ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1158.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1158/2018-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněného L. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 14 To 72/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 T 8/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 71 T 8/2017, byl ve smyslu §306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) uznán na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Norimberku-Fürthu, Spolková republika Německo, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn.7 KLs 353 Js 7653/16, který nabyl právní moci dne 16. 11. 2016, jímž byl obviněný L. K. uznán vinným jednáním spočívajícím v tom, že ,,v době od podzimu 2014 do 29. 1. 2016 prodal odděleně trestně stíhanému A. v 37 případech se ziskem celkem 40,8 kg marihuany, pro tyto účely si vždy marihuanu obstaral v České republice, převezl ji přes hranice do Spolkové republiky Německo a předal ji odděleně trestně stíhanému A. buď v H. M. nebo v L. v N. Tímto způsobem prodal a předal odděleně trestně stíhanému A. v době od podzimu 2014 do vánoc 2014 v 5 případech po 400 g marihuany, v době od vánoc 2014 do první poloviny února 2015 ve 4 případech po 700 g marihuany, v době od února 2015 do 29. 1. 2016 v dalších 20 případech pokaždé minimálně po 1000 g marihuany a v 8 dalších případech pokaždé minimálně po 2000 g marihuany, ačkoli si byl vědom, že neměl ve všech případech pro manipulaci s omamnými látkami potřebné zdravotně právní povolení, přičemž odsouzený připustil, že marihuana měla v jednom případě prodeje v rozsahu 400 g obsah účinných látek minimálně 10 % THC a v ostatních případech minimálně 5 % THC“, přičemž toto jednání bylo kvalifikováno jako nedovolený dovoz omamných látek v množství větším než malém v souběhu s nedovoleným obchodováním s omamnými látkami v množství větším než malém v 37 případech podle §1 odst. 1 německého zákona o omamných látkách ve spojení s přílohou I k německému zákonu o omamných látkách, podle §3 odst. 1 č. 1, §29a odst. 1 č. 2, §30 odst. 4 č. 4 německého zákona o omamných látkách a podle §52, §53, §64 a §67 německého trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře šesti let a dále mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení ve formě ústavní, přičemž výše uvedené jednání by mohlo být podle právního řádu České republiky posouzeno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle §306 odst. 1 za použití §124 odst. 2 z. m. j. s. bylo současně rozhodnuto, že obviněný shora uvedený trest odnětí svobody a ochranné protitoxikomanické ústavní léčení vykoná na území České republiky, přičemž pro výkon trestu byl obviněný podle §124 odst. 4 z. m. j. s. a §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 71 T 8/2017, podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 14 To 72/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (byť bez odkazu na příslušné zákonné ustanovení §265b tr. ř.). V podaném dovolání pak podrobně rozebral podmínky výkonu trestu a ochranného léčení podle německého práva, přičemž je porovnal s českou právní úpravou, a dospěl k závěru, že uznávacím rozhodnutím městský soud zhoršil jeho postavení oproti původnímu výroku německého soudu. K tomu pak poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Uznávacímu rozhodnutí pak vytkl, že se nezabývalo konkrétní formou výkonu ochranného léčení a dále polemizoval s odůvodněním napadeného usnesení vrchního soudu ve vztahu k obdobné námitce vznesené již v podaném odvolání. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek (pozn. správně napadené usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 14 To 72/2018, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 71 T 8/2017, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro úplnost pak lze poznamenat, že obviněný Nejvyššímu soudu zaslal také přílohu k podanému dovolání, a to soudní překlad protokolu vydaného Zemským soudem v Bayreuthu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. StVK 828/2018, na který obviněný poukazoval ve svém dovolání.
4. K dovolání obviněného L. K. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 844/2018-11 ze dne 11. 9. 2018). Ve svém vyjádření státní zástupce uvedl, že podané dovolaní nepovažuje za přípustné, neboť rozhodnutí o uznání cizozemského rozsudku nelze podřadit pod žádnou z kategorií rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 2 tr. ř. V návaznosti na to též přiměřeně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice a poté zkonstatoval, že za daného stavu není namístě jakkoli se věcně zabývat námitkami obviněného. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nepřípustné, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí, které lze pro účely řízení o dovolání považovat za rozhodnutí ve věci samé, je obsažen v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., podle kterého se rozhodnutím ve věci samé rozumí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
6. Z uvedeného taxativního výčtu by v projednávané věci podle povahy dovoláním napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zamítnutí odvolání přicházela do úvahy toliko alternativa uvedená v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ve vztahu k rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Bylo tedy nutné posoudit, zda lze rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky a výkonu trestu odnětí svobody a ochranného opatření z uznaného cizozemského rozhodnutí pokládat za rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu za to trest a ochranné opatření.
7. Nejvyšší soud, ve shodě se svou dosavadní již ustálenou judikaturou, jakož i s judikaturou Ústavního soudu, konstatuje, že rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodne podle §306 odst. 1 z. m. j. s. o uznání cizozemského rozhodnutí a výkonu jím uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (případně ochranného opatření) nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí, jímž byl obviněný soudem České republiky uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Soudy České republiky tímto postupem předvídaným v §306 odst. 1 z. m. j. s. tedy neuznávají obviněného vinným ani mu neukládají trest nebo ochranné opatření.
8. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 71 T 8/2017, jímž bylo podle §306 odst. 1 z. m. j. s. uznáno na území České republiky cizozemské rozhodnutí (tj. výše uvedený rozsudek soudu Spolkové republiky Německo), bylo zároveň rozhodnuto, že obviněný v České republice vykoná cizozemským soudem uložený trest odnětí svobody v trvání šesti let, a to ve věznici s ostrahou, jakož i uložené ochranné protitoxikomanické léčení v ústavní formě. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 14 To 72/2018, pak bylo zamítnuto odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze.
9. Lze tak uzavřít, že výše uvedená rozhodnutí nepředstavují rozsudek, kterým by soudy uznávaly obviněného vinným, ani mu neukládají trest nebo ochranné opatření ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a proto proti těmto rozhodnutím není dovolání přípustné. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 27/2004 (uveřejněno pod č. 21/2005 Sb. rozh. tr.), dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tdo 211/2005, ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 11 Tdo 591/2014, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1578/2016, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 107/09, a ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2705/08.
10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, které obviněný napadl dovoláním, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. a podané dovolání tak směřuje proti jinému rozhodnutí, než jaké lze dovoláním napadnout. Proto jej podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se mohl věcně zabývat argumentací obviněného. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu