ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.541.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 541/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání obviněného O. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 5 To 390/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 158/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 158/2015, byli obvinění O. B. a J. K. uznáni vinnými, že
O. B. ovládající nejméně v období od 22. 4. 2013 do 10. 6. 2013, za pomoci nastrčených jednatelů L. K. a následně J. K. , obchodní společnost DAERON, s. r. o., IČ 01435213, se sídlem Brno, ul. Skryjova č. 1606/8,
v úmyslu získat neoprávněné finanční prostředky jím ovládané obchodní společnosti, navedl J. K. jako osobu mající dispoziční právo k cizozemskému bankovnímu účtu obchodní společnosti DAERON, s. r. o., vedeném na Slovensku u bankovního ústavu UniCredit bank Slovakia, a. s., pobočka Ž., k výběru hotovosti uložené na tomto bankovním účtu,
kdy J. K. , ačkoliv si byl vědom, že tato hotovost je majetkem obchodní společnosti DAERON, s. r. o., za doprovodu O. B. vybral z bankovního účtu na pobočkách UniCredit bank Slovakia, a. s., v B.
dne 30. 5. 2013 dvakrát finanční částku 10 000 EUR a dále 4 900 EUR a dne 31. 5. 2013 částky 15 000 EUR a 10 000 EUR,
celkem tedy 49 900 EUR, které obratem předal O. B. , který takto získané finanční prostředky užil pro svojí vlastní potřebu,
čímž poškozené obchodní společnosti DAERON, s. r. o., IČ 01435213, se sídlem Brno, ul. Skryjova č. 1606/8, PSČ 614 00, způsobil škodu ve výši 1 286 570,50 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného O. B. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a sbíhající se přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §217 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 1 T 75/2014, který nabyl právní moci dnem 17. 2. 2015, mu soud podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 1 T 75/2014, který nabyl právní moci dnem 17. 2. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Skutek obviněného J. K. soud právně zhodnotil jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za což mu podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Oběma obviněným stanovil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti DAERON, s. r. o., IČ 01435213, se sídlem Brno, ul. Skryjova č. 1606/8, PSČ 614 00, částku ve výši 1 286 570,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Brně oba tyto řádné opravné prostředky usnesením ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 5 To 390/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný O. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Krčmy proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , jež spadá na případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel vytkl, že soud nerozhodl podle §37a odst. 2 tr. ř. o vyloučení advokáta JUDr. Michala Hudečka, který byl ustanoven jako obhájce obviněnému J. K. Důvody vyloučení spatřoval v tom, že tento obhájce byl „právním pomocníkem“ při podání vysvětlení M. Ř. stíhaného v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 T 7/2015, která byla původně v přípravném řízení vedena ve společném řízení.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutek vymezený ve výroku o vině a v odůvodnění soudních rozhodnutí nevykazuje veškeré zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Aby se o takový zločin mohlo jednat, muselo by být soudem prokázáno, že jednal jako tzv. „spiritus agents“ a svými pokyny ovládal zmíněné obchodní společnosti a jaksi nastrčil jednatele jako tzv. „bílé koně“. Z jeho pohledu tedy zjištěný skutek nevykazuje znaky subjektivní stránky předmětného zločinu. Podle dovolatele nebylo ze strany soudů žádným prostředkem prokázáno, že finanční prostředky byly obviněným J. K. předány dovolateli, že nebyly předány jiné neztotožněné osobě nebo spotřebovány samotným spoluobviněným. Taktéž mu není jasné, z jakého konkrétního důkazního prostředku bylo soudy dovozeno, že ve spoluobviněném J. K. vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin. V této souvislosti ze svého hlediska hodnotil a zpochybňoval výpovědi spoluobviněného a svědka Ing. M. V. a vytkl, že nebyl vyslechnut jím navrhovaný svědek S. M.; v této souvislosti uvedl, k jakým skutečnostem se mohl svědek vyjádřit.
7. Dovolatel poté shrnul, že skutková zjištění soudů obou stupňů znamenala popření zásad spravedlivého procesu a že evidentně došlo k porušení §38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, k čemuž musí dovolací soud přihlížet při výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný jen uvedl, že je uplatněn ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. S ohledem na shora uplatněné dovolací námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 5 To 390/2016, a také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 158/2015, a aby dále podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby předseda Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a rozhodl ještě před rozhodnutím o dovolání o přerušení výkonu rozhodnutí.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřil. S argumentací dovolatele se ovšem neztotožnil.
10. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považoval státní zástupce za nepřípustné. Obviněný může dovoláním vytýkat pouze ty vady rozhodnutí a jim předcházejícího řízení, které se ho bezprostředně týkají. Dovolatel ovšem vytkl údajné porušení obhajovacích práv, které se má týkat spoluobviněného J. K. Podatele, který byl v původním řízení obhajován obhájcem JUDr. Michalem Zbožínkem, se tvrzené vady vůbec netýkají. Fakticky tedy v této části dovolání dovolatel nepřípustně podal dovolání ve prospěch spoluobviněného. Vzhledem k nepřípustnosti takovýchto námitek se státní zástupce nezabýval otázkou, zda lze vytýkané vady vůbec pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřadit, ani věcnou stránkou poměrně nejasně formulovaných tvrzení o vyloučení obhájce JUDr. Michala Hudečka (k tomu dodal, že dovolatel patrně přehlédl též skutečnost, že §37a odst. 2 tr. ř. se týká zvoleného, nikoli ustanoveného obhájce).
11. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zprvu obecně uvedl, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Podle něj dovolatel sice formálně namítal, že skutek v podobě vymezené v soudních rozhodnutích nevykazuje znaky stíhaného trestného činu, fakticky však neuvedl jedinou konkrétní námitku, která by se týkala nesouladu zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, resp. návodu k tomuto trestnému činu, a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Dovolatel pouze na základě vlastního hodnocení důkazů a polemiky s úplností provedeného dokazování odmítl prakticky všechna pro závěr o jeho vině relevantní skutková zjištění v tzv. skutkové větě uvedená (tj. zjištění, že spoluobviněný K. jednal podle jeho pokynů a že v hotovosti vybrané finanční prostředky mu předal). Jde tedy o námitky výlučně skutkového charakteru, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
12. Pro úplnost se státní zástupce stručně vyjádřil i k otázkám skutkovým. V tomto ohledu však neshledal žádné pochybení soudů nižších instancí, ať už jde o hodnocení provedených důkazů či neprovedení obhajobou požadovaných důkazů. Konstatoval proto, že v předmětné trestní věci neexistuje tzv. extrémní rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Státní zástupce tedy shrnul, že dovolatel neuplatnil žádné námitky, které by byly relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto není relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který zřejmě uplatnil právě ve spojení s předchozím dovolacím důvodem.
13. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
14. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 3. 6. 2017). Jeho případnou repliku do dne svého rozhodnutí neobdržel.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze uplatnit, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl . Pod citované zákonné ustanovení v prvé řadě spadají případy porušení ustanovení §36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě, ovšem mohou pod něj být podřaditelná i jiná pochybení tohoto druhu, neboť čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny zaručují každému obviněnému právo na obhajobu. Ke konkrétní námitce dovolatele lze v obecné rovině konstatovat, že pokud soud nepostupoval podle §37a odst. 2 tr. ř. a nerozhodl o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce, který vykonával obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporovaly, jde o vadu zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., což ovšem platí jen za předpokladu, že jde o případ nutné obhajoby (§36, 36a tr. ř.) a orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3158).
18. V posuzovaném případě však neměl Nejvyšší soud vůbec povinnost splnění zmíněných podmínek zkoumat. Stejně jako státní zástupce totiž nemohl pominout, že vznesená výhrada se netýkala přímo jeho zvoleného obhájce, nýbrž obhájce spoluobviněného J. K. Bez dalšího je proto možno uzavřít, že taková námitka není přípustná, neboť ve své podstatě jde o dovolání ve prospěch spoluobviněného. To ovšem trestní řád zapovídá, když podle §265d odst. 1 umožňuje podat dovolání jedině: za a) nejvyššímu státnímu zástupci a za b) obviněnému, a to „pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká“. To znamená, že dovolatel mohl napadat pouze výrok, resp. jeho část, o jeho vině , a nikoliv tu část o vině spoluobviněného J. K. (byť vše bylo součástí jediného odsuzujícího výroku). Rozhodujícím faktorem by proto bylo výhradně porušení jeho práva na obhajobu , pokud by splňovalo i další požadavky ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nic takového ale obviněný ve svém podání nenamítal.
19. Další dovolatelem zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
21. Dovolatel sice formuloval své námitky tak, aby na první pohled uplatněnému důvodu odpovídaly (nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry, zejména jeho subjektivní stránky). Ve skutečnosti však brojil výhradně proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, která napadal tím, že zpochybňoval výpovědi klíčových svědků a hodnocení jejich věrohodnosti ze strany obou soudů, kritizoval neprovedení jím navrhovaných důkazů a v návaznosti na to prohlašoval rozhodné okolnosti skutkového děje za neprokázané. Primárně se tudíž domáhal změny ustálených skutkových zjištění a až na tomto základě, tzn. sekundárně, se domáhal jiného (pro něj příznivějšího) právního posouzení skutku. Takové využití jím zvoleného dovolacího důvodu ovšem zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jeho teoretický výklad) nepřipouští, což ve svém důsledku nezakládá oprávnění ani povinnost Nejvyššího soudu se výhradami tohoto typu jakkoli věcně zabývat.
22. Jedinou výjimkou z uvedeného pravidla by byl již zmíněný nesoulad napadených rozhodnutí s ústavně garantovanými principy spravedlivého procesu, avšak ani tato situace v posuzované trestní věci nenastala. Nejvyšší soud je naopak přesvědčen, že oba soudy nižších instancí postupovaly při hodnocení důkazů zcela logicky a především zákonně podle §2 odst. 6 tr. ř. Důvodně neuvěřily obhajobě obviněného, která byla vyvrácena nejen výpověďmi spoluobviněného a dalších svědků, ale též listinnými důkazy a v neposlední řadě i výpovědí jeho samého, neboť ta byla v mnoha ohledech vnitřně rozporná a nepřesvědčivá (když se některými tvrzeními dokonce sám usvědčil ze lži). Z tohoto i dalších důvodů proto nelze konečným skutkovým zjištěním nižších soudů nic vytknout – určitě ne rozpor s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. nebo některými normami ústavního pořádku České republiky. Lze tudíž závěrem shrnout, že konečný soudy zjištěný skutkový stav nevyvolává důvodné pochybnosti o tom, jak rozhodné (pro právní posouzení této věci významné) události proběhly, všechny důkazy potřebné pro náležité objasnění daného skutkového stavu byly nalézacím soudem řádně provedeny, přičemž další (dovolatelem požadované) důkazy by byly již nadbytečné a pro rozhodnutí věci nepotřebné.
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
24. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby předseda Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a rozhodl ještě před rozhodnutím o dovolání o přerušení výkonu rozhodnutí. Návrh v tomto směru však může učinit (srov. §265h odst. 3 tr. ř.) pouze předseda senátu soudu prvního stupně a jen o takovém návrhu je Nejvyšší soud povinen ve stanovené lhůtě rozhodnout. Z těchto důvodů lze na žádost obviněného nahlížet jen jako na podnět, o němž Nejvyšší soud nemá povinnost rozhodovat. Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu (který jediný je k takovému rozhodnutí příslušný; nikoliv tedy předseda Nejvyššího soudu ) zákonné podmínky pro případné rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob meritorního rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu