ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.402.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 402/2017-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněného P. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 5 To 301/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 10/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 9 T 10/2016, uznal obviněného P. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
jako jediný člen představenstva společnosti Reafin International Ltd. (nyní Heliafin Ltd.), se sídlem Velká Británie, Londýn, 560 High Road, v úmyslu získat nemovitosti poškozeného V. K. (dále převážně jen „poškozený“) , nacházející se na adrese P., B., a sice polovinu budovy čísla popisného stojící na pozemku parcelního čísla, a pozemky parcelních čísel, vše v katastrálním území M., vědomě zneužil tísně V. K. spočívající v množství nařízených exekucí v celkové výši 544 927 Kč a v následné hrozbě prodeje popsaných nemovitostí v dražbě, k níž mělo dojít dne 29. 1. 2014, a poté co zjistil, že celková exekučně vymáhaná částka činí 544 927 Kč, nechal ke dni 18. 1. 2014 vypracovat posudek na určení administrativní ceny předmětných nemovitostí, která byla stanovena částkou ve výši 2 248 610 Kč, a následně dne 21. 1. 2014 v advokátní kanceláři Mgr. Z. K. na P., F. n., nechal poškozeného podepsat směnku vlastní na částku 752 000 Kč vystavenou poškozeným na řad společnosti Reafin International Ltd., kterou se V. K. zavázal uhradit částku ve výši 752 000 Kč dne 21. 4. 2014, přičemž splatnost této směnky mu byla následně prodloužena do 21. 5. 2014, dále jej na stejném místě nechal podepsat směnku vlastní na částku ve výši 1 504 000 Kč vystavenou poškozeným dne 21. 1. 2014 na řad společnosti Reafin International Ltd., kterou se V. K. zavázal uhradit částku ve výši 1 504 000 Kč do dne 27. 4. 2014, o den později dne 22. 1. 2014 na stejném místě jej nechal podepsat smlouvu o zajišťovacím převodu práva k předmětným nemovitostem, z níž vyplývá, že tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem, kdy pravomocně skončí poslední z exekucí nařízených na nemovitosti V. K., které za něj uhradí společnost Reafin International Ltd. s tím, že nabyvatel nemovitostí, tedy společnost Reafin International Ltd., je přijímá do svého výlučného vlastnictví s rozvazovací podmínkou, že v případě, že budou obě pohledávky vyplývající ze směnek řádně a včas uhrazeny, umožní nabyvatel převodci výkon práva v předešlém rozsahu, přičemž v opačném případě se stane převod vlastnického práva k nemovitostem trvalým a nepodmíněným, rovněž dne 22. 1. 2014 byly ve stejných prostorách sepsány notářské zápisy č. NZ 57/2014 a NZ 58/2014, a to notářkou v O. JUDr. Jarmilou Valigurovou, prostřednictvím notářského kandidáta Mgr. Lukáše Valigury, ve kterých V. K. uznal svůj dluh v celkové výši 2 256 000 Kč vycházející ze součtu částek na obou směnkách a pro případ nezaplacení dluhu do stanoveného data přivolil k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí pro tuto částku, načež poškozený dluh nezaplatil a dne 12. 6. 2014 jej obviněný nechal podepsat potvrzení o tom, že se převod vlastnického práva k nemovitostem stal nepodmíněným, přičemž tato skutečnost byla posléze zapsána do katastru nemovitostí, přičemž obviněný věděl, že předmětná nemovitost je jediným bydlištěm poškozeného, přesto ho dne 26. 8. 2014 z jeho nemovitosti vystěhoval, čímž pro společnost Reafin International Ltd. na základě shora definovaných smluvních ujednání zajistil plnění, které bylo v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním, pro společnost Reafin International Ltd. získal neoprávněný prospěch nejméně ve výši 1 504 000 Kč a zároveň tím způsobil, že se poškozený stal osobou bez domova a bez majetku .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a uložil mu podle §218 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v počtu 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného V. K., bytem B., P – M., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný, státní zástupce v jeho neprospěch a poškozený V. K. odvolání. Městský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 5 To 301/2016, tak, že
podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku, jímž byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
podle §259 odst. 3 r. ř. – při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku – znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“) z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 5 T 11/2011, podle §250 odst. 3 tr. zák. s použitím §35 odst. 2 r. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců, přičemž podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil povinnost, aby podle svých sil nahradil poškozenému V. K. náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč,
současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 5 T 11/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost poškozenému V. K., bytem hlášen B., P. – M., uhradit náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 200 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného V. K. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Bieleckiho proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále v něm některý výrok chybí nebo je neúplný.
5. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel namítl, že ačkoli rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním co do výroku o vině i co do výroku o trestu, soud druhého stupně rozhodl pouze co do výroku o trestu a o náhradě škody, avšak nerozhodl co do výroku o vině, takže v jeho rozhodnutí chybí výrok o tom, jak se vypořádal s odvoláním směřujícím proti výroku o vině.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl rovněž to, že se vůbec nevypořádal s doplněním dokazování, které proběhlo v rámci veřejného zasedání, a to smlouvou o peněžité zápůjčce uzavřenou mezi společností Heliafin a poškozeným, jež dávala do právních souvislostí směnky a dohodu o zajišťovacím převodu práva s tím, že jednoznačně obsahovala kauzu každé z vystavených směnek, přičemž v odůvodnění jeho rozhodnutí o tomto důkazu chybí jakákoli zmínka. Dále konstatoval, že odvolací soud se výslovně zřekl hodnocení dané věci stran civilního práva, neboť rezignoval (stejně jako soud prvního stupně) na vypořádání se s relevantními instituty hmotného práva občanského a nesprávně právně vyhodnotil zajišťovací instituty (směnky a dohodu o zajišťovacím převodu práva), a to v důsledku jejich odděleného hodnocení od podkladových ujednání (peněžité zápůjčky, smluvní pokuty), které měl posuzovat především.
7. V dalším textu se dovolatel zaměřil na problematiku směnky znějící na částku 1 504 000 Kč a zdůraznil, že tato byla směnkou kauzální a zajišťovala zaplacení smluvní pokuty sjednané pro případ neplacení. Vyslovil názor, že s otázkou smluvní pokuty se soudy obou stupňů vůbec nevypořádaly, stejně jako se nezabývaly jinými instituty civilního práva, které situaci (ne)přiměřenosti a oprávněnosti smluvní pokuty řeší, a to s ohledem na nutnost posouzení nezbytnosti užití trestního práva jako ultima ratio; civilní právo totiž má připraveny instituty pro snížení, ev. zrušení nepřiměřené smluvní pokuty bez ingerence trestního práva, kterými jsou snížení či úplná neplatnost smluvní pokuty. V této souvislosti také namítl, že odvolací soud měl jednoznačně stanovit, která skutečnost v daném případě odlišuje smluvní pokutu, byť ve značné výši, od trestného činu, tedy za jakých okolností přestala být smluvní pokuta civilním ujednáním a získala trestněprávní rozměr. Jestliže odvolací soud k tomu argumentoval ničím nepodloženou úvahou, že za situace, kdy poškozený nedokázal vyplatit své dluhy ve výši cca 550 000 Kč, musel vědět, že poškozený nezaplatí 750 000 Kč do tří měsíců, nevypořádal se s tvrzením samotného poškozeného, že podnikal, resp. chtěl podnikat, a zejména že uplatnil náhradu škody za movité věci v hodnotě 2 794 055 Kč; poukázal přitom i na v minulosti již opakované manipulace poškozeného s předmětnou nemovitostí, kdy následně se tento domáhal neplatnosti uzavřených ujednání (finanční prostředky však nevrátil).
8. Obviněný vyjádřil dále přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou vnitřně rozporná, neboť soudy dospěly k závěru, že jednak dal jinému poskytnout plnění a jednak získal pro jiného značný prospěch, ačkoliv sám odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že směnka znějící na částku 1 504 000 Kč nebyla přeměněna na peníze, tedy plnění nebylo poskytnuto, když pouze sjednanou smluvní pokutu není možné posoudit jako poskytnuté plnění a nelze ji považovat ani za pouze slíbené plnění; z těchto důvodů nelze uvažovat o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Další výhrady uplatnil ve vztahu ke znaku skutkové podstaty daného trestného činu spočívajícímu ve způsobení těžké nouze s tím, že samotné vystěhování poškozeného z nemovitostí, byť se jednalo o jeho dosavadní domov, není možné hodnotit jako způsobení těžké nouze. Zdůraznil, že vlastnictví k nemovitosti přešlo z poškozeného na společnost Heliafin na základě dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva, které se stalo nepodmíněným v důsledku nezaplacení již částky 752 000 Kč, tedy bez ohledu na smluvní pokutu (druhá směnka); vystěhování původního majitele nemovitosti je tak zcela běžným následkem změny vlastnictví k nemovitosti, přičemž navíc vyklizení probíhalo ve spolupráci obou spoluvlastníků (tj. i s bývalou manželkou poškozeného), několik měsíců poté, co se stal převod nepodmíněným, po několika výzvách k vyklizení nemovitosti, po nabídnutí náhradního ubytování (které poškozený dle svého vlastního tvrzení odmítnul). Poukázal rovněž na to, že stejný postup se dá očekávat v případě exekučního nebo konkurzního prodeje nemovitosti, a úvahu odvolacího soudu, že by nový vlastník mohl nechat poškozeného v nemovitosti dále bydlet, označil za jednak důkazně nepodloženou a jednak za značně nereálnou. Své úvahy uzavřel tím, že „lichevní jednání“ tak nebylo v příčinné souvislosti s vyklizením poškozeného z nemovitosti, a tedy nemohlo být ani příčinou jeho těžké nouze spatřované ve ztrátě bydlení v této nemovitosti, v důsledku čehož není možné uvažovat o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §218 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
9. Konečně dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se skutečností, že zajišťovací převod práva k nemovitosti s sebou vždy nese nepoměr mezi cenou nemovitosti a dlužnou částkou. Uvedl, že tento nepoměr je nedílnou součástí samotného institutu zajišťovacího převodu práva, a tedy není možné jej považovat za protiplnění v hrubém nepoměru ve smyslu ustanovení trestního zákoníku o lichvě, neboť zároveň s trvalým přechodem vlastnického práva automaticky vzniká povinnost věřitele (nabyvatele) vypořádat tento rozdíl. Vyjádřil přesvědčení, že nelze klást k jeho tíži skutečnost, že věřitel (společnost Heliafin) nevyplatil poškozenému vypořádání rozdílu mezi cenou nemovitosti a dlužnou částkou, když od počátku je ze strany poškozeného napadána platnost převodu nemovitosti a v této věci je vedeno civilní řízení.
10. V návaznosti na uvedené skutečnosti a další „zvláštní“ okolnosti obviněný vyslovil pochyby o tom, že bylo dodrženo jeho právo na spravedlivý proces; v tomto směru poukázal na situaci kolem svědků P. M. a Ing. D. R., jejichž výslech navrhl, tito byli předvoláni na pozdější hodinu, než na kterou byl stanoven počátek hlavního líčení, avšak soud krátce po zahájení hlavního líčení konstatoval, že svědci se nedostavili, a později (částečně z důvodu, že se nedostavili) na tento důkaz rezignoval, přestože se mělo jednat o důkaz, který měl hovořit o motivech a záměrech obviněného, a přestože svědek P. M. byl přítomen před jednací síní. V odůvodnění rozsudku pak soud prvního stupně pouze paušálně uvedl, že nepovažoval výslech těchto svědků za potřebný. Za přinejmenším zarážející dále označil, že rozsudek soudu prvního stupně byl státnímu zastupitelství doručován teprve několik měsíců po jeho doručení obhájci.
11. Ze všech uvedených důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl (aniž ovšem citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 5 To 301/2016, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
12. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve svém podrobném vyjádření předně zabýval procesními námitkami obviněného, a to nejprve tou jeho výhradou, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a která spočívala ve výtce adresované odvolacímu soudu, že neučinil samostatný výrok ohledně výroku o vině a omezil se jen na uložení nového trestu a uložení nové povinnosti náhrady škody. V tomto směru odkázal jednak na komentář k trestnímu řádu, konkrétně k jeho §256, a jednak na relevantní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003, publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 23/2003 pod č. T 531., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006) s tím, že pokud odvolací soud na základě odvolání obviněného podaného do všech výroků prvostupňového rozsudku zrušil pouze výroky o trestu a o náhradě škody, obsahově tím rozhodl o zamítnutí předmětného odvolání do zbývajících částí rozsudku, které tím zůstaly nedotčeny, a tedy v jeho rozsudku nechybí výrok o tom, jak se vypořádal s odvoláním obviněného do výroku o vině, resp. nechybí v něm žádný výrok. Uzavřel proto, že uvedená námitka dovolatele není pod citovaný dovolací důvod, ani pod žádný jiný z důvodů dovolání, podřaditelná.
13. K dalším procesním námitkám dovolatele státní zástupce uvedl, že ohledně doplnění dokazování před odvolacím soudem smlouvou o peněžité zápůjčce je sice třeba konstatovat, že z odůvodnění jeho rozsudku skutečně není patrno, že by se takovým důkazem zabýval, avšak z tvrzeného obsahu takového důkazu je zřejmé, že ani kdyby snad nově „objevená“ smlouva jasně stanovila, k jakému závazku poškozeného se vztahuje ta která směnka, nic by to nemohlo změnit na podstatě dovolatelova jednání konaného při vědomí, že poškozený závazky nesplní, neboť jestliže to nedokázal za řadu předchozích let ze mzdy, bylo by absurdní předpokládat, že to dokáže během dalších tří měsíců s důchodem 10 000 Kč, množstvím exekucí a jediným svým majetkem spočívajícím v nemovitosti zablokované ze strany samotného dovolatele zajišťovacím převodem. Vyjádřil tedy přesvědčení, že zmíněný důkaz tvrzený obviněným nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, a pokud byl vůbec proveden a v odůvodnění napadeného rozsudku není zmíněn, jedná se jen o nedostatek odůvodnění, proti němuž samotnému není dovolání přípustné. Jestliže se dovolatel dále domáhal užití zásady in dubio pro reo, konstatoval, že se jedná o zásadu procesní a její dodržení není předmětem přezkumu v dovolacím řízení, ledaže by došlo k jejímu extrémnímu porušení. Ohledně obviněným navržených svědků P. M. a Ing. D. R. odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud mu dal za pravdu, že nalézací soud odmítnutí těchto důkazních návrhů dostatečně neodůvodnil, avšak sám tak podrobně učinil s tím, že tito svědci by nemohli nic nového přinést, neboť by popsali situaci, k níž v předmětné věci nedošlo a podle úmyslu dovolatele ani dojít nemělo. Shrnul proto, že uvedené výhrady neodpovídají druhému z dovolacích důvodů, o který své podání rovněž opřel, a to dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. V dalším textu svého vyjádření se státní zástupce zaměřil na dovolací námitky hmotněprávní povahy. Ve vztahu k výhradě obviněného, že věc měla být hodnocena podle občanského práva, především nesouhlasil s jeho tvrzením, že soudy zcela rezignovaly na vypořádání se s instituty hmotného práva občanského; upozornil na to, že stejné námitky obviněný uplatnil již před soudy obou stupňů a tyto se s nimi naopak zabývaly, a to měrou naprosto dostatečnou (kdy další zkoumání civilních nuancí by bylo pro trestní řízení nadbytečné a v podstatě by nahrazovalo činnost civilního soudu, který se věcí zabývá souběžně), a s podrobným odůvodněním je odmítly, přičemž k této otázce odkázal též na komentář k trestnímu zákoníku, podle něhož na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo k jinému převedení na pachatele nebo na jinou osobu, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatné (resp. neúčinné), či nikoli.
15. Dále se státní zástupce podrobně zabýval posouzením poskytnutí půjčky poškozenému, podepsání směnek a převodu nemovitosti a s tím související otázkou „hrubého nepoměru“ z hlediska občanskoprávní a trestněprávní judikatury. Co se týče definování „hrubého nepoměru“ v civilních věcech, poukázal předně obecně na to, že tento býval v minulosti dovozován buď z nepoměru úroků (úroku požadovaného oproti úroku běžnému), nebo z nepoměru cen (ceny realizační oproti ceně běžné); ohledně úroků odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, publikovaný pod č. 13/2005 Sb. rozh. občanskoprávních, podle něhož je zpravidla nepřiměřená, a tedy odporující dobrým mravům, úroková míra ve výši 60%, která tím podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry (tehdy 15,5%), a k nepoměru cen citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, publikovaného pod č. 57/2011 Sb. rozh. občanskoprávních, v němž se vysvětluje institut „neúměrného zkrácení“ (laesio enormis), a poukázal na to, že již od justiniánského práva začalo platit, že důvodem pro zrušení smlouvy je, pokud plnění jedné ze stran (cena) nedosahuje ani poloviny hodnoty plnění druhé strany (např. hodnoty pozemku), a dále z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (půjčka ve výši 290 000 Kč oproti v podstatě fiktivní kupní ceně nemovitosti ve výši 392 000 Kč, kdy při následném prodeji byla vyplacena kupní cena ve výši 2 000 000 Kč) a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 911/2008.
16. Z judikatury ve věcech trestních státní zástupce odkázal v prvé řadě na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr. (soud spatřoval „hrubý nepoměr“ v uzavření smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 293 000 Kč na dobu tří měsíců s příslibem uhrazení smluvní odměny ve výši 131 850 Kč, což odpovídalo úrokové sazbě 180% za rok, přičemž součástí zajištění byla smlouva o budoucí kupní smlouvě, resp. kupní smlouva, jejímž obsahem byl prodej nemovitostí za kupní cenu 600 000 Kč, byť jejich hodnota činila nejméně 1 207 697 Kč), a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, publikované pod č. 52/2005 Sb. rozh. tr. (soud v něm zaujal názor, že „hrubý nepoměr“ zakládá poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70% a více za rok; také zde měly lichvářskou povahu rovněž smlouvy o převodu nemovitostí, resp. o převodu členských práv v bytovém družstvu, které obviněný uzavřel s poškozenými za účelem zajištění svých pohledávek z půjček, protože hodnota nemovitostí, jichž se tyto smlouvy týkaly, ve většině případů značně přesahovala výši peněžních částek půjčených poškozeným). Dalšími rozhodnutími k dané problematice, na něž státní zástupce poukázal, byla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1215/2011 (úroky až 180% a nepřiměřené smluvní pokuty), ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikované pod č. 23/2013 Sb. rozh. tr. (úrok 65% a podle okolností i méně), ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013 (stačí úrok 45%), ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 717/2013 (500 000 Kč za nemovitost v hodnotě 1 150 000 Kč), a ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015 (úvěrová smlouva uzavřena s tím, že splátky byly rozloženy na 300 měsíců, tj. na dobu 25 let, přičemž poškozené bylo v době jejího uzavření 78 let, tj. aby úvěr splatila, musela by se dožít 103 let; úrok 28,8% za rok, zajišťovací a sankční nástroje a zjevná nereálnost splnění činily úvěrovou smlouvu smlouvou lichevní). Z výše citovaných rozhodnutí státní zástupce dovodil, že mezí nepoměru plnění, při jejímž překročení se již jedná o „hrubý nepoměr“ ve smyslu trestného činu lichvy, je v případě úroků úrok 70% a více, případně při naprosté nereálnosti plnění i pouhých 28,8% ročně, a v případě cen je to cena pod 50% ceny tržní. V době skutku tak nejen trestní zákoník stanovil, co je lichvou, ale i občanský zákoník stanovil, co je smlouvou lichevní, a dovolatel tudíž nemůže doufat, že se mu podaří své jednání legalizovat tím, že bude posouzeno podle práva občanského, když je zřejmé, že i z hlediska §1796 občanského zákoníku se jednalo o smlouvy neplatné.
17. Jestliže se dovolatel domáhal sdělení hranice, kdy by smluvní pokuta nebyla trestná, státní zástupce uvedl, že by nesměla překročit přinejmenším částku rovnající se 70% úroku ze zapůjčené částky 544 927 Kč, resp. z částky podle první směnky 752 000 Kč, tj. 526 400 Kč za rok, což je přibližně 43 867 Kč měsíčně, tedy za předmětné tři měsíce do 21. 4. 2014 částku 131 600 Kč (pokud by ovšem soud shledal, že splacení úvěru by bylo zjevně zcela nereálné, pak by k trestnosti jednání dovolatele postačovalo i navýšení kolem 28%). V dané věci skutečné navýšení již dosti sporné vysoké první směnky 752 000 Kč o 1 504 000 Kč ze směnky druhé za tři měsíce představuje za rok čtyřnásobek, tedy za 12 měsíců 6 016 000 Kč, což představuje úrok z částky 752 000 Kč ve výši 800%; tak vysoký úrok více než jedenáctinásobně překračuje oněch 70% podle shora citované judikatury.
18. K další námitce obviněného, která obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a sice, že v posuzované věci měl být aplikován princip ultima ratio, neboť by postačila sankce podle práva občanského spočívající ve zneplatnění uzavřených smluv, státní zástupce s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zdůraznil, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, kdy okolnosti případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin dovolatele tak, jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky nemá. Pro úplnost poznamenal, že pokud existovaly jisté zlé úmysly i na straně poškozeného, odvolací soud je velmi vyváženě a přiléhavě vyhodnotil na straně 14 svého rozsudku jako okolnosti polehčující, vedoucí ve svém souhrnu k podmíněnému odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody, který byl předtím obviněnému soudem uložen jako nepodmíněný.
19. Ohledně způsobení těžké nouze, a tedy příčinné souvislosti mezi trestním jednáním dovolatele a vyklizením nemovitosti, státní zástupce konstatoval, že obviněný mylně spatřuje své jednání pouze v tom, že „byla“ směnka 1 504 000 Kč nebo že „byl“ zajišťovací převod práva k nemovitosti. Existence samotných těchto institutů by nemohla založit žádnou trestní odpovědnost obviněného, avšak promyšlené a jasně zacílené lichevní jednání dovolatele, který těchto institutů užil, aby získal plnění, jehož majetková hodnota byla k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, učinila z těchto jinak legálních institutů nástroje trestné činnosti. K nepoměru cen předmětného domu ještě pro úplnost dodal, že nezbývá než akceptovat vysvětlení nalézacího soudu, proč pro specifika této věci (chování samotného poškozeného a další občanskoprávní vývoj věci) nakonec postupoval ve prospěch dovolatele a tento rozdíl již v jeho neprospěch nezohlednil, neboť na základě podaného dovolání nelze činit jiné úvahy zaměřené v neprospěch obviněného.
20. Z uvedených důvodů státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného, jež lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
21. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 24. 4. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
24. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
25. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí (prvá alternativa) nebo je neúplný (druhá alternativa). Dovolatel jej přitom uplatnil v jeho prvé variantě, neboť namítl, že ačkoli rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním co do výroku o vině i co do výroku o trestu, soud druhého stupně rozhodl pouze co do výroku o trestu a o náhradě škody, avšak nerozhodl co do výroku o vině, takže v jeho rozhodnutí chybí výrok o tom, jak se vypořádal s odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Nejvyšší soud ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce shledal, že taková námitka nemůže citovaný dovolací důvod založit, a to z následujících důvodů.
26. V posuzovaném případě obviněný podal odvolání proti výroku o vině a výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně (odvolání proti němu podal i státní zástupce, přičemž ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o trestu). Odvolací soud přezkoumal podle §254 tr. ř. napadený rozsudek a po tomto přezkoumání rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. tak, že tento rozsudek zrušil ve výrocích o trestu a o náhradě škody a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl o trestu (uložil mu nově souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců, přičemž mu uložil též povinnost, aby podle svých sil nahradil poškozenému náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč; současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 5 T 11/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, jak již bylo podrobně uvedeno výše) a o náhradě škody (podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost poškozenému uhradit náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 200 000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, jak již také bylo shora specifikováno).
27. Podle §258 odst. 2 tr. ř. platí, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad . Odvolací soud tedy správně zrušil výroky o trestu a o náhradě škody, jež shledal vadnými, a takové jeho rozhodnutí je v souladu s výše citovaným zákonným ustanovením. Jestliže současně výrok o vině ponechal nedotčen, vyjádřil tím, že jej shledal správným, a tudíž odvolání obviněného do tohoto výroku bylo neúspěšné. S ohledem na zákonnou úpravu, ustálenou judikaturu a obecné zásady týkající se předmětné problematiky přitom nebylo nutné, aby to, že výrok o vině zůstal nezměněn, soud druhého stupně vyjadřoval nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti výroku o vině zamítal jako nedůvodné podle §256 tr. ř. Vyhoví-li totiž odvolací soud podanému odvolání jen částečně a učiní-li na jeho podkladě některé z výše uvedených jiných rozhodnutí, pak již ve zbytku, v němž bylo odvolání neúspěšné, nemůže ani částečně zamítnout takové odvolání (NS 17/2002-T 417. a NS 23/2003-T 531.) Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3051, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 23/2003 pod č. T 531., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003, publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006).
28. Lze tak shrnout, že pokud odvolací soud zrušil výroky o trestu a o náhradě škody napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a výrok o vině ponechal nedotčen (uvedl přitom výslovně, že podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl „při nezměněném výroku o vině“), pak výrok o vině shledal správným (oproti výrokům o trestu a o náhradě škody, jež správnými neshledal) a odvolání obviněného proti němu fakticky zamítl. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v rozsudku soudu druhého stupně žádný výrok nechybí.
29. Dalším důvodem, o nějž dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
30. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část námitek, jež obviněný ve svém dovolání dále uplatnil, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o jeho výhrady proti úplnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně s tím, že tento soud se vůbec nevypořádal s doplněním dokazování smlouvou o peněžité zápůjčce uzavřenou mezi společností Heliafin a poškozeným provedeným ve veřejném zasedání o odvolání. Nejvyšší soud zde předně připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nad rámec uvedeného považuje – obdobně jako státní zástupce ve svém vyjádření – za vhodné uvést, že z tvrzeného obsahu předmětné smlouvy (mělo z ní vyplývat jednak, jaká částka a za jakých podmínek byla poškozenému poskytnuta, a dále zajištění jejího navrácení a sankce pro případ neplacení) je zřejmé, že v dané věci nebyla pro právní posouzení jednání obviněného, jehož se dopustil s vědomím, že poškozený svoje závazky nesplní, relevantní. Stejný závěr pak Nejvyšší soud učinil rovněž ohledně jeho výtek adresovaných soudu prvního stupně, že odmítl jeho důkazní návrhy na výslechy svědků P. M. a Ing. D. R., a odvolacímu soudu, jenž toto rozhodnutí shledal správným, avšak odůvodnil je pouze paušálně. Takové námitky nejenže stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují proti úplnosti provedeného dokazování před nalézacím soudem a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ale současně jsou zjevně neopodstatněné; jak vyplývá z podrobného odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně v tomto směru (srov. jeho strany 6 a 7), případy navrhovaných svědků se zjevně a velmi podstatně lišily od dané věci (a to již tím, že poškozený půjčené finanční prostředky s odměnou obviněnému neuhradil), a tudíž neměly potenciál k objasnění významných okolností posuzovaného případu, a proto byly též tímto soudem jako prakticky irelevantní a nadbytečné zamítnuty.
31. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových zjištění, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
32. Další dovolací argumentace obviněného spočívala na jeho tvrzení, že jednak soudy obou stupňů zcela rezignovaly na vypořádání se s instituty hmotného práva občanského, ač věc měly hodnotit právě podle civilního práva, a to s ohledem na nutnost posouzení nezbytnosti užití trestního práva jako ultima ratio, a dále, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným (dal jinému poskytnout plnění, získal pro jiného značný prospěch, způsobil jinému stav těžké nouze).
33. Nejvyšší soud se také v tomto směru plně ztotožnil s názorem státního zástupce, že uvedené výhrady sice jsou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, současně však jde o námitky zjevně neopodstatněné. A protože se i v další části ztotožnil s podrobnou a výstižnou argumentací státního zástupce v jeho vyjádření, je možné, aby na toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal, přičemž považuje za potřebné zmínit či zdůraznit jen následující skutečnosti.
34. Trestného činu lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, a způsobí-li takovým činem jinému stav těžké nouze.
35. Objektem trestného činu lichvy je majetková sféra jako celek. Z hlediska pachatele jde o obohacovací jednání, kdy pachatel zneužívá některého z taxativně vyjmenovaných stavů poškozeného, které omezují jeho svobodu rozhodování a spočívají v rozumové oblasti, tísni, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného. Tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného (nebo jiné osoby, jejíž tíseň pociťuje poškozený jako tíseň vlastní), vyvolaná určitou, i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu. Není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikované pod č. 23/2013 Sb. rozh. tr.). Pachatel dá sobě nebo jinému poskytnout plnění , jestliže na základě lichvářské pohledávky přijme on nebo jiná osoba od poškozeného to, co je předmětem plnění v uvedeném smyslu.
36. Hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozený obdrží, nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše škody (viz §138 odst. 1 tr. zákoníku). Rovněž je třeba zvažovat i další okolnosti kromě hodnoty plnění, např. dobu, na kterou byla půjčka poskytnuta. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou plnění a na jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody, protože toto kritérium zákon neuvádí jako znak trestného činu lichvy. Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku. Poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70% a více za rok pak podle judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, publikované pod č. 52/2005 Sb. rozh. tr., dále srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr., zde se jednalo o úrokovou sazbu 180% za rok, stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1215/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1256/2012, zde plnění v hrubém nepoměru představoval roční úrok ve výši 121,6%) zakládá takový hrubý nepoměr.
37. Soudní praxe však dovozuje zmíněný nepoměr i při nižším úroku, resp. roční procentní sazbě nákladů úvěru či půjčky (tzv. RPSN), pokud několikanásobně převyšuje obvyklou výši úroku (resp. výši RPSN), jakou požadují v daném místě a čase banky při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikované pod č. 23/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož stačí úrok 65% a podle okolností i méně za rok, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, podle něhož stačí úrok 44,1 % za rok, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015, v němž úvěrová smlouva s ohledem na úrok 28,8% za rok, zajišťovací a sankční nástroje a zjevnou nereálnost splnění ze strany poškozené byla smlouvou lichevní). Co se týče občanskoprávní judikatury, jak na ni odkázal i státní zástupce ve svém vyjádření, tato považuje za nepřiměřenou úrokovou míru ve výši 60%, jež podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy tehdy horní hranice obvyklé úrokové míry činila 15,5%).
38. K otázce hrubého nepoměru Nejvyšší soud považuje za potřebné dále poukázat na to, že tento je dovozován rovněž z nepoměru cen, a to mezi cenou, za kterou bylo koupeno, a cenou tržní. V tomto směru lze – opět ve shodě se státním zástupcem – konstatovat, že platí (též podle občanskoprávní judikatury), že za hrubý nepoměr je třeba považovat takovou relaci, kdy plnění jedné strany nedosahuje ani polovinu plnění strany druhé, tj. např. kupní cena za nemovitost vynaložená jednou stranou nedosahuje ani polovinu její tržní ceny (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016, zde obvinění vynaložili na získání nemovitostí necelých 44% jejich tržní ceny).
39. Lze tedy shrnout, že v případě cen je hrubým nepoměrem cena ve výši nižší než 50% ceny tržní, v případě úroků jím je úrok 70% a výše za rok, případně při naprosté nereálnosti plnění i mnohem nižší, např. pouhých 28, 8% za rok.
40. V případě trestného činu lichvy jde o trestný čin úmyslný . Zavinění pachatele v této formě musí zahrnovat zejména i okolnosti, za nichž dochází k lichvářskému jednání (rozumová slabost, tíseň, nezkušenost poškozeného atd., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 4 Tz 6/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Svazku 4/2001 pod č. T 108.). Na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo k jejímu převedení na pachatele nebo na jinou osobu, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatné (resp. neúčinné) či nikoli. Pokud jde o získání značného prospěchu , jehož příjemcem je buď sám pachatel, nebo kterákoli jiná osoba, jedná se o prospěch získaný na úkor poškozeného, jehož rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení pachatel zneužil. Značným prospěchem se zde rozumí majetkový prospěch dosahující částky nejméně 500 000 Kč (viz §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku); z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné. Podle §218 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívá okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, též v tom, že pachatel způsobil jinému stav těžké nouze . Podstatou nouze je určitá neuspokojená důležitá životní potřeba poškozeného, která mu (alespoň subjektivně) znesnadňuje život. Jde například o nedostatek prostředků na stravu a oblečení, ztrátu prostor k bydlení, dlouhodobou nezaměstnanost, špatný zdravotní stav. Musí jít o stav nouze, která je těžká , tj. vymykající se běžným případům nouze, a jen nesnadno překonatelná nebo nepřekonatelná vlastními silami a možnostmi poškozeného. Závěr o tom, že se poškozený dostal do těžké nouze, bude možné dovodit z celkového negativního dopadu pachatelova jednání na životní situaci poškozeného. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2166 až 2171).
41. Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento soud považoval za naplněné zákonné znaky trestného činu lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný „ zneužívaje něčí tísně dal jinému poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a získal takovým činem pro jiného značný prospěch a způsobil takovým činem jinému stav těžké nouze“ .
42. Podle skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný se daných trestných činů dopustil jednáním, jehož podstata spočívala v tom (stručně shrnuto), že jako jediný člen představenstva společnosti Reafin International Ltd. (nyní Heliafin Ltd.) v úmyslu získat nemovitosti poškozeného (polovinu domu a pozemky) vědomě zneužil tísně poškozeného spočívající v množství nařízených exekucí v celkové výši 544 927 Kč dne 21. 1. 2014 a nechal poškozeného podepsat směnku vlastní na částku 752 000 Kč vystavenou na řad společnosti Reafin International Ltd. (kterou se poškozený zavázal uhradit částku 752 000 Kč do 21. 4. 2014, resp. po prodloužení splatnosti do 21. 5. 2014) a dále směnku vlastní na částku 1 504 000 Kč vystavenou na řad stejné společnosti (kterou se poškozený zavázal uhradit částku 1 504 000 Kč do 27. 4. 2014), o den později den 22. 1. 2014 jej nechal podepsat smlouvu o zajišťovacím převodu práva k předmětným nemovitostem, z níž vyplývá, že tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem, kdy pravomocně skončí poslední z exekucí nařízených na nemovitosti poškozeného, které za něj uhradí společnost Reafin International Ltd. s tím, že tato společnost jako nabyvatel nemovitostí je přijímá do svého výlučného vlastnictví s rozvazovací podmínkou, že v případě, že budou obě pohledávky vyplývající ze směnek řádně a včas uhrazeny, umožní nabyvatel převodci výkon práva v předešlém rozsahu, přičemž v opačném případě se stane převod vlastnického práva k nemovitostem trvalým a nepodmíněným, rovněž dne 22. 1. 2014 byly sepsány notářské zápisy, ve kterých poškozený uznal svůj dluh v celkové výši 2 256 000 Kč vycházející ze součtu částek na obou směnkách a pro případ nezaplacení dluhu do stanoveného data přivolil k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí pro tuto částku, načež poškozený dluh nezaplatil a dne 12. 6. 2014 jej obviněný nechal podepsat potvrzení o tom, že se převod vlastnického práva k nemovitostem stal nepodmíněným, přičemž tato skutečnost byla posléze zapsána do katastru nemovitostí, přičemž obviněný věděl, že předmětná nemovitost je jediným bydlištěm poškozeného, přesto ho dne 26. 8. 2014 z jeho nemovitosti vystěhoval, čímž pro společnost Reafin International, Ltd. na základě shora definovaných smluvních ujednání zajistil plnění, které bylo v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním, pro společnost Reafin International Ltd. získal neoprávněný prospěch nejméně ve výši 1 504 000 Kč a zároveň tím způsobil, že se poškozený stal osobou bez domova a bez majetku.
43. Za této situace a při aplikaci výše rozvedených zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace daného skutku jako přečinu lichvy podle shora citovaného ustanovení použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém vyjádření) je správná a zákonná, neboť zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. zejména strany 9 až 12 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v podrobném a výstižném odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 7 až 10). Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu obou soudů nižších instancí mohl vytknout.
44. Vzhledem k tomu, že obviněný prostřednictvím své dovolací argumentace zpochybňoval zejména znaky skutkové podstaty daného přečinu, jež spočívaly v tom, že jednak dal jinému poskytnout plnění, jehož hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jednak získal pro jiného značný prospěch, a dále, že způsobil jinému stav těžké nouze, považuje Nejvyšší soud za potřebné ke správným závěrům soudů obou stupňů o naplnění těchto znaků a jejich výstižnému odůvodnění (a k přiléhavému vyjádření státního zástupce k této problematice) jen dodat následující skutečnosti.
45. Jestliže dovolatel namítl, že nedal jinému poskytnout plnění , neboť pouze sjednanou smluvní pokutu není možné posoudit jako poskytnuté plnění (ani dokonce jako pouze slíbené plnění), je třeba poukázat na to, že tím, že poškozeného nechal dne 21. 1. 2014 podepsat dvě směnky ve výši 752 000 Kč a ve výši 1 504 000 Kč ve prospěch společnosti Reafin International Ltd, jejímž jménem jednal, a dále dne 22. 1. 2014 podepsat i smlouvu o zajišťovacím převodu práva k jeho nemovitostem (z níž vyplývalo, že tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem, kdy pravomocně skončí poslední z exekucí nařízených na nemovitosti poškozeného, jež za něj uhradí jmenovaná společnost, což také učinila, a to v celkové výši 544 927 Kč) a dne 12. 6. 2014 podepsat též potvrzení o tom, že převod vlastnického práva k nemovitostem se stal nepodmíněným, a to poté, co poškozený dluh ve výši součtu částek na obou směnkách (tj. 2 256 000 Kč) uvedené společnosti nezaplatil, přičemž tato skutečnost byla posléze zapsána do katastru nemovitostí, nepochybně dal jinému (společnosti Reafin International Ltd.) poskytnout plnění. Toto plnění ve výši celkem 2 256 000 Kč přitom bylo v hrubém nepoměru k hodnotě plnění poskytnutého obviněným ve výši 544 927 Kč, tj. exekučně vymáhané částky, kterou uhradil za poškozeného, a představovalo lichvářskou pohledávku.
46. V posuzovaném případě by však bylo dost možné spatřovat lichvu již v jednání obviněného, který nechal poškozeného podepsat první směnku na částku 752 000 Kč, neboť (při respektování výše zmíněné judikatury) 70% z této částky činí 381 449 Kč za rok, tj. v daném případě za tři měsíce 95 362 Kč jako úrok, tedy tato směnka by měla být navýšena nejvýše do této částky, tudíž vystavena na částku do 640 289 Kč. Další navýšení o částku 1 504 000 Kč, na niž zněla druhá směnka, pak ještě zmíněnou hranici oddělující obvyklou úrokovou míru a lichvářský úrok několikanásobně převýšilo a v důsledku toho značně zvýšilo i hrubý nepoměr vzájemně poskytnutých plnění. Nehledě navíc na smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem poškozeného s reálně nesplnitelnou rozvazovací podmínkou pro poškozeného, kterou s tímto obviněný uzavřel, jež bezpochyby měla rovněž lichvářskou povahu, neboť obvyklá cena nemovitostí, jichž se tato smlouva týkala, činila 3 250 000 Kč za dům, resp. za jeho jednu polovinu, a 2 985 000 Kč za pozemky, takže mnohonásobně (více než jedenáctkrát) přesahovala výši exekučně vymáhané částky, již zaplatil obviněný. K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že naprosto neobstojí obhajoba obviněného, že druhá směnka na částku 1 504 000 Kč byla směnkou zajišťovací a měla být uplatněna pouze v případě, že by poškozený nesplnil svou prvotní povinnost, tj. nezaplatil částku 752 000 Kč z první směnky. Takovou argumentaci obviněný uplatnil již před soudem prvního stupně, který se s ní přesvědčivě vypořádal (srov. stranu 10 jeho rozsudku). Nejvyšší soud se s úvahami nalézacího soudu k této otázce plně ztotožňuje a – již z důvodu procesní ekonomie – na ně odkazuje.
47. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatel zpochybňoval též závěr soudů obou stupňů, že svým jednáním získal pro jiného značný prospěch . Ani takové jeho námitce nelze v žádném případě přisvědčit, neboť je nepochybné, že předmětným lichvářským jednáním zajistil pro společnost Reafin International Ltd. pohledávku minimálně, pokud ve prospěch obviněného pomineme již první směnku ve sporné, značně navýšené částce, ve výši 1 504 000 Kč z druhé (ničím nepodložené) směnky vystavené poškozeným. Obdobně je nutné ve prospěch dovolatele respektovat závěr soudu prvního stupně, jenž nezohlednil ani nepoměr mezi obvyklou cenou nemovitostí, jež jmenovaná společnost v dané době získala do svého vlastnictví, a výší závazků poškozeného vůči této společnosti, v důsledku čehož by však značný prospěch, jenž obviněný předmětným činem pro společnost získal, ještě několikrát vzrostl.
48. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného, že oba soudy nesprávně posoudily vystěhování poškozeného z nemovitosti (domu) jako způsobení těžké nouze . Na důvody soudu prvního stupně rozvedené na str. 12 jeho rozsudku, na jejichž podkladě dospěl k závěru o naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací a rovněž Nejvyšší soud, je možné plně odkázat a jen zdůraznit následující skutečnosti. Ze zjištěných okolností posuzovaného případu jednoznačně vyplývá, že obviněný od počátku jednal vůči poškozenému se záměrem získat jeho nemovitosti pro společnost Reafin International Ltd. a k tomu zneužil, nikoli užil (jak tvrdí) institutů jinak legálních, jimiž bylo sjednání pohledávky na podkladě předmětných směnek a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem pro jmenovanou společnost, neboť se jednalo o lichvářskou pohledávku a lichvářskou smlouvu s plněním, které bylo v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním (v případě dané smlouvy navíc s nerealistickou rozvazovací podmínkou). Důsledkem tohoto promyšleného jednání pak posléze bylo, že vlastnictví nemovitostí na uvedenou společnost skutečně přešlo, a obviněný následně přistoupil (po v podstatě jen formálně učiněných výzvách k vyklizení nemovitosti) k vystěhování poškozeného z nemovitosti; toto provedl spolu se skupinou dalších mužů dne 26. 8. 2014 tak, že naložili věci tohoto starého muže do kontejneru, vyměnili zámky a ponechali jej na ulici svému osudu. Poškozený se tak dostal do situace, kdy ztratil svůj jediný majetek a zároveň střechu nad hlavou a domov, což je nepochybně stav nouze, která je těžká.
49. V posuzovaném případě nemohla obstát ani obhajoba obviněného spočívající v tvrzení o občanskoprávním charakteru vztahů mezi ním a poškozeným a o tom, že jednal v mezích civilního práva, mířící k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe . Jestliže přitom rovněž vytkl soudům obou stupňů, že zcela rezignovaly na vypořádání se s instituty hmotného práva občanského, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že shodné námitky obviněný uplatnil jak v řízení před nalézacím soudem, tak ve svém odvolání, a oba soudy nižších instancí se jimi zcela dostatečně zabývaly a podrobně a přesvědčivě odůvodnily, proč je neshledaly důvodnými (viz strany 9 až 12 rozsudku soudu prvního stupně a strany 9 a 10 rozsudku soudu druhého stupně). Současně je třeba poukázat na to, co již bylo uvedeno shora, že na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo k jejímu převedení na pachatele nebo na jinou osobu, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatné (resp. neúčinné) či nikoli. Další posuzování věci z hlediska občanského práva, když tato je i předmětem občanskoprávního řízení, by bylo navíc pro trestní řízení nadbytečné.
50. V obecné rovině Nejvyšší soud k citované zásadě uvádí, že je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
51. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
52. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu (srov. stranu 10 odůvodnění jeho rozsudku) a státního zástupce, že výše podrobně popsané jednání obviněného, jež svým lichvářským charakterem (jednal zneužívaje tísně poškozeného s jasným záměrem získat pro jiného plnění v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním a současně značný prospěch) a konečným následkem, který tímto jednáním způsobil, spočívajícím ve způsobení stavu těžké nouze poškozenému, výrazně překročilo rámec soukromoprávních vztahů a naplnilo dokonce dva znaky kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 §218 tr. zákoníku, takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě rozhodně nepostačovala.
53. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu