ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.4047.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4047/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněného COOP Praha - západ, družstvo , se sídlem v Praze 3, Malešická č. 16a, identifikační číslo osoby 00031828, zastoupené JUDr. Jiřím Kroulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, U továren č. 999/31, proti povinnému M. J. , bytem XY, za účasti manželky povinného J. J. , narozené XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 297/12, a za účasti vydražitele V. S. , narozeného XY, bytem XY, pro 1 957 867 Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky Mgr. Ing. Moniky Michlové, Exekutorský úřad Nový Jičín, pod sp. zn. 163 Ex 433/16, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2018, sp. zn. 20 Co 130/2018, takto:
Dovolání povinného a manželky povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. června 2018, sp. zn. 20 Co 130/2018, potvrdil usnesení soudní exekutorky Mgr. Ing. Moniky Michlové, Exekutorský úřad Nový Jičín, ze dne 28. března 2018, č. j. 163 Ex 433/16-199 (usnesení o příklepu), co do výroků I. (o udělení příklepu), II. (o vrácení zaplacených jistot neúspěšným dražitelům) a III. (o poučení o předražku), a změnil výrok IV. (kterým soudní exekutorka uložila povinnému a osobám, jež s ním obývají nemovité věci, aby tyto nemovité věci vyklidili nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o příklepu nebo doplacení nejvyššího podání, nastane-li později) tak, že povinný a manželka povinného jsou povinni vydražené nemovité věci vyklidit ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinný a manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost shledávají v tom, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ a že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Dovolatelé dále tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a že odvolací soud zatížil řízení různými vadami, které měly (popř. mohly mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelé uvádí, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 3063/2017, v otázce přípustnosti uplatnění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení v rámci exekučního řízení, když se nezabýval odvolací námitkou, že soudní exekutorka přistoupila k dražbě nemovitých věcí, přestože v té době nebylo rozhodnuto o návrhu povinného a manželky povinného na zastavení exekuce. Z napadeného rozhodnutí se však podává, že odvolací soud dostatečně vysvětlil (i s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu), že samotné podání návrhu na zastavení exekuce není vždy důvodem k odročení dražebního jednání, neboť k jeho odročení je třeba přistoupit jen, jestliže je pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví, přičemž v tomto případě bylo možno návrh na zastavení exekuce vyhodnotit hned od počátku jako podání, jemuž nemůže být vyhověno. Tvrzení dovolatelů, že se odvolací soud danou námitkou nezabýval, tedy není pravdivé. Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, a dovolání proto není v této otázce přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Co se týče namítaného rozporu napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 4144/2010, v něm řešená situace se netýká dražby exekuční, ale dražby konané podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Odkaz na uvedené rozhodnutí není proto v nyní řešené věci případný. Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí ozřejmil, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitých věcí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 1918/2013, ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 275/2013, nebo ze dne 27. září 2013, sp. zn. 20 Cdo 3342/2012). Směřují-li námitky dovolatelů proti obsahu dražební vyhlášky, popř. usnesení určujícího výslednou cenu nemovitých věcí, nelze je již v této fázi exekuce úspěšně uplatňovat, neboť soudní exekutor je uvedenými rozhodnutími při udělení příklepu vázán, což ostatně v napadeném rozhodnutí správně vysvětlil již odvolací soud. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s ustálenou dovolací praxí dovolacího soudu, a dovolání proto není ani v této otázce přípustné podle §237 o. s. ř.
Tvrdí-li dovolatelé, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, patrně přehlédli, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelů míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívají dovolatelé, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelé uplatnili čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelé nedostáli, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedli. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání v této otázce již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Co se týče tvrzení o vadách řízení, dovolatelé neformulují žádnou otázku, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Vzhledem k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou tato tvrzení způsobilá založit přípustnost dovolání. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Spatřují-li dovolatelé porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že odvolací soud podle jejich tvrzení nezohlednil aplikaci dobrých mravů, když nepřihlédl ke skutečnosti, že povinný i jeho manželka jsou pokročilého věku a trpí vážnými nemocemi, přičemž ztráta bydlení se na jejich zdraví a nemoci prohlubuje, mýlí se, neboť odvolací soud k poměrům dovolatelů přihlédl a výslovně uvedl, že právě z tohoto důvodu stanovil delší lhůtu k vyklizení nemovitých věcí. Nejvyšší soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledává porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 12. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu