ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2237.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2237/2018-161
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. L. , proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 , se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku č. 1533/29b, IČO 00024457, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o 655.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 30/2015, 16 C 30/2016 a 26 C 37/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 30 Co 409/2017-116, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobami (podanými dne 9. 2. 2015, 10. 2. 2016 a 28. 2. 2017, vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 30/2015, 16 C 30/2016 a 26 C 37/2017) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku platu za rok 2012, 2013 a 2014 celkem 655.650,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobách specifikoval. Žaloby odůvodnil zejména tím, že dne 12. 12. 2000 byl jmenován soudcem a ode dne 13. 12. 2000 byl přidělen k výkonu funkce soudce k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. V letech 2012 až 2014 došlo k platovým restrikcím vůči soudcům, spočívajícím ve stanovení platové základny pro roky 2012 až 2014 ve výši 56.849,- Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené základny soudců a ke změně násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek a následně na 2,75násobek. Uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 shledány neústavními. Závěry uvedených nálezů byly odůvodněny především tím, že platové poměry soudců by měly být stabilní nesnižovatelnou veličinou, že zásah do materiálního zabezpečení soudců nesmí být výrazem svévole zákonodárce a že platové restrikce ohrožují princip soudcovské nezávislosti a představují nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah. Kromě toho podle názoru žalobce byl způsob výpočtu platové základny soudce proveden nesprávně na základě ukazatele Českého statistického úřadu „Průměrná měsíční hrubá mzda - fyzické osoby“, a nikoli ukazatele „Průměrná měsíční hrubá mzda - přepočtené počty“, který zohledňuje délku pracovních úvazků. Žalobci proto za leden a únor 2012 správně náležel plat ve výši 94.700,- Kč měsíčně, po zbytek roku 2012 ve výši 104.100,- Kč měsíčně a víceúčelová paušální náhrada ve výši 4.100,- Kč. Za rok 2013 mu správně náležel plat ve výši 105.000,- Kč a víceúčelová paušální náhrada ve výši 4.100,- Kč. Za rok 2014 pak měl jeho plat správně činit 107.500,- Kč měsíčně a víceúčelová paušální náhrada
4.200,- Kč. Po žalované proto požadoval (s ohledem na skutečně odpracovanou dobu a čerpanou dovolenou) odpovídající doplatek.
Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co usneseními ze dne 5. 1. 2017 č. j. 16 C 30/2016-61 a ze dne 27. 7. 2017 č. j. 16 C 30/2016-70 řízení o výše zmíněných žalobách žalobce spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 16 C 30/2016) rozsudkem ze dne 27. 7. 2017 č. j. 16 C 30/2016-80 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 211.479,54 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku I. specifikoval, zamítl žalobu co do částky 444.170,46 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku II. specifikoval, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně akcentoval, že „platy soudců se staly předmětem opakovaného rozhodování Ústavního soudu“, přičemž v nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 „pro soud vyplynulo“ (když „soud je názorem Ústavního soudu vázán“), že soudcům nepřísluší zpětné doplacení platů do trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. V tomto směru je tedy uplatněný nárok žalobce neopodstatněný. Pro stanovení platu pro rok 2012, 2013 a 2014 však Ministerstvo práce a sociálních věcí nevycházelo při výpočtu platové základny z průměrné měsíční hrubé mzdy „na přepočtené počty“, tedy nezohledňovalo, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnutou měsíční mzdu výkonem práce po plnou nebo jen po kratší pracovní dobu. Použilo tak podle názoru soudu prvního stupně nesprávný údaj a toto použití nesprávného údaje se promítlo v tom, že žalobce obdržel v letech 2012 až 2014 plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů v nižší výši, než mu příslušelo.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 č. j. 30 Co 409/2017-116 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně části příslušenství a řízení v tomto rozsahu zastavil; „jinak“ jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.500,- Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém se Ústavní soud k derogačním účinkům jeho nálezů ve věcech platů soudců vyjádřil tak, že zrušení příslušných ustanovení zákona (ve slovech 2,5násobek a 2,75násobek) nevyvolává zpětné účinky, ale působí ex nunc. Předmětný právní předpis v rozsahu, na který dopadá derogační důvod vyslovený v jeho nálezu, „nevyvolává situaci, jíž by bylo možno označit za natolik neúnosnou, že by bezpodmínečně vyžadovala nápravu nejen do budoucna, ale i zpětně“. Vzhledem k tomu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, včetně tzv. nosných důvodů rozhodnutí, jsou pro všechny orgány i osoby závazná, odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nemá důvod se odchylovat od uvedených závěrů Ústavního soudu, jestliže k tomu neshledal žádné dostatečné relevantní důvody a ani žalobce „neučinil žádná tvrzení v tom směru, proč upřednostnit jeho individuální subjektivní právo před veřejným zájmem“. Dovolával se jen svého práva pokojně užívat svůj majetek s tím, že bylo zasaženo jeho legitimní očekávání na poskytnutí trojnásobku tak, aby je následně vyplacené mohl v rámci svého vlastnického práva užívat. Taková argumentace však ve světle výše uvedených závěrů Ústavního soudu nemá podle názoru odvolacího soudu potenciál obstát. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti přiznat žalobci právo na dorovnání platu do úrovně trojnásobku a tomu odpovídajícímu doplatku víceúčelové paušální náhrady výdajů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud „odůvodnil své rozhodnutí odkazem na některé neodůvodněné závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, které odvolací soud považoval za závazné nosné důvody nálezu“. Podle názoru žalobce by dovolací soud měl řešit otázku, zda žalovaný stát, který ve věci platu soudců „dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním, a tedy neomluvitelným způsobem“, může těžit ze svého protiústavního (protiprávního) jednání na úkor žalobce a ostatních soudců, čímž dochází k ohrožení majetkového zajištění soudců, které je jedním z předpokladů jejich nezávislosti. S poukazem na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu zabývající se problematikou platových restrikcí u soudců (zejména nálezy ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11, ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13) zdůraznil, že Ústavní soud odůvodnil své závěry o neústavnosti těchto restrikcí a jejich derogaci zejména tím, že platové poměry soudců by měly být stabilní nesnižovatelnou veličinou, že zásah do materiálního zabezpečení soudců nesmí být výrazem svévole zákonodárce a že platové restrikce ohrožují princip soudcovské nezávislosti a představují nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah. Vzhledem k těmto argumentům žalobce dovozuje, že „jakékoliv snížení platové základny pod hranici trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře nemohlo a nemůže být ústavně právně souladné“. V žalovaném období tak došlo k plošnému snížení platu soudců, aniž by jim toto snížení bylo jakkoli materiálně kompenzováno, včetně možnosti tento výpadek v příjmech nahradit jinou výdělečnou činností. Takový přístup zákonodárce „devalvuje jednu ze základních demokratických hodnot, jakou představuje soudcovská nezávislost“ a je též v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každá fyzická osoba má právo pokojně užívat majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon. Žalovaná pohledávka žalobce vůči státu má nepochybně tento charakter, a to v podobě legitimního očekávání, že jeho platové nároky za rok 2012 až 2014 se budou řídit úpravou trojnásobku, „do které bylo žalovanou vědomě protiústavně a opakovaně zasaženo“. Žalobce je přesvědčen, že „protiústavnost vyjádřená v nosných důvodech výše zmíněných nálezů Ústavního soudu musí být aplikována i na posuzování právních vztahů vzniklých před zrušením jednotlivých zákonných ustanovení“, neboť „s ohledem na vertikální působení základních práv se neuplatní princip důvěry v právo“. V nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 však Ústavní soud nepřipustil zpětné doplacení platů soudců z důvodu veřejného zájmu, aniž by tento svůj závěr náležitě odůvodnil. Dovolatel zdůraznil, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí opatření státu zasahující do práva na ochranu vlastnictví „dbát spravedlivé rovnováhy mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a imperativy ochrany základních práv jednotlivce“. Musí zde existovat rozumný poměr přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem všech opatření učiněných státem. Také Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje, že v případě střetu dvou základních práv má být dána přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, k níž podle mínění dovolatele patří mj. obecný právní princip, podle kterého se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem, případně zásada spravedlivého odměňování zaměstnance za práci. Argumentace nedostatkem prostředků ve státním rozpočtu na úhradu dlužné pohledávky jednotlivce, kterou použil Ústavní soud ve vztahu k doplatku dlužných platů soudců, je podle názoru dovolatele (ve shodě se závěry Evropského soudu pro lidská práva) „nepřijatelnou výmluvou“, neboť stát „není a nemůže být žádným privilegovaným dlužníkem“. Jestliže žalovaný stát údajně nepředvídal možnost, že dojde ke zrušení platových restrikcí Ústavním soudem, „nemůže to jít k tíži žalobce“. Navíc dovolatel „popírá“, že by bylo obecně známo, že by v dotčených letech „byla finanční situace České republiky nebo společenská atmosféra tak výjimečná a mimořádná, že by jí bylo možné odůvodnit vědomě protiústavní a neomluvitelný zásah státu do práv soudců“. Česká republika „nebyla v úpadku a nehrozil ani rozpad společnosti z důvodu nesouhlasu veřejnosti s výší platů soudců“. Ohledně platů soudců „se neodehrála ani jedna jediná demonstrace, natož nějaké nepokoje, které by mohl Ústavní soud považovat za důvod pro tak mimořádné opatření, jakým je odepření odstranění následků neústavního postupu státu vůči soudcům“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě o zaplacení 444.170,46 Kč s úroky z prodlení vyhoví, případě aby rozsudky soudů obou stupňů v odpovídajícím rozsahu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, jaký vliv na výši platu a víceúčelovou paušální náhradu výdajů soudce obecného soudu má skutečnost, že ustanovení §3b odst. 2 a §3 odst. 3 (vyjádřené slovy „2,5násobek“) zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. a že ustanovení §3 odst. 3 (vyjádřené slovy „2,75násobek“) zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb., bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb., jedná-li se o nárok žalobce (soudce) na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období předcházející vydání (vykonatelnosti) uvedených derogačních nálezů Ústavního soudu (za rok 2012 až 2014). Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů [srov. §1 písm. g) a §2 písm. a) a b) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o platu“)]. Plat se určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti a náročnosti vykonávané funkce (srov. §3 odst. 2 větu první zákona o platu). Víceúčelová paušální náhrada výdajů podle §5 odst. 1 písm. a) a l) soudci náleží ve výši 5,5 % platové základny [srov. §32 odst. 1 písm. a) zákona o platu].
Podle právní úpravy účinné v době, za kterou žalobce uplatnil nárok na plat a náhradu výdajů, tj. v letech 2012 až 2014, činila od 1. ledna 2011 platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 2,5násobek (srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) a od 1. ledna 2013 2,75násobek (srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb.) průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Pro roky 2012 až 2014 potom byla platová základna pro soudce upravena odchylně tak, že od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2014 činí 56 849 Kč (srov. §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.).
Předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 425/2010 Sb., činila platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010). S dovolatelem lze nepochybně souhlasit v tom, že snížení platové základny na 2,5násobek, provedené zákonem č. 425/2010 Sb., a následně na 2,75násobek, provedené zákonem č. 11/2013 Sb., „nemohlo a nemůže být ústavně právně souladné“. Z tohoto důvodu také Ústavní soud nálezem ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 1. 6. 2012) ustanovení §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého „od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 činí platová základna pro soudce 56 849 Kč“, a dnem 31. 12. 2012 slova „2,5násobek“ uvedená v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a nálezem ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb. zrušil dnem 31. 12. 2014 slova „2,75násobek“ uvedená v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb.
Vzhledem k tomu, že žalobce odvíjí své nároky také od zrušení ustanovení §3b odst. 2 a slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a od zrušení slov „2,75násobek“ uvedených ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb., bylo pro rozhodnutí soudů významné též posouzení právní otázky, jaký má tato derogace právního předpisu vliv na právo žalobce na plat a náhradu výdajů za rok 2012 až 2014.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl zrušen výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení částky 35.100,- Kč s ohledem na uplatnění trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře podle §3 odst. 3 zákona o platu, neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Ústavní soud v odůvodnění nálezu poukázal na závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu, které vyložil v nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb., jímž vyhověl návrhu Městského soudu v Brně na zrušení slova „2,75násobek“ v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Podle těchto závěrů se v posuzovaném případě neuplatní obecné pravidlo, že „by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu“, neboť jsou zde aspekty, které „ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny ve výši 2,75násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013“. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, „která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci“. Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedené závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období let 2013 a 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 a 2012, jež byly předmětem posouzení v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11; jedná se o tzv. ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, které jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy) respektovat. Nejvyšší soud ve zrušeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 podle Ústavního soudu „v tomto směru nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012 vyloučila uvedený závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 28/13 by byl zcela eliminován“.
Ústavní soud zde podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 vztahující se na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014, který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný. Tento výklad může obecný soud odmítnout aplikovat (od závazného výkladu podaného Ústavním soudem se odchýlit)
– jak vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 – jen za splnění některých podmínek, mezi které (především) náleží „naprostá výjimečnost, ospravedlňující takový postup“; pouze v této souvislosti Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 „nepředložil relevantní argumentaci“. Dovolatel tedy odvolacímu soudu neopodstatněně vytýká, že „odůvodnil své rozhodnutí odkazem na neodůvodněné závěry Ústavního soudu“ uvedené v citovaném nálezu. Odvolací soud toliko v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy respektoval závazné právní pravidlo Ústavního soudu. S ohledem na obsah podaného ústavněprávního výkladu v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, i s přihlédnutím k odlišným názorům, které k tomuto nálezu zaujali soudci T. L. a K. Š., ani Nejvyšší soud prostor pro argumentaci, jež by ospravedlňovala odmítnutí aplikace podaného ústavněprávního výkladu, neshledává.
Uvedené stanovisko dovolací soud zaujal i v jiných obdobných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017) a přes námitky dovolatele na něm i nyní setrvává. Rozhodná právní otázka byla principiálně (ústavněprávně) vyřešena, aniž by bylo shledáno, že „protiústavními“ platovými restrikcemi vůči soudcům došlo k porušení jejich základního práva pokojně užívat (legitimně očekávaný) majetek a práva na spravedlivou odměnu za práci.
Současně dovolací soud zdůrazňuje, že odmítnutí aplikace ústavněprávního výkladu zde nelze odůvodňovat ani „obecným právním principem, podle kterého se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem“. Jedná se o jinými slovy vyjádřenou zásadu soukromého práva, podle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, obsaženou v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel tuto zásadu aplikuje na situaci, kdy zákonodárce (jak Ústavní soud opětovně zdůraznil v nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15) v záležitostech platů soudců „dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem“. Jeho argumentace však zcela opomíjí, že výkon zákonodárné činnosti (zákonodárné pravomoci) Parlamentu (jeho obou komor: Poslanecké sněmovny a Senátu) není výkonem činnosti v oblasti soukromoprávních vztahů, kterou by bylo možné poměřovat obecnými zásadami občanského práva.
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v důsledku zrušení ustanovení §3b odst. 2 a zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a zrušení slov „2,75násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb., žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za rok 2012 až 2014 do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém byl dotčen dovoláním žalobce, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu