ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1284.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1284/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 To 14/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 94/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 1 T 94/2016, byl obviněný P. K. uznán vinným pod bodem 1) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti lékaře na dobu 30 měsíců. V dalším byli poškození J. P. a M. P. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na občanskoprávní řízení.
2. Proti označenému rozsudku prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 To 14/2017, podle §265 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) dne 12. 8. 2014 v Oblastní nemocnici K., a. s., ve V. ulici v K. jako lékař na pracovní pozici primáře oddělení ORL převzal od V. G., syna pacienta P. G., v hotovosti částku 29 000 Kč jako úhradu za poskytnutou léčebnou péči s tím, že pojišťovna nebude léčení hradit, namísto toho, aby tuto částku odvedl do pokladny nemocnice, si ji ponechal pro své potřeby a poté, co nemocnice požadovala na pacientu P. G. uhradit za léčení částku 27 217 Kč, a ten poukazoval na skutečnost, že léčení již zaplatil, odvedl až po urgencích ze strany nemocnice na její účet dne 20. 5. 2016 částku 29 000 Kč,
2) dne 4. 9. 2014 v Oblastní nemocnici K., a. s., ve V. ulici v K. jako lékař na pracovní pozici primáře oddělení ORL při poskytování léčebné péče pacientce O. P. ji nepravdivě informoval o tom, že jejímu zdravotnímu stavu pomůže aplikace léku Erbitux s tím, že musí ale zaplatit zálohu na opatření léku, která jí bude vrácena zdravotní pojišťovnou, na základě jeho tvrzení mu O. P. vyplatila dne 5. 9. 2014 částku 48 000 Kč a dne 11. 9. 2014 další částku 48 000 Kč, které P. K. použil pro své potřeby, přičemž jako odborný lékař musel vědět o tom, že lék Erbitux není k léčbě onemocnění, jímž O. P. trpěla, v České republice registrován, jeho aplikace probíhá za zcela jiných podmínek, nežli on vůči pacientce užil a jedná se o lék hrazený ze zdravotního pojištění, jehož cena podle vyjádření Státního ústavu kontroly léčiv činí maximálně 6 334,25 Kč, z toho doplatek pacienta tvoří částku 214,70 Kč, poškozené tak způsobil škodu v částce 96 000 Kč, kterou jí uhradil až 23. 1. 2015 na výzvu její právní zástupkyně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 To 14/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání směřující proti výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a proti výroku o trestu zákazu činnosti lékaře. Odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. Namítl, že výrok v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, dále namítl, že mu byl nesprávně uložen trest zákazu činnosti lékaře a jde o druh trestu, který zákon nepřipouští, a nakonec také, že usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto odvolání obviněného i přesto, že byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V rámci důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl, že se soudy ve vztahu k jednání, jež je popsáno pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, náležitě nezabývaly tím, zda byla po objektivní a subjektivní stránce naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Podle jeho názoru jsou skutková zjištění soudů ve vztahu k jednání popsaném pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, na základě čehož bylo jednání obviněného nesprávně kvalifikováno jako trestný čin. Dále obviněný poukázal na to, že soudy nesprávně zjistily výši škody, kterou měl způsobit, tedy učinily nesprávný právní závěr o pojmovém znaku trestného činu podvodu.
6. Dovolatel konkrétně namítal, že každý registrovaný lékař může na lékařský předpis předepsat kterékoliv léčivo, jehož vydání je vázáno na lékařský předpis. Poškozené O. P. by bylo možné předepsat přípravek Erbitux na lékařský předpis pouze v případě, že by cenu léku zcela hradil pacient, z čehož vyplývá, že obviněný měl možnost obstarat poškozené O. P. předmětný přípravek za cenu, která není cenou hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění (tzv. bez doplatku pacienta), tedy za cenu cca 6 000 Kč za jednu ampuli v lékárnách. Obviněný podotkl, že na jednu dávku jsou třeba 4 ampule, na 4 dávky tedy 16 ampulí. Z uvedeného vyvodil zjevný rozpor skutkových závěrů soudů obou stupňů s provedenými důkazy ohledně ceny přípravku ve výši doplatku pacienta, tj. 214,70 Kč za ampuli.
7. Obviněný odkázal na odpověď znalce MUDr. Wieslawa Strzondala na otázku č. 8 ve znaleckém posudku, z níž vyplývá, že v září 2014, ani nyní, nebyl přípravek Erbitux v léčbě karcinomu jícnu hrazen z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Z této skutečnosti je podle obviněného zjevné, že pacientku O. P. neuvedl v omyl ohledně toho, že předmětný přípravek nebude hrazen zdravotní pojišťovnou. Dále z odpovědi zmíněného znalce na otázku č. 5 a ze zprávy Státního úřadu pro kontrolu léčiv vyplývá, že přípravek musí být podáván pod dohledem lékaře, který má zkušenosti s používáním protinádorových léčivých přípravků. K tomu uvedl, že zkušenost s podáváním předmětného přípravku měl, jelikož vedl několik vědeckých studií zaměřených na výzkum a aplikaci jmenovaného přípravku v praxi. V této souvislosti upozornil, že tato jím tvrzená skutečnost nebyla soudy prvního a druhého stupně prověřena a dokazováním nebyla vyvrácena.
8. Obviněný se dále vyjadřoval k užití přípravku Erbitux. Ze zprávy Státního úřadu pro kontrolu léčiv se podává, že podle schváleného SPC (souhrnné informace o léčivém přípravku) je přípravek Erbitux indikován k léčbě pacientů se spinocelulárním karcinomem hlavy a krku v kombinaci s radiační terapií anebo s chemoterapií, není však v České republice registrován přímo pro léčbu rakoviny jícnu, což však podle obviněného neznamená, že jmenovaný přípravek nebyl způsobilý pomoci při léčbě poškozené O. P. Naopak způsobilost uvedeného přípravku k léčbě pokročilých nádorů podložil odbornými články. Zdůraznil, že pacientku O. P. neuvedl v omyl ani tím, že by jí sdělil, že jejímu stavu pomůže výlučně přípravek Erbitux, jak vyplývá z výpovědí poškozené O. P. a jejích rodinných příslušníků.
9. Podle obviněného soudy nesprávně kvalifikovaly závazkový vztah mezi ním a O. P., když z potvrzení o přijetí zálohy ze dne 11. 9. 2014 a dne 10. 12. 2014 a potvrzení o převzetí záloh zmocněnkyní poškozené O. P. ze dne 23. 1. 2015 vyplývá, že O. P. obviněnému poskytla zálohu ve výši 2 x 48 000 Kč za sjednaným účelem, tj. krytí předpokládaných nákladů na pořízení 4 dávek přípravku Erbitux, s tím, že nebudou-li zálohy ve sjednané době využity na sjednaný účel, budou poškozené O. P. vráceny v dohodnutém termínu, tedy do 10. 12. 2014 a 10. 2. 2015. Podle skutkových zjištění obviněný přijaté zálohy na předpokládané náklady spojené s pořízením jmenovaného přípravku nevyužil, a proto je podle svých možností a schopností vrátil poškozené O. P. před dnem 10. 2. 2015. Z listinných důkazů tedy vyplývá, že obviněný svůj závazek z dohody s poškozenou O. P. splnil, a nezpůsobil tak škodu na cizím majetku, ani nebyl veden úmyslem vlastního obohacení.
10. V rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítal, že mu byl nesprávně uložen trest zákazu činnosti lékaře, když zákon takový druh trestu nepřipouští. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Ohledně souvislosti jednání a zákazu činnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. Tzn 28/95 (uveřejněný pod č. 20/1996 Sb. rozh. tr.). Obviněný poznamenal, že ve výroku o vině pod body 1) i 2) rozsudku soudu prvního stupně byl shledán vinným ze spáchání přečinů zpronevěry i podvodu jako lékař na pracovní pozici primáře. Z toho usuzoval, že příležitost k jednání vůči V. G. a O. P., za něž je stíhán, mu poskytl především výkon funkce primáře. Podle obviněného pak bylo nutno odlišit výkon lékařské praxe a výkon funkce primáře. Měl za to, že případný trest zákazu činnosti měl být omezen na výkon funkce primáře, jelikož nespáchal trestnou činnost ve výlučné přímé souvislosti se svou profesí lékaře při poskytování péče svým pacientům, např. v podobě újmy na zdraví, nýbrž v souvislosti s administrativní a vedoucí funkcí primáře oddělení ORL.
11. Obviněný podal dovolání také z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 To 14/2017, zamítl odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 1 T 94/2016, přestože byl podle názoru obviněného dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jak vyplývá z výše uvedených námitek obviněného.
12. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 To 14/2017, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 1 T 94/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kladně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu zvážil možnost postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. a přerušil obviněnému výkon trestu zákazu činnosti lékaře, jež mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 1 T 94/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 To 14/2017 .
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedl, že jelikož dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nelze tak v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění. Dovolatel neuplatil námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, ale na základě vlastního hodnocení důkazů odmítal zjištění uvedená ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a teprve na základě odmítnutí těchto skutkových zjištění dovolatel namítal absenci objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu. Tyto námitky označil za námitky primárně skutkového charakteru, které uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani názoru, že se jedná o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Státní zástupce ve vyjádření poukázal na výpověď poškozené O. P., která uvedla, že jí obviněný P. K. prezentoval uhrazenou finanční částku za lék Erbitux jako „vratnou zálohu“. Skutečné podmínky placení uvedeného léku byly však zcela odlišné, když pro léčbu rakoviny jícnu, kterou trpěla poškozená, nebyl lék Erbitux indikován a zdravotní pojišťovnou hrazen vůbec, což vyplývá i z argumentace dovolatele, a vrácení zaplacených částek zdravotní pojišťovnou tak nepřicházelo v úvahu.
14. V další části svého vyjádření státní zástupce shrnul, že dovolatel značnou část své argumentace věnuje odborné polemice o způsobilosti léku Erbitux k léčbě rakoviny jícnu, ačkoliv je obviněný stíhán za majetkový trestný čin, nikoli za provádění léčby non lege artis . Dovolatel opomněl tu část skutkových zjištění, podle kterých částku 96 000 Kč použil pro své potřeby, respektive toto zjištění svým způsobem potvrdil, když uvedl, že zálohy vrátil „podle svých možností a schopností“. Pokud by vrácení peněz záviselo na jeho možnostech a schopnostech, musel by je nejdříve spotřebovat. Znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku tak dovolatel naplnil tím, že na základě nepravdivých informacích o účincích léku Erbitux a možnostech jeho hrazení zdravotní pojišťovnou uvedl poškozenou v omyl, vylákal od ní částku 96 000 Kč a tuto částku použil nikoliv na nákup léku, ale pro svou potřebu. Vrácení této částky na základě výzvy právní zástupkyně poškozené je podle státního zástupce nutno posuzovat jako náhradu škody.
15. Státní zástupce se dále vyjadřoval k námitkám dovolatele uplatněným ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Státní zástupce ve svém vyjádření přisvědčil dovolateli v tom, že zakázaná činnost musí mít přímou bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem, neshodl se s ním však ohledně skutečnosti, že by ze skutkových zjištění vyplývala přímá a bezprostřední souvislost mezi trestnou činností dovolatele a výkonem jeho řídící činnosti jako primáře oddělení. Dovolatel ke spáchání trestné činnosti zneužil okolnosti, že jako lékař měl při osobním kontaktu s pacienty možnost podávat jim nepravdivé informace o způsobu léčby a podmínkách jejího hrazení. Takováto možnost je obecně spojena s výkonem povolání lékaře a obviněný by jí nebyl zbaven, pokud by mu bylo zakázáno vykonávat pouze funkci primáře. Odkaz dovolatele na rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1996 Sb. rozh. tr. je podle státního zástupce nepřiléhavý. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že trest zákazu činnosti nelze vymezit jako zákaz výkonu podnikatelské činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení. Takovéto vymezení postihuje tak široký okruh činností, že to lze z hlediska intenzity zásahu do práv obviněného skutečně považovat za nepřípustné. Dovolateli ovšem bylo zakázáno vykonávat jediné konkrétní povolání, a to povolání lékaře.
16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jak namítl dovolatel. Pokud obviněný vytkl, že objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku nebyla naplněna, a to z důvodu absence jednání obviněného spočívající v uvedení poškozené O. P. v omyl, pak je nutno odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 10 až 14 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jednání obviněného, kterým poškozenou O. P. uvedl v omyl za účelem vylákání finanční částky, spočívající v tom, že poškozenou nepravdivě informoval o tom, že jejímu zdravotnímu stavu pomůže aplikace léku Erbitux, že však musí zaplatit zálohu na opatření léku, která jí bude vrácena zdravotní pojišťovnou, bylo spolehlivě prokázáno provedenými důkazy. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, specializace radiační onkologie (č. listu 93 až 108), výpovědi znalce prof. MUDr. Wieslawa Strzondaly v hlavním líčení a také zprávy Státního ústavu kontroly léčiv (č. listu 567 až 568) jasně vyplývá, že lék Erbitux není vhodný k léčbě onemocnění, jímž trpěla poškozená O. P., čehož si obviněný jako odborný lékař musel být vědom. Znalec se ve svém posudku vypořádal i s odbornými články, na které obviněný odkazoval opakovaně i ve svém dovolání (č. listu 105). Jednání obviněného, kterým poškozenou O. P. uvedl v omyl sdělením, že musí zaplatit zálohu na opatření léku, která jí bude vrácena, bylo prokázáno jak výpovědí poškozené O. P., tak i výpověďmi svědků J. P. a M. P., ale také listinnými důkazy, a to především potvrzením o převzetí částky 48 000 Kč ze dne 5. 9. 2014 (č. listu 4) a potvrzením o převzetí částky 48 000 Kč ze dne 11. 9. 2014 (č. listu 5) vystaveným P. K., ve kterých je uvedeno, že tyto částky představují vratné zálohy, či zprávou Státního ústavu kontroly léčiv (č. listu 567 až 568). I ze samotné výpovědi obviněného při hlavním líčení vyplývá, že si byl vědom skutečnosti, že lék Erbitux není v České republice k léčbě onemocnění poškozené O. P. hrazen zdravotní pojišťovnou a poškozené by tedy nemohla být záloha vrácena. Je také nutno podotknout, že ze znaleckého posudku a výpovědi znalce vyplývá, že jakékoliv vyúčtování by bylo nemožné, jelikož zdravotnická dokumentace vůbec neobsahuje informace o tom, že by byl poškozené lék předepsán a aplikován.
23. Konečně nelze nepoznamenat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Z hlediska napadeného usnesení, obsahu dovolání a uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je – s jistou dávkou benevolence – relevantní otázka, zda obviněný naplnil po stránce objektivní i subjektivní znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem větší škodu, spáchá přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Větší škodou se ve smyslu §138 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené větší škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku].
25. Obviněný v dovolání vytkl, že soudy nesprávně posoudily závazkový vztah mezi ním a poškozenou O. P., a na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů vyvozoval, že poškozenou v omyl neuvedl, závazek z dohody s poškozenou splnil, a nezpůsobil tak škodu na cizím majetku, ani nebyl veden úmyslem vlastního obohacení. Ačkoliv obviněný svoje přesvědčení, že se přečinu podvodu nedopustil, založil prakticky na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým ve věci činné soudy po řádně provedeném dokazování dospěly. Nejvyšší soud se i navzdory tomu správností právního posouzení skutku zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jednání obviněného znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku vykazuje a výhradám obviněného nelze přisvědčit.
26. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
27. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky uvedeného přečinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižšího stupně ničeho vytknout.
28. Z potvrzení o převzetí částky 48 000 Kč ze dne 5. 9. 2014 (č. listu 4), potvrzení o převzetí částky 48 000 Kč ze dne 11. 9. 2014 (č. listu 5) a výpovědi poškozené O. P., kterou podala v přípravném řízení, vyplývá, že obviněný měl lék Erbitux za poskytnuté peníze pořídit a následně jí je po nespecifikovaném vyúčtování vrátit. Jak přiléhavě poznamenal odvolací soud, není zřejmé, jakým způsobem mělo k takovému vyúčtování dojít, zejména když ve zdravotních záznamech nutných k vyúčtování zdravotnických úkonů nebyly obviněným žádné úkony v souvislosti s indikací tohoto léku uvedeny (str. 6 usnesení). Tvrdil-li obviněný, že za poskytnuté peníze měl buď uvedený lék pořídit, anebo poskytnutou částku poškozené vrátit a že svému závazku dostál, nemá jeho tvrzení oporu ve spise. Jak případně uvedl státní zástupce, obviněný použil od poškozené získanou částku 96 000 Kč pro svoji potřebu a toto zjištění soudů připouští i svým vyjádřením, že zálohy vrátil „podle svých možností a schopností“. Soudy obou stupňů opodstatněně vyvodily, že obviněný vědomě poskytl poškozené nepravdivé informace o účincích léku Erbitux a možnostech jeho hrazení zdravotní pojišťovnou (pro léčbu rakoviny jícnu, kterou trpěla poškozená, tento lék nebyl indikován a zdravotní pojišťovnou hrazen vůbec), čímž ji uvedl v omyl, vylákal od ní částku 96 000 Kč a tuto použil nikoliv na nákup léku, ale pro svoji potřebu. V této souvislosti důvodně poukázaly nejen na naprosto neprofesionální postoj obviněného k aplikaci léku, ale i jeho majetkové poměry, které úsilí získat od poškozené finanční prostředky nepřímo potvrzují. Ohledně navrácení převzaté částky obviněným poškozené O. P. nezbývá než souhlasit se státním zástupcem, že vrácení vylákané finanční částky na podkladě výzvy právní zástupkyně poškozené lze posuzovat pouze jako náhradu škody.
29. Pokud obviněný namítal, že soudy nesprávně zjistily výši škody, kterou měl obviněný způsobit, pak je třeba opakovaně odkázat na potvrzení o převzetí částky 48 000 Kč ze dne 5. 9. 2014 (č. listu 4) a potvrzení o převzetí částky 48 000 Kč ze dne 11. 9. 2014 (č. listu 5) vystavené P. K. Bylo prokázáno, že obviněný poškozené způsobil škodu ve výši 96 000 Kč, jelikož tuto částku od ní převzal poté, co ji uvedl v omyl, jak je popsáno výše, a to za účelem, aby sám sebe obohatil. Na tomto závěru nic nemění ani poněkud neurčitá a nejasná zjištění nalézacího soudu obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině, pokud jde o hrazení léku Erbitux ze zdravotního pojištění, když tento lék sice ze zdravotního pojištění hrazen být může, ale u jiného druhu onemocnění, než kterým trpěla poškozená. Pakliže tedy obviněný namítal, že lék Erbitux není zdravotní pojišťovnou na léčbu onemocnění poškozené O. P. vůbec hrazen, proto se v posuzovaném případě nemůže uvažovat o doplatku poškozené ve výši 214,70 Kč za ampuli uvedeného léku (lék měl možnost obstarat za cenu cca 6 000 Kč za ampuli, která není hrazena z prostředků veřejného zdravotnictví), je tato námitka lichá. Nemůže nijak ovlivnit ani zvrátit zjištění, že obviněný prokazatelně uvedl poškozenou v omyl tím, že ji nepravdivě informoval o účincích léku Erbitux a dále o tom, že jí bude záloha na opatření léku po vyúčtování vrácena, a to za účelem získání částky ve výši 96 000 Kč, kterou pak použil pro své potřeby. Pro určení výše škody je relevantní částka, kterou od poškozené obviněný podvodným jednáním vylákal.
30. Závěr soudů, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jsou tudíž správné. Jeho tvrzení, že šlo toliko o závazkový vztah, nelze akceptovat.
31. Obviněný odkázal taktéž na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod může být naplněn ve dvou alternativách, jež spočívají v tom, že obviněnému byl uložen buď takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba připomenout, že takovým nepřípustným druhem trestu je i trest zákazu činnosti, jestliže nebyl uložen v souvislosti se spáchanou trestnou činností (§73 odst. 1 tr. zákoníku). Pokud tedy dovolatel namítl, že mu byl trest zákazu činnosti uložen v širším vymezení (rozsahu), než odpovídalo povaze soudy zjištěné trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, jde o námitku z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právně relevantní.
32. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustí-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Přitom zásadně platí, že souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být přímá či bezprostřední. Trestněprávní nauka připouští souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, nejen v případech, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti, ale postačí, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadňuje (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 933, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1393/2016).
33. K vymezení předmětu a rozsahu činnosti, jejíž výkon je zakazován při uložení trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku pachateli trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, kterého se dopustil v souvislosti s výkonem lékařské činnosti, lze přiměřeně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. Tzn 28/95, publikovaný pod č. 20/1996 Sb. rozh. tr. Toto rozhodnutí zmínil ve svůj prospěch i dovolatel, avšak dovolací soud jeho názor na význam tohoto rozhodnutí nesdílí. Předmětné rozhodnutí se vymezuje k předmětu a rozsahu činnosti, jejíž výkon je zakazován ve smyslu §73 odst. 1 tr. zákoníku, při uložení trestu zákazu činnosti pachateli trestného činu podvodu, kterého se dopustil v souvislosti s podnikáním. Z jeho odůvodnění se podává, že trest zákazu činnosti nelze uložit obecně jako zákaz provozování jakékoli podnikatelské činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení. Takovéto vymezení, jak správně podotkl státní zástupce, postihuje tak široký okruh činností, že to lze z hlediska intenzity zásahu do práv obviněného považovat za nepřípustné. Ve smyslu tohoto rozhodnutí lze trestem zákazu činnosti zakázat jen takový druh činnosti, který má přímou, bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem, aby se uloženým trestem pachateli znemožnilo zneužít této činnosti k opětovnému spáchání trestné činnosti. To na jedné straně znamená, že vymezení druhu a rozsahu zakázané činnosti nemůže být příliš úzké, protože by nepostačovalo k dosažení účelu trestu a ponechávalo by pachateli prostor k dalšímu zneužití určité činnosti, avšak na straně druhé je druh a rozsah zakázané činnosti limitován souvislostí se spáchaným trestným činem a účelem trestu.
34. V projednávaném případě Nejvyšší soud shledal, že se soudy výše uvedenými zásadami řídily a při ukládání trestu zákazu činnosti obviněnému nepochybily. Bylo-li obviněnému zakázáno vykonávat konkrétní povolání lékaře, nedošlo k nepřípustnému zásahu do jeho práv. Námitku obviněného, že uložení zákazu činnosti lékaře je v jeho případě trestem nepřípustným, jelikož příležitost ke spáchání trestných činů, kterých se dopustil, získal především výkonem administrativní a vedoucí funkce primáře, je nutno odmítnout a je třeba souhlasit se státním zástupcem v názoru, že obviněný při spáchání trestných činů, kterými byl uznán vinným, zneužil osobního kontaktu s pacienty, který má jakýkoliv lékař a při kterém měl jako lékař možnost poskytovat nepravdivé informace o způsobu léčby a podmínkách jejího hrazení. Obviněný by této možnosti nebyl zbaven zákazem vykonávat pouze funkci primáře. K dosažení cíle zabránit obviněnému, aby měl po určitou dobu příležitost páchat trestné činy, kterými byl rozsudkem soudu prvního stupně shledán vinným, nezbylo než mu uložit trest zákazu činnosti lékaře (srov. přiměřeně usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1305/2011).
35. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno dílem z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn nebyl, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
36. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud ho proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
37. Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na přerušení výkonu trestu zákazu činnosti lékaře. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu