ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1047.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1047/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovoláních obviněných F. O. , a M. Š. ,proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 55 To 426/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 31 T 232/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných F. O. a M. Š. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 31 T 232/2012, byli obvinění F. O. a M. Š. uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Za to byli podle §210 odst. 4, §62 odst. 1, §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku jim byl rovněž uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč, skládající se ze 120 denních sazeb po 250 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená UNIQA pojišťovna, a. s., IČO 492 40 480, se sídlem Praha 6, Evropská 136, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali obvinění v celém rozsahu odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 55 To 426/2016, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku, jímž byl oběma obviněným uložen peněžitý trest. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění pokusu přečinu pojistného podvodu dopustili jako spolupachatelé tím, že se záměrem vylákat bez právního důvodu pojistné plnění po jejich společné domluvě dne 11. 2. 2012 v 19:52 hod. oznámil M. Š. na linku 158 Policie ČR dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 11. 2. 2012 v 19:45 hod. na silnici II. třídy č. 260 na 2,954 km mezi obcemi D. a P., o níž následně uvedl členům hlídky Policie ČR, dopravní inspektorát Česká Lípa, která přijela na místo tvrzené dopravní nehody, že jako řidič osobního automobilu, projížděl rychlostí 70 km/h pravotočivou zatáčku v klesání, přičemž nepřizpůsobil rychlost své jízdy stavu vozovky a svým řidičským schopnostem, v důsledku čehož vyjel mimo silnici a narazil čelně do stromu, ačkoliv k žádné takové dopravní nehodě nedošlo, kdy takto činil s vědomím, že protokol o nehodě v silničním provozu, který s ním uvedený policejní orgán dle jeho výpovědi sepsal, bude uplatněn jako podklad žádosti o výplatu pojistného plnění, a následně přesně nezjištěného dne F. O., který věděl o tom, že k tvrzené nehodě nedošlo, nahlásil prostřednictvím zákaznické linky UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 49240480, Praha 6, Evropská 136, s níž měl uzavřenou pojistnou smlouvu č. 4733547694 ze dne 12. 1. 2012 kryjící i riziko vzniku škody na uvedeném vozidle v důsledku jednání zaviněného nedbalostí řidiče vozidla, že došlo k poškození pojištěného vozidla v důsledku shora popsané události, tedy uvedl, že řidič pojištěného vozidla na namrzlé vozovce dostal smyk a narazil do stromu, v důsledku čehož došlo k poškození přední části vozidla, a to kapoty, nárazníku, čelního skla, airbagů, levého blatníku a světla, a poté doručil pojišťovně písemné hlášení o škodní události shodného obsahu a žádal o výplatu pojistného plnění ve výši 90 000 Kč, avšak společnost UNIQA pojišťovna, a. s., IČ: 49240480, Praha 6, Evropská 136, zjistila, že k tvrzené dopravní nehodě nedošlo, a proto F. O. požadované pojistné plnění nevyplatila.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 31 T 232/2012, byli obvinění F. O. a M. Š. uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle 21 odst. 1 tr. zákoníku, §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, za což byli podle §210 odst. 4, §62 odst. 1, §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a byl jim podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč, skládající se ze 120 denních sazeb po 250 Kč; podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o nároku poškozené UNIQA pojišťovny, a. s., na náhradu škody. Označený rozsudek napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu., která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 55 To 433/2013, podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta jako podaná osobou neoprávněnou. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 514/2014, bylo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 55 To 433/2013, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeno; současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.), a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 55 To 433/2013, byl rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 31 T 232/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 55 To 426/2016, podali obvinění F. O. a M. Š. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Nesprávné právní posouzení spatřovali v tom, že odvolací soud nerespektoval zásadu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a částečně též obecné zásady pro ukládání trestů (§39 tr. zákoníku). Zásada presumpce neviny byla porušena tím, že důkazy byly hodnoceny výhradně v jejich neprospěch. Ze znaleckého posudku VUT Brno, stěžejního důkazu ve věci, vyplynulo, že některé skutečnosti již nelze jednoznačně objasnit a že existují pochybení, pokud jde o zadokumentování dopravní nehody (neznámé stopy vozidla, nevhodná a nedostatečná fotodokumentace, podstatné nepřesnosti v práci policistů). Soudy nižších stupňů uvedené problémy přehlížely, potažmo je vyložily v neprospěch obviněných. Vzhledem k tomu, že jiné důkazy nejsou k dispozici, mělo být rozhodnuto ve smyslu zásady in dubio pro reo . Co se týče obecných zásad pro ukládání trestů, poukázali na znění §39 odst. 3 tr. ř. a upozornili na značnou délku trestního řízení, jehož průtahy ani oni, ani jejich obhájce nezpůsobili. S orgány činnými v trestním řízení ve věci nikoliv skutkově či právně složité od počátku spolupracovali a všech úkonů se vždy účastnili. Na druhou stranu nebylo jejich povinností ulehčovat soudu dokazování; nelze jim taktéž přičítat k tíži využívání zákonných opravných prostředků. Po celou dobu trestního řízení trvajícího čtyři a půl roku vedli řádný život. Obviněný M. Š. dosud nebyl soudně trestán, přičemž k dřívějšímu odsouzení obviněného F. O. nelze přihlížet. Odvolací soud tyto skutečnosti částečně zohlednil při rozhodování o zrušení peněžitého trestu. Měl je však zohlednit mnohem výrazněji, a to především s ohledem na to, že peněžitý trest zrušil toliko z formálních důvodů – proto, že soud prvního stupně nestanovil náhradní trest odnětí svobody.
7. Navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí v příslušném rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněných nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak soudu odvolacího (str. 4 a 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
14. Pro úplnost lze nicméně doplnit, že z revizního znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně – Ústavu soudního inženýrství ve spojení s výpověďmi jeho zpracovatelů Ing. Marka Semely a Ing. Alberta Bradáče (č. listu 326 až 328) jednoznačně vyplynulo, že s vozidlem bylo před střetem manipulováno tak, aby ke střetu došlo v požadovaném místě vozidla, a že náraz do stromu proběhl za zcela jiných podmínek, než uváděl řidič vozidla, obviněný M. Š. Podle posudku, jehož závěry se v uvedeném směru neodchylují od závěrů znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. Františkem Kropáčem, Ph.D. (č. listu 41 až 75), se vozidlo nemohlo při jízdě předmětnou pravotočivou zatáčkou dostat na stopy zanechané na místě činu. Pokud jde o obviněnými vytýkané nepřesnosti vztahující se k dokumentaci dopravní nehody, zpracovatelé revizního znaleckého posudku konstatovali, že ty neměly na řešení dopravní nehody podstatný vliv.
15. Co se týče výhrady vztahující se k trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb.).
16. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se ale v posuzované věci nejedná.
18. Soudy nižších stupňů přesvědčivě vyložily, jakými úvahami se při ukládání trestů řídily (str. 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 a 7 usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně, jenž obviněným F. O. a M. Š. uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a peněžitý trest ve výši 30 000 Kč, konstatoval, že k nápravě obviněných, na něž je třeba pohlížet jako na osoby netrestané a kteří své jednání ukončili ve stadiu pokusu, a nezpůsobili jím tak škodu, postačí působení výchovného trestu v podobě trestu obecně prospěšných prací a peněžitého trestu, jenž je odradí od páchání další trestné činnosti. Soud druhého stupně neměl k trestu obecně prospěšných prací výhrad a shledal jej adekvátním. S výrokem o uložení peněžitého trestu se naproti tomu neztotožnil a podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. jej zrušil. Byl nucen reagovat nejen na pochybení soudu prvního stupně, který při ukládání peněžitého trestu opomněl stanovit náhradní trest odnětí svobody, ale rovněž na nepřiměřenost trestní sankce. Podle odvolacího soudu byl peněžitý trest nepřiměřeně přísným jednak vzhledem k již ukládanému trestu obecně prospěšných prací, zejména ale s ohledem na dobu uplynuvší od skutku, během níž se obvinění nedopustili žádné společensky škodlivé činnosti. Proti takovému závěru nelze mít žádných výhrad. Argumentace odvolacího soudu je přiléhavá a trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin odpovídající. Soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěr je vyvážený. Pokud se jedná o délku trestního stíhání a dobu uplynuvší od spáchání skutku, je zjevné, že porušení práva obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které bylo zapříčiněno i pochybením odvolacího soudu, jenž usnesením ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 55 To 433/2013, nesprávně zamítl odvolání obviněných jako podaná osobou neoprávněnou, bylo v důsledku kompenzováno mírným výchovným trestem. S přihlédnutím k okolnostem případu a k zavinění obviněných (úmyslný trestný čin) nelze trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin považovat za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.
19. Dovolání obviněných byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu