ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.306.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 306/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný Z. A. Z. (roz. C. ), proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 60/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 89/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. A. Z. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Brně-venkově ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 3 T 89/2014, byl obviněný Z. A. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
jako společník obchodní firmy Veleslavínská Obchodní, s. r. o., se sídlem v Praze 6 – Veleslavín, Křenova 438/7, IČ: 28497180, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, uzavřel po předchozí dohodě dne 30. 5. 2013 s obchodní firmou K. H., se sídlem v Hruškách 562, nyní Žatčany 321, IČ: 14671271, rámcovou kupní smlouvu o dodávkách motorové nafty od dodavatele Slovnaft, a. s., IČ: 31322832, se sídlem Bratislava, Vlčie Hrdlo 1, následně přijal objednávku na dodávku 33 tisíc litrů motorové nafty s místem dodání na stáčiště pohonných hmot objednavatele v obci Ž., a v souvislosti s tím současně požadoval úhradu zálohy, kdy z tohoto důvodu K. H. uhradil dne 31. 5. 2013 částku ve výši 302 500 Kč a dne 13. 6. 2013 částku ve výši 302 500 Kč, v obou případech převodem na účet firmy Veleslavínská Obchodní, s. r. o., č. ..., obžalovaný však pohonné hmoty od uvedeného dodavatele neodebral, ve sjednaném termínu (v měsíci červnu 2013) ani později motorovou naftu nedodal, ani nevrátil zaplacenou zálohu, a obchodní firmě K. H. pak způsobil škodu ve výši 605 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin (správně mělo být zločin ) podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené firmě K. H., IČ: 14671271, Žatčany 321, 664 53, částku ve výši 605 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 60/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Zábrže proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel se v úvodu svého podání pozastavil nad tím, že byl odsouzen za trestné jednání, přestože byl pouze společníkem obchodní společnosti, nikoli jejím statutárním orgánem. Doplnil, že daného skutku by se v teoretické rovině mohl dopustit pouze subjekt zapsaný v obchodním rejstříku, tedy společnost Veleslavínská Obchodní, s. r. o. Dále uvedl, že celá kauza spadá do roviny obchodněprávní, neboť obchod jako takový nebyl dosud dokončen. Poukázal na čl. 1 Protokolu č. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, podle něhož nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku . K tomu též dodal, že finanční prostředky, které byly jako záloha na základě kupní smlouvy poskytnuty poškozeným společnosti Veleslavínská Obchodní, s. r. o., se staly podle platné judikatury prostředky této společnosti, takže s nimi společnost mohla nakládat v rámci svého podnikání. V návaznosti na to se domáhal aplikace principu „ultima ratio“. V závěru svého podání se vymezil i vůči tomu, že mu nebylo umožněno – jako cizímu státnímu příslušníkovi – vypovídat v rodném slovenském jazyce či v angličtině.
6. Dovolatel proto na základě všech shora uvedených důvodů bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 60/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 2. 2015 (správně mělo být ze dne 8. 1. 2015), sp. zn. 3 T 89/2014, v celém rozsahu zrušil, a aby Okresnímu soudu Brno-venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého oprávnění a v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila. Podotkla, že dovolací námitky, tak jak je obviněný ve svém dovolání formuloval, nelze v celé jejich šíři zahrnout pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod něj totiž nelze podřadit výhradu procesního charakteru týkající se okolnosti, že mu mělo být upřeno právo vypovídat v rodném jazyce. Tu navíc státní zástupkyně označila za ryze účelovou.
8. Většina dalších námitek obviněného již sice do rámce zmíněného dovolacího důvodu zapadala, státní zástupkyně jim však nepřisvědčila. Předně považovala za potřebné vyvrátit tvrzení obviněného, že za společnost Veleslavínská Obchodní, s. r. o., jednal pouze z titulu postavení společníka. Bylo totiž objasněno, že za společnost jednal na základě generální plné moci výlučně sám. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s dovolatelovou výhradou stran porušení zásady subsidiarity trestní represe. Zdůraznila, že byl souzen za podvodné vylákání zálohy od poškozeného. Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že společnost Veleslavínská Obchodní, s. r. o., fakticky nepodnikala – vyjma toho, že se účastnila podvodného jednání při vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Bylo tedy prokázáno, že obviněný žádné obchody s naftou neprováděl, neboť ji nenakupoval od společnosti Slovnaft, a. s., jak deklaroval, ale ani od žádné jiné obchodní společnosti zabývající se obchodem s touto komoditou.
9. Naproti tomu státní zástupkyně ve svém vyjádření konstatovala, že Okresnímu soudu Brno-venkov se ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nepodařilo v popisu skutku zachytit údaje ke znakům subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť nekonkretizoval všechny příslušné skutkové okolnosti odpovídající danému zákonnému znaku. Skutek je ve výroku rozsudku formulován tak, že je v něm pouze konstatováno uzavření smlouvy mezi obviněným a poškozeným o dodávkách motorové nafty, o zaplacení záloh s tím, že obviněný pohonné hmoty od inzerovaného dodavatele neodebral, takže je nedodal a nevrátil zaplacenou zálohu. O podvodném úmyslu obviněného vylákat na poškozeném uhrazení zálohy nesvědčí žádný popis konkrétních skutkových okolností. Byť jsou uvedené okolnosti konkretizovány v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, nelze takové řešení považovat za odpovídající.
10. Státní zástupkyně proto vyslovila názor, že nedostatečný, v tomto smyslu absentující, výrok nemůže být suplován pouze odůvodněním. Z hlediska deklaratorně – konstitutivní povahy výroku trestních rozsudků jsou relevantní právě jenom tyto výroky, nikoliv jejich odůvodnění. Pokud tedy hodlal nalézací soud a ve shodě s ním i soud odvolací právně kvalifikovat skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, musel by přitom vycházet ze skutku zjištěného a formulovaného jinak, než se stalo, tedy tak, aby z něj byla patrná i zákonem požadovaná subjektivní stránka, tedy podvodný úmysl existující přinejmenším v době páchání vlastního podvodného jednání.
11. Z posledně uvedeného důvodu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, a aby Okresnímu soudu Brno-venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 9. 3. 2017). Na to obviněný prostřednictvím svého obhájce reagoval podáním ze dne 9. 3. 2017, v němž se sice k výše citovaným názorům státní zástupkyně, případně i k napadeným rozhodnutím věcně nevyjádřil, ale požádal v něm o přerušení výkonu trestu odnětí svobody , který vykonává ve Věznici K. V žádosti poukázal na to, že s důvody uvedenými v dovolání se částečně ztotožnila i státní zástupkyně, která rovněž navrhla dovoláním napadená rozhodnutí zrušit. Z toho prý vyplývá, že jde o rozhodnutí nezákonná, a proto i výkon trestu uložený na jejich základě je nezákonný. S poukazem na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon , uzavřel, že přerušení výkonu trestu je nutné pro předejití možné újmy na jeho straně.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
16. Ze shora uvedeného je zřejmé, že ne všechny dovolací námitky obviněného mohly v rámci jím zvoleného dovolacího důvodu obstát. Konkrétně se jednalo o výhradu vůči tomu, že jednání před soudy bylo vedeno v českém jazyce, kterému on, jakožto cizinec (občan Slovenské republiky), dostatečně nerozumí. Takto formulovaný argument se týká výhradně způsobu vedení trestního procesu a do oblasti hmotněprávního posouzení žádným způsobem nezasahuje. Proto se vymyká z kontextu daného dovolacího důvodu a nezavazuje tudíž Nejvyšší soud, aby se výtkou tohoto charakteru jakkoli věcně zabýval. Nadto je třeba doplnit, že s touto otázkou se již vypořádal odvolací soud, a to zcela uspokojivým způsobem, aniž by ve vztahu k jazyku, v němž bylo řízení vedeno, shledal sebemenší pochybnosti o možném porušení základních zásad trestního procesu či zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod obviněného (srov. stranu 2 odůvodnění jeho usnesení).
17. Další námitky obviněného jsou již pod ustanovení §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, proto je Nejvyšší soud věcně posoudil, dospěl však k závěru, že jde o výtky zjevně neopodstatněné.
18. Ve shodě se soudy nižších stupňů i státní zástupkyní hodnotil dovolací soud tvrzení obviněného, že posuzovaného jednání se nemohl dopustit jakožto společník obchodní společnosti s tím, že pachatelem mohla být pouze sama společnost. Tato jeho obhajoba však byla spolehlivě vyvrácena již soudem nalézacím, neboť z rozhodných skutkových zjištění plyne, že dovolatel jednal za společnost Veleslavínská Obchodní, s. r. o., na základě generální plné moci udělené mu její jednatelkou R. H. Z výpovědi této svědkyně je navíc zřejmé, že svou funkci fakticky nevykonávala a hrála tedy roli tzv. „bílého koně“ umožňující trestnou činnost, za níž „stál“ výhradně sám obviněný. Vše dále dokresluje fakt, že tento odčerpával finanční prostředky z účtu společnosti, jejímž jménem jednal. Významné je rovněž to, že společnost Veleslavínská Obchodní, s. r. o., žádnou reálnou obchodní činnost nevykonávala a sloužila tedy pouze k trestním právem nedovoleným aktivitám dovolatele.
19. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradou obchodněprávního charakteru vztahu mezi obviněným a poškozeným. Citoval-li dovolatel v této souvislosti čl. 1 z Protokolu 4 Evropské úmluvy o lidských právech, podle kterého nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku , nelze takovou námitku akceptovat. Dovolatel totiž nebyl v dané trestní věci souzen a odsouzen za neschopnost dostát smluvnímu závazku , ale za to, že tomuto závazku od počátku neměl v úmyslu dostát a jediným cílem jeho počínání bylo podvodné vylákání zálohy ve výši 605 000 Kč od poškozeného, kterou bezprostředně po jejím získání použil pro vlastní potřebu. Tento skutkový závěr je spolehlivě podpořen provedenými důkazy, které svědčí o tom, že s poškozeným nasmlouvané množství motorové nafty nikdy u žádné společnosti závazně neobjednal, logicky pak ani neodebral, poškozenému nedodal a zaplacenou zálohu mu nevrátil. Z důvodu procesní ekonomie lze v podrobnostech odkázat na str. 4 až 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde jsou jednotlivé důkazy rozvedeny a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. hodnoceny.
20. S přihlédnutím k právě zmíněným skutečnostem nepřipadá v úvahu ani aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, jejichž použití se obviněný v podaném dovolání rovněž domáhal.
21. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
22. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
23. Nejvyšší soud již shora nastínil, že jednání dovolatele v posuzovaném případě považuje (stejně jako oba soudy nižších stupňů) bezpochyby za podvodné, které je v příčinné souvislosti se škodlivým následkem – tedy protiprávním obohacením obviněného na straně jedné a vznikem majetkové škody u poškozeného ve výši 605 000 Kč na straně druhé. Tímto byly naprosto zřetelným způsobem naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jinými slovy, jde o trestný čin přesahující civilněprávní rovinu závazkového vztahu, jehož společenská škodlivost je vzhledem k výši způsobené škody (ale i bohaté trestní minulosti obviněného) poměrně vysoká. V případě takto výrazných zásahů do majetkových práv poškozených osob již není obrana pomocí nástrojů práva civilního – kdy je řízení zahajováno pouze z iniciativy účastníků a i další jeho průběh je výhradně v jejich rukou – dostatečně účinná, naopak je nutná intervence státu a uplatnění trestního postihu pachatelů jednání tohoto druhu.
24. Pokud se státní zástupkyně ve svém vyjádření vymezila vůči formulaci skutkové věty, která – podle jejího názoru – nevyjadřuje subjektivní stránku jednání dovolatele, považuje Nejvyšší soud v prvé řadě zdůraznit, že ani sám obviněný ve svém podání takovou výhradu nevznesl. To ale znamená, že státní zástupkyně se v podstatě pokusila rozšířit důvody dovolání, což jí pochopitelně nepřísluší, neboť tuto možnost dává ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. ve stanovené lhůtě pouze dovolateli. Nadto lze konstatovat, že i v případě, pokud by byla taková námitka dovolatelem uplatněna, Nejvyšší soud by ji musel považovat za zjevně neopodstatněnou. Státní zástupkyně totiž patrně přehlédla, že informace o úmyslném zavinění obviněného (o jeho podvodném úmyslu) ve skutkové větě obsažena je, když hned v jejím úvodu je uvedeno, že jednal v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch .
25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
26. Zcela na závěr je třeba zmínit, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve své odpovědi na vyjádření státní zástupkyně požádal Nejvyšší soud o přerušení výkonu trestu odnětí svobody , který v současné době vykonává. Takovou žádost Nejvyšší soud považoval za pouhý podnět, o němž neměl povinnost rozhodovat, neboť takovou povinnost by měl jen v případě, že návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí by mu podal předseda senátu soudu prvního stupně. Důvod pro případné odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. neshledal ani předseda senátu Nejvyššího soudu už s ohledem na způsob, jímž senát Nejvyššího soudu o podaném dovolání rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu