ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.966.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 966/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněného A. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 55 To 243/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 40/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 2 T 40/2016, byli obvinění J. Š. , M. G. a A. B. uznáni vinnými, že
všichni obžalovaní
dne 16. 7. 2014 mezi 21.20 až 23.20 hodin v Z., okres Š., na účelové komunikaci u rybníku B., v blízkosti cesty vedoucí k marketu Billa, převzali od D. G., nar. ..., každý jednotlivě finanční částku ve výši 1 000 Kč, ačkoli věděli, že tyto peníze pocházejí ze zvlášť závažného zločinu loupeže dle §173 odst. 1 trestního zákoníku, neboť krátce předtím byli přítomni jednání L. D., nar. ..., a D. G., nar. ..., kteří se dopustili zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku vůči poškozenému J. P., nar. ..., kterému v Z. na účelové komunikaci u rybníka B. odcizili za použití násilí finanční částku 6 000 Kč, přičemž jak M. G., tak J. Š. i A. B. věděli, že tato finanční částka od D. G. pocházela z této loupeže, jejímuž spáchání byli přítomni.
2. Takto popsané jednání všech tří obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněnému J. Š. uložil podle §214 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Obviněnému M. G. uložil podle §214 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Šumperk ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. 2 T 148/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž obviněnému A. B. uložil podle §214 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; následně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Ústí nad Orlicí ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 2 T 213/2015, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání státní zástupkyně ve prospěch obviněného M. G. a odvolání podal také obviněný A. B. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v bodě I. výroku rozsudku ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 55 To 243/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek u obviněného M. G. ve výroku o zařazení pro výkon uloženého trestu vysloveném podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a následně podle §259 odst. 3 tr. ř. tohoto obviněného nově zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s dozorem. V bodě II. výroku rozsudku pak podle §256 odvolání obviněného A. B. zamítl.
4. Obviněný A. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Žáka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný v dovolání tvrdil, že absentuje přesvědčivý závěr o subjektivní stránce trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tedy o jeho vědomosti, že finanční prostředky pocházejí z trestného činu, resp. ze zvlášť závažného zločinu loupeže. Mínil, že rozhodná skutková zjištění soudů neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, že skutek je trestným činem. Rozvedl, že byl od počátku v podnapilém stavu, takže si žádné loupeže nevšiml, a to především proto, že loupež byla provedena způsobem, kterého si všimnout nemusel. Popsal, že samotná loupež měla proběhnout tak, že L. D. začal napadat poškozeného kopy nohou a údery pěstí do obličeje, kdy takové jednání samo o sobě nemá znaky trestného činu loupeže a nelze z něj dovodit, že by takové napadání souviselo právě s odcizením věcí, popřípadě peněz. V průběhu napadání k poškozenému přistoupil D. G., který mu z levé kapsy náprsní košile odcizil 6 000 Kč, což další přítomné osoby, včetně dovolatele samotného nemusely vůbec zpozorovat. I D. G. v pozici svědka uvedl, že sám stál za jeho zády.
6. Z uvedených důvodů obviněný bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 55 To 243/2016, a to v jeho výroku II., a aby tomuto soudu přikázal v potřebném rozsahu věc znovu projednat a rozhodnout.
7. Na základě §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Hned v úvodu svého podání však předeslala, že obviněný jím zvolený dovolací důvod nenaplnil, neboť všemi svými výhradami napadal výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Byť namítal absenci potřebné formy zavinění s tím, že skutek nemůže být právně posouzen jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, odvíjel tento závěr od diametrálně odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů po provedeném dokazování. Z toho totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný byl přímo na místě činu, kde došlo k loupežnému přepadení poškozeného J. P., kterému D. G. sebral invalidní důchod z kapsy u košile, zatímco jej L. D. tloukl, kdy oba pachatelé loupeže využili toho, že jde o invalidu, který se nemůže pro indispozici nohou účinně bránit. Svědek D. G. ve své výpovědi uvedl, jak naložil s odcizenými penězi, neboť popsal, že sám si nechal 2 000 Kč a ostatním, tedy i obviněným J. Š., M. G. a A. B. přímo na místě samém po loupeži rozdal po 1 000 Kč. Bylo tedy prokázáno, že šlo o peníze identické s penězi, které byly získány loupeží, takže byl splněn i požadavek, že šlo o prospěch přímo z majetku získaného hlavním trestným činem. Dokonce i z výpovědi spoluobviněného J. Š. bylo možné dovodit, že obviněný A. B. celou situaci mapoval i vizuálně, neboť podle jeho výpovědi obviněný A. B. volal na L. D., aby poškozeného J. P. nechal. Je tedy zřejmé, že skutkový stav, na kterém soudy vystavěly závěr o vině obviněného přisouzeným trestným činem, má pevný důkazní základ, neboť obhajobu obviněného se jednoznačně podařilo vyvrátit. V posuzované věci tedy není možné konstatovat ani rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, natož pak rozpor extrémní, který by mohl v případě jeho existence odůvodnit vstup Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do samotných skutkových zjištění.
8. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
9. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud dne 7. 8. 2017 datovou schránkou na vědomí výše zmíněnému obhájci dovolatele. Na to obviněný reagoval dne 10. 8. 2017 replikou učiněnou prostřednictvím svého obhájce. Zdůraznil, že v dané věci je napadána absence subjektivní stránky jako obligatorního znaku trestného činu. Touto subjektivní stránkou, tedy vědomostí, že odsouzený přebírá peníze ze zvlášť závažného zločinu, se soudy prvního ani druhého stupně nezabývaly a nepojaly jej do hodnocení důkazů, tzn. nevypořádaly se s obligatorním znakem trestného činu. Dále rozvedl, že z pouhé jeho účasti na místě činu nelze dovodit, že věděl, že je trestný čin páchán, připomněl svou podnapilost, noční dobu a nepřehlednou situaci, jíž se účastnilo více osob. Nesouhlasil se státní zástupkyní v interpretaci výpovědi spoluobviněného J. Š., podle něhož měl dovolatel křičet na pachatele loupeže, aby toho nechali. Nicméně ani z této výpovědi není zřetelné, že by útočníci obrali poškozeného o peníze, neboť měli vytahovat z jeho kapes doklady a papíry – nikoliv tedy peníze – a vše házet na zem. Z toho proto nemůže vyplynout jednoznačné skutkové zjištění, že by poškozenému byly přímými pachateli odcizeny peníze, a proto nelze z toho dovodit subjektivní stránku. V samém závěru své repliky pak obviněný konstatoval, že na svém dovolání trvá.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
13. Dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku namítal (a ve své replice opětovně zdůrazňoval) absenci subjektivní stránky jako obligatorního znaku trestného činu. Takto formulovaná výhrada by pod zvolený dovolací důvod nepochybně spadala, avšak pouze pod podmínkou, že by respektovala soudem zjištěný skutkový děj a od něj se odvíjela. Tímto se ovšem obviněný neřídil, jelikož svou argumentaci vystavěl na vlastní verzi průběhu předmětné události, která nejen že skutkovým závěrům soudů nižších stupňů neodpovídala, ale dokonce s nimi byla v příkrém rozporu. Jeho primárním cílem v tomto dovolacím řízení tedy byla změna skutkových zjištění a až na základě toho (tj. sekundárně) se domáhal i jiného, pro něj příznivějšího, právního posouzení skutku. Vychýlil se tak ze zákonného rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž i všech ostatních dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř.), v důsledku čehož není Nejvyšší soud povinen ale ani oprávněn se konkrétními uplatněnými námitkami jakkoliv věcně zabývat.
14. Jen na okraj je možno dodat, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze ve výjimečných případech připustit, a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
15. V posuzované trestní věci ale dovolatel žádné takto závažné pochybení nenamítal, proto ani v tomto ohledu nevyvstává přezkumná povinnost dovolacího soudu. Je navíc potřeba konstatovat, že soud prvého stupně, jehož úloha je při provádění důkazů a jejich hodnocení klíčová, se ze základních principů trestního řízení (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani pravidel spravedlivého procesu nijak nevychýlil. Naopak dokazování provedl v rozsahu dostatečném pro zjištění rozhodného skutkového stavu, přičemž všechny důkazy hodnotil zcela správně a logicky. Naproti tomu obhajoba obviněného je v určitých směrech tzv. „přitažená za vlasy“ a některé argumenty poněkud vytržené z kontextu celého případu. Nejvyšší soud proto vzal za prokázaný ten průběh skutkového děje, podle něhož si dovolatel byl vědom jak toho, že se L. D. a D. G. dopustili zvlášť závažného zločinu loupeže, tak i skutečnosti, že peníze, které mu D. G. předal, právě z uvedeného zločinu pocházejí. Tedy tu verzi, na níž se sjednotily i soudy nižších stupňů a která je podepřena důkazy, a to zejména svědeckou výpovědí D. G., ale do značné míry i spoluobviněných J. Š. a M. G. Na tomto místě nepovažuje dovolací soud za nutné úvahy o průběhu klíčových okamžiků posuzovaného skutku znovu opakovat, a proto z hlediska procesní ekonomie jenom odkáže na odůvodnění soudů nižších instancí, případně i vyjádření státní zástupkyně, s jejichž názory a postoji se plně ztotožnil (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 4-5 usnesení odvolacího soudu a str. 3 vyjádření státní zástupkyně).
16. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu