ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.4299.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4299/2018-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněných a) Z. O. , narozeného XY, a b) L. O. , narozené dne XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Richardem Štaincem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1682/15, proti povinným 1) S. S. , narozenému dne XY, a 2) M. S. , narozené XY, oběma XY, oběma zastoupeným JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 75/4, o odstranění cihlového elektroměrného pilíře s kabelovou přípojkou, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 23 EXE 225/2013, o dovolání povinných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. 19 Co 181/2018-384, takto:
Dovolání povinných 1) a 2) se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3. o. s. ř.):
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 5. 2018, č. j. 23 EXE 225/2013-364, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinných 1) a 2) ze dne 14. 5. 2018 na obnovu řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podle ustanovení §254 odst. 2 občanského soudního řádu nelze v exekučním řízení žalobu na obnovu řízení podat, a to ani v dílčím řízení o návrhu na zastavení exekuce.
Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní 1) a 2) dovolání. Namítají, že zákonná úprava zákazu obnovy řízení ve smyslu §254 odst. 2 o. s. ř. se nevztahuje na možnost obnovy řízení o návrhu na zastavení exekuce, a to minimálně za situace, kdy v rámci řízení, o jehož obnovu je žádáno, není předmětem pouze otázka rozhodnutí o zastavení či nezastavení exekuce, ale je současně rozhodováno i o jiném nároku povinných. Řízení o návrhu na zastavení exekuce nelze postavit na roveň exekučnímu řízení jako celku, neboť se svým charakterem (nalézacího řízení) odlišuje. Zákaz obnovy řízení je stanoven jako zákaz obnovy řízení jako celku a nevztahuje se na tato dílčí řízení. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017).
Předestřeli-li dovolatelé k řešení podle svého názoru dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda lze úspěšně podat žalobu na obnovu řízení v rámci řízení o zastavení exekuce, nejde o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá z právní úpravy, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů.
Podle ustanovení §254 odst. 2 o. s. ř. při výkonu rozhodnutí nelze přerušit řízení z důvodů uvedených v části třetí tohoto zákona a prominout zmeškání lhůty. Nelze také podat žalobu na obnovu výkonu rozhodnutí; žalobu pro zmatečnost lze podat pouze z důvodu uvedeného v §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle ustanovení §35 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále též jen „ex. řád“, exekuční řízení nelze přerušit, nestanoví-li tento nebo zvláštní právní předpis jinak. Nelze také prominout zmeškání lhůty a podat návrh na obnovu exekučního řízení.
Ze znění ustanovení §254 odst. 2 o. s. ř. (pro exekuční řízení podle §35 odst. 5 ex. řádu) jednoznačně vyplývá nemožnost podání žaloby na obnovu řízení v rámci vykonávacího (exekučního řízení), a to generálně pro celé vykonávací (exekuční) řízení (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4128/2014, dále také Smolík P. in Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 847). Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tatáž nemožnost podání žaloby na obnovu řízení se uplatní i v rámci dílčího řízení o návrhu na zastavení exekuce.
Výše uvedený triviální závěr plynoucí přímo z textu zákona nezpůsobuje „nespravedlnost“ vykonávacího řízení v neprospěch povinných. Dovolatelům lze dát za pravdu, že návrhy na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) a h) (tzv. opoziční a impugnační spory) jsou ve své podstatě nalézacími řízeními, která se odehrávají uvnitř vykonávacího řízení (srov. Macur, J., Kurz občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 117 a násl.), takže lze připustit, že může dojít k situaci, kdy některý z účastníků řízení o zastavení exekuce (oprávněný, povinný, popřípadě manžel povinného) bez své viny v původním řízení o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. nemohl prokázat konkrétní právní skutečnost, která by mohla v případě svého prokázání vést k jinému rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. Současně je bezpochyby, že i dřívější rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce v tzv. opozičním nebo impugnačním sporu vytváří překážku věci pravomocně rozsouzené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3177/2016). Nicméně s ohledem na do jisté míry odlišnou podstatu tzv. opozičních a impugnačních sporů ve srovnání s běžným civilním sporem (mimo jiné i vzhledem k tomu, že ve vykonávacím řízení nelze podat návrh na obnovu řízení – viz §254 odst. 2 o. s. ř.) je třeba uzavřít, že naplnění důvodů pro obnovu civilního sporu v exekučním terénu má za následek možnost podat znovu návrh na zastavení exekuce z téhož důvodu, aniž by byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. S ohledem na právě uvedené nelze zápověď obnovy řízení podle ustanovení §254 odst. 2 o. s. ř. vyhodnotit jako pro povinného nepřiměřeně přísný a v rozporu s ústavním pořádkem.
S ohledem na shora uvedené není dovolání povinných 1) a 2) přípustné, Nejvyšší soud je tedy v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu