ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.261.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 261/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného M. F. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 7 To 265/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 93/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 2 T 93/2015, uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu se výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že
dne 29. října 2013 v A., okr. Ch., ve zdejší kanceláři zástupce Stavební spořitelny České spořitelny, IČ: 60197609, se sídlem V. ..., P., podal žádost o úvěr nabízený jako „Úvěr od Buřinky“ na poskytnutí finančních prostředků ve výši 690 000 Kč na rekonstrukci bytové jednotky v ulici S. ..., A., okres Ch., následně tamtéž dne 8. listopadu 2013 uzavřel smlouvu o Úvěru od Buřinky a o stavebním spoření s účtem ... vedeným u této stavební spořitelny, na základě této smlouvy mu byla požadovaná finanční částka úvěru ve výši 690 000 Kč dne 12. 11. 2013 převedena na jeho bankovní účet č. ..., tyto finanční prostředky však nepoužil na uvedený účel – rekonstrukci uvedené bytové jednotky, nepožádal spořitelnu o souhlas s použitím prostředků na jiný účel a spořitelně na její výzvy předložil nepravdivé faktury a doklady.
2. Pro uvedený skutek a trestný čin soud obviněnému uložil podle §211 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 7 To 265/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Ing. Ladislavy Jindřichové podal proti němu, a rovněž proti rozhodnutí soudu prvního stupně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že se žádného trestného činu nedopustil, a napadená rozhodnutí jsou v rozporu se základními ústavními principy ovládajícími trestní právo, podle nichž „žádný trestný čin bez zákona“, a jak již bylo několikrát judikováno i Ústavním soudem, má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je potřeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry; zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.
6. Obviněný vyslovil názor, že v rámci hodnocení důkazů bylo zcela opomenuto, že podle §211 odst. 2 tr. zákoníku se úvěrového podvodu dopustí ten, kdo (v nikoli malém rozsahu) použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Ve vztahu k pojmu „účel“ poukázal na to, že účel úvěru byl v posuzovaném případě jednoznačně dán, když se jednalo o využití poskytnutých prostředků pro jeden jediný účel, a to bydlení; tato skutečnost ostatně nebyla ani ze strany Stavební spořitelny, a. s., nikdy zpochybněna a v celém řízení nebylo prokázáno něco jiného. V návaznosti na to zdůraznil, že účelový úvěr je takový úvěr, u něhož je nutné doložit, k jakému účelu budou čerpané peníze využity, a uvedl, že požadované doložil s tím, že čerpané peníze byly použity na bydlení a k žádnému jinému účelu. Namítl, že trestní zákon nikde nehovoří o tom, že je trestným použití finančních prostředků ke sjednanému účelu, avšak na jiném místě, a vyjádřil přesvědčení, že adresa místa „bydlení“ jen blíže určuje místní okolnosti děje, nikoliv účel úvěru. V této souvislosti poukázal také jednak na to, že podle smlouvy o Úvěru od Buřinky měl být vyplacený úvěr použit na účel – změna, údržba domu, bytu ve vlastnictví včetně úhrady podílu na společných částech, změnu nebo údržbu nájemního bytu nebo bytu užívaného, a dále na to, že i v žádosti o Úvěr od Buřinky je uveden účel úvěru – změna, údržba domu, bytu, přičemž tvrdil, že takto vymezený účel byl v obou případech z jeho strany naplněn a poskytnuté finanční prostředky k tomuto (a žádnému jinému) účelu použil. Doplnil ještě, že předmětná žádost i smlouva byly vyplňovány stavební spořitelnou a jemu byly předkládány k podpisu jako smlouvy formulářové; podepsal je, aniž by je četl, a tak v dokumentech vyhotovených stavební spořitelnou jsou chyby, a to mimo jiné v jeho adrese, když na adrese U N. ..., A. , nikdy nebydlel.
7. V závěru svého podání dovolatel upozornil rovněž na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že v jeho jednání lze jen stěží shledat případ společensky škodlivý, neboť z úvěru čerpané prostředky užil ke sjednanému účelu (bydlení), řádně je věřiteli vrátil (splatil) a Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., mu po splacení čerpaného úvěru vyslovila svůj dík a nabídla další úvěr. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a sám rozhodl tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), ve svém vyjádření předně poukázala na to, že podané dovolání je opakováním námitek, které obviněný uplatnil již ve svém odvolání a se kterými se vypořádal odpovídajícím způsobem již soud odvolací s tím, že uzavřel, že obviněný naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, a to v takové intenzitě, která neodporuje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
9. K charakteru námitek dovolatele státní zástupkyně uvedla, že do značné míry směřují do oblasti skutkových zjištění, neboť i v mimořádném opravném prostředku zpochybňuje správnost postupu spořitelny s tím, že se žádného trestného jednání nedopustil. V posuzované věci přitom lze vyloučit, že by v rámci hodnocení důkazů bylo možné zaznamenat extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, neboť zjištění soudů navazují jednoznačně na provedené důkazy a s těmito se v žádném ohledu nevylučují. Zdůraznila, že v dané věci šlo o účelový úvěr v tom smyslu, že obviněnému byl poskytnut určitý typ úvěru, a to úvěr expresní, kdy finanční prostředky byly v plné výši převedeny přímo na účet klienta. Předmětný úvěr byl přitom vázán na podmínku, že úvěr bude použit na změnu, údržbu domu, bytu nebo výstavbu domu, bytu ve vlastnictví. Ve vlastnictví obviněného byla právě bytová jednotka v ulici S. ..., A., což bylo pro účely úvěru doloženo i výpisem z katastru nemovitostí. Pokud by obviněný počítal s tím, že bude rekonstruovat jinou nemovitost, byl by podmínkou čerpání úvěru souhlas majitele nemovitosti s rekonstrukcí a bylo by nastaveno jiné čerpání úvěru, a to postupné, kdy by jednotlivé části finančních prostředků dostával až po řádném doložení čerpání úvěru. Poukázala i na to, že obviněný rovněž výslovně prohlásil, že na práce prováděné právě na bytové jednotce v S. ulici není potřeba stavebního povolení a ohlášení stavebních prací, a dále na to, že čerpání úvěru pak doložil falešnými fakturami. Shrnula, že z uvedených skutečností jednoznačně vyplývá, že obviněný nepoužil finanční prostředky pro deklarovaný účel, tedy pro rekonstrukci nemovitosti v jeho vlastnictví, a tudíž je použil na jiný než určený účel.
10. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že z dovolacích námitek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní pouze výhrada obviněného, že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Současně však vyslovila názor, že výrok o vině obviněného s citovaným ustanovením nekoliduje, neboť posuzovaného činu se dopustil způsobem, který předmětná skutková podstata předpokládá, a to v intenzitě dané především výší samotného úvěru. Není možné akceptovat úvahu, že pokud Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., jednáním obviněného nebyla přímo poškozena, neboť tento uvedený úvěr splatil, není možné jej trestně postihnout. Obviněný totiž účelově inzeroval rekonstrukci nemovitosti ve vlastnictví, aby tak dosáhl na expresní úvěr, který bude poukázán přímo na jeho účet, aby mohl s finančními prostředky volně disponovat; pokud by úvěr čerpal na rekonstrukci objektu, který neměl ve vlastnictví, úvěr by nebyl poskytnut za shodných podmínek, zejména pak by nebyl vyplacen přímo na účet obviněného, neboť by bylo nastaveno postupné čerpání po doložení čerpání, případně čerpání přímo dodavatelům fakturovaných prací. O úmyslu obviněného použít finanční prostředky z účelového úvěru pro jiný účel jednoznačně svědčí navíc to, že spořitelně doložil falšované faktury, kterými se snažil prokázat čerpání úvěru za inzerovaným účelem. Šlo tedy o sofistikované jednání, kdy vědomost obviněného o tom, že se dopouští nedovoleného jednání, je dána právě tím, že se snažil zastřít čerpání úvěru pro jiný účel předložením fiktivních faktur. S ohledem na to, že skutková podstata daného trestného činu předpokládá, že účelový úvěr bude bez souhlasu věřitele použit na jiný než určený účel nikoli v malém rozsahu (tj. ve výši nejméně 25 000 Kč), je zřejmé, že pokud obviněný čerpal účelový úvěr ve výši 690 000 Kč na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele, pak jeho jednání dosáhlo takové intenzity, že ani řádné splacení úvěru nemůže vést k závěru o tom, že by jeho čin nebyl společensky škodlivý, a není možné uvažovat o tom, že by se dopustil pouze přestupku proti majetku.
11. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 24. 3. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. Z tohoto pohledu část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil s odkazem na citovaný dovolací důvod s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku (jak uvedla ve svém přiléhavém vyjádření státní zástupkyně), nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, jimiž do značné míry zpochybňoval skutková zjištění soudu prvního stupně (jež shledal správnými a úplnými rovněž odvolací soud), že použil finanční prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel, a to nikoliv na rekonstrukci (resp. změnu, údržbu domu, bytu) bytové jednotky v ulici S. ... v A., jejímž byl vlastníkem, přičemž současně tvrdil, že tento účel byl z jeho strany zcela naplněn, neboť poskytnuté finanční prostředky k tomuto (a žádnému jinému) účelu použil, a to s poukazem na to, že jejich použití k bydlení, toliko na jiném místě, není použitím na jiný účel, neboť adresa místa bydlení jen blíže určuje místní okolnosti děje, nikoliv účel úvěru. Stejný charakter pak měly rovněž jeho výhrady k jednotlivým provedeným důkazům, zejména listinným, když tvrdil, že jak v žádosti o Úvěr od Buřinky, tak ve smlouvě o Úvěru od Buřinky jsou chyby, a tyto navíc podepsal, aniž by je četl.
17. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
18. Ve vztahu ke stěžejní námitce dovolatele, že tím, že finanční prostředky získané účelovým úvěrem použil na bydlení, byť by to bylo na stavební práce v bytové jednotce na jiném místě, kde bydlel (adrese), použil je na určený (sjednaný) účel, Nejvyšší soud považuje za vhodné nad rámec výše zmíněných skutečností (ohledně charakteru této výhrady jako výhrady mířící v převážné míře do skutkových zjištění) uvést, že tato je navíc zjevně neopodstatněná. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že v posuzovaném případě se jednalo o účelový úvěr, jenž byl obviněnému poskytnut na základě jeho žádosti o Úvěr od Buřinky Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. (č. l. 10 a násl. spisu) ze dne 29. 10. 2013 a následně smlouvy o Úvěru od Buřinky (č. l. 23 a násl. spisu) ze dne 8. 11. 2013, přičemž byl určen výlučně na účel jím uvedený v předmětné žádosti o úvěr a specifikovaný jako „změna, údržba domu, bytu“, konkrétně „REKONSTRUKCE BJ Č. ... V BUDOVĚ Č. P. ..., ... V KÚ A.“, a to na adrese „S. ..., A., ...“, když ve vztahu k této nemovitosti byl jejím „majitelem“ (což doložil příslušným výpisem z katastru nemovitostí). Jak uvedenou žádost, tak danou smlouvu řádně podepsal, a v žádosti prohlásil, že všechny údaje v ní (a ve všech jejích přílohách) uvedené jsou pravdivé a úplné. Na základě toho pak získal účelový úvěr expresní (vázaný právě na podmínku, že úvěrovaná nemovitost byla v jeho vlastnictví) a peněžní prostředky v plné výši (690 000 Kč) byly převedeny přímo na jeho účet. Jak vyplývá z výpovědí svědkyň M. Z. a J. K., pracovnic České spořitelny, pokud by obviněný žádal o úvěr na rekonstrukci jiné nemovitosti, jíž by nebyl vlastníkem, byl by podmínkou získání a čerpání úvěru souhlas jejího majitele s rekonstrukcí, bylo by nastaveno jiné čerpání úvěru, a to postupné, kdy by jednotlivé finanční částky dostával až po řádném doložení čerpání, mohly být stanoveny jiné úroky, případně zajištění úvěru apod. K těmto skutečnostem je zapotřebí ještě doplnit, že obviněný rovněž výslovně prohlásil, že na práce prováděné právě v bytové jednotce v S. ulici není potřeba stavebního povolení ani ohlášení stavebních prací; pokud by se měl úvěr týkat jiné nemovitosti, neučinil by předmětné prohlášení ohledně bytové jednotky v S. ulici. Dále je nutno poukázat na to, že čerpání úvěru pak spořitelně (na její výzvy) doložil nepravdivými fakturami a doklady (předložil doklady, které vůbec nesouvisely s rekonstrukcí dané bytové jednotky, navíc faktury nebyly vystaveny pro něj ani jím uhrazeny); finanční prostředky získané účelovým úvěrem přitom použil nezjištěným způsobem a bez souhlasu věřitele. Na tom nemění ničeho ani to, že – jak se vyjádřily výše jmenované pracovnice spořitelny – pokud by požádal o financování rekonstrukce jiné nemovitosti, zřejmě by bylo jeho žádosti vyhověno.
19. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel . Tato samostatná skutková podstata se vztahuje pouze k účelovým úvěrům, přičemž použitím prostředků získaných účelovým úvěrem se rozumí vlastní spotřebování peněžních prostředků, poté co byly vyčerpány, na jiný než v úvěrové smlouvě určený účel, tj. omezení použití peněžních prostředků musí být v úvěrové smlouvě výslovně stanoveno, a dále se tak musí stát bez souhlasu věřitele ( věřitelem se rozumí strana smlouvy o úvěru, která se zavazuje úvěr poskytnout). Nikoli malým rozsahem je použití peněžních prostředků ve výši nejméně 25 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Jde o úmyslný trestný čin (srov. §15 tr. zákoníku); úmysl zde musí zahrnovat i nikoli malý rozsah použitých peněžních prostředků na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele. Nezáleží tu na tom, zda pachatel jinak poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda tedy věřiteli nevznikne. Zákon zde trestně sankcionuje ohroženou návratnost poskytnutého účelového úvěru (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2111 a 2112).
20. S ohledem na výše rozvedená skutková zjištění a shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný skutek je zřejmé, že dovolací argumentace obviněného týkající se otázky použití peněžních prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel, není opodstatněná. Závěr obou soudů nižších instancí, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, je tudíž správný a zákonný.
21. Jestliže dovolatel ve svém podání upozornil rovněž na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že v jeho jednání lze jen stěží shledat případ společensky škodlivý, a dovolával se tak aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že podle citovaného zákonného ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit , plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
22. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
23. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v posuzovaném případě nepostačovala. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu a rovněž státní zástupkyně v jejím výstižném vyjádření, že jednání obviněného nelze posoudit pouze jako přestupek, a naopak je namístě trestněprávní odpovědnost obviněného, neboť se dopustil daného přečinu způsobem, který předmětná skutková podstata předpokládá, a to v intenzitě dané především požadovanou a poskytnutou výší úvěru. Jak již bylo výše zmíněno, u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku nezáleží na tom, zda pachatel jinak poskytnutý úvěr řádně splácí a věřiteli žádná škoda nevznikne, nýbrž trestně sankcionována je ohrožená návratnost poskytnutého účelového úvěru. Ze skutkových okolností zjištěných na podkladě provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný jako účel úvěru specifikoval rekonstrukci nemovitosti ve svém vlastnictví a jako požadovaný způsob čerpání úvěru uvedl jeho expresní variantu, aby docílil převodu peněžních prostředků v plné výši přímo na svůj účet, a mohl tak s nimi volně disponovat. Peněžní prostředky získané úvěrem nepoužil pro jím uvedený účel, a o jeho úmyslu je takto ani nepoužít svědčí skutečnost, že věřiteli (spořitelně) předložil nepravdivé (fiktivní, či zfalšované) faktury a doklady, jimiž se snažil prokázat jednak čerpání úvěru za inzerovaným účelem a současně zastřít jejich použití za účelem jiným, k čemuž neměl souhlas věřitele. Zjištěné protiprávní jednání dovolatele se mantinelům stanoveným pro použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku vymyká, neboť nešlo o pouhé neškodné vybočení z mezí obvyklých civilních vztahů.
24. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je navíc i v této části jeho podání v naprosté většině opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména str. 3 a 4 jeho usnesení).
25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu