ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1387.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1387/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 8 To 147/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 99/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 1 T 99/2016, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. V dalším byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 1. 6. 2016, č. j. ZT 450/2015-45, pro skutek spočívající v tom, že J. S., se kterou dne 6. 3. 2013 v K. R., okr. J. H., uzavřel registraci licence – GOLD PROGRAM číslo 01130301, kdy za registraci poškozená v hotovosti zaplatila částku 29 700 Kč a následně jí nebyly poskytnuty sjednané služby, když se nemohla přihlásit do zabezpečené klientské zóny, čímž měl poškozené J. S. způsobit škodu ve výši 29 700 Kč, pro skutek spočívající v tom, že J. M., se kterou prostřednictvím obchodního zástupce uzavřel dne 30. 8. 2013 v O., okr. R. n. K., smlouvu o spolunákupu ve zlatém spoření GOLD PROGRAM číslo 30130801-1 k dodání zlata, přičemž po zaplacení vstupního poplatku 2 500 Kč na bankovní účet společnosti MARGE, s. r. o., tento poplatek nevrátil, čímž měl poškozené J. M. způsobit škodu ve výši 2 500 Kč, čímž měl spáchat zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Součástí rozsudku je i výrok, jímž bylo podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 a 3 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 8 To 147/2017, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím (zkráceně), že jako jediný jednatel společnosti MARGE, s. r. o., IČ: 293 03 079, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, v úmyslu se obohatit, nejméně od počátku roku 2013 do 12. 6. 2014 ve 43 případech blíže specifikovaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu uzavíral sám, případně prostřednictvím obchodních zástupců, pod hlavičkou firmy MARGE, s. r. o., s klienty – poškozenými smlouvy za účelem poskytnutí služby, a to: a) jednorázového nákupu zlata v podobě uncových mincí a slitků, b) možnosti pravidelného spoření ve spořícím programu „Spolunákup“ do zlatých investičních slitků či uncových mincí, c) vložení finančních prostředků do depozitních služeb s možností okamžitého nákupu a prodeje zlata, včetně předání zlata do vlastních rukou a garancí zpětného odkupu, d) registrace obchodních zástupců se zřízením depozitu s nárokem na provize z uzavřených smluv, e) poskytování investičních služeb a zhodnocení finančních prostředků dle klientské smlouvy k Profit účtu, přičemž jednotlivým poškozeným za uhrazené finanční prostředky předané v hotovosti nebo vložené na bankovní účty patřící společnosti MARGE, s. r. o., neposkytl adekvátní plnění v podobě dodání zlatých uncových mincí či slitků, dále neprovedl zhodnocení vložených finančních prostředků, přijaté finanční prostředky ani nevrátil, neprováděl nákupy zlata na odběratele společnosti MARGE, s. r. o., neměl zřízený depozit k úschově zlata v uváděné rakouské mincovně, tedy závazkům z jednotlivých smluv ani nemohl dostát, čehož si byl vědom, načež nejméně od června roku 2014 všem klientům záměrně znemožnil přístup do zabezpečené klientské zóny zřízené na internetových stránkách společnosti MARGE, s. r. o., www.goldmarge.eu , když nechal smazat databázi všech klientů, čímž jim zamezil sledování stavu jejich osobních účtů k nákupu zlata a stavu naspořených finančních prostředků a sledování výše připsané provize určené pro obchodní zástupce, načež dne 12. 6. 2014 účelově převedl společnost MARGE, s. r. o., na K. D., která následně nevyvíjela jakékoli podnikatelské aktivity a činnost k dodání zlatých investičních slitků či uncových mincí poškozeným nebo vrácení finančních prostředků, čímž jednotlivým ve výroku rozsudku označeným poškozeným způsobil škodu v rozpětí od 500 Kč do 840 000 Kč, a celkem tak způsobil škodu ve výši nejméně 3 543 270 Kč, přičemž přijaté finanční prostředky použil k nezjištěným účelům.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 8 To 147/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř.
5. V rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný vytkl, že ačkoliv v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k podstatné vadě řízení, což mělo zásadní vliv na správnost a zákonnost rozsudku, přesto odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný akcentoval, že již v odvolání uvedl, že dokazování ohledně listin založených ve spise nebylo řádně provedeno. Předseda senátu soudu prvního stupně se v hlavním líčení dotázal, zda strany žádají přečtení písemných dokumentů založených ve spise, což po negativní odpovědi obou stran neučinil a následně přerušil hlavní líčení, aniž by uvedl, které listiny byly k důkazu prováděny. Pokud obžaloba ani obhájce netrvají na tom, aby byla každá písemnost ze spisu čtena v celém rozsahu, neznamená to, že soud neprovádí dokazování a alespoň nekonstatuje, které listiny k důkazu provádí, tak aby se k nim procesní strany mohly vyjádřit. Podle obviněného tímto došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a jde tedy o případ, v němž jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pakliže soud neprovedl dokazování alespoň konstatováním toho, co k důkazu provádí, došlo tím k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení, proto dokazování neproběhlo zákonným způsobem a nelze k němu přihlížet.
6. S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konkrétně namítl, že poškozenými nebyl řádně uplatněn nárok na náhradu škody, kterou měl skutky popsanými v rozsudku soudu prvního stupně způsobit. Upozornil, že ačkoliv je v protokolu z hlavního líčení ze dne 19. 9. 2016 uvedeno, že „poškození na dotaz předsedy senátu, zda navrhují, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem, uvedli“, v jakém rozsahu se připojují, k žádnému takovému úkonu ze strany poškozených nedošlo, což potvrdí zvukový záznam z hlavního líčení. Jako příklady uvedl poškozenou Z. P. S., která podáním ze dne 30. 11. 2016 žádala o úhradu škody (č. listu 2675), pak by nedávalo smysl, aby tato žádala o náhradu škody až před soudem prvního stupně na začátku hlavního líčení, tedy dne 19. 9. 2016, dále poškozeného I. H., který uplatnil nárok na náhradu škodu až listinou dne 16. 11. 2016 (č. listu 2600), poškozeného J. M., který uplatnil nárok na náhradu škody podáním doručeným soudu dne 23. 11. 2016 (č. listu 2662). Ani ostatní poškození neuplatnili nárok na náhradu škody v souladu s §43 tr. ř., tedy před začátkem dokazování u hlavního líčení. Výrokem o náhradě škody, kterým soud prvního stupně přiznal poškozeným právo na náhradu škody, došlo k porušení hmotněprávním předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody. Měl za to, že poškození měli být se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Obviněný dále vytkl, že ve věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkem, skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Skutek, resp. skutková věta, podle něj neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, naopak je v rozporu s výsledky dokazování. Poukázal na to, že podle výroku o vině záměrně znemožnil klientům společnosti MARGE, s. r. o., přístup do zabezpečené klientské zóny, smazal databázi, načež převedl společnost MARGE, s. r. o., na K. D., ačkoliv tato skutková zjištění se nezakládají na pravdě. Obviněný po zjištění, že K. D. se nechová jako řádný hospodář a neplní závazky vůči klientům, uvažoval, jakým způsobem zabránit poškozování zájmů klientů, přičemž jediné, co ho v dané chvíli napadlo, bylo pozastavení online systému. Závěry soudů obou stupňů jsou tak v rozporu s tímto zjištěním. Jelikož neuvedl nikoho v omyl, ani nikomu nezamlčel podstatné skutečnosti, nemůže být jeho jednání kvalifikováno jako zločin podvodu, ale jako poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti. Obviněný rozhodně nesměřoval ke způsobení škodlivého následku, neboť by tak jednal proti sobě, jelikož nemá přístup k informacím pro hájení své neviny.
8. Obviněný uplatnil i důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V této souvislosti upozornil, že v rozhodnutích soudů obou stupňů nebyl ve smyslu požadavků §120 odst. 2 tr. ř. označen správným a platným bydlištěm, na což upozornil současně s odvoláním, ve kterém také sdělil platnou adresu místa pobytu. Na adresu, která byla k obviněnému uvedena v rozhodnutích soudů nižších stupňů, se tak již nedalo doručovat. Podotkl, že přesné označení osoby je významné také v rámci zásady ne bis in idem .
9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující (návrh na další postup neučinil). Současně podal podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Třebíči navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který na podkladě dovoláním napadeného usnesení vykonává.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že předloženou dovolací argumentaci není možné akceptovat v žádné její části.
11. K námitce obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že tento důvod byl obviněným uplatněn v souvislosti se způsobem provedení listinných důkazů, čímž byl zjevně podán v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím zamítavému usnesení odvolacího soudu měl být dát důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jej obviněný v této souvislosti výslovně neoznačil. Jestliže obviněný zpochybnil zákonnost provedení listinných důkazů s krajní alternativou jejich faktického neprovedení, dostal se do mantinelů námitky existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Podle obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 9. 2016 však námitce obviněného přisvědčit nelze. V souladu s §213 tr. ř. je možno předložit listinné a jiné věcné důkazy stranám k nahlédnutí. Soud takový důkaz není povinen číst, pokud strana přečtení důkazu nenavrhne. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 9. 2016 vyplývá, že procesní strany byly vyzvány předsedou senátu k vyjádření, zda žádají přečtení, zhlédnutí listinných důkazů z trestního spisu, popř. kterých. I sám dovolatel potvrzuje, že strany nenavrhly přečtení byť jediné listiny. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že stranám za této situace byly listinné důkazy předloženy podle §213 odst. 1 tr. ř. a byly tedy provedeny podle trestního řádu, proto je nalézací soud mohl, dokonce musel, učinit součástí svého hodnocení a svých úvah. Strany proti obsahu listin nic nenamítly, ani neučinily žádné vyjádření.
12. Podle státního zástupce však nelze přisvědčit ani námitkám, jež obviněný uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že na námitku vznesenou obviněným v části III. nedopadá §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož to lze podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž jiného nesprávného hmotněprávního posouzení se sice může týkat i výrok o povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem, pouze ovšem v případě, kdy dovolatel namítá porušení hmotněprávního předpisu. Mohlo by se tak jednat o režim škody, zejména v ustanoveních upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu aj. (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3167). Podstatou námitky uplatněné obviněným bylo však údajné porušení procesního předpisu, konkrétně §43 odst. 3 tr. ř. Státní zástupce však podotkl, že tvrzení obviněného, že poškození neuplatnili nárok na náhradu škody před začátkem dokazování u hlavního líčení s největší pravděpodobností neodpovídá skutečnosti. Při typově podobné majetkové trestné činnosti je pravidlem, že již v průběhu přípravného řízení jednotliví poškození v rámci úkonů trestního řízení svůj nárok na náhradu škody uplatní, ať již v rámci úředního záznamu o podání vysvětlení, protokolu o výslechu či poučení poškozeného. I takové uplatnění nároku na náhradu škody, ke kterému dojde před zahájením dokazování v hlavním líčení, pokud splňuje vyžadované náležitosti, je procesně použitelné. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i odůvodnění usnesení odvolacího soudu však vyplývá, že poškození své soukromoprávní nároky na náhradu škody uplatnili řádně a včas. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že pokud by uplatnění nároku na náhradu škody nebylo dne 19. 9. 2016 před soudem prvního stupně předneseno v jeho úplnosti, došlo by k formálnímu pochybení, což by neměnilo nic na tom, že se jednalo o nároky již řádně uplatněné. Pochybení soudu, které spočívá na nedodržení postupu podle §206 odst. 2 tr. ř., nemůže mít zásadně vliv na existenci nároku poškozeného uplatněného v souladu s §43 odst. 3 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 93/2013). Výrok o náhradě škody proto obstojí i při eventuální existenci uvedené vady, jelikož porušení povinnosti soudu podle citovaného ustanovení nemůže být na újmu práv poškozeného. Význam má nepochybně i to, že výši požadované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo rozsah požadovaného bezdůvodného obohacení, které byly uplatněny řádně a včas, je možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení. Je tedy přípustné, aby poškozený v průběhu trestního řízení rozšířil a důkazně doložil svůj včas a řádně uplatněný nárok na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 797/2014).
13. K dalším námitkám (pod bodem IV.) dovolání státní zástupce ve stručnosti uvedl, že obecně není možné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat nic proti skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod., neboť se jedná o aplikaci procesních předpisů. Státní zástupce se neztotožnil s námitkou dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. Po stručném vymezení případů, ve kterých se jedná o extrémní rozpor, uzavřel, že za případ extrémního rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňujících požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato část dovolání je tudíž koncipována na podkladu jiného hodnocení důkazů, výhodného pro obviněného.
14. Pokud jde o námitku dovolatele, že v odsuzujícím rozsudku i zamítavém usnesení odvolacího soudu byla chybně uvedena adresa jeho bydliště, pak státní zástupce přisvědčil, že podle ustanovení §120 odst. 2 tr. ř. musí být obviněný v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Neodpovídal-li by výrok rozsudku soudu prvního stupně požadavkům na identifikaci obviněného, byl by z tohoto pohledu neúplný. Vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze tudíž akceptovat, i v tomto směru je však podle státního zástupce třeba dovolání odmítnout. Z dostupných podkladů nelze jednoznačně uzavřít, zda údaj o místu trvalého pobytu obviněného v době vyhlášení rozsudku byl uveden správně, tedy v souladu s aktuálním stavem. Bez ohledu na to však nelze uvažovat o zrušení dovoláním napadeného usnesení a odsuzujícího rozsudku. Přesné označení obviněného má především ten význam, aby se zamezilo opětovnému stíhání téže osoby pro týž skutek, tedy z hlediska určení dosahu právní moci rozsudku. Jestliže rozsudek neobsahuje všechny uvedené náležitosti, avšak osoba obviněného je jednoznačně ztotožnitelná, nejde o vadu, která by byla důvodem ke zrušení rozsudku v řízení o dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 309/2013). Obviněný byl v rozsudku soudu nalézacího dostatečně určitě identifikován tak, aby nedošlo k jeho záměně ve vztahu ke skutku, jenž mu byl kladen za vinu. Rozhodnutí bylo vyhlášeno a doručeno obviněnému, nabylo právní moci okolnost, že obviněný mohl změnit adresu trvalého pobytu, není relevantní a nemá pro otázku právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí význam.
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
16. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce poznamenal, že trestní řízení se řídí několika zásadami, které byly v jeho věci porušeny, pakliže v hlavním líčení dne 19. 9. 2016 ani později nebyly řádně provedeny listinné důkazy. Jedná se o zásadu veřejnosti, prostřednictvím níž je zajišťována transparentnost trestního řízení, dále o zásadu bezprostřednosti, podle které je soud povinen rozhodovat na základě před ním provedených důkazů, a s ní spojenou zásadu ústnosti. Vzhledem k tomu, že listiny uvedené na str. 29 a 30 protokolu o hlavním líčení nebyly jako důkaz provedeny, došlo i k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný zpochybnil věrohodnost poškozených, v této souvislosti zmínil poškozenou L. V., která měla k dispozici předávací protokol při předání a převzetí zlatých slitků či mincí (č. listu 1093), ač většina poškozených, kteří byli vyslechnuti v rámci hlavního líčení jako svědci, tvrdili, že se žádné předávací protokoly nepodepisovaly. Pozastavil se také nad tím, že většina těchto svědků uvedla, že neprošla školením a nebylo jim poskytnuto občerstvení, přičemž součástí spisu je pozvánka na školení právě těchto parametrů (č. listu 1076). Poukázal na skutečnost, že poškození nebyli schopni říct, za jaký obchodní případ jim nebyla provize vyplacena. Podle jeho názoru těží poškození ze situace, kdy obviněný předal veškerou firemní agendu nové jednatelce a nemá jak prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře a smlouvy plnil. Z těchto důvodů měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr ř.
IV. Důvodnost dovolání
18. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř. Je namístě připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174, 3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
24. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. namítal, že byly porušeny zásadní zásady trestního řízení, jakož i jeho právo na spravedlivý proces, nebyly-li v hlavním líčení dne 19. 9. 2016 ani později řádně jako důkaz provedeny listiny, o něž soudy opírají závěry o jeho vině. Ačkoliv tyto námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., bylo by možné je uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a právě v tomto smyslu se jimi Nejvyšší soud též zabýval, avšak neshledal je podloženými.
25. Provádění listinných důkazů upravuje ustanovení §213 odst. 1 tr. ř. Na rozdíl od jeho znění účinného do 31. 12. 2009 (tj.: „Posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny, jimiž se provádí důkaz, se při hlavním líčení přečtou a umožní se do nich nahlédnout stranám, a pokud je to třeba, i svědkům a znalcům“), s účinností od 1. 1. 2010 (viz novela provedená zákonem č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku) je v zájmu zrychlení a zefektivnění dokazování u hlavního líčení upuštěno od povinného čtení listinných důkazů a jako princip je stanoveno předložení těchto důkazů k nahlédnutí stranám a v případě potřeby i svědkům a znalcům, přičemž soud je povinen přečíst listinný důkaz jen tehdy, když to kterákoli ze stran navrhne. Ustanovení §213 odst. 1 tr. ř. totiž zní: „Posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům“. Podle §213 odst. 2 tr. ř. platí, že pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. k tomu, aby soud přečetl k důkazu některou listinu, je tedy návrh kterékoli stran, tj. obžalovaného, státního zástupce, poškozeného, zúčastněné osoby nebo jiné osoby uvedené v §12 odst. 6 tr. ř., přichází-li takové postavení v úvahu u hlavního líčení. Návrh lze učinit jakoukoli formou stanovenou obecně pro podání podle §59 odst. 1 tr. ř. Byl-li učiněn takový návrh, soud vždy přečte obsah listiny, jíž se návrh týká. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 9. 2016 je zjevné, že žádná z procesních stran přečtení jakékoliv listiny nenavrhla, což potvrdil i obviněný ve svém dovolání, soud proto nebyl povinen listiny při hlavním líčení číst. Listinné důkazy tedy byly prováděny jejich předložením stranám v souladu s §213 odst. 1 tr. ř., přičemž při jejich předložení k nahlédnutí měly strany možnost seznámit se s těmito listinnými důkazy, zjistit, které listinné důkazy byly ze spisu prováděny, a obviněný měl možnost se ke všem těmto listinným důkazům vyjádřit podle §214 tr. ř. Pakliže došlo k předložení listin stranám podle §213 odst. 1 tr. ř. (ať již jednotlivě podle č. listu či odkazem na listiny obsažené v obsahu spisu, s nímž měly strany možnost se seznámit), strany proti obsahu listin nic nenamítly, neučinily k nim žádné vyjádření, nenavrhly přečtení žádné listiny, byly listinné důkazy provedeny podle trestního řádu a nalézací soud je opodstatněně učinil součástí hodnocení důkazů. Lze tedy uzavřít, že dokazování bylo soudem nalézacím provedeno zákonným způsobem a k namítnutému porušení zásad dokazování v trestním řízení nedošlo. V posuzovaném případě není dán žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
26. Nejvyšší soud připomíná, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li tímto činem značnou škodu. Značnou škodou se ve smyslu §138 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu. Objektivní stránka zločinu spočívá tedy v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne značná škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je tedy třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky tzv. konkludentním jednáním (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1852 až 1855).
27. Uvedení v omyl podle soudů nižších stupňů spočívalo v tom, že obviněný s poškozenými uzavíral smlouvy, na základě kterých od nich vybíral finanční prostředky pro sjednané účely při vědomí skutečnosti, že závazkům z jednotlivých smluv nemohl dostát. Odvolací soud upozornil, že soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost i posouzení obsahu smluv o registraci licence, o spolunákupu ve zlatém spoření a pokud dospěl k závěru, že z pohledu platné právní úpravy jde o právní úkony neplatné, protože nejsou určité, srozumitelné (str. 16 rozsudku nalézacího soudu), nelze mu ničeho vytknout. Právě uzavíráním takových smluv si obviněný vytvářel podmínky pro epizaci svého podvodného záměru. Není od věci také zjištění, že ze zprávy mincovny Münze Österreich se podává, že v jejich evidenci se nevyskytují žádné faktury na společnost MARGE, s. r. o., poslední nákup obviněný jako fyzická osoba provedl 29. 7. 2015, přičemž se jednalo o jednu sběratelskou minci (poznámka Nejvyššího soudu: bylo nalezeno 9 faktur vystavených na osobu J. K., významné jsou i další poznatky k prodeji mincí, bezpečnostním schránkám apod., jež vyvracejí tvrzení obviněného). Připomněl, že o podvodném úmyslu obviněného ponechat si peníze, které inkasoval od jednotlivých poškozených, svědčí i skutečnost, že dne 12. 6. 2014 účelově uzavřel s K. D. smlouvu o převodu obchodního podílu. Z výsledků provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že jmenovaná svědkyně neměla žádné zkušenosti v oblasti nákupu a prodeje zlata, ani v této oblasti nechtěla podnikat, ze strany obviněného jí ani nebyly vytvořeny předpoklady pro to, aby mohla v takové činnosti případně pokračovat (účetní doklady společnosti MARGE, s. r. o., neviděla, nepřebírala je, do trezoru v Komerční bance, a. s., nebyla vpuštěna, protože klíč měl stále obviněný, apod.). Důvodně lze tudíž uzavřít, že svědkyně posloužila obviněnému k tomu, aby se mohl obchodního podílu ve společnosti zbavit, stal se pro poškozené nekontaktním, vycestoval z České republiky a peníze poškozeným nevrátil, použil je nezjištěným způsobem (viz str. 11 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů o uvedení poškozených v omyl jsou správné a mají oporu v provedeném dokazování. Námitky obviněného, že se nedopustil zločinu podvodu, jelikož nikoho neuvedl v omyl, ani nikomu nezamlčel podstatné skutečnosti, se evidentně zakládají jiných na skutkových zjištěních, než která učinily soudy nižších stupňů. Vytýkal-li obviněný, že ve věci došlo k extrémnímu nesouladu, protože skutková věta neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, a to konkrétně ohledně skutečnosti, že nepřevedl společnost MARGE, s. r. o., na K. D. poté, co záměrně znemožnil klientům této společnosti přístup do zabezpečené klientské zóny, neuvedl nikoho v omyl a nezamlčel podstatné skutečnosti, z čehož vyvozoval, že se nedopustil zločinu podvodu, nekoresponduje jeho tvrzení s opatřenými a provedenými důkazy. Je třeba poukázat na řadu usvědčujících důkazů, a to např. na výpověď svědkyně K. D., svědkyně N. Š., svědkyně L. M., jakož i výpovědi poškozených, ale i listinné důkazy, např. notářský zápis notářky JUDr. Jany Pohankové (opis na č. listu 95, 96). Na odlišných a pro dovolací soud neakceptovatelných skutkových závěrech je proto založeno i mínění obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti podle §232 tr. zákoníku.
28. Také pochybnosti, které obviněný zmínil v reakci na vyjádření státního zástupce, jsou irelevantní. Pokud kladl otázku, jak je možné, že poškozená L. V. měla k dispozici předávací protokol při předání a převzetí zlatých slitků a mincí, když většina poškozených tvrdila, že žádné předávací protokoly nepodepisovala, pak je nutno podotknout, že si obviněný již sám odpověděl, když zmínil, že takto vypovídala většina, ne však každý. Skutečnost, že většina poškozených protokoly nepodepisovala, nevylučuje, aby někteří poškození protokol obdrželi. Stejným způsobem je nutno hodnotit námitku, že „většina“ poškozených (nikoli tedy všichni) uvedla, že neprošla školením a nebylo jim poskytnuto občerstvení, když součástí spisu je pozvánka na školení těchto parametrů. Rovněž skutečnost, že existuje pozvánka na dané školení, neznamená, že se školení uskutečnilo a že měli všichni poškození možnost se jej účastnit.
29. Pro úplnost lze dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (str. 16, 17 rozsudku soudu prvního stupně, str. 11 usnesení odvolacího soudu). Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
30. Námitky, kterými obviněný brojil proti výroku o náhradě škody, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nesprávného hmotněprávního posouzení se sice může týkat i výrok o povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem, ovšem pouze v případě, namítá-li dovolatel porušení hmotněprávního předpisu. Námitky dovolatele však nesměřovaly proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení povinnosti k náhradě škody, byly zaměřeny výhradně vůči procesnímu postupu soudů v adhezním řízení. Dovolatel nezpochybnil splnění hmotněprávních kritérií pro posouzení důvodnosti a výše uplatněného nároku na náhradu škody, ale vytkl, že poškození své nároky na náhradu škody neuplatnili před začátkem dokazování v hlavním líčení v souladu s §43 tr. ř. Nejvyšší soud k výhradám obviněného, jejichž podstata je procesněprávní povahy a tedy mimo důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvádí, že pokud poškození uplatnili řádně a včas své nároky již v přípravném řízení, ani případný postup soudu v rozporu s §206 odst. 2 tr. ř. nic na této skutečnosti nemění. Obviněný nerozlišuje mezi uplatněním nároku poškozenými a povinnostmi soudu při rozhodování o těchto nárocích v adhezním řízení. Jakkoliv nelze zlehčovat pochybení soudu prvního stupně, pokud nepřečetl v souladu s §206 odst. 2 tr. ř. v úplnosti nároky poškozených na náhradu škody, jejich vznik, existence a trvání byly nepopíratelné, což ani obviněný nezpochybňuje. Při jejich uplatnění v souladu s ustanovením trestního řádu považuje dovolací soud výrok o náhradě škody za věcně správný, neboť toto pochybení nemohlo jakkoliv závěr o tom, že poškození uplatnili svůj nárok na náhradu škody včas, ovlivnit. Jak přiléhavě připomíná státní zástupce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 93/2013, pochybení soudu, které spočívá v nedodržení postupu podle §206 odst. 2 tr. ř. nemůže mít zásadně vliv na existenci nároku poškozeného uplatněného v souladu s §43 odst. 3 tr. ř., nemůže být na újmu práv poškozených. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že poškozená Z. P. S. nežádala o náhradu škody až podáním ze dne 30. 11. 2016, ale již v přípravném řízení při podání vysvětlení dne 15. 10. 2014 (č. listu 296), poškozený J. M. neuplatnil nárok na náhradu škody až podáním dne 23. 11. 2016, tedy podáním uskutečněným až po zahájení dokazování v hlavním líčení, ale již dne 29. 4. 2015 v přípravném řízení při podání vysvětlení (č. listu 743), stejně tak poškozený I. H. neuplatnil nárok na náhradu škody až podáním ze dne 16. 11. 2016, ale již v přípravném řízení při podání vysvětlení dne 3. 6. 2015 (č. listu 637). Tvrzení obviněného, že tito poškození neuplatnili své nároky na náhradu škody včas v souladu s §43 odst. 3 tr. ř. tak nemá oporu ve spisovém materiálu.
31. Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, str. 3174, 3175).
32. Obviněný vytkl, že ačkoliv soudy prvního i druhé stupně informoval o platné adrese místa pobytu, byl označen nesprávným bydlištěm (adresa ohlašovny). Mohlo tak dojít k záměně jeho osoby s jinou osobou. Podle ustanovení §120 odst. 2 tr. ř. musí být obžalovaný v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jestliže rozsudek neobsahuje všechny uvedené náležitosti, avšak osoba obviněného je jednoznačně ztotožnitelná, nejde o vadu, která by byla důvodem ke zrušení rozsudku v řízení o dovolání. S odkazem na výše uvedený důvod dovolání nelze relevantně namítat, že obviněný byl v napadeném usnesení soudu druhého stupně a rozsudku soudu prvního stupně označen chybným údajem svého bydliště; důsledkem takového nedostatku, jehož podstata spočívá v tom, že soudy nezaregistrovaly změnu bydliště obviněného, ale uváděly jeho dřívější adresu, evidentně není pochybnost o identitě obviněného, o případné záměně jeho osoby, jak naznačuje dovolatel. Nedostatek této povahy nelze chápat jako „neúplnost“ výroku ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., poněvadž takto vytýkané pochybení se vlastního výroku napadeného rozhodnutí nikterak nedotklo a ani dotknout nemohlo. Obviněnému je však třeba přisvědčit v tom, že takové nedostatečné označení obviněného v rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně neodpovídá ustanovení §120 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 309/2013). Tato vada rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně však není důvodem ke zrušení rozhodnutí podle žádného z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud poznamenává, že předseda senátu Krajského soudu v Brně může vytýkané pochybení kdykoli napravit zvláštním (opravným) usnesením ve smyslu a za splnění předpokladů §131 odst. 1 tr. ř. (jím by byla – z hlediska požadavků vymezených v ustanovení §120 odst. 1 a 2 tr. ř. – přesně formulována jen úvodní část, tzv. hlavička usnesení).
33. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě, jak již bylo dříve uvedeno, vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
34. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
35. Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu