokoli za tuto bytovou jednotku zaplatil a ještě mu byl přiznán nárok na náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč, který je ale v rozporu s hmotněprávními předpisy a měl by být Nejvyšším soudem zrušen. Dále obviněný uvádí, že je na místě posoudit, zda se vůbec jedná o trestný čin podvodu, když smlouva o převodu nemovitosti musí mít písemnou formu a v kupních smlouvách je uvedena kupní cena 800 000 Kč, jak o ní vypovídá on. Nepochybně bylo v možnostech poškozeného se s obsahem smlouvy seznámit. Obviněný odmítá jakékoli ústní dohody ohledně ceny 1 700 000 Kč, za niž by byl dům neprodejný. Podstatný je podle obviněného projev vůle vyjádřený v kupní smlouvě. Poukázal na znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie na osobu poškozeného s tím, zda vůbec byl poškozený ochoten vnímat realitu a skutečnost, že v kupní smlouvě je uvedená částka 800 000 Kč a nikoli částka, na které se dohodli, kterou však kupující nebyl ochoten akceptovat. Kupní cena byla tedy smlouvou stanovena na 800 000 Kč. Podle obviněného je nepravděpodobné, že by si poškozený vůbec nepřečetl a nepochopil obsah kupní smlouvy, když o prodeji jednal opakovaně, neuzavřel toliko jednu kupní smlouvu, není osobou sociálně vyloučenou a nesvéprávnou. Podle obviněného toliko nebyl ochoten vnímat předmětnou kupní cenu, což mu ovšem nemůže být přičteno k tíži. Smlouva byla uzavřena v roce 2012, katastrální úřad poté zasílal provedení vkladu každému z účastníků a poškozený ani tehdy nenamítal nic proti kupní ceně, jinou představu o kupní ceně měla zřejmě bývalá manželka poškozeného, kdy to byla právě ona, kdo inicioval trestní oznámení. Obviněný v závěru namítá, že skutek, jehož se měl dopustit vůči poškozenému J. K. není trestným činem. J. K. nebyl podle něj jeho jednáním poškozen a v případě, že ano, je na poškozeném, aby se v občanskoprávním řízení domáhal náhrady škody.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) obviněný namítá, že skutek tak jak je popsán v rozsudku není trestným činem. Hodnocení důkazů (hodnocení věrohodnosti poškozené i dalších důkazů) soudy považuje obviněný za nepřípustné. V průběhu řízení byli podle obviněného vyslechnuti svědci, kteří potvrdili, že poškozená D. Š. převzala zbývající část dohodnuté ceny ve výši 500 000 Kč, soudy však shledaly výpovědi nevěrohodnými, přitom nalézací soud vyslechl svědkyni S., která neměla s touto trestní věcí nic společného, aby z její výpovědi učinil závěr, že již v minulosti se dopustil obdobného jednání jako v této věci, a učinil závěr o tom, že došlo k podvodnému jednání. Obviněný trvá na tom, že o předání částky 500 000 Kč, jako doplatku kupní ceny ve výši 700 000 Kč poškozené, svědčí výpověď jeho, výpovědi rodinných příslušníků (jeho bratra a otce), výpověď svědka M. a příjmové doklady, na nichž poškozená potvrdila, že částku 500 000 Kč převzala. Soudy jako stěžejní vzaly důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a psychologie, ve kterém byla osoba poškozené hodnocena jako důvěřivá, avšak podle obviněného nebyla osobou, která by nepřicházela do kontaktu s lidmi, má dokonce středoškolské vzdělání, pracovala na pokladně Českých drah a nepochybně jí byl znám význam peněz a smluv. Soudy podle obviněného pomíjejí skutečnosti, že poškozená krátce před vstupem do insolvenčního řízení bezplatně převedla svou zahradu na rodinné příslušníky, uzavřela s realitní kanceláří smlouvu o zprostředkování prodeje svého družstevního podílu, tedy podle obviněného jednala účelově, aby před svými věřiteli skryla svůj majetek, nelze podle něj proto vyloučit, že také v tomto případě jednala poškozená s úmyslem se obohatit. Kroky poškozené před vstupem do insolvenčního řízení vypovídají podle obviněného o tom, že jednala plánovitě a s rozvahou pro sebe získat prospěch, pokud by insolvenční správkyně nepožadovala řešit věc přes policii, poškozená by žádné trestní oznámení neučinila, neboť se sama necítila být podvedena. Důkazy byly podle obviněného vyhodnoceny jednostranně v jeho neprospěch. Soudy nesprávně posoudily skutek jako trestný čin podvodu. Ač s tím obviněný nesouhlasí, bylo údajně prokázáno, že nezaplatil poškozené ve sjednaných termínech zbývající část úhrady za převod družstevního podílu. Nezaplacení kupní ceny jako nedodržení závazku, však podle něj nemůže být kvalifikováno jako trestný čin. K tomu by podle obviněného muselo být prokázáno (což se podle něj nestalo), že neměl v úmyslu poškozené zbývající část úplaty ve výši 500 000 Kč zaplatit a již při uzavření smlouvy jednal s tímto úmyslem. V řízení zůstala podle přesvědčení sporná toliko otázka, zda poškozená obdržela za převod podílu celou úplatu či nikoli. Tuto otázku je však podle obviněného nutno řešit cestou občanskoprávního řízení a nikoli, aby takové jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu. Uvedený skutek tak podle něj není trestným činem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V Dodatku k dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 5 To 501/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 T 123/2014.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se s ohledem na obsah dovolání k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na shodných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 381 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud odvolací. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného [jak ke skutku pod bodem ad 1), tak ke skutku ad 2)] z podstatné části dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, které obviněný založil na popření skutkového zjištění uvedeného ve výroku o vině [bod body ad 1) a ad 2)] a na opakování své verze průběhu skutkového děje, na které po celou dobu řízení před soudy trvá a nesouhlasí se skutkovým stavem zjištěným oběma soudy.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) obviněný se domnívá, že skutek, jak je popsán není trestným činem, hodnocení důkazů soudy je podle něj nesprávné a výrazně v jeho neprospěch. Obviněný polemizuje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie vypracovaného na osobu poškozené a má za to, že soudy nesprávně hodnotily věrohodnost výpovědi poškozené. Obviněný tak nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů s tím, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž sám také v dovolání podrobně rozebírá důkazní situaci, důkazy sám hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry. Jeho námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, pokud jsou založeny výhradně na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů při dokazování a hodnocení důkazů. Obviněný v dovolání opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje o poctivosti uzavření kupní smlouvy a o zaplacení také dvou zbývajících splátek kupní ceny, přičemž tuto verzi měly podle něj také soudy shledat jako správnou. Výpověď poškozené považuje za nevěrohodnou a její jednání za účelové, plánovité, vedené úmyslem se obohatit. Z provedených důkazů poukazuje na ty, které podle něj svědčí o jeho nevině (výpovědi rodinných příslušníků ohledně schůzek s poškozenou a výplatě dvou splátek kupní ceny) a právě těmto měly podle něj soudy uvěřit. Naopak ty důkazy, které svědčí o jeho vině, sám hodnotí zcela izolovaně a považuje je za neprokazující jeho vinu. Nesouhlasí s tím, jaké důkazy shledaly soudy věrohodnými a staly se proto podkladem pro jejich rozhodnutí.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský soud a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil.
Skutečnost, že se skutek stal tak jak je popsán ve skutkové větě a obviněný svým jednáním naplnil znaky uvedeného zločinu (včetně úmyslu) byla prokázána především výpovědí poškozené D. Š. a důkazy, jimiž byla potvrzena pravdivost její výpovědi (výpověďmi JUDr. Ing. D. M., J. H., rozpory ve výpovědích M. A. ml., M. A. st., V. M., listinnými důkazy – závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, existencí dvou verzí kupní smlouvy). Oba soudy, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, postupovaly při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného a poškozené obezřetně s vědomím, že se jedná o protichůdné výpovědi. Své úvahy podložené provedenými důkazy pak ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily. Především je nepochybné, že poškozená popisuje průběh skutkového děje po celou dobu trestního řízení zcela shodně a neměně, popisuje osobu obviněného jako osobu, která v ní vzbudila dojem zkušeného, přesvědčivého a důvěryhodného obchodníka s realitami, jemuž věřila, že jí pomůže ze zadlužení. S ohledem na strukturu osobnosti poškozené, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, tato obviněnému zcela důvěřovala v jeho krocích, které podnikal za účelem uzavření kupní smlouvy na její byt. Nejvyšší soud k námitkám obviněného stran znaleckého posudku a jeho způsobu hodnocení soudy zdůrazňuje, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný, jeho hodnocení pak náleží výhradně soudu. Výpověď poškozené je pak potvrzována výpovědí svědkyně JUDr. Ing. D. M., správkyně konkurzní podstaty D. Š., které poškozená zcela spontánně vypověděla ohledně uzavření kupní smlouvy a skutečnosti, že jí dosud nebyla vyplacena celá částka kupní ceny (kromě vyplacení 14 000 Kč v hotovosti, splacení dluhů u bytového družstva a vyplacení z původní realitní kanceláře, když v tomto ohledu není mezi poškozenou a obviněným sporu). Pokud obviněný uváděl, že zbývající část kupní ceny (200 000 Kč a 300 000 Kč) poškozené předal na osobních schůzkách v termínech 10. 4. 2012 a 1. 9. 2012, jak bylo ve smlouvě ujednáno, soud tuto verzi oprávněně shledal jako nevěrohodnou. Nevěrohodnost jeho výpovědi vyplývá zejména z existence řady rozporů a nepravdivých informací ve výpovědích rodinných příslušníků obviněného, kteří měli svou účastí potvrdit setkání poškozené a obviněného v uvedených termínech. Nemožnost setkání obviněného s poškozenou v termínu 1. 9. 2012 pak tvrdila poškozená a potvrdil ve své výpovědi také svědek J. H., o něhož poškozená v té době pečovala. Soudy zcela důvodně shledaly jako věrohodnou výpověď poškozené, že od obviněného zbytek kupní ceny ve výši 500 000 Kč nepřevzala a převzetí peněz mu nepodepsala. Podvodný úmysl obviněného vyplývá především z okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, kdy obviněný zcela vědomě využil důvěřivosti a submisivity poškozené a její neschopnosti řešit nastalou finanční situaci samostatně, záměrně s poškozenou uzavíral smlouvu ve spěchu, obviněná si její obsah nebyla momentálně schopná ověřit, kopii podepsaných listin ani nedostala k dispozici, utvrzoval ji, že podepisuje dohodu podle jejich ujednání a nechal ji podepsat dohodu jinou. Již existence dvou verzí kupní smlouvy s různým ujednáním o kupní ceně (č. l. 334, 335 tr. spisu) vypovídá o podvodném úmyslu obviněného. Poškozenou pak utvrzoval v tom, že další peníze (kromě první vyplacené částky a vyplacení dluhů) dostane až po prodeji bytu (nikoli tedy v termínech uvedených ve smlouvě). Hodnotící úvahy soudu jsou pak obsáhle rozvedeny na str. 11, 12, 13 rozhodnutí soudu prvního stupně, který uvedl, z jakých důvodů uvěřil výpovědím poškozené a proč považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou, přesvědčivě odůvodnil, proč neuvěřil výpovědím svědků M. A. ml., M. A. st. a V. M. Nejvyšší soud nemá důvod na skutkových závěrech soudů cokoli měnit.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na shora uvedené tak nelze akceptovat námitku obviněného, že jeho jednání není trestným činem a věc (nezaplacení zbývající části kupní ceny) měla být řešena v rámci občanskoprávního sporu, čímž se v podstatě domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada je zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkladu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (TR NS 75/2011 – T 1378).
Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Posuzovaná věc obviněného, jednání popsané pod bodem ad 1), ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, následek spočívající ve způsobení značné škody, vypovídá o skutku, který se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů tohoto trestného činu. Nejvyšší soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o jednání pod bodem ad 2) je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky, které byly již součástí jeho odvolání, krajský soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Námitky z velké části dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, neboť obviněný jimi nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jak je uveden ve skutkové větě, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale soudům vytýká porušení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. týkajících se procesu zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení. Podstatou argumentace obviněného k tomuto bodu je, že jeho jednání není trestné, nejde o podvodné jednání, ale vše odpovídá obsahu smluv a ostatních dokladů, čímž obviněný opakuje svou verzi průběhu skutkového děje, která však byla shledána nevěrohodnou a provedenými důkazy byla vyvrácena. Námitky, kterými obviněný brojil proti způsobu hodnocení důkazů soudy, zpochybňoval věrohodnost výpovědí poškozeného J. K., neboť tento měl podle něj možnost se s obsahem smluv seznámit, polemizoval se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie zpracovaného na osobu poškozeného, zpochybňoval závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, poukazoval na údajnou ztrátu výdajových dokladů orgány policie, které tak nemohly být podrobeny znaleckému zkoumání, jsou evidentně námitkami skutkovými, jimiž není naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud znovu opakuje, že znalecký posudek je důkaz jako kterýkoli jiný, je podroben hodnocení ze strany soudu, který jej hodnotí jednotlivě i ve vztahu k ostatním provedeným důkazům.
Skutečnost, že se skutek stal tak jak je popsán ve skutkové větě byla u jednání pod bodem ad 2) prokázána především výpovědí poškozeného, kterou soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního řízení vypovídal podrobně, logicky a neměně. Jeho výpověď je pak podporována i dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí D. K., ohledně ceny na které se s obviněným domluvil, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie a výpověďmi znalců, ohledně osobnosti poškozeného, jako osoby submisivní, naivně důvěřivé, bez tendencí škodit obviněnému, bez schopnosti si celou situaci vymyslet, dále závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, který podporuje výpověď poškozeného ohledně listin, které skutečně sám podepsal. V neposlední řadě způsob jednání obviněného vůči klientům dokresluje výpověď svědkyně N. S. Jednání obviněného spočívalo v tom, že po delší dobu kontaktoval poškozeného a přesvědčoval ho k prodeji domu, přičemž se z původní představy poškozeného o kupní ceně ve výši 2 500 000 Kč, shodli na ceně 1 700 000 Kč za dům. Za tuto cenu byl poškozený ochoten dům prodat. Současně se dohodli na koupi bytu pro poškozeného v hodnotě 600 000 Kč, kdy rozdíl v cenách (1 100 000 Kč) měl být vyplacen poškozenému v hotovosti nebo na účet jeho bývalé manželky. Za těchto podmínek se poškozený rozhodl k podpisu smluv. Obviněný v souvislosti s četným jednáním s poškozeným nepochybně poznal povahu poškozeného závisející v jeho submisivitě a důvěřivosti, současně věděl, že u podpisu smluv by chtěla být účastna bývalá manželka poškozeného, přičemž využil situace, kdy tato byla mimo K., využil submisivity poškozeného a obdobně jako v předešlém případu poškozené D. Š., zcela úmyslně se záměrem sebe obohatit využil důvěřivé povahy poškozeného (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie), jeho momentálně tíživé životní situace, nechal poškozeného podepsat připravené listiny, trval na tom, že podpisy a jejich ověření musí být provedeno týž den, zneužil skutečnosti, že poškozený si nebyl schopen předložené listiny přečíst a velice obviněnému v tomto směru důvěřoval, neboť jím byl utvrzován, že podepisuje smlouvy ve verzi na které se společně dohodli, ale ne c hal ho podepsat dohodu jinou. Žádnou ze smluv poškozenému obviněný nedal k dispozici. Obviněný využívaje důvěřivosti poškozeného, tohoto v rozporu s ujišťováním a s dohodou nechal podepsat kupní smlouvu na prodej rodinného domu za 800 000 Kč a současně na koupi bytu 1+1 za 700 000 Kč, čímž zcela vědomě snížil majetek poškozeného.
Zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud hmotněprávní námitku obviněného týkající se výše škody u skutku ad 2) výroku o vině. Výši škody obviněný považuje za neobjektivizovanou, vyplývající pouze z výpovědi poškozeného. Nejvyšší soud s touto argumentací nesouhlasí. Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu. Za značnou škodu se podle výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku považuje škoda dosahující výše nejméně 500 000 Kč.
Vzhledem k tomu, že obviněný brojí proti výši zjištěné škody, lze uvést, že za škodu na cizím majetku je třeba považovat újmu majetkové povahy, kterou představuje nejen zmenšení majetku (damnum emergens), ale i ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen. Rozhodující je přitom hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele (srov. rozhodnutí č. 71/1971 Sb. rozh. tr.).
V případě škody způsobené trestným činem se pro trestní řízení výše škody stanoví podle §137 tr. zákoníku, podle něhož se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.
Uvedené pravidlo pro výpočet škody se užije obecně u všech trestných činů, u nichž je znakem škoda. Při stanovení výše škody ve smyslu ustanovení §137 tr. zákoníku, které vyjadřuje celkem tři kritéria, a to cenu, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav, se postupuje tak, že vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou, tj. účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
Takto stanovená pravidla pro určení výše škody je nutné dodržet i v případě, že obviněný stíhaný pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku jednal v podvodném úmyslu v době sepisování této smlouvy. V takovém případě škodou není smluvně dohodnutá částka, ale hodnota věci, kterou obviněný převzal. K tomu však Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že není vyloučeno, aby za škodu ve smyslu §137 odst. 1 tr. zákoníku byla považována smluvní cena dohodnutá stranami kupní smlouvy, ale to jen v případě, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tato smluvní cena je cenou, za niž se uvedené nemovitosti v době a místě činu obvykle prodávaly. To je možné připustit za určitých okolností, zejména tehdy, když cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za niž se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává, což však lze připustit jen tehdy, když z okolností není zřejmé něco jiného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, svazek 17, č. T 804).
S ohledem na okolnosti, za nichž byl čin v projednávané věci spáchán, je zřejmé, že předmětem podvodného jednání obviněného a vylákanou věcí zde byly nemovitosti, rodinný dům se zahradou, které byly v důsledku trestného činu obviněného převedeny do jeho vlastnictví, resp. do vlastnictví společnosti ProfiRealPlus, s. r. o., zastoupené obviněným. Za těchto okolností přichází do úvahy pro stanovení způsobené škody první kritérium určené podle §137 tr. zákoníku, a to podle ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, resp. ceny, za kterou se v době a místě činu obviněného uvedené pozemky obvykle prodávaly. Tuto cenu, jakožto nezbytný předpoklad závěru o naplnění zákonného znaku škody u trestného činu podvodu, soudy v trestním řízení určily v souladu se zákonem. Především bylo zjištěno, že se z původní představy poškozeného o kupní ceně ve výši 2 500 000 Kč, obviněný s poškozeným shodli na ceně 1 700 000 Kč za dům. Za tuto cenu byl poškozený ochoten dům prodat a obviněný jako obchodník s realitami, tedy odborník, tuto cenu akceptoval. Tuto skutečnost potvrzuje ve své výpovědi svědkyně D. K. Nalézací soud pak dostál požadavku §137 tr. zákoníku při zjišťování výše škody (odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil), neboť provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tato dohodnutá kupní cena je cenou, za niž se uvedené nemovitosti v době a místě činu obvykle prodávaly. Bylo totiž zjištěno, že obviněný sám následně nemovitosti poškozeného nabízel k prodeji právě za cenu dohodnutou s poškozeným, přičemž s ohledem na to, že obviněný je osobou zkušenou, dlouhodobě se pohybující v oblasti obchodu s realitami se znalostí cen nemovitostí v daném regionu, tímto dohodnutou cenu ve výši 1 700 000 Kč nepochybně objektivizoval, jako cenu reálnou, tedy v době a místě činu obvyklou. Od takto zjištěné hodnoty nemovitosti (sjednané ceny) pak soudy odečetly hodnotu bytu získaného poškozeným. Nejvyšší soud nemá důvod na těchto závěrech soudů cokoli měnit a námitka ohledně zjištění výše škody je zjevně neopodstatněná. Za připomenutí v této souvislosti stojí správná argumentace okresního soudu ohledně názoru obviněného na kupní ceny (viz str. 19 rozsudku), kdy podle něj má jednopokojový panelákový byt ve třetím patře bez výtahu, v podstatě stejnou cenu, jako osmipokojový dvoupodlažní dvougenerační dům se zahradou.
Pokud obviněný v této souvislosti namítá neprovedení důkazu znaleckým posudkem Ing. P. Žilinského, který zpracovával znalecký posudek na rodinný dům pro účely daňového řízení, Nejvyšší soud uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takový případ se v uvedené věci jedná, kdy soudy neměly pochybnosti o reálnosti a obvyklosti sjednané ceny mezi poškozeným a obviněným, když současně řádně odůvodnily, proč navrhovaný důkaz neprovedly.
Nejvyšší soud také zdůrazňuje, že adhezní výrok se opírá o předpisy civilně právní, a pokud smlouva prozatím nebyla určena za neplatnou (civilní řízení, které obviněný zmiňuje) a u zobchodovaných pozemků nebylo v katastru nemovitostí opětovně vyznačeno vlastnictví poškozeného, je obviněný jako pachatel povinen nahradit škodu způsobenou trestným činem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tz 59/2012).
V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Ani v případě skutku pod bodem ad 2) nelze akceptovat námitku obviněného, že jeho jednání není trestním činem a věc měla být řešena v rámci civilního řízení. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, následek spočívající ve způsobení značné škody, vypovídá o skutku, který se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů tohoto trestného činu. Nejvyšší soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud rovněž zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky tomuto dovolacímu důvodu odpovídající byly shledány zjevně neopodstatněnými. Protože ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu