ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2885.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2885/2017-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. R. , zastoupeného JUDr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova č. 585, proti žalovanému Family Market s.r.o. se sídlem v Hradci Králové - Březhradu, Březhradská č.148/3, IČO 45275769, zastoupenému JUDr. Petrem Moníkem, LL. M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka č. 1139/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 321/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2017 č. j. 25 Co 362/2016-177, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Knoba, advokáta se sídlem v Jičíně, Denisova č. 585.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2017 č. j. 25 Co 362/2016-177 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť ve vztahu k dovolatelem předestřeným otázkám procesního práva , za jakých podmínek nastupuje poučovací povinnost soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. a kdy soud může odmítnout provést účastníkem navržený důkaz jako nadbytečný, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Stejně tak tomu bylo v posuzované věci. Soudy při svém závěru o nenaplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru vyšly ze skutkového zjištění (učiněného z výpovědi svědka M. K.), že „začátkem září roku 2015 se jej žalobce telefonicky zeptal, jestli by nechtěl přijmout nabídku, že O. jde do posledního kola výběrového řízení a že by mu hodně pomohlo, kdyby měl svůj tým“, a že „nabídka nebyla nijak konkrétní, žalobce mu nesdělil předmět činnosti, den nástupu, pracovní pozici, předpokládaný příjem, ani u jaké společnosti by měl pracovat“, na základě kterého dospěly k závěru, že skutkový stav o jednání žalobce, jímž se měl dopustit porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, byl prokázán jinak, než jak bylo žalovaným tvrzeno a vymezeno v okamžitém zrušení pracovního poměru. Na tom nic nemění skutečnost, že při formulaci odůvodnění rozsudku v jeho písemném vyhotovení soudy důsledně nerozlišovaly mezi uvedenou procesní situací a stavem, který nastává v případě, kdy výsledky provedeného dokazování neumožňují učinit závěr o pravdivosti ani o nepravdivosti skutkových tvrzení účastníka (kdy účastník o těchto skutečnostech neunesl důkazní břemeno), pokud nepřesně uváděly, že „nebylo prokázáno“, že by se žalobce dopustil jednání vymezeného v okamžitém zrušení pracovního poměru. Tomu ostatně odpovídá i procesní postup soudů, které pro nadbytečnost odmítly provést další žalovaným navržené důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 408/2003, podle něhož odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene).
Podle ustanovení §120 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku (z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována) nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl dovolatelem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71 uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, které obstálo i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3452/2012 odmítl). Soudy postupovaly v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže jako nadbytečné neprovedly žalovaným navržené důkazy výslechem svědků D. M., M. K., J. Š., O. H., Š. D. a J. K. Uvedenými důkazy mělo být podle žalovaného prokázáno, že žalobce vedle M. K. „vybízel k odchodu od žalovaného“ i jeho další dva zaměstnance (svědci D. M. a M. K.), že žalobce znal ekonomickou situaci žalovaného, a byl si proto vědom případných ekonomických důsledků odchodu M. K. pro žalovaného, a že depo B., kde M. K. vykonával funkci oblastního manažera, bylo nejúspěšnějším depem žalovaného v letech 2015 a 2016 (svědci J. Š. a O. H., tedy skutečnosti, které [z hlediska skutkové podstaty ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] mohly být významné jen při posuzování intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jehož se měl žalobce dopustit, avšak na vyřešení této otázky rozhodnutí soudů (tedy ani rozsudek odvolacího soudu) nezávisí. Pro posouzení uplatněného nároku byly nevýznamné též žalovaným tvrzené skutečnosti o „částečném kontaktu“ žalobce s O. i po odchodu O. od žalovaného, k jejichž prokázání žalovaný navrhl výslech svědků J. Š. a Š. D., neboť ani ony – i kdyby byly prokázány – by nemohly nic změnit na skutkovém zjištění o obsahu nabídky jiného pracovního uplatnění učiněné žalobcem M. K., jež vedlo soudy k závěru, že se žalobce nedopustil jednání vymezeného v okamžitém zrušení pracovního poměru. Svědkyně J. K. byla navržena k prokázání skutkového tvrzení žalovaného, že „žalobce nabídl místo v obchodním týmu panu K.“, uvedená skutečnost však již byla v řízení spolehlivě prokázána svědeckou výpovědí M. K.; z důkazního návrhu nevyplývá, že by výpovědí svědkyně K. měly být prokázány i jiné skutečnosti, např. o obsahu žalobcem učiněné nabídky. Vzhledem k uvedenému odvolací soud rovněž vyhověl požadavkům (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 87/1999) na řádné odůvodnění svého postupu, uvedl-li (ve shodě se soudem prvního stupně), že „se jednalo o důkazy nadbytečné, jejich provedení by bylo nehospodárné a vedlo by pouze k oddálení rozhodnutí věci samé“, neboť „provedení daných důkazů by totiž nemohlo přivodit skutkové závěry umožňující jiné právní posouzení věci“.
K posouzení dovolatelem nastolené právní otázky hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce není dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť se nejedná o otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, jestliže závěr odvolacího soudu o věcné opodstatněnosti uplatněného nároku je primárně vybudován na skutkovém závěru, že se žalobce jednání, jež se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, nedopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sen. zn. 29 NSČR 53/2013, podle kterého dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť souhrnná částka náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, k jejímuž zaplacení byl žalovaný zavázán, nepřevyšuje 50 000 Kč. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy nebo pracovněprávního vztahu [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013].
Námitky, jimiž byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [dovolatel v souvislosti s nastolenými právními otázkami namítal nepředvídatelnost (překvapivost) a nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, tedy jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu