ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.854.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 854/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 12 To 4/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 11. 2016, č. j. 2 T 70/2016-333, byl obviněný M. H., uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §211 odst. 5 za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Spolu s obviněným byla stejnou trestnou činností uznána vinnou rovněž M. H., kdy tato byla podle §211 odst. 5 za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se trestné činností dopustil tím (zkráceně uvedeno), že
1. dne 22. 8. 2012 v J. uzavřel společně s M. H. se společností GE Money Bank, a. s., smlouvu o úvěru č. 207857052 na částku 100 000 Kč a v žádosti uvedli nepravdivé údaje o platbách za své závazky, kdy zamlčené splátky byly nejméně v celkové výši 22 927 Kč měsíčně. Úvěr byl doplacen z dalšího úvěru u GE Money Bank, a. s., z roku 2014. Tímto jednáním obviněný, spolu s M. H., zamlčel při sjednávání úvěrové smlouvy podstatné údaje.
2. a) dne 6. 5. 2014 v J. zažádal obviněný společně s M. H. o úvěr ke konsolidaci půjček u společnosti GE Money Bank, a. s., na 671 000 Kč, kde uvedli v žádosti nepravdivé údaje nejméně v položce jiných měsíčních splátek, přičemž kromě půjček, které chtěli konsolidovat, měli ještě několik dalších závazků, jejichž splátky byly nejméně 24 813 Kč měsíčně. Na základě této žádosti došlo k uzavření smlouvy o úvěru na částku 659 000 Kč, kdy část byla použita na konsolidaci splátek a část byla převedena na účet obviněného. Ke dni 19. 8. 2015 byl celý úvěr prohlášen za ihned splatný, kdy společnosti Moneta Money Bank, a. s. (nástupnické společnosti GE Money Bank, a. s.), vznikla škoda na jistině nejméně 659 000 Kč.
b) dne 27. 5. 2014 v L., v místě trvalého bydliště, podepsal obviněný spolu s M. H. předvyplněnou smlouvu se společností CETELEM ČR, a. s., o klasickém spotřebitelském úvěru s částkou 660 000 Kč na úhradu splatných i nesplatných pohledávek, kde v přehledu závazků byla uvedena pouze společnost GE Money Bank, a. s., kde měli nesplacený úvěr ve výši 659 000 Kč. V přehledu závazků byla uvedena pouze měsíční splátka 12 800 Kč a v části měsíční výdaje uvedli nepravdivé údaje, tedy, že jejich měsíční výdaje činí 8 600 Kč, 5 300 Kč a 1 500 Kč na bydlení. Jejich měsíční splátky byly v tu dobu nejméně 24 813 Kč, nikoli 15 400 Kč, jak uvedli v této žádosti. Takto získané prostředky se zavázali užít výhradně k úhradě splatných i nesplatných pohledávek ze smluv uzavřených s třetími osobami, ale peníze po vzájemné dohodě použili na soukromé účely, čímž společnosti BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod (nástupnická společnost CETELEM ČR, a. s.) vznikla škoda ve výši nejméně 660 000 Kč.
Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu, i do výroku o náhradě škody. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 12 To 4/2017, jeho odvolání podle §256 tr. ř., jako nedůvodné zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že v jeho jednání absentují zákonné znaky skutkové podstaty uvedených trestných činů. Uvedl všechny údaje, o kterých v tu chvíli věděl. Byl osobním bankéřem informován, že všechny údaje budou prověřovány v registrech. Je nutné, aby mezi jednáním a následkem existovala příčinná souvislost, přičemž je třeba zohlednit i to, co dále přispělo významným způsobem ke vzniku následku, tedy tzv. korektiv gradace příčinné souvislosti. Společnost CETELEM ČR, a. s., tento úvěr sama nabídla, tudíž tato skutečnost mohla přispět ke vzniku následku. Je tedy otázkou, zda došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu. Další otázkou je, proč úvěrující společnost nabídla úvěr někomu, o kom si neopatřila ani základní informace, když tímto jednáním ani v minimální míře nedbala opatrnosti k ochraně svých práv a majetkových zájmů. Stran obligatorních znaků subjektivní stránky trestného činu pak uvádí, že soud se subjektivní stránkou nezabýval, pouze konstatoval existenci nepřímého úmyslu. Soud tak nekriticky převzal argumentaci státního zástupce, aniž by zdůvodnil, z čeho vyvodil existenci nepřímého úmyslu. Pouze uvedl, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že v žádosti mohou být uvedeny údaje, které se nezakládají na pravdě. Nic takového neplyne z dokazování. Od přípravného řízení tvrdil, že nevěděl o nepravdivosti uváděných skutečností. Neexistuje žádný přímý důkaz o existenci eventuálního úmyslu zamlčet údaje a použít prostředky v rozporu s jejich určením. Ze samotného opomenutí nelze vyvodit existenci srozumění. Obě podmínky nepřímého úmyslu uvedené v §4 písm. b) tr. zákoníku [patrně překlep, kdy správně je §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tj. vědění a srozumění, musejí být splněny kumulativně. Je nutné existenci nepřímého úmyslu prokázat, nikoli jej pouze předpokládat. Závěry o zavinění nesmějí mít povahu jakýchsi presumpcí. Nepopírá, že by poskytnuté prostředky užil na jiný účel, nicméně byl srozuměn s tím, že v takovém případě bude tato skutečnost toliko sankcionována vyšší úrokovou sazbou. Přímý úmysl tak u tohoto skutku není postaven na empirických důkazech. Závěr soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu je tudíž v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž se vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a je i v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud rovněž nezohlednil skutečnost, že obviněný mohl jednat ve skutkovém, event. i právním omylu, což by mělo zásadní význam pro závěr o jeho zavinění. Dále soud nezohlednil míru společenské škodlivosti jeho jednání. I kdyby se přistoupilo k závěru, že jeho jednáním byla naplněna objektivní i subjektivní stránka trestného činu, vyvstává otázka, zda je jeho jednání natolik společensky škodlivé, aby bylo účelné užít norem trestního práva. Trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů. Obviněný také uvedl, že všechny úvěry splácel až do března 2016. Dostal se ale do tíživé finanční situace v souvislosti s rozvodem manželství, což soud nijak nereflektoval, ač i toto je důležité s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 12 To 4/2017 a předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 2 T 70/2016, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř., a k dovolání obviněného se nebude vyjadřovat.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jičíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Skutkovou je také námitka obviněného, že bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou in dubio pro reo (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato zásada souvisí s hodnocením důkazů a má procesní, nikoliv hmotně právní povahu.
Obviněný ve svém dovolání dále namítá, že u skutku v bodě 2b) výroku o vině nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Konkrétně namítá, že mezi jednáním a následkem musí existovat příčinná souvislost, ale k následku v případě tohoto jednání mohla přispět i skutečnost, že společnost CETELEM ČR, a. s., mu sama úvěr nabídla a dostatečně si neověřila jeho finanční situaci. Obecně hmotně právní námitku o absenci příčinné souvislosti tak ale založil zejména na tvrzení o nesprávném posouzení míry zavinění, kdy namítá v podstatě spoluzavinění poškozené společnosti CETELEM ČR, a. s. Z provedených důkazů ale jasně vyplynulo, že obviněný podepsal předem vyplněnou smlouvu o daném úvěru, v jejíž příloze nebyly uvedeny všechny jeho závazky a v osobním dotazníku uvedl nepravdivé údaje o svých měsíčních výdajích. Protože zamlčel podstatné údaje pro uzavření dané smlouvy, není pochyb o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vyvolaným následkem. Námitka spoluzavinění poškozené není relevantní, neboť v případě, že by uvedl správné údaje ohledně svých závazků a výdajů, s největší pravděpodobností by mu nebyl úvěr poskytnut. Navíc dané jednání spočívalo také v použití úvěrem získaných finančních prostředků k jinému než sjednanému účelu, což obviněný ani nepopírá.
Hmotně právní je také námitka, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Soudy měly pouze uvést, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Jak plyne z výše uvedeného, obviněný zamlčel podstatné údaje a musel být minimálně srozuměn s tím, že toto jednání může být postižitelné v mezích trestního práva. Nelze přisvědčit jeho obhajobě, že si nebyl vědom nesprávně vyplněných údajů, m. j. v kolonce měsíčních výdajů, které byly ve skutečnosti výrazně vyšší. Je na žadatelích o úvěr, aby uvedli správné údaje do žádosti o úvěr a ve smlouvě o úvěr, následně si údaje uvedené v dokumentech pracovníky úvěrujících společností zkontrolovali a bez správně uvedených údajů listiny nepodepisovali. Tvrzení obviněného, že tomu pouze nevěnoval pozornost, jej nemůže vyvinit. Toto tvrzení je opakováním obhajoby z řízení před nalézacím soudem i z odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, vypořádal se s ním již nalézací soud (především pak na straně 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu, čl. 336 a 337 trestního spisu) a dále i soud druhého stupně. Obviněný tak dovolání jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 344 a násl. tr. spisu). Shodné námitky pak byly součástí celé obhajoby obviněného.
Pokud obviněný namítá nedostatek zavinění ve formě nepřímého úmyslu, zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
V obecné rovině úmysl pachatele, ať přímý či nepřímý musí směřovat ke způsobení následku. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle.
Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem lze ale dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Uvedené kladné stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku.
Nelze proto přisvědčit ani tvrzení obviněného, že mohl omisivně jednat v omylu a tím pádem by nemohlo jít o úmyslný trestný čin. Bylo beze všech pochybností prokázáno, že spolu s M. H. požádal o úvěr a tudíž jednal v úmyslu uzavřít s úvěrujícími společnostmi smlouvu o úvěru a zavázat se tak k jejich splácení. Jelikož však zamlčel dané údaje, kterých si byl velmi dobře vědom, bylo jejich jednání posouzeno jako trestný čin. Nelze tedy uvažovat o možnosti jakéhokoli omylu v jeho jednání, zejména také vzhledem k okolnosti, že obviněný neuzavřel pouze jednu smlouvu o úvěru, ale naopak v podstatě stejným způsobem řadu těchto smluv a předchozí úvěr také uhradil z úvěru dalšího.
Hmotně právní povahu má také námitka obviněného, že nebyla zohledněna zásada subsidiarity trestní represe. Rovněž se jedná o opakovanou námitku obviněného, když již soud prvního stupně správně na str. 10 odůvodnění rozsudku uvedl, proč uplatnění této zásady nepřichází v úvahu. S uvedenou zásadou souvisí námitka obviněného ohledně skutku ad 2b) výroku o vině, že mu banka sama úvěr nabídla a nijak si přitom neopatřila informace o jeho finanční situaci, ač by měla být opatrná v zájmu ochrany svých majetkových zájmů. Je skutečností, že Nejvyšší soud v některých svých rozhodnutích zdůraznil nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka soukromoprávního vztahu. Například v usnesení ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, kde uvedl, že banka jako poskytovatel úvěru musí dbát alespoň v minimální míře opatrnosti k ochraně svých práv a majetkových zájmů v případech, kdy nabízí poskytnutí úvěru, má si opatřit pro ni snadno dostupné informace rozhodné pro poskytnutí úvěru a neriskovat, že úvěr jí nebude splacen. Ve výše citovaném usnesení rovněž Nejvyšší soud uvedl, že „by bylo v rozporu s principy, na nichž je založen právní stát, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů,“ a že „trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů“. V uvedené jiné trestní věci se ale jednalo o případ, kdy si banka nevyžádala žádné informace od obviněného k posouzení jeho platební schopnosti, což není případ obviněného M. H.
Zásada subsidiarity trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip „ultima ratio“ je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny.
Obviněný v souvislosti se subsidiaritou trestní represe namítal, že trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určených k ochraně majetkových práv a zájmů. Soukromé právo má dostatečné nástroje k tomu, aby úvěrující společnost svoji pohledávku vydobyla i s případnou sankcí. Tyto námitky ovšem nemohou obstát, protože jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestných činů úvěrového podvodu, jimiž byl uznán vinným a odpovídá těmto běžně se vyskytujícím trestným činům. Nemůže obstát ani námitka, že obviněný se do nepříznivé finanční situace dostal v důsledku rozvodu, jelikož jak plyne ze spisového materiálu, bral si spolu s M. H. úvěry opakovaně a také novějším úvěrem splácel úvěr předchozí. Lze tak říci, že se dostal svým přičiněním do dluhové pasti, kdy splátky úvěrů dosahovaly takřka jeho výdělkových možností, v úmyslu vzít si další úvěr zamlčel podstatné údaje a také jeden úvěr splatil z prostředků získaných dalším úvěrem.
Nejvyšší soud z těchto důvodů z hlediska dovolacích námitek shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a toto bylo správně kvalifikováno jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, oba spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy zamlčel podstatné údaje, v případě jednání ad 2b) také použil takto získané prostředky k jinému než sjednanému účelu a tímto činem způsobil značnou škodu. Dovolání obviněného M. H. tak jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu