ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.526.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 526/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného S. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 50 To 402/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 35/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soud Plzeň-město ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 8 T 35/2016, byl obviněný S. Š. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 8 T 131/2015, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197515, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, na náhradě škody částku 6 520 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Označený rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 50 To 402/2016, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §146 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, přičemž byl současně nad obviněným vysloven dohled. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 8 T 131/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež zůstala rozhodnutím odvolacího soudu nedotčena, se obviněný zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v P. dne 6. 12. 2015 v době okolo 17:10 hodin na chodníku za domem S. ... bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného V. B., a to tím způsobem, že jej opakovaně nejméně pětkrát udeřil pěstmi obou rukou do oblasti hlavy, přičemž poškozený většinu těchto úderů vykryl svým levým předloktím, aniž by při tom byl zraněn, potom se poškozený pokusil z místa odejít, obviněný ho opět opakovaně nejméně pětkrát zezadu udeřil pěstí do oblasti hlavy, aniž by při tom byl poškozený zraněn, načež se poškozený ke S. Š. otočil bokem a rukou se jej snažil odtlačit, S. Š. ho opětovně udeřil zezadu nejméně pěti údery pěstmi obou rukou do oblasti hlavy a krku, kdy vlivem těchto úderů poškozený ztratil rovnováhu a upadl na zem, přičemž si při pádu přisedl pravou nohu vlastní vahou a tím utrpěl šikmou až spirální zlomeninu horního konce pravé lýtkové kosti zasahující až do její hlavičky a podvrtnutí pravého hlezna, poté, když poškozený ležel na zemi, ho obviněný opakovaně nejméně čtyřikrát kopl do oblasti zad a hlavy, při tom nebyl poškozený zraněn, následně na S. Š. neznámá žena z okna volala, ať nechá poškozeného být, poté uvedeného jednání obviněný zanechal a z místa odešel, poškozený V. B. jednáním S. Š. utrpěl šikmou až spirální zlomeninu horního konce pravé lýtkové kosti zasahující až do její hlavičky bez významnějšího vychýlení, tedy zranění znamenající pro poškozeného obzvlášť citelné omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů kvůli upoutání na lůžko a následnou chůzí pouze za pomocí berlí, bez zátěže poraněné dolní končetiny od 6. 12. 2015 nejméně do 3. 2. 2016, dále utrpěl podvrtnutí pravého hlezna, a tohoto jednání se S. Š. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 5 T 16/97, který nabyl právní moci dne 15. 12. 1997, odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 50 To 402/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána v rozporu s právem na spravedlivý proces a že trpí extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
5. Podle dovolatele nebyl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností a způsobem, který by odpovídal zásadám spravedlivého procesu, a takto zjištěný skutkový stav nemohl být podkladem pro odsuzující rozsudek. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nerozvedly, proč neuvěřily výpovědi obviněného a bezvýhradně upřednostnily výpověď poškozeného. Obviněný v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, podle kterého obecné soudy rozhodně nemohou opomíjet u svědka, jehož výpověď stojí proti výpovědi obviněného, to, zda je u tohoto svědka objektivně dána pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení. Obviněný nemůže být shledán vinným za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení.
6. Rovněž připomněl, že podle judikatury Ústavního soudu (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) nelze akceptovat stav, kdy není dovolacím soudem na část dovolacích námitek obviněného vůbec reagováno s odůvodněním, že tyto námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod, a to v případech, kdy se jedná o námitky dovolatele týkající se zásady in dubio pro reo a porušení principu presumpce neviny. I těmito námitkami, jestliže mohou zakládat porušení práva obviněného na spravedlivý proces, se musí dovolací soud zabývat, neboť soudní moc jako celek je vázána k ochraně základních práv a dovolací řízení se svojí povahou nemůže nacházet mimo ústavní rámec.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 50 To 402/2016, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že vzhledem k povaze uplatněných námitek se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Nezjistil žádný, natožpak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Soudy bylo jednoznačně prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo se násilí na poškozeném dopustil. Tyto závěry soudy sice opřely především o výpověď poškozeného V. B., avšak neměly sebemenší důvod usvědčující výpovědi poškozeného neuvěřit. Obviněný ve svém dovolání argumentuje s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, tím, že soudy se opomněly u poškozeného, jehož výpověď stojí proti výpovědi obviněného, zabývat otázkou, zdali u něj není přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení. Dovozuje, že zájmem poškozeného bylo, aby byl obviněný odsouzen za trestný čin, kterého se přitom obviněný vůbec nedopustil. Tato jeho tvrzení však nemají oporu v žádném konkrétním skutkovém zjištění, které by mohlo a mělo zpochybnit věrohodnost poškozeného.
14. I dovolací soud si je vědom, že presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Výpověď poškozeného V. B. je dozajista jediným přímým usvědčujícím důkazem, čehož si byly jak soud prvního stupně, tak odvolací soud vědomy a k hodnocení věrohodnosti svědka a pravdivosti jeho výpovědi přistoupily se vší pečlivostí. Poškozený podrobně popsal, za jakých okolností se s obviněným, jehož zná od dětství, poněvadž bydlel ve vedlejším vchodě, setkal kritického dne, vyjádřil se ale i k předchozím, sice nikterak významným setkáním s ním, která ale nepostrádala prvky agrese (ať již slovní, nebo i fyzické). Bez jakýchkoliv známek záměrného zkreslování či zášti proti obviněnému popsal způsob jeho útoku a údaje poškozeného jsou nepřímo podporovány výpovědí svědka P. S. Oproti bezrozporné a vnitřně konzistentní, logické výpovědi poškozeného stojí výpověď obviněného, kterou takto označit nelze. Obviněný ve výpovědi v hlavním líčení dne 8. 6. 2016 před soudem prvního stupně sice uváděl nelogická a vnitřně rozporná tvrzení o tom, zda poškozeného zná (č. listu 180), ale i přes tuto rozporuplnost o znalosti poškozeného ani on nehovoří o žádném konfliktu či srozumitelném důvodu, který by vedl poškozeného k nepravdivému označení obviněného jako pachatele útoku proti němu. Soud prvního stupně výstižně upozornil na chování obviněného po příjezdu policie, jakož i dalším poznatkům potvrzujícím pravdivost výpovědi poškozeného (obviněný měl u sebe malého psa jorkšíra, svědek Mgr. Bc. J. S. si všiml zarudlých kloubů na ruce). Otázce hodnocení věrohodnosti důkazů – ať již výpovědi obviněného, jeho rodinných příslušníků (matky A. Š., bratra P. Š.), či zejména poškozeného – věnovaly soudy nižších stupňů odpovídající pozornost, zabývaly se všemi potřebnými aspekty a dovolací soud nemá, čím by mohl jejich úvahy nosně doplnit. Ostatně ani sám dovolatel neuplatnil žádnou argumentaci, která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s hledisky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud v podrobnostech poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6, 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 3, 4 rozsudku odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Jak správně poznamenal odvolací soud, není ničím neobvyklým, že proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozeného, je pak na soudech, aby důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i a v jejich souhrnu. Při respektu k principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásadě in dubio pro reo , která umožňuje odsoudit obviněného jen v případě dosažení praktické jistoty o jeho vině, ani dovolací soud nemá rozumný důvod zpochybnit, že vina obviněného byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost a že nebyla zjištěna žádná skutečnost dokládající zainteresovanost poškozeného na výsledku řízení v tom smyslu, že by byl s to označit nepravdivě obviněného jako pachatele trestného činu (srov. též obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 201, sp. zn. I. ÚS 520/16). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Proto zde Nejvyššímu soudu, a to též s poukazem na obviněným rozváděnou judikaturu Ústavního soudu, nevzniká povinnost se takto uplatněnými dovolacími námitkami blíže zabývat.
15. Vzhledem k tomu, že obviněný svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci, resp. o své nevině, založil na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
16. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu