ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.275.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 275/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovoláních obviněných M. D. a E. G. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 356/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 105/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. D. a E. G. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 6. 2016, č. j. 3 T 105/2013-427, byly obviněné M. D. a E. G. uznány vinnými, že
dne 6. června 2013 kolem 07:00 hodin v Ch. v M. ulici mezi domy č. o. ... (tehdy provozovna Pizzerie Banditos) a ... (budova základní školy) přistoupily u domu č. o. ... k poškozené P. C., a požadovaly po ní vydání finanční hotovosti nejméně 30 Kč, kterou později zvýšily na 100 Kč, poté co poškozená odmítla peníze vydat, obžalovaná M. D. začala poškozené vyhrožovat zbitím a ukazovala jí ruku sevřenou v pěst, obžalovaná E. G. poškozenou uchopila kolem ramen a řekla jí, že se jí nic nestane, pokud jim dá peníze, poškozená jim cestou ukázala prázdnou peněženku, ze které jí obžalovaná M. D. vzala občanský průkaz a nějaké písemnosti, následně došly až na křižovatku ulic M. a M., kde poškozená po opakovaných výhrůžkách od obžalované M. D. vzala z peněženky 100 Kč, které dala obžalované M. D., následně jí obžalovaná E. G. vzala z kabelky peněženku a z ní 200 Kč a poté obě obžalované z místa utekly.
2. Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obou obviněných jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to soud podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněné M. D. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou (2) let a šesti (6) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří (3) let; v návaznosti na to zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 3 T 100/2014, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné E. G. soud uložil §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Konečně soud uložil oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené P. C. škodu ve výši 300 Kč.
Proti tomuto rozsudku podaly obě obviněné odvolání, která Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 356/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Pro úplnost je vhodné dodat, že právě uvedeným rozhodnutím obou soudů předcházelo nejprve usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 3 T 105/2013-311, kterým byla věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena Městskému úřadu v Chebu, neboť skutek (jehož popis s v některých okolnostech odlišoval od shora citované skutkové věty) by mohl být přestupkem. Toto rozhodnutí však Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 6 To 26/2016, ke stížnosti státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Ani jedna z obviněných se s druhým rozhodnutím odvolacího soudu (sp. zn. 6 To 356/2016) neztotožnila. Obě jej proto napadly dovoláním, jež obviněná M. D. podala prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Čonky, zatímco obviněná E. G. tak učinila zastoupena svou obhájkyní Mgr. Barborou Čihákovou. Obě obviněné přitom uplatnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měly za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Obviněná M. D. (dále též „obviněná“, resp. „dovolatelka“) ve svém podání nejprve zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu. Připomněla, že trestný čin loupeže je z hlediska zavinění úmyslným trestným činem, přičemž musí být prokázán úmysl vztahující se jak k násilnému jednání směřujícímu k překonání odporu poškozené osoby, tak i ke zmocnění se cizí věci. V jejím případě však toto prokázáno nebylo, a to zejména proto, že míra její účasti na trestné činnosti neodpovídá loupeži. Její jednání sice poškozená P. C. (dále převážně jen „poškozená“) mohla vnímat jako obtěžující, nemohlo však mít následky v rovině trestněprávní. Soudům rovněž vytkla, že míru intenzity jejího jednání hodnotily toliko na podkladě výpovědi poškozené, přičemž pokud jde o spoluobviněnou E. G., ta proti ní (dovolatelce) vypovídala účelově. Vedle toho rozporovala závěr soudů o spolupachatelství, kdy poukázala na absenci společného úmyslu jejího a spoluobviněné E. G. směřující ke spáchání trestného činu loupeže, stejně jako chybělo jejich společné jednání. Dále zpochybnila naplnění objektivní stránky trestného činu. Podle ní se tedy neprokázalo, že by její jednání bylo vedeno jasným úmyslem udržovat nátlak na poškozenou, který by tato vnímala a podle něj nedobrovolně jednala. Pokud mezi údajnou (jak tvrdí poškozená) hrozbou násilí a vydáním hotovosti byla časová prodleva, nemůže jít o loupež. V závěru dovolání soudům ještě vytkla nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
7. Ze shora uvedených důvodů jmenovaná obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud postupem podle §265 k tr. ř. rozhodnutí obou nižších soudů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Chebu k novému projednání a rozhodnutí.
8. Obviněná E. G. (dále též „obviněná“, resp. „dovolatelka“) v úvodu svého podání konstatovala, že je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a soudy proto neměly dospět k závěru o její vině trestným činem loupeže. Upozornila rovněž na porušení zásady rovnosti, což dovodila z toho, že soudy upřednostnily výpovědi poškozené, ačkoli bylo prokázáno, že v trestním řízení lhala. Ve vazbě na to připomněla závěry znalkyně PhDr. Moniky Kopárkové, která sice potvrdila, že výpověď poškozené splňuje psychologická kritéria specifické věrohodnosti, současně však hodnotila obecnou věrohodnost poškozené jako sníženou, a to z důvodu užívání návykových látek, včetně rizika z důvodu sklonu k vyhýbavému účelovému chování a vyšší sugestibilitě.
9. V další části svého podání dovolatelka zdůraznila, že jednání vůči poškozené je třeba rozdělit do dvou rozdílných, na sobě nezávislých fází. První, trvající od samého počátku až do okamžiku, kdy poškozená vydala M. D. 100 Kč, a druhá závěrečná, kterou představoval okamžik, kdy bylo poškozené z peněženky odcizeno 200 Kč. V této souvislosti přitom jednoznačně popřela, že by její jednání bylo motivováno snahou cokoli od poškozené získat. Na místě počátečního incidentu se objevila zcela náhodně, za situace, kdy již spoluobviněná M. D. poškozenou začala verbálně kontaktovat se žádostí o vrácení peněz – půjčky. Protože jí bylo poškozené líto, objala ji kolem ramen a počala ji odvádět z místa, následovaná spoluobviněnou, která pokračovala ve výhrůžkách, případně je doprovázela útočnými gesty. Pokud nebyla prokázána žádná předchozí dohoda mezi ní a M. D., soud její jednání nesprávně posoudil. Nelze totiž vyloučit, že poškozená, s ohledem na svou osobnost a navozenou stresovou situaci, její (obviněné) snahu ochránit ji špatně pochopila. Ve vztahu k závěrečné fázi jednání, kde mělo poté, co poškozená vydala M. D. částku 100 Kč, dojít ke zmocnění se částky 200 Kč, zdůraznila, že ona i spoluobviněná toto jednoznačně popírají, když navíc v této navazující fázi již nebylo užito násilí ani jeho pohrůžky. V návaznosti na to dále zpochybnila výpověď poškozené a poukázala na rozpory v ní, a tvrzení nalézacího soudu, že rovněž odcizení 200 Kč bylo součástí celého jednání vůči poškozené, a nikoli odděleným aktem, označila za nesprávné.
10. V závěru svého podání tato obviněná shrnula, že přes svou prokazatelně nezachovalou minulost se rozhodně nedopustila trestného činu loupeže. Naopak, v první fázi se pokoušela urovnat spor mezi M. D. a poškozenou P. C., tuto ochránit a odvést z místa konfliktu. Ve druhé fázi jednání pak jednak nebylo prokázáno, kdo a jakým způsobem 200 Kč poškozené vzal, nicméně i pokud by jí takové jednání mělo být kladeno za vinu, s ohledem na absenci násilí či pohrůžky násilím z její strany by bylo namístě posoudit jen pouze jako přečin krádeže.
11. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a poté ji buď sám podle §265m tr. ř. obžaloby zprostil, nebo případně, bylo-li by ve věci nutno učinit nové rozhodnutí, přikázal Okresnímu soudu v Chebu nové projednání a rozhodnutí věci.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil k oběma podaným dovoláním. Nejprve poznamenal, že některé námitky obou obviněných, jež jsou skutkového charakteru, se s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Jimi se proto blíže nezabýval, neboť pochybení soudů v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů v posuzovaném případě neshledal. Naopak další výtky obou dovolatelek stran naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu loupeže, otázky spolupachatelství i subsidiarity trestní represe, shledal relevantně uplatněnými, žádnou z nich ovšem za opodstatněnou nepovažoval.
13. V další části svého vyjádření se státní zástupce v teoretické rovině věnoval skutkové podstatě trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, poté tato východiska aplikoval na zjištěný skutkový děj, který ve stručnosti zopakoval. Z něho podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že prostřednictvím pohrůžky užití násilí jednaly obě obviněné v úmyslu zmocnit se cizí věci, a to v bezprostřední časové návaznosti na užitou pohrůžku (čímž se takové jednání odlišuje od trestných činů vydírání či krádeže). Již tímto jednáním tak obě pachatelky naplnily znaky skutkové podstaty zločinu loupeže. Intenzita pohrůžky přitom byla nepochybně dostatečně účinná, neboť reakcí poškozené P. C. bylo nedobrovolné vydání 100 Kč, na což bezprostředně poté následovalo ještě zmocnění se zbylých 200 Kč obviněnou E. G., která je vytáhla z peněženky poškozené.
14. Státní zástupce dále podotkl, že neobstojí tvrzení obviněné E. G., že jednání vůči poškozené mělo dvě oddělené fáze, a že ona sama poškozenou jen chránila. Podle něj naopak šlo o jedno plynulé jednání, počínající vznesením požadavku na vydání peněz a končící odcizením 200 Kč z peněženky poškozené. Tvrzení obviněné E. G., že z její strany šlo jen o „ochranu“ poškozené, je v přímém rozporu s výpovědí poškozené, která rovněž její jednání chápala jako ohrožující, přičemž roli obou pachatelek vnímala v podstatě stejně.
15. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že na věci samé nic nemění ani skutečnost, že obviněná E. G. přímou pohrůžku násilím nevznesla. Po tomto konstatování se přesunul k problematice spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku a zdůraznil, že k takovému jednání postačuje i dohoda konkludentní, a zároveň připomněl, že není třeba, aby se všichni pachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Postačí částečné přispění, třeba i v podřízené roli, či dokonce pouhá přítomnost na místě činu, pokud je jednání vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou skutkového děje. Ve vztahu k posuzované věci pak dovodil, že společnou dohodu obou obviněných lze bezpečně dovodit již ze samotného průběhu jejich jednání vůči poškozené, které bylo zjevně koordinované a bylo ukončené tím, že se obě zmocnily její finanční hotovosti.
16. Nakonec se státní zástupce v obecné rovině věnoval otázce aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, v rovině konkrétní pak stručně uzavřel, že v případě obou dovolatelek by se daná zásada uplatnit neměla, neboť jimi spáchané jednání z hlediska hodnocení pomyslné dolní hranice závažnosti obdobných trestných činů loupeže není ničím výjimečné či neobvyklé.
17. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
18. Zmíněné vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům obou obviněných (bylo jim doručeno jednotlivě dne 21. 3. 2017). Případnou repliku některého z nich Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí neměl k dispozici.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou v dané věci podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
22. Z obsahu dovolací argumentace (především obviněné E. G.) je patrné, že některé námitky se primárně netýkají právního posouzení věci, ale směřují výhradně do hodnocení provedených důkazů. Konkrétně byla takto napadána věrohodnost svědeckých výpovědí poškozené P. C. a z toho plynoucí údajné porušování zásady rovnosti. Takovým otázkám by se Nejvyšší soud mohl v dovolacím řízení věnovat jedině v případě výše zmíněného zásahu do základních práv a svobod obviněných. Pochybení tohoto druhu se ale soudy nižších instancí nedopustily. Jednotlivé výpovědi poškozené hodnotily velice pečlivě a dospěly k závěru, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, že v základních bodech popisovala událost vždy shodně. Nadto tentýž závěr je prezentován i ve znaleckém posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Nejvyšší soud k takovým závěrům soudů nižších instancí neměl žádných výhrad, a proto se v další části odůvodnění svého usnesení nebude věnovat konkrétním detailům jednotlivých svědectví poškozené, neboť to již ve více než uspokojivém rozsahu učinily oba soudy nižších stupňů, zejména soud nalézací. Na celou hodnotící pasáž jeho rozhodnutí proto lze z důvodu procesní ekonomie odkázat.
23. Je tedy možno konstatovat, že Nejvyššímu soudu nevznikla povinnost věcně se zabývat uplatněnými námitkami skutkového charakteru. V posuzované trestní věci tedy striktně vycházel ze skutkových zjištění učiněných nižšími soudy a v tomto světle hodnotil ostatní, tentokrát již relevantně uplatněné výhrady obou obviněných stran naplnění objektivní i subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, otázky spolupachatelství i aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Ani v jednom z právě uvedených námitek ale žádné z obviněných nepřisvědčil.
24. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . O spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku jde v případě společného jednání vedeného společným úmyslem . Tento společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována – postačuje dohoda konkludentní . Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Při splnění těchto podmínek již není nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou. Postačuje i např. částečné přispění, dokonce i v podřízené roli (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 327 - 340).
25. Ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu ve zkratce vyplývá, že obě dovolatelky přistoupily k poškozené s požadavkem na vydání finančních prostředků. Následně obviněná M. D., poté co poškozená odmítla peníze dobrovolně vydat, jí začala vyhrožovat zbitím a zároveň jí ukazovala ruku zaťatou v pěst. Současně obviněná E. G. uchopila poškozenou kolem ramen a řekla jí, že se jí nic nestane, pokud jim peníze vydá. Celé jednání pak vyvrcholilo tím, že poškozená vydala obviněné M. D. 100 Kč, zatímco obviněná E. G. se následně z peněženky v její kabelce zmocnila dalších 200 Kč.
26. Z takto popsaného skutkového děje lze u obou obviněných dovodit nejen naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu loupeže, ale i skutečnost, že šlo o čin spáchaný ve spolupachatelství. V prvé řadě je třeba vyzdvihnout, že to měly být obě dovolatelky, které požadovaly vydání peněz poškozenou. Tím jednoznačně odhalily záměr, jímž bylo jejich následné konání vedeno. Nad rámec uvedeného lze ovšem doplnit, že v dané věci by s ohledem na další dění stačilo, aby zmíněný požadavek vyslovila pouze jedna z nich. Následné hrozby obviněné M. D. – zbitím a sevřenou pěstí není možné chápat jinak než jako pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to pouze a jedině ve snaze zmocnit se cizí věci , tedy peněz poškozené. Ovšem i „přemlouvání“ obviněné E. G. (kde soudy zcela správně zhodnotily, že nešlo o žádnou snahu poškozenou chránit) bylo vedeno stejným cílem, tedy společným, přímým úmyslem obou dovolatelek , aby poškozená vydala finanční prostředky. Je proto zřejmé, že od samého počátku šlo o jejich společné jednání , jak to pociťovala i poškozená a ve všech svých výpovědích to takto popisovala. V této situaci pak není rozhodné, zda se na této „akci“ dovolatelky předem domluvily, anebo zda začaly spontánně spolupracovat až na základě vzniklé situace – právní kvalifikace činu spáchaného formou spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku je i tak pevně daná. V důsledku toho nelze akceptovat námitku obviněné E. G., že skutek měl být rozdělen na dvě fáze a že odcizení 200 Kč lze chápat pouze jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Tak tomu nemůže být už proto, že se jednalo o společné, koordinované jednání obou pachatelek v celém průběhu předmětného děje, které je nutné jako jeden celek přičíst k tíži oběma z nich a podřadit jej pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Obviněná M. D. se ještě domáhala aplikace zásady subsidiarity trestní represe s poukazem na malou intenzitu útoku. Ani v tomto ohledu jí ovšem Nejvyšší soud nepřisvědčil. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Tímto ustanovením je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.) selhávají nebo nejsou efektivní. V opačných případech, avšak pouze když jednání pachatele neodpovídá ani těm nejlehčím trestným činům určité skutkové podstaty, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 116 - 119).
28. Lze připustit, že posuzované jednání patřilo skutečně k těm méně závažným v rámci skutkové podstaty §173 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž částka, jíž se dovolatelky zmocnily, nebyla příliš vysoká. To však správně reflektoval už soud prvního stupně uložením méně přísného (v případě jmenované dovolatelky jen podmíněného) trestu, který následně potvrdil i soud odvolací. Nejvyšší soud se s tímto postojem nižších soudů plně ztotožnil. Je totiž toho názoru, že společenská škodlivost daného skutku nebyla nijak zanedbatelná, takže jej nelze natolik bagatelizovat, jak se toho obviněná M. D. domáhá. I tato obviněná naplnila zcela jednoznačně všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Zjištěným jednáním zasáhla hned dva trestním právem chráněné zájmy, a to jak zájem na ochraně osobní svobody jednotlivce, tak zájem na ochraně jeho majetku. Nadto se tak stalo poměrně obvyklým způsobem (alespoň v rámci méně závažných trestněprávně relevantních loupežných jednání) a nelze tedy shledat, že by právě její konání neodpovídalo ani těm nejlehčím trestným činům skutkové podstaty trestného činu loupeže . Za těchto podmínek proto k aplikaci principu subsidiarity trestní represe není možné a určitě ani vhodné přistoupit.
29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obou obviněných jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu