ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.440.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 440/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. dubna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného H. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 7 To 283/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 2016, č. j. 2 T 6/2016-97, byl obviněný H. B. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, k peněžitému trestu v celkové výši 35 000 Kč, složeného z 50 celých denních sazeb a výše jedné denní sazby činí 700 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na 18 měsíců.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu tím, že ač věděl, že byl rozhodnutím Městského úřadu v Bílovci č. j. MBC/30036/15/OPR/HOL3010/2015, ze dne 6. 11. 2015, které nabylo právní moci dne 1. 12. 2015, sankcionován mimo jiné i zákazem činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šest měsíců počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, přesto dne 5. 1. 2016 v 16:15 hod. řídil v obci H. v části obce R., okres F.-M., po silnici I. třídy, osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 328i Xdrive, registrační značky …, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR v důsledku rychlosti jízdy.
Citovaný rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 12. 2016, č. j. 7 To 283/2016-146, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora uvedenému rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání, jež směřuje do výroku o vině i trestu. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj soud I. stupně nesprávně právně posoudil skutek nebo učinil jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
V dovolání obviněný poukázal na skutečnost, že ve správním řízení Městský úřad v Bílovci s ním nikdy nekomunikoval v jeho mateřském jazyce, což bylo spolehlivě prokázané. Soud I. stupně tuto otázku vyhodnotil tak, že městský úřad sice pochybil, ale tato skutečnost je bez vlivu na následnou trestní odpovědnost obviněného. Ve vztahu k projednávanému přečinu pak uzavřel, že obviněný jednal přinejmenším v eventuálním úmyslu. Obviněný již dříve poukazoval na rozhodnutí Nevyššího správního soudu sp. zn. 6 As 149/2014, z něhož vyplývá, že každý obviněný má právo, aby byl neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, seznámen s povahou a důvody obvinění a právem na bezplatnou pomoc tlumočníka. Správní orgán přitom obviněného nikdy s povahou přestupku neseznámil a poučil jej pouze v českém jazyce. Pokud soud II. stupně ve svém rozhodnutí odkázal na další judikaturu, tato podle obviněného není přiléhavá, neboť obviněný nenamítal, že mu nebylo přeloženo konečné rozhodnutí. Tím, že soudy pominuly citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odchýlily se od konstantní judikatury a zatížily podle obviněného řízení extrémní vadou v hodnocení důkazů.
V posuzovaném případě bylo prokázané, že vůbec neovládá český jazyk a městský úřad jej měl řádně poučit v jeho mateřském jazyce, ustanovit mu tlumočníka, případně alespoň v německém jazyce jej měl poučit, že si tlumočníka může zvolit. Podle názoru obviněného bylo v řízení spolehlivě prokázané, že o zákazu řízení motorových vozidel nevěděl. Jeho pochybení, že si měl nechat přeložit listiny od Městského úřadu v Bílovci, měly soudy vyhodnotit maximálně jako nedbalost a nikoli jako eventuální úmysl. Soud má za povinnost vyvrátit obhajobu obviněného a nikoli konstatovat, že je nelogická a tím pádem účelová. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05, III. ÚS 224/04 a další, obviněný zdůraznil, že pokud jsou možné dva a více výkladů skutkového děje a není možné určit, která z variant odpovídá skutečnosti, pak je namístě zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější.
Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2016, č. j. 7 To 283/2016-146, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 2016, č. j. 2 T 6/2016-97 a přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání, jakož i dovolací argumentaci obviněného. Podle závěrů soudů obou stupňů se obviněný projednávaného skutku dopustil ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přestože dovolacími námitkami obviněný zpochybňuje právě subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolací námitky založil obviněný zčásti na zpochybnění rozsahu dokazování a hodnocení skutkového stavu, což neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zavinění ve formě nepřímého úmyslu, což už odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, vyplývá ze způsobu jednání obviněného, jak uzavřely soudy obou stupňů a též z odůvodnění jejich rozhodnutí. Obviněný projevil naprostou lhostejnost k obsahu doručeného rozhodnutí správního orgánu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 411/2006 by případný omyl o znacích skutkové podstaty projednávaného přečinu mohl být posouzen jako skutkový omyl podle §18 tr. zákoníku. V daném případě ale obviněný nejednal za situace srovnatelné se skutkovým omylem, jelikož nepodnikl žádné kroky k tomu, aby se seznámil s doručeným rozhodnutím správního orgánu. Tento závěr nemůže zpochybnit ani tvrzení obviněného, že v důsledku nesprávného postupu správního orgánu nevěděl o uloženém zákazu řízení motorových vozidel. Z převážné části tuto námitku založil obviněný na zpochybnění některých rozhodných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy obou stupňů, což rovněž neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Nelze přijmout ani námitku, že by soudy nesprávně vyhodnotily rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 149/2014, když z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že se zabýval relevantními rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vztahujícími se k právu obviněného na pomoc tlumočníka a na tyto závěry lze odkázat. Ty námitky, které tedy lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou nedůvodné, a proto státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je založeno na v podstatě totožných námitkách, které byly součástí jeho odvolání, a těmito se zabýval a správně i vypořádal soud II. stupně. Obdobné námitky byly součástí i celé obhajoby obviněného od počátku trestního řízení a s těmito se vypořádal již soud I. stupně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Při posuzování subjektivní stránky trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatuje, že tyto zásady lze aplikovat i na posuzovaný případ.
Pod dovolací námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného spočívající v podstatě v tom, že nemohl naplnit znaky skutkové podstaty projednávaného přečinu pro absenci subjektivní stránky trestného činu (úmyslu).
Námitka obviněného, že došlo k extrémně vadnému hodnocení důkazů, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Tento rozpor shledává obviněný v tom, že soudy nevyvrátily jeho obhajobu a závěr o vině odůvodnily nepřesvědčivě a rozporně, jakož i v tom, že špatně vyhodnotily rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 149/2014. Obviněný se touto námitkou snaží pouze zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů. Nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě tohoto se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy obou stupňů. Činí tak přitom vytrháváním jednotlivých částí důkazů z kontextu, jakož i důrazem na jen některé rovněž z kontextu vytržené závěry učiněné ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Obhajoba obviněného byla přitom spolehlivě vyvrácena a koneckonců i sám obviněný u hlavního líčení připustil, že některé jím dříve jednoznačně tvrzené skutečnosti o postupu a sděleních příslušníků Policie ČR v dřívějším správním řízení si jen dovodil, vydedukoval, případně něco z toho, co obviněný dříve tvrdil, mu policista ve skutečnosti ani neříkal. V tomto směru lze podotknout, že policista prap. B. H. s obviněným komunikoval v němčině a vysvětlil mu podstatu projednávaného skutku i okolnosti projednání přestupku ve správním řízení. Ve věci tak nelze shledat žádné, natož pak extrémně vadné hodnocení provedených důkazů. O správnosti skutkových závěrů nelze mít jakékoli pochybnosti a tyto spolehlivě vyplývají z provedeného dokazování. Nejedná se tedy o situaci, že by ve věci přetrvávaly pochybnosti o vině obviněného a bylo by namístě uvažovat o aplikaci zásady in dubio pro reo, jak se toho obviněný dovolává. Ani další námitka obviněného, ryze procesního charakteru (nepřesvědčivé a rozporuplné odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů), není námitkou, které by bylo možné přisvědčit, neboť neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Kromě toho se těmito námitkami zabýval již odvolací soud a řádně se s nimi vypořádal ve svém rozhodnutí. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a následně provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
Stejně tak správně vyhodnotily soudy obou stupňů závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 149/2014 a aplikovaly na projednávaný případ. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je namístě z uvedeného rozhodnutí poukázat i na další závěr, že právo na tlumočníka má kompenzovat „imanentní“ nevýhodu toho, kdo nerozumí jazyku, v němž se vede řízení, ovšem nesmí mu na druhé straně poskytovat neodůvodněnou výhodu. Nesmí především sloužit k umělému vyvolávání průtahů a natolik komplikovat a prodražovat příslušné řízení, že by se stalo fakticky neukončitelným nebo ukončitelným jen za cenu neúměrných nákladů. Znamená to tedy také, že určité důsledky své nevýhody, spočívající v tom, že nerozumí jazyku, v němž se vede řízení, musí dotyčná osoba snášet a že je musí kompenzovat vlastní zvýšenou aktivitou v řízení. Zejména je po ní spravedlivé požadovat, aby skutečnost, že jazyku, v němž se vede řízení, nerozumí, dala příslušnému orgánu najevo, je-li schopna tak učinit. Dále po takové osobě lze spravedlivě požadovat, aby si sama opatřila překlad listin, zasílaných jí správním orgánem či soudem, anebo alespoň dotyčnému orgánu dala neprodleně po jejich obdržení najevo, že jim nerozumí, a aby alespoň v základních rysech předestřela, proč není schopna si překlady zajistit sama, a požádala správní orgán o součinnost při zajištění tlumočníka pro tento účel.
Obviněný byl přitom po celou dobu správního řízení zcela pasivní (vyjma jediného telefonátu předcházejícího ústnímu jednání na Městském úřadě v Bílovci, kdy v podstatě řešil, zda se musí osobně jednání účastnit), nevyvinul vůbec žádnou snahu si nechat přeložit doručené rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty a zákazu činnosti, nedal nijak na vědomí správnímu orgánu, že by nerozuměl korespondenci, která probíhala, ani neřešil případnou otázku tlumočníka. Vůbec nijak nereagoval ani na výzvu správního orgánu k odevzdání řidičského oprávnění a sám obviněný k této výzvě uvedl, že obsah jej nezajímal, neřešil to, nebylo to pro něj důležité a odjel na dovolenou. Nelze též přehlédnout, že obviněný je vysokoškolsky vzdělanou osobou, u které lze předpokládat určitý intelekt a tedy i sociální obratnost v takovýchto situacích, když navíc v České republice se zdržuje již delší dobu, byť v rámci výkonu svého zaměstnání střídavě pobývá jak v České republice, tak v SRN. Důsledky této pasivity a nezájmu obviněného jej nemohou zbavit následné trestní odpovědnosti za maření výkonu úředního rozhodnutí s odkazem na neznalost českého jazyka. Soud II. stupně ve svém rozhodnutí správně napravil vadný závěr soudu I. stupně o povinnosti správního orgánu obstarat překlad rozhodnutí do jazyka, který účastník řízení ovládá, s odkazem na ustálenou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 156/2005, 5 Azs 52/2004, 4 Azs 327/2004, 8 Azs 85/2005, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05). Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že správní orgán je povinen zajistit účastníkovi řízení tlumočníka pro ústní jednání, ale nikoli nechávat přeložit svá rozhodnutí a korespondenci do jazyka, kterému účastník rozumí. Tato iniciativa je naopak na účastníkovi řízení. Za této situace musel být obviněný srozuměn s tím, že ve správním řízení za uvedený přestupek, kdy se nejednalo jen o překročení povolené rychlosti (za což byl v minulosti několikrát postihován pouze pokutou), ale i o řízení pod vlivem alkoholu (byť v nepatrné výši), že mu kromě uložené pokuty mohl být uložen i zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a pro případ, že se tak stalo, byl s tím srozuměn, a přesto nadále vykonával tuto zakázanou činnost. V projednávané věci naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy včetně namítané subjektivní stránky.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.