ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.660.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 660/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněného G. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 61 To 2/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 24/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 T 24/2016, byl obviněný G. K. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 61 To 2/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že od června 2012 nejméně do 21. 8. 2014 na ubytovně v ul. N. v P. – K. a poté v bytě v P., N. ..., který společně obývali, i jinde, několikrát fyzicky napadl svoji družku H. Š. tak, že měla podlitiny v obličeji, na krku i končetinách, a po celou dobu společného soužití jí způsoboval psychickou újmu tím, že jí nadával vulgárními výrazy, hrubě slovně se domáhal sexu s poškozenou, bránil jí v návštěvě rodiny a známých, nedovoloval jí opouštět jejich byt tím, že ji dvakrát zamkl v bytě, neposkytoval jí dostatek finančních prostředků, po narození jejich společného syna ,,tulipána“ *) , ji nechtěl se synem pouštět na procházky, po jejím naléhání jí sice procházku umožnil, ale kladl si pro ni těžko splnitelné podmínky, rozřezal jí dvě kabelky a vyhrožoval, že jí zničí vše, aby jí nic nezůstalo, dále tím, že se postará, aby už nikdy nezletilého ,,tulipána“ *) neviděla, neustále poškozenou ponižoval, že nic neumí dělat pořádně, špatně uklízí a vaří, během společných nákupů jí zakazoval cokoliv si koupit s tím, že si na nic nevydělala, a na její dotazy, kam odchází se synem, případně kde pracuje, jí odpovídal, že toto ji nemusí zajímat a má být ráda, že ji živí, čímž se u poškozené postupně rozvinula posttraumatická stresová porucha, která byla středního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 61 To 2/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí je vadné a že před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo.
5. Měl za to, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že se skutek stal a že je trestným činem. Domníval se, že ve věci je dán tzv. extrémní nesoulad, kterým by se dovolací soud (stejně jako třeba v případě L. N.) měl zabývat. Opětovně poukázal na jím tvrzené rozpory v důkazech, které svědčily v jeho prospěch a které soudy obou stupňů vyložily proti tomu, jak byly skutečně provedeny a jaké závěry z nich plynuly. Konkrétně vytkl, že nikdo z níže uvedených svědků, kteří s poškozenou H. Š. přicházeli do kontaktu, nebyl z její strany informován o tom, že by mělo docházet k nějakému násilí nebo že by nesměla vycházet z bytu. Svědkyně MUDr. I. K., dětská lékařka, uvedla, že za dobu jednoho roku, kdy měla v péči nezletilého ,,tulipána“ *) , se s obviněným setkala toliko jednou a že ve vývoji nezletilého neshledala žádné nedostatky, což je v rozporu se závěrem, že obviněný poškozenou nechtěl se synem pouštět z bytu. Svědek Mgr. J. L. vypověděl, že si není vědom toho, že by poškozená hovořila o nějakém násilí, že ale měla pocit ohrožení, které nedokázal specifikovat, a že se obviněný cítil neoprávněně odstřižený od matky a dítěte. Svědek J. P., který byl nadřízeným obviněného a poškozené a několikrát se s nimi setkal i mimo práci, uvedl, že nebyl svědkem žádné slovní výměny ani ničeho podobného. Rovněž se nepříliš pozitivně vyjádřil ke svědku V. P., který svědčil ve prospěch poškozené, s tím, že je kamarádem poškozené a osobou, která jemu a další osobě dluží peníze. Svědkyně D. K. vylíčila obviněného jako hodného, pozorného a nekonfliktního partnera, který zachraňoval opuštěná zvířata. Uvedla, že ačkoliv byla v kontaktu s poškozenou, o ničem z toho, co poškozená tvrdila, nevěděla. Znalec PhDr. Jiří Klose vypověděl, že neměl informaci o tom, že by se poškozená bála, že by jí obviněný unesl syna. Pokud by to ale byla pravda a ona tomu uvěřila, tak by to určitým argumentem pro její rozhodování být mohlo. Obviněný poznamenal, že jestliže poškozená a svědkyně K. K. tvrdily obavu ohledně únosu nezletilého, je otázkou, k jakým závěrům by znalec vlastně dospěl, pokud připustil, že toto by mělo vliv na obavy poškozené. Co se týče znalce MUDr. Vlastimila Tichého, vytkl, že jmenovaný nehodnotil ani obviněného, ani poškozenou, a že z jeho výpovědi vyplynulo, že na svých závěrech setrvává v případě prokázání viny. S ohledem na to, že znalecký posudek byl zpracováván v době, kdy ještě nebyl spisový materiál úplný a znalci nevěděli nic o tom, že by poškozená měla obavu z únosu nezletilého, a také vzhledem k pochybnostem o věrohodnosti a úplnosti znaleckého posudku obviněný navrhl, aby byl k posouzení poškozené zpracován revizní znalecký posudek. Odvolací soud, který se důsledně nevypořádal s odvolacími námitkami, své rozhodnutí opřel i o vykázání obviněného ze společného bytu, které nedokazuje nic o tom, co se v domácnosti dělo.
6. Podle názoru obviněného není zřejmé, na základě čeho soudy dospěly k závěru, že k jednání mělo docházet v období od června 2012 do nejméně 21. 8. 2014. Časové období vychází toliko z tvrzení poškozené a není ničím jiným podloženo. V rámci trestního řízení nebyla dostatečně prokázána a vymezena doba společného bydlení s poškozenou, což je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 697/2014. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá forma zavinění. Týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, proto je třeba mít za prokázané minimálně srozumění pachatele s tím, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem. Nic takového se ale nestalo a rozhodnutí jsou v rozporu i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1533/2015. V rozhodnutích taktéž není vymezena intenzita a délka násilí, a to přesto, že byl odsouzen pro kvalifikovanou skutkovou podstatu. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012, podle něhož nikoliv každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí, má význam pro právní kvalifikaci přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a podle něhož je třeba v konkrétním případě posoudit, zda jednání pachatele nabylo v celkovém kontextu intenzity odpovídající znaku týrání. Obviněný zdůraznil, že nepřipouští, že by se na poškozené dopustil jakéhokoliv násilí. Jeho snahou je pouze poukázat na nedostatek napadeného usnesení.
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 61 To 2/2017, a věc Městskému soudu v Praze přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Na zvážení dal i zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že argumentace obviněného je v zásadě polemikou s hodnocením důkazů, které učinily soudy nalézací a odvolací, a se skutkovými zjištěními těchto soudů, když toliko opakuje své argumenty z podaného odvolání, případně ty, které již uplatnil během hlavního líčení. Dovolání obviněného tak není podáno z důvodů, které připouští trestní řád v ustanovení §265b. Na tomto podle jeho mínění nic nemění ani závěr dovolání obviněného, kde vytýká rozhodnutím soudů formální vady hmotněprávní povahy, tato argumentace obviněného však nemá po provedeném přezkoumání napadených rozhodnutí reálnou oporu. K trestní věci přesto dodal, že soudy zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z provedeného dokazování plyne, že vina obviněného popisovaným zločinem byla spolehlivě zjištěna nejenom z podrobné a věrohodné výpovědi poškozené H. Š., ale její výpověď byla podpořena i výpověďmi dalších svědků (Z. S., D. Š., I. Š., J. S., K. K., V. P., J. S. či Mgr. J. L.), stejně tak závěry znaleckých posudků MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose. Zejména z těchto provedených důkazů byl zjištěn plastický popis dlouhodobého zlého zacházení obviněného s poškozenou, mající charakter psychického i fyzického týraní ve všech možných podobách. S oporou v provedených důkazech byla určena i doba vytýkaného jednání obviněného, bylo to prakticky od začátku jejich společného soužití. Poškozená se již v té době pokoušela od obviněného odejít ke svým rodičům a rovněž se obrátila na Policii České republiky, jak plyne z provedených listinných důkazů. Není tedy pravdou, že by se soudy nezabývaly délkou jeho jednání, intenzitou jeho jednání či formou jeho zavinění (bezpochyby úmysl přímý) či že by tyto skutečnosti nezjistily dostatečně. Stupeň intenzity násilného jednání obviněného, a to i pro svoji různorodost a dopady do různých sfér života poškozené a délku tohoto jednání, naplnil znaky trestného činu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a nebylo namístě řešit toto jednání obviněného ještě prostředky jiného právního odvětví, jak zřejmě naznačuje obviněný v závěru svého dovolání. Navrhl proto podaný mimořádný opravný prostředek podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Vyjádření státního zástupce bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 21. 6. 2017 již po nařízení neveřejného zasedání (jeho termín byl stanoven na den 22. 6. 2017) a s ohledem na časový odstup od konání neveřejného zasedání (jakož i jeho obsah) nebylo zasláno k případné replice obviněného.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Nesdílí přesvědčení dovolatele, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován podrobnou a přesvědčivou výpovědí poškozené H. Š. (č. listu 271-280) podporovanou výpověďmi jejích rodinných příslušníků a přátel, tj. výpověďmi svědků K. M. (č. listu 280-281), Z. S. (č. listu 282-283), J. S. (č. listu 283-284), K. K. (č. listu 301-303, 130-131), V. P. (č. listu 303-304), D. Š. (č. listu 305-308), I. Š. (č. listu 110-111) a J. S. (č. listu 308-309), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie znalců MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose (č. listu 46-63), z něhož nevyplývají žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené, zprávou Úřadu městské části Praha 10, odboru sociálního (č. listu 179-180), podle níž se sociální odbor zabýval nepříznivou situací v rodině – domácím násilím – od roku 2013, a zprávou o oznámení přestupku (č. listu 188-189), z níž se podává, že poškozená v červenci 2012 nahlásila na Policii České republiky fyzické napadení ze strany obviněného. O tom, že si poškozená v průběhu soužití s obviněným stěžovala na fyzické napadení, ke kterému musela být přivolána Policie České republiky, a že uváděla, že se cítí být obviněným ohrožena, hovořili i svědci D. K. (č. listu 300-301) a Mgr. J. L. (č. listu 316-317), osoby, jež s poškozenou neměly žádný blízký nebo přátelský vztah. Co se konkrétních skutkových výtek týče, Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 13 až 15 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Výpověď poškozené H. Š. vyzněla srozumitelně a logicky i co do vymezení doby páchání činu, její počátek zařadila do souvislostí s konkrétními skutkovými okolnostmi, a není tudíž žádný rozumný důvod zpochybnit soudem učiněná skutková zjištění, vymezil-li páchání skutku na časový interval od června 2012 nejméně do 21. 8. 2014. Evidentně jde o zcela jinou skutkovou situaci než v případě řešeném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 697/2014, na nějž obviněný poukazoval. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
14. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významnou otázkou, posuzováno s jistou benevolencí, zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
15. Označeného zločinu se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a páchal takový čin po delší dobu.
16. Podle §125 tr. zákoníku se osobou blízkou rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
17. Obydlím se rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je podmíněno tím, že týraná osoba žije v tomto obydlí společně s pachatelem. Jestliže s ním ale společné soužití ukončí tak, že se ze společného obydlí odstěhuje, o trestný čin podle §199 tr. zákoníku nepůjde.
18. Podle stávající praxe soudů je znak týrání vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1984 Sb. rozh. tr. , č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013).
19. Co se týče znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. Přitom čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak. Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
20. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně (z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud) v tom, že poškozenou od června 2012 nejméně do 21. 8. 2014 na ubytovně a poté v bytě, který společně obývali, i jinde, několikrát fyzicky napadl tak, že měla podlitiny v obličeji, na krku i končetinách, a po celou dobu společného soužití jí způsoboval psychickou újmu tím, že jí nadával vulgárními výrazy, hrubě slovně se domáhal sexu, bránil jí v návštěvě rodiny a známých, nedovoloval jí opouštět jejich byt tím, že ji v něm dvakrát zamkl, neposkytoval jí dostatek finančních prostředků, po narození jejich společného syna ,,tulipána“ *) , ji s ním nechtěl pouštět na procházky, po jejím naléhání jí sice procházku umožnil, ale kladl si pro ni těžko splnitelné podmínky, rozřezal jí dvě kabelky a vyhrožoval, že jí vše zničí a že se postará, aby už nikdy nezletilého ,,tulipána“ *) neviděla, neustále ji ponižoval, že nic neumí dělat pořádně, špatně uklízí a vaří, během společných nákupů jí zakazoval cokoliv si koupit s tím, že si na nic nevydělala, a na její dotazy, kam se synem odchází, případně kde pracuje, jí odpovídal, že ji to nemusí zajímat a má být ráda, že ji živí, čímž se u poškozené postupně rozvinula posttraumatická stresová porucha, která byla středního stupně.
21. Není pochyb o tom, že takto popsané jednání obviněného znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nese.
22. Obviněný a poškozená, druh a družka, kteří svůj milostný poměr započali v květnu 2012, spolu od počátku vztahu až na výjimku, kdy poškozená v důsledku fyzických a psychických ataků ze strany obviněného krátce pobývala separátně, konstantně bydleli. Jejich soužití ve společném obydlí (ve společných bytech), ukončené zásahem Policie České republiky ze dne 21. 8. 2014, na základě něhož byl obviněný z bytu vykázán, bylo přitom prakticky od samého začátku provázeno zlým nakládáním, jehož se obviněný vůči poškozené dopouštěl. Již na začátku vztahu se obviněný projevoval agresivně, poškozenou urážel a ponižoval a psal jí ošklivé SMS. Týden poté, co zjistila, že je těhotná, tj. vzhledem k narození syna "tulipána"*) někdy v červnu 2012, ji poprvé fyzicky napadl. Podle zprávy o oznámení přestupku nahlásila poškozená policii opakované psychické útoky, jež vyústily ve fyzické napadení, již dne 30. 7. 2012. Jak bylo výše uvedeno, sociální odbor se nepříznivou situací v rodině – domácím násilím – zabýval od roku 2013.
23. Soustavné psychické násilí a dvoje fyzické napadení typické rysy týrání vykazuje. Obviněný poškozenou po dobu delší než dva roky denně psychicky deptal nejen zmíněnými vulgárními urážkami (že je děvka, kurva, čúza, sráč), ponižováním (že je k ničemu, nic nezvládá a patří na vesnici ke hnoji) a ošklivými SMS, ale i výhrůžkami (že ji zabije, že si na ni někde počká, že zničí celou domácnost, že neuvidí syna), hrubým vynucováním sexu, podezíráním z nevěry a omezováním ve svobodě pohybu a rozhodování. Obviněný poškozenou zamykal v bytě, neumožňoval jí vycházky se synem, zakazoval jí stýkat se s přáteli a snažil se ji izolovat od její rodiny. Ovládal její e-mail a Facebook a ovlivňoval její dispozice s finančními prostředky na jejím bankovním účtu. Nedovolil jí chodit nakupovat, nákupy obstarával zásadně sám, přičemž rozhodoval o tom, co do domácnosti pořídí. Zanechal ji bez peněz, byla odkázána na to, zda věc běžné spotřeby, o níž jej požádala, koupí sám, či zda jí na ni poskytne konkrétně vymezené finanční prostředky. Neustále jí něco přikazoval, ke všemu potřebovala jeho svolení, měl extrémní výkyvy nálad, byl agresivní, záměrně vyvolával konflikty a lhal jí o sobě a své minulosti. V průběhu společného soužití ji dvakrát fyzicky napadl, přitom v jednom případě poměrně brutálním způsobem, kdy ji škrtil, zasazoval jí údery pěstí, rozkousal jí obě tváře, nehtem se jí snažil vyrýt do čela hákový kříž, tloukl její hlavou o kachličky a nutil ji, aby za účelem potratu naráz vypila velké dávky vína a vykouřila nepřiměřené množství cigaret. Mimořádně hrubé, necitelné a bezohledné jednání obviněného se vyznačovalo trvalostí, a v důsledku vedlo k posttraumatické stresové poruše. Ztotožnil-li se tedy odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který jednání obviněného kvalifikoval jako týrání ve smyslu §199 tr. zákoníku, nedopustil se nesprávného právního posouzení skutku. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012, je v daných souvislostech zcela nepřípadný.
24. Stejně tak nutno za nepřiléhavý označit i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1533/2015. Co se týče zavinění, ze skutkových zjištění soudů bez pochybností vyplývá, že se obviněný označeného jednání dopustil v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Jestliže poškozenou, svou družku a matku svého syna, po celou dobu společného soužití neustále častoval vulgárními výrazy, soustavně ji slovně ponižoval, psal jí sprosté SMS, opakovaně ji zcela otevřeně vyhrožoval újmami nejrůznějšího charakteru, hrubě si vynucoval sex, pořád jí něco zakazoval a přikazoval, cíleně ji omezoval ve svobodě pohybu a rozhodování a záměrně ji na sobě učinil finančně závislou a jestliže ji v období společného soužití i dvakrát fyzicky napadl, je zjevné, že zájem na ochraně osob před domácím násilím chtěl porušit.
25. Nejvyšší soud sdílí závěry soudů nižších stupňů, i pokud jde o znak „po delší dobu“. Týrání poškozené trvalo více než dva roky. Poškozená čelila velmi intenzivnímu zlému nakládání nepřetržitě po dobu společného soužití, a to v podstatě bez jakékoliv přestávky. Denně byla vystavena urážkám, ponižování, vyhrožování, omezování a zakazování. S ohledem na to by bylo naprosto absurdní uvažovat o tom, že by takto dlouhé a nakonec i intenzivní týrání poškozené bylo posouzeno jinak než jako týrání, které pokračovalo po delší dobu.
26. Dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.