ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2089.2018.2
sp. zn. 20 Cdo 2089/2018-903
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné GARNHAM TRADING LIMITED , registrační číslo HE 259206, se sídlem v Larnace, Arch. Makariou III., Lazaros Center 6017, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Tomášem Nachtigallem, advokátem se sídlem v Sušici, Pravdova 1077, proti povinným 1) Gemini czech s.r.o. , identifikační číslo osoby 25108808, se sídlem v Praze, Freyova 1/12, a povinnému 2) E. E. , P., obou zastoupených JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jednořadá 1051/53, prodejem nemovitosti, o návrhu povinných na úplné a částečné zastavení exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 12 Co 302/2017-776, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 21. 6. 2017, č. j. 34 EXE 1743/2013-703, zastavil exekuci v rozsahu převyšujícím povinnost povinných zaplatit oprávněné částku 7 336 931 Kč na neuhrazeném smluvním úroku z prodlení a smluvní pokutě ve výši 2 000 000 Kč; návrhy povinných na zastavení exekuce „co do zbývající části“ zamítl.
K odvolání oprávněné i povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 12 Co 302/2017-776, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se povinní domáhali opakovanými návrhy zastavení exekuce vedené na základě notářského zápisu ze dne 27. 2. 2012 sepsaného notářem JUDr. Tomášem Oulíkem, pod zn. N 126/2012, NZ 112/2012, mezi osobou oprávněnou – společností LUNAGAL, s. r. o., a společností Gemini czech, s. r. o. [povinnou 1)] a E. E. [povinným 2)]. V části A. notářského zápisu účastníci prohlásili, že dříve týž den uzavřeli smlouvu o půjčce, v níž se věřitel zavázal poskytnout půjčku ve výši 10 000 000 Kč, kterou se dlužník 1) zavázal vrátit do 15. 4. 2013, spolu s úroky z půjčky ve výši 15 % ročně a v případě, že se dlužník 1) ocitne v prodlení s vrácením půjčky o více než sedm dní, zaplatit smluvní pokutu ve výši 2 000 000 Kč a úroky z prodlení ve výši 0,5% denně za každý den prodlení. V části B. notářského zápisu uzavřeli účastníci dohodu se svolením dlužníka 1) a dlužníka 2), aby tato dohoda byla exekučním titulem, jestliže svůj závazek řádně a včas nesplní, přičemž právním důvodem plnění je smlouva o půjčce ze dne 27. 2. 2012 a ručitelské prohlášení dlužníka 2) z téhož dne, předmětem plnění částka ve výši 10 000 000 Kč a úroky z jistiny ve výši 15 % ročně ode dne 15. 3. 2012 do úplného zaplacení jistiny, nejméně však do 15. 12. 2012, smluvní pokuta ve výši 2 000 000 Kč a úroky z prodlení ve výši 0,5% denně od 16. 4. 2013 do úplného zaplacení jistiny. Dále bylo určeno, že jakékoli splátky jsou určeny nejprve na splacení úroků (tj. dle čl. 5.2 úroků z jistiny ve výši 15 % ročně), a teprve pak jistiny. Exekuční řízení bylo zahájeno 11. 7. 2013, když oprávněná tvrdila, že povinní dobrovolně neuhradili ze svého závazku ničeho. Na základě usnesení exekutora č. j. 134 EX 08108/13-295, jež nabylo právní moci dne 19. 4. 2014, vstoupila do řízení na straně oprávněné společnost GARNHAM TRADING LIMITED na místo původní oprávněné LUNAGAL, s. r. o. V předchozí fázi řízení bylo zjištěno, že na úhradu dluhu bylo opakovaně plněno, pročež byla soudním exekutorem exekuce částečně zastavena usnesením ze dne 11. 9. 2013, č. j. 134 EX 08108/13-153, co do částky 5 000 000 Kč, dále usnesením ze dne 4. 3. 2014, č. j. 134 EX 08108/13-240, co do částky 1 770 161 Kč, a konečně byla exekuce částečně zastavena usnesením exekučního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 34 EXE 1743/2013-401, co do částky přesahující 83 224 Kč s 15% úrokem ročně od 6. 2. 2014 do zaplacení a smluvní pokuty 2 000 000 Kč. Následně se povinní domáhali zastavení exekuce ohledně dalších částek, resp. jejího úplného zastavení.
V řízení bylo sporným, pro jakou částku má být exekuce, s ohledem na dílčí plnění povinných, vedena. Soud prvního stupně a následně soud odvolací se zabývaly způsobem započítávání dílčích plnění, jež si účastníci sjednali ve smlouvě o půjčce, a jenž byl vtělen do vykonávaného notářského zápisu; výkladem obsahu tam zakotvených dohod dospěly k závěru, že dluh je umořován v následujícím pořadí: 1. úroky, 2. jistina, 3. úroky z prodlení a 4. smluvní pokuta, a započtením dílčích plnění proto soud dospěl k závěru, že povinným zbývá uhradit částku ve výši 7 336 931 Kč na smluvním úroku z prodlení a 2 000 000 Kč na smluvní pokutě, pročež ve zbývající části exekuci zastavil. V otázce přiměřenosti smluvního úroku z prodlení soud prvního stupně dospěl k závěru, že sjednaný úrok se jeví přiměřeným s ohledem na vyšší míru rizikovosti celé transakce a není mezi podnikateli, za těchto okolností, zejména s přihlédnutím k podnikatelskému riziku, neobvyklým. Stejně tak uzavřel, že ani sjednaná smluvní pokuta ve výši 20 % jistiny není nepřiměřená, a nepřistoupil proto k její moderaci.
K odvolání oprávněné i povinných odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a potvrdil je jako věcně správné, jasně a srozumitelně odůvodněné a souladné s rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na které poukázal.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, jehož přípustnost zakládají na tvrzení, že usnesení odvolacího soudu „závisí na dosud nevyřešených otázkách hmotného a procesního práva, které jsou zásadního právního významu, a to nejen pro danou věc, a že jejich posouzení Nejvyšším soudem bude mít značný judikaturní přesah, dále pak na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V neposlední řadě pak na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelé tyto otázky formulují následovně: 1) Je povinen soudní exekutor v řízení o návrhu oprávněné ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. ve spojení s ustanoveními §36 odst. 3 a 4 exekučního řádu provést dokazování, které soudní exekutor (soud) provádí vždy při jednání (srov. §122 odst. 1 o. s. ř.) a účastníci tak mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§131 o. ř.) či provádění důkazu listinou (129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného dokazování (srov. §123 o. s. ř.), zvláště pak za situace, kdy je soudnímu exekutorovi předložena listina (smlouva o postoupení pohledávky), ze které však jednoznačně vyplývá, že se postupuje pouze část pohledávky za povinnými (bez smluvní pokuty) a i přesto soudní exekutor rozhodne o vstupu nové oprávněné namísto dosavadní v celém rozsahu předmětu exekučního řízení? Povinní mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a postupem soudního exekutora, a pakliže nenařídil jednání, při němž by se účastníci, zejména oni, měli možnost k listině o postoupení pohledávky vyjádřit, porušil jejich právo na spravedlivý proces. 2) Je přípustné, aby soudy nepřihlédly k vůli smluvních stran, které svým projevem změnily obsah uzavřené písemné smlouvy se sjednanou výhradou změn v písemné podobě jinou formou s tím, že písemný dodatek k uzavřené smlouvě bude mezi stranami dodatečně podepsán a poté jedna ze stran (věřitel) takový písemný dodatek i přes výzvy nepodepsala a později tvrdila, že obsah písemně uzavřené smlouvy nebyl změněn, aniž by namítala relativní neplatnost takového právního jednání? Povinní se domnívají, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, přičemž poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1264/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 130/62 SbNU 47). 3) Může oprávněná v průběhu exekučního řízení (v interní komunikaci se soudním exekutorem) činit zápočty (či určovat) částečná plnění ze strany povinných na celkovou pohledávku povinných, která se skládá z jistiny, smluvního úroku z půjčky, smluvního úroku z prodlení a smluvní pokuty, a o těchto zápočtech neinformovat exekuční soud, který v návrhu povinných na částečné zastavení exekuce učiní rozsáhlý výpočet celkové dlužné částky ve vztahu k jednotlivým platbám povinných? Povinní mají za to, že napadené rozhodnutí zde závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 4) Jsou smluvní úroky z prodlení sjednané ve smlouvě o půjčce ve výši 0,5 % denně z dlužné jistiny v rozporu s dobrými mravy, kdy je předmětem smlouvy o půjčce jistina ve výši 10 000 000 Kč, sjednaný smluvní úrok z půjčky ve výši 15 % p. a., splatný měsíčně ve výši 1,25% z jistiny půjčky (tedy vyšší než u bankovních ústavů), smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné jistiny půjčky za každý den prodlená až do úplného zaplacení, smluvní pokuta ve výši 2 000 000 Kč, a to za situace, kdy půjčka byla zajištěna navíc dalšími instituty – směnkou vlastní na třetí subjekt (právnická osoba) a fyzické osoby, ručitelským závazkem fyzické osoby a třetího subjektu (právnické osoby), smluvním zástavním právem k nemovitostem? Povinní jsou zde názoru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která sice již byla dovolacím soudem vyřešena, avšak mají za to, že má být posouzena jinak, a to v intencích citovaných nálezů Ústavního soudu.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání. Současně žádají, aby dovolací soud vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 30. 11. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 11. 7. 2013.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), při splnění poplatkové povinnosti (§2 odst. 5 ve spojení s §4 odst. 1 písm. c) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a položky 23 bodů 2 a 8 Sazebníku soudních poplatků), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulovaný dovolací důvod (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), který tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihuje.
Dovolání je tak formálně podáním bezvadným.
Je tedy nezbytné vyřešit otázku, zda dovolateli vymezené podmínky přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (dovolací otázka 1) nebo zda závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny (dovolací otázky 2 a 3) anebo zda závisí na vyřešení otázky, která již byla dovolacím soudem vyřešena, avšak má být posouzena jinak – souladně s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 a sp. zn. I. ÚS 728/10 ze dne 1. 7. 2010 (dovolací otázka 4).
Otázka procesního nástupnictví oprávněné (ad otázka 1) se řídí ustanovením §36 odst. 5 zákona č. 102/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §107a o. s. ř., které se uplatní v rozsahu, v němž otázku procesního nástupnictví neřeší exekuční řád. Dle §55b odst. 3 exekučního řádu exekutor rozhoduje bez jednání, nestanoví-li občanský soudní řád jinak. O návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (jiného titulu) soud rozhoduje zpravidla bez nařízení jednání a bez slyšení povinného; případným slyšením povinného nesmí být zmařen účel výkonu rozhodnutí (srov. §253 o. s. ř.). O tom, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí (včetně předpokladů uvedených v ustanovení §256 o. s. ř.), resp. pro postup dle §107a ve spojení s §254 odst. 1 o. s. ř. poté, co již bylo exekuční řízení zahájeno event. výkon rozhodnutí nařízen, se neprovádí dokazování; jejich splnění je povinen prokázat soudu oprávněný; prokazuje-li oprávněný přechod práva nebo povinnosti písemnou smlouvou nebo jiným písemným právním úkonem, činí soud a soudní exekutor potřebné závěry jen ze samotné smlouvy nebo jiného právního úkonu (z listiny, v níž jsou obsaženy), popřípadě též z dalších listin, které oprávněný soudu předložil nebo které jsou soudu známy z obsahu spisu (v podrobnostech viz usnesení velkého senátu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016).
Platí proto, že při výkonu rozhodnutí či v exekučním řízení se neuplatní zásada přímosti a ústnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2739/2010) a naopak se uplatňuje princip formalizace předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí, což se logicky shodně promítá i do postupů podle ustanovení §256 odst. 1, 2 o. s. ř., jakož i o procesním nástupnictví (přiměřeně) podle ustanovení §107a o. s. ř.
K první dovolateli formulované právní otázce lze proto uzavřít, že dovolávaný předpoklad přípustnosti naplněn není, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše shrnutou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nelze ani dospět k závěru o porušení práv povinného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Druhou dovolací námitku (ad otázka 2) dovolatelé směřují k posouzení platnosti změny obsahu úvěrové smlouvy, neboť mají za to, že soudy měly dát přednost vůli stran konsensuálně změnit obsah závazku (způsobu započtení plateb) před požadavkem výhrady písemné formy změn plynoucí ze smlouvy o úvěru. Dovolatelé odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1264/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 130/62 SbNU 47), přičemž, jak výše uvedeno, mají za to, že v dovolací praxi Nejvyššího soudu tato otázka dosud nebyla řešena.
Podle ustanovení §272 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění tehdejších předpisů (viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) „obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně“, přičemž jde o ustanovení kogentní (ustanovení §263 odst. 1 obch. zák.), od něhož se smluvní strany nemohou dohodou odchýlit. Následky nedodržení formy právního úkonu upravuje občanský zákoník v §40a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění tehdejších předpisů, tak že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu i dovolateli odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1264/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 130/62 SbNU 47), je mezi stranami, jež jsou podnikateli, možné písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není
-li včas namítána jejich relativní neplatnost, přičemž tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015). Napadené rozhodnutí však není se závěry uvedených rozhodnutí v rozporu, jestliže oprávněná nejpozději v řízení o návrhu na zastavení exekuce vyjádřila nesouhlas s tvrzením dovolatelů, že se strany dohodly na změně obsahu závazku, přičemž uvedla, že předmětnou e-mailovou komunikací povinným pouze přislíbila posečkání s placením splátek, bude-li část závazku ve stanoveném termínu uhrazen. Jde tedy buď o otázku skutkovou (zda se tak stalo či nikoli), která je v dovolacím přezkumu irelevantní, anebo o situaci, kdy námitka „relativní neplatnosti“ byla (oprávněnou) vznesena.
Nejde tudíž o otázku neřešenou, a současně platí, že odvolací soud rozhodl v souladu s právními názory vyslovenými již jak Nejvyšším soudem, tak soudem Ústavním.
Třetí námitka dovolatelů (ad otázka 3) směruje k posouzení způsobu započtení plnění dluhu, jež dovolatelé uskutečnili v průběhu exekučního řízení. Dovolatelé namítají, že soudní exekutor řádně neinformoval soud o započtení platby ze dne 2. 2. 2015 na smluvní pokutu, což mělo mít za následek chybný výpočet celkové dlužné částky a dále, že odvolací soud neřešil, jaké dopady má zápočet do povinnosti povinných, zda je přípustný a jakým způsobem se promítne do výpočtu dlužné částky.
Brojí-li však dovolatelé proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil způsob započtení jednotlivých plnění, je třeba vyjít z toho, že se smluvní strany o způsobu započtení plateb dohodly ve smlouvě o půjčce, na jejímž základě stojí notářský zápis co exekuční titul. Neuplatní se proto §330 odst. 1 obch. zák., dle něhož svědčí dlužníku právo určit, na který dluh je plněno, neboť dohoda o způsobu započtení plnění zcela vylučuje, aby dlužník sám jednostranně určoval, na který jeho dluh má být jím uskutečněné plnění počítáno; povinní jsou tak dohodou vázáni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3623/2008).
Tato třetí otázka ostatně – vzhledem ke zcela specifickým poměrům, z nichž vychází („komunikace“ oprávněné s exekutorem, neinformování soudu, „soud učiní rozsáhlý výpočet celkové dlužné částky…“) – není ostatně ani právní otázkou, způsobilou ke zobecnění, a přípustnost dovolání na jejím podkladě nelze založit rovněž.
Poslední otázku (ad otázka 4) dovolatelé směřují k posouzení souladnosti úroku z prodlení ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení až do splacení s dobrými mravy, přičemž zejména odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 (N 113/53 SbNU 409) a sp. zn. I. ÚS 728/10 ze dne 1. 7. 2010 (N 136/58 SbNU 105), a mají za to, že jím následná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, založená především rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněným pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, by měla být změněna. V poměrech projednávané věci platí, že odvolací soud vyšel z individuálního posouzení rozhodných kritérií, prezentovaných v obecné poloze jak v označeném rozhodnutí velkého senátu, tak i v dalších rozhodnutích dovolacího soudu (vydaných s plným vědomím dovolávaných nálezů Ústavního soudu), včetně všech okolností uzavření úvěrové smlouvy („rizikovosti transakce“), a ve vztahu k smluvní pokutě posoudil adekvátně i podmínky pro použití moderačního práva, přičemž ani dovolatelé nezpochybňují, že by odvolací soud z takto předznamenaného judikaturního rámce vybočil. Dovolací soud pak neshledal ani důvody, jak dovolatelé navrhují, pro něž by měla být „dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu opuštěna, resp. změněna.
Shrnutím řečeného je namístě úsudek, že dovolatelé ani v jedné z vymezených dovolacích otázek nedoložili splnění podmínek přípustnosti dovolání, jak jsou zakotveny v rozhodném ustanovení §237 o. s. ř. Odtud rezultuje závěr, že dovolání dovolatelů přípustné není, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze (logicky) vyhovět ani návrhu „na odložení vykonatelnosti exekučního řízení“, a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v době přiměřené (viz nález ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16)
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu