ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3602.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3602/2018-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Kingston Fleet Services, s. r. o., se sídlem v Praze 6, U Letiště č. 527, identifikační číslo osoby 28900243, zastoupené Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská č. 1028/16, proti povinné M. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 938/37, pro 1 700 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 3860/2017, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 23. května 2018, č. j. 16 Co 107/2018-118, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. května 2018, č. j. 16 Co 107/2018-118, potvrdil výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. února 2018, č. j. 15 EXE 3860/2017-97, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce pro smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 350 000 Kč od 11. května 2017 do zaplacení, z částky 1 350 000 Kč od 16. března 2017 do zaplacení, z částky 5 750 000 Kč od 16. března 2017 do 3. května 2017, tj. 1 408 750 Kč, a z částky 2 850 000 Kč od 4. května 2017 do 10. května 2017, tj. 99 750 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudku ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012, ze dne 4. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, usnesení ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, přičemž na všechna uvedená rozhodnutí odkazoval v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, a dále od rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002), neboť korektní skutková zjištění nepodrobil úvaze o přiměřenosti výše smluvní pokuty s ohledem na její účel, okolností, za nichž byla sjednána, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod.“. Odvolací soud podle povinné zcela rezignoval na ustálenou judikaturou uznanou povinnost hodnotit přiměřenost smluvní pokuty podle okolností konkrétního případu a pouze vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, která uznávají smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně za přiměřenou, přičemž skutkové okolnosti se však od nyní řešeného případu liší. Povinná zejména namítá, že předmětný závazek z kupní smlouvy byl vedle smluvní pokuty „zajištěn“ i právem prodávající na odstoupení od smlouvy, zástavním právem, zákazem zcizení či zatížení nemovité věci jakož i prohlášením přímé vykonatelnosti a v rámci ujednání o smluvní pokutě byl sjednán souběh s nárokem na náhradu škody.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálená v závěrech, že přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Nepřiměřenost smluvní pokuty však nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 4. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, jakož i další již výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná samotnou dovolatelkou).
Ze spisu se podává, že soud prvního stupně i odvolací soud v nyní řešené věci vycházely ze zjištění (která nejsou dovolatelkou zpochybňována), že mezi povinnou a právní předchůdkyní oprávněné byly dne 10. listopadu 2016 uzavřeny kupní smlouvy o převodu nebytové jednotky (kavárny) včetně jejího vybavení za kupní cenu v celkové výši 7 400 000 Kč. Při podpisu smlouvy povinná uhradila 300 000 Kč, přičemž zbývajících 7 100 000 Kč
se zavázala zaplatit do 15. března 2017. Vlastníkem movitých věcí a vybavení se povinná stala dnem podpisu kupní smlouvy. Dále bylo sjednáno vložení smlouvy o převodu nebytové jednotky do katastru nemovitostí do pěti dnů od podpisu smlouvy.
Soudy obou stupňů se zabývaly okolnostmi uzavření smluv, přičemž oba dospěly k závěru, že smlouvy nebyly uzavírány za jakkoliv podezřelých okolností. Oba soudy – vědomy si skutečnosti, že vedle smluvní pokuty bylo ujednáno i právo odstoupit od smlouvy, zástavní právo k části doplatku kupní ceny, jakož i že byl sepsán notářský zápis se svolením přímé vykonatelnosti – rovněž vysvětlily, na základě jaké úvahy dospěly k závěru, že v tomto konkrétním případě nešlo o nepřiměřené zajištění (mimo jiné uvedly, že zástavní právo bylo sjednáno pouze k nebytové jednotce, a zajišťovalo tak pouze část dlužného nedoplatku kupní ceny, obě účastnice kupních smluv byly při jejich uzavírání podnikatelkami, a nejedná se proto o smlouvy spotřebitelské, účastnice si nedohodly žádné úroky z odloženého doplatku kupní ceny, povinná měla dostatečně dlouhou dobu k zaplacení doplatku kupní ceny). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že s ohledem na účel smluvní pokuty, okolnosti jejího sjednání a hodnotu zajištěného závazku ji právě s ohledem na okolnosti daného sporu nelze považovat za nepřiměřenou a sjednaná výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadané rozhodnutí není s uvedenou judikaturou v rozporu. Naopak je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to včetně dovolatelkou citovaných rozhodnutí. Dovolání povinné tak není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ a Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu