ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1345.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1345/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání obviněného mladistvého „XX“ *) proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 1 Tmo 5/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 6 Tm 2/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „XX“ odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tm 2/2016, byl obviněný mladistvý „XX“ (dále též „mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 26. června 2015, v přesně nezjištěné době od 22.15 hodin do 23.10 hodin, v čekárně železniční zastávky D., okr. P.-z., donutil násilím k pohlavnímu styku mladistvou poškozenou „AA“ **), tak, že ji nejprve chytil za ruce a přitiskl k sobě, načež když mu řekla, ať ji nechá, tak ji přimáčkl na zeď a snažil se ji tlakem na ramena dostat do kleku na zem, což se mu posléze i podařilo, poté si obnažil dolní polovinu těla a zasunul svůj pohlavní úd do úst poškozené, a poté, co se poškozená ze sevření vymanila a vstala, ji chytil za boky, otočil, přitlačil ke zdi čekárny, svlékl jí legíny a kalhotky ke kolenům a přes její aktivní fyzickou a slovní obranu, kdy jej rukama odstrkávala od sebe a říkala mu, že to nechce, jí zasunul pohlavní úd do análního otvoru a posléze i do pochvy, a když se mu brečící poškozená vysmekla a snažila se o útěk, tak ji znovu chytil, „dal do kleku“ a vsunul svůj pohlavní úd do jejích úst, přičemž v důsledku tohoto jednání trpí poškozená posttraumatickou stresovou poruchou s dosud nejistou prognózou vývoje, a takto jednal, přestože mu bylo zřejmé, že se u poškozené jedná o první pohlavní styk a věděl, že dosud nedosáhla věku 18 let.
2. Takto popsané jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §24 odst. 1 písm. j), §31 odst. 1 a §33 odst. 1 zákona č. 218/2013 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků s dohledem.
Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, které Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 1 Tmo 5/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Mladistvý se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Michaely Folberové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v úvodu svého podání konstatoval, že byl odsouzen na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozené „AA“ (dále jen „poškozená“). Poté uvedl několik případů, kdy byla její tvrzení vyvrácena výpověďmi jiných svědků, a pro které toto její svědectví považoval za nevěrohodné. Týkala se jejích údajných modřin na koleni, ačkoliv znalkyně nalezla modřiny pouze na jejím lýtku a skutečnosti, zda (obviněný) znal místo železniční zastávky a zda musel vědět, že poškozená byla až do předmětné události panna. Dále poukázal na výpověď matky poškozené „AA“ a svědkyně M. R., které nemohly poškozené tvrzení o jejím znásilnění uvěřit. To, že poškozená si vymýšlela a uváděla nepravdivé informace, měli potvrdit další tři svědci. Naopak jeho (dovolatelova) výpověď byla v rámci přípravného řízení i hlavního líčení v zásadě shodná, bez zásadních rozporů. Výjimkou bylo jeho tvrzení o „jednorázové akci“, o němž na policii nehovořil, neboť ho považoval vůči poškozené za necitlivé a styděl se za něj.
6. V dalších pasážích podaného dovolání mladistvý obšírně citoval vybrané závěry a vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, v této trestní věci činných. Vyzdvihl zjištění, že osobnosti poškozené dominuje výraznější emoční senzitivita až mírná labilita, tendence k emočně intuitivnímu hodnocení reality před hodnocením racionálním. Osoba s těmito rysy pak může určité události popisovat s určitou „histeriónskou nadstavbou“, tedy může určité detaily zvýrazňovat a dramatizovat. S citovanými závěry se ovšem soud při hodnocení věrohodnosti poškozené nevypořádal. Mladistvý rovněž zdůraznil, že znalci při vypracování svých posudků, zejména k otázce vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené, se opírali nejen o svůj objektivní nález, ale i o informace, které jim poskytla sama poškozená a její matka. Pokud by toto poškozená zkreslovala, nebyli by schopni to poznat. Na základě toho vyslovil přesvědčení, že poškozená mohla své problémy před znalci, matkou i dalšími osobami pouze předstírat. Takový úsudek podpořil i výpověďmi některých svědků, kteří poškozenou po činu viděli, ale nepozorovali na ní žádné známky psychické poruchy (chovala se normálně, smála se atd.). Z uvedeného dovodil závěr, že ze strany poškozené se jedná o akt pomsty vůči němu, jelikož jí měl po jejich pohlavním styku sdělit, že jej bral jen jako „jednorázovou akci“ a že s ní chodit nechce. K tomu opět citoval slova znalce, který ani tuto variantu nevyloučil.
7. Dovolatel se v souvislosti s výsledky znaleckého zkoumání poškozené zaměřil na klíčové téma daného případu, a sice na to, zda se ze strany poškozené mohlo jednat o dobrovolný pohlavní styk či nikoliv. Proto odkázal na závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví dětská gynekologie, podle nichž byla panenská blána poškozené tlustá a tuhá, takže by i při šetrném styku k nějakému zranění pravděpodobně došlo. Důraz kladl především na prohlášení znalkyně, že dobrovolnost (pohlavního styku) určit nelze. Také se pozastavil nad stanoviskem znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podpořeným i řadou svědeckých výpovědí, že poškozená je jednoznačně schopná projevit svůj nesouhlas, a že při jednání, které by bylo proti její vůli, by se bránila psychicky i fyzicky. Přitom druhý den nebyly na jeho těle nalezeny žádné škrábance, modřiny ani jiná poranění. Stejně tak na jeho oblečení, včetně spodního prádla, se nenacházely žádné stopy krve. V tomto směru připomněl úvahu znalkyně gynekoložky, která předpokládala, že k zakrvácení, resp. ulpění krve na penisu nebo na těle by při vysunutí ven asi došlo. Žádná krev nebyla navíc nalezena ani na místě činu.
8. Dovolatel v závěru svého podání shrnul, že výpověď poškozené považuje za nevěrohodnou. Za takové situace, kdy stála jeho a její výpověď proti sobě, měly soudy vycházet ze zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby v celém rozsahu. Vyjádřil proto přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku. Ze všech výše uvedených důvodů navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud jako soud pro mládež zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 1 Tmo 5/2017, a rozsudek Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tm 2/2016, v celém jejich rozsahu, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci sám rozhodl a zprostil jej obžaloby.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřila. Poukázala především na to, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Nadto konstatovala, že tuto obhajobu obviněný uplatňoval již v dřívějších fázích trestního řízení a jeho námitkami se již podrobně zabýval odvolací soud, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Státní zástupkyně proto na ně bez výhrad odkázala a pouze stručně doplnila, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozené, jejíž obsah soudy správně hodnotily s ohledem na další provedené důkazy jako věrohodnou. Několik svědků pak popsalo chování poškozené bezprostředně po činu shodně a způsobem, který její věrohodnost nijak nesnižoval. Především však ze znaleckého posudku ohledně jejího duševního zdraví vyplynulo, že v důsledku jednání obviněného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, projevující se úzkostí, poruchami spánku a vyhýbavým chováním. Tato skutečnost jednoznačně nasvědčuje násilnému jednání ze strany obviněného.
10. V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání jiným než navrhovaným způsobem.
11. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 22. 10. 2017). Její případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
15. S ohledem na právě uvedené je zřejmé, že veškeré námitky obviněného, kterými se snažil znevěrohodnit usvědčující svědeckou výpověď poškozené, směřovaly výhradně do způsobu hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, nemohly v rámci tohoto dovolacího důvodu obstát. Obviněný se ve své podstatě domáhal, aby Nejvyšší soud v prvé řadě přezkoumal procesní postup soudů nižších instancí a až na základě nového (pro něj příznivějšího) hodnocení důkazů a zásahu do skutkového stavu věci (v jeho prospěch) požadoval i jiné právní posouzení předmětného skutku. Již výše však bylo uvedeno, že takto pojatá argumentace do zákonného rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezapadá, a nezakládá tudíž povinnost ani oprávnění Nejvyššího soudu věcně se uplatněnými námitkami v dovolacím řízení zabývat.
16. Jen na okraj je možné dodat, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena, a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
17. Ani dovolatel sám však žádné takové pochybení nenamítal, zmínil se pouze o tom, že soud měl vycházet ze zásady in dubio pro reo a obžaloby jej v celém rozsahu zprostit. V každém případě Nejvyšší soud ovšem žádné porušení práva obviněného na spravedlivý proces nezaznamenal, a to ani ve způsobu, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy a jaká skutková zjištění na tomto základě vyvodil. Naopak lze konstatovat, že zmíněný soud plně respektoval základní principy trestního procesu, především ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nepochybil, když vycházel právě z konstantní svědecké výpovědi poškozené, kterou nepřímo podporovaly i výpovědi řady dalších svědků a zejména výsledky znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví dětská gynekologie či psychologie a psychiatrie. Důvodně neuvěřil nepříliš konzistentní výpovědi mladistvého, jehož verzi průběhu sexuálního aktu mezi ním a poškozenou znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví dětské gynekologie, v podstatě vyloučila. Své závěry soud prvního stupně s respektem k ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. podrobně a přesvědčivě odůvodnil. S nimi se následně plně ztotožnil nejen soud odvolací, ale též soud dovolací, který nemá ničeho, co by prvoinstančnímu soudu v daném směru vytkl. Proto zcela postačuje, aby na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozsudku (srov. zejména jeho strany 23 – 26) z hlediska procesní ekonomie odkázal.
18. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších instancí. A jelikož dovolatel neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, která by odpovídala ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nevznikla Nejvyššímu soudu ze zákona povinnost zabývat se obsahem podaného dovolání po věcné stránce.
19. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 218/2003 Sb.
**) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.