ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3424.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3424/2017-493
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 2059, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČO 00551023, o 1.820.340,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 293/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2016, č. j. 62 Co 39/2016-430, takto:
I. Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. července 2015, č. j. 23 C 293/2009 – 373, ve znění usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 23 C 293/2009 – 409, a ze dne 1. 3. 2016, č. j. 23 C 293/2009 – 410, se v části výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, ve výroku o nepřiznání náhrady nákladů státu, ve výroku o výši nákladů řízení, které platila Česká republika, a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání žalobce odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou několikrát změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná [původně 1) Kooperativa pojišťovna, a. s., Viena Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617 a 2) Továrny mlýnských strojů a. s., „v likvidaci“ se sídlem v Pardubicích, Průmyslová 387, IČO 45534331] zaplatila částku 1.820.340,- Kč, sestávající z částky 482.325,- Kč za období od března 1999 do prosince 2003, částky 318.893,- Kč za období od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2009, částky 179.412,- Kč za rok 2010, částky 186.756,- Kč za rok 2011, částky 189.660,- Kč za rok 2012, částky 47.700,- Kč za leden až březen 2013, částky 143.100,- Kč duben až prosinec 2013, částky 191.544,- Kč za rok 2014, částky 48.570,- Kč za leden až březen 2015 a částky 32.380,- Kč za duben a květen 2015; vše s úrokem z prodlení ve výši z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec Továrny mlýnských strojů a. s. utrpěl dne 9. 2. 1976 a dne 16. 6. 1987 pracovní úrazy, v důsledku čehož poklesl jeho pracovní potenciál a jeho výdělek. Proto požaduje náhradu za ztrátu na výdělku.
Obvodní soud pro Prahu 1 [poté, co usnesením ze dne 29. 6. 2012, č. j. 23 C 293/2009 – 128, rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno na straně žalované 2) s Českou republikou - Ministerstvem práce a sociálních věcí, Praha 2, Nové Město, Na poříčním právu 376/1, IČO 00551023, usnesením ze dne 29. 6. 2012, č. j. 23 C 293/2009 – 130, zastavil řízení proti žalované 1) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení] rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 23 C 293/2009 - 373, ve znění usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 23 C 293/2009 – 409, a ze dne 1. 3. 2016, č. j. 23 C 293/2009 – 410, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že výše nákladů, které platila Česká republika, činí 153.315,- Kč a že státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Vyšel z toho, že žalobce sice utrpěl v době, kdy byl zaměstnán u původní žalované Továrny mlýnských strojů a. s., dva pracovní úrazy, v důsledku nichž byla omezena jeho pracovní způsobilost a docházelo u něj ke ztrátě na výdělku, kterou mu zaměstnavatel a později správce jeho konkursní podstaty zčásti nahrazoval až do května roku 2009, že však poté, co byl ve věci vypracován znalecký posudek z oboru pracovního lékařství, bylo zjištěno, že za zdravotními obtížemi žalobce stojí a jeho současný zdravotní stav je způsoben převážně obecnými onemocněními, nikoliv onemocněními způsobenými pracovními úrazy. Ve vztahu k nárokům žalobce uplatněným za období od března 1999 do listopadu 2006 dospěl k závěru, že žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení, neboť žaloba byla podána dne 4. 11. 2009, a uplynula tedy dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároků za březen 1999 až listopad 2006.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 62 Co 39/2016 – 430, rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujících usnesení ze dne 1. 3. 2016“ (č. j. 23 C 293/2009 – 409, a č. j. 23 C 293/2009 – 410) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že s ohledem na předpokládanou změnu poměrů bylo třeba zkoumat, zda je stále dána příčinná souvislost mezi úrazy, které žalobce utrpěl u svého tehdejšího zaměstnavatele, a požadovanou náhradu škody v podobě ztráty na výdělku. Z vyžádaného znaleckého posudku znalce Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře pak jednoznačně vyplývá, že na současném nepříznivém zdravotním stavu žalobce se pracovní úrazy za rok 1976 a 1987 podílejí jen malou měrou. Žalobce především trpí artrózou všech nosných kloubů, tedy obou kyčelních a obou kolenních kloubů. Při pracovních úrazech dne 9. 2. 1976 a dne 16. 6. 1987 však došlo k poranění pouze levého kolenního kloubu žalobce. Artrotické změny v nosných kloubech jsou degenerativního rázu, přičemž znalec jednoznačně uvedl, že zdravotní způsobilost žalobce k výkonu práce podmiňují i jeho četná onemocnění nejenom ortopedického rázu, ale též interního, neurologického a psychiatrického charakteru. Namítal-li žalobce, že základ jeho nároku je dán proto, že byl uznán v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn, 45 Cm 210/99, v němž se žalobce odškodnění domáhal proti správci konkursní podstaty zaměstnavatele žalobce, resp. jeho právního nástupce, připomněl, že v citovaném řízení soud posuzoval pouze oprávněnost pohledávky žalobce přihlášené do konkursního řízení z hlediska zásad konkursního řízení a nezabýval se základem nároku z hlediska naplnění skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnavatele za škodu z pracovního úrazu ve smyslu §190 zák. práce. Poukaz na znalecký posudek znalce Prof. MUDr. Milana Kovandy, CSc., odmítl s tím, že byl vypracováván před více jak 22 lety a vycházel tedy z jiného zdravotního stavu žalobce, který se v mezidobí podstatným způsobem změnil. Za žalované období od 1. 10. 2006 do 31. 5. 2015 není dána příčinná souvislost mezi pracovními úrazy žalobce z let 1976 a 1987 a jím požadovanou náhradou škody z titulu ztráty na výdělku. Ačkoliv znalec připustil, že obecná onemocnění jsou rozhodující a převažující příčinou současného zdravotního stavu žalobce od roku 2009, „z kontextu jeho znaleckého posudku a z ostatních provedených důkazů nelze dovodit, že by před tímto datem (od listopadu 2007) byl tehdejší zdravotní stav žalobce dán především jeho pracovními úrazy“. Odvolací soud souhlasil rovněž s názorem soudu prvního stupně, že ve smyslu §263 odst. 3 zák. práce je nárok žalobce na náhradu škody „za období do 4. 11. 2007“ vzhledem na dvouletou promlčecí subjektivní lhůtu promlčen. Uplatnění námitky promlčení žalovanou neshledal v rozporu s dobrými mravy. Za okolnosti, které by zakládaly rozpor s dobrými mravy, nelze považovat ani druh nároku (žalobce požaduje náhradu škody z titulu pracovního úrazu) a ani to, že žalobce se před tím pokoušel marně se svým tehdejším zaměstnavatelem, respektive jeho právním nástupcem a konkursním správcem dohodnout mimosoudně a poté svůj požadavek uplatňoval neúspěšně v konkursním řízení. Žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok řádně a včas uplatnil žalobou u soudu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že se nemůže smířit se závěrem odvolacího soudu, že mu jako žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok řádně a včas uplatnil u soudu, neboť mu v dřívějším podání žaloby bránilo probíhající konkursní řízení, ve kterém vždy řádně a včas reagoval na výzvy správce konkursní podstaty či konkursních soudů, které ve věci rozhodovaly. Navíc za situace, kdy svůj nárok uplatnil v konkursním řízení, jej nemohl uplatnit v občanskoprávním řízení, neboť takový postup je ze zákona vyloučen, což však soud odvolací (a soud prvního stupně) nijak nezohlednily. Vytýká dále oběma soudům, že své rozhodnutí opřely právě o znalecký posudek, ač znalec uvedl, že obecná onemocnění u žalobce převažovala až od roku 2009, a že se dostatečně nevypořádal nejen s předchozími vypracovanými znaleckými posudky včetně revizního znaleckého posudku znalce prof. MUDr. Milana Kovandy, CSc., s jednotlivými závěry posudkových komisí, které zkoumaly žalobcův zdravotní stav v řízeních o přiznání důchodu, s rozhodnutími soudů ve správním soudnictví, v řízeních o žalobách proti rozhodnutí ČSSZ, ale ani s veškerou jeho zdravotní dokumentací. Navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a věc vrátil „příslušnému soudu“ k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť bylo prokázáno, že u žalobce došlo ke změně poměrů a že v žalovaném období u žalobce převažovala obecná onemocnění i to, že části nároků žalobce jsou promlčeny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobce projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
– dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou spočívající ve ztrátě na výdělku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je jen zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce jako zaměstnanec Továrny mlýnských strojů a. s. [původně žalované 2)] utrpěl dne 9. 2. 1976 a dne 16. 6. 1987 pracovní úrazy, v důsledku čehož poklesl jeho pracovní potenciál a jeho výdělek. Žalobou ze dne 4. 11. 2009 (několikrát doplněnou se souhlasem soudu) se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku za období od března 1999 do prosince 2003, a od 1. 10. 2006 do 31. 5. 2015. Pohledávky uplatnil žalobce nejprve přihláškami do konkursního řízení vedeného s jeho bývalým zaměstnavatelem (podanými dne 22. 3. 1999 a dne 20. 4. 1999). V konkursním řízení však nebyl uspokojen v částce 482.325,- Kč. V reakci na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2009, č. j. 15 Cmo 52/2009-248, podal žalobu v této věci. V podání ze dne 5. 3. 2013 žalovaná namítla „promlčení jednotlivých dávek náhrady, a to od března 1999 do listopadu 2006“. Pro posouzení důvodnosti žalobcova nároku tak bylo mimo jiné významné posouzení otázky příčinné souvislosti mezi utrpěnými pracovními úrazy a tvrzenou škodou spočívající ve ztrátě na výdělku a otázky běhu promlčecích lhůt.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, kdy došlo k pracovním úrazům žalobce a ke vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku z tohoto důvodu – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Obdobně podle ustanovení §366 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (účinného od 1. 1. 2007), ve znění do dne 30. 9. 2015 (dále též jen „ZÁK. PRÁCE“), zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou - jak vyplývá z citovaných ustanovení - poškození zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání nebo úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání nebo úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání nebo po pracovním úraze, popřípadě, je-li zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání nebo po pracovním úraze veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, výdělkem odpovídajícím výši minimální mzdy, s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání nebo pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání nebo pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání nebo pracovního úrazu (tj. bez nemoci z povolání nebo pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
Ustálená judikatura vychází rovněž z názoru, od kterého se odvolací soud (ani soud prvního stupně) v posuzované věci neodchýlil, že aritmetické zjištění podílu, kterým se pracovní úraz (nemoc z povolání) podílí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného zaměstnance, je právně bezvýznamné. Platí, že vyskytne-li se u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky nemoci z povolání nebo pracovního úrazu podílejí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného, neboť rozhodující je, zda nemoc z povolání nebo pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik škodního nároku) anebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných s nemocí z povolání nebo pracovním úrazem nesouvisejících. Přitom je třeba mít na zřeteli, že pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání nebo pracovním úrazem a škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, stačí, aby nemoc z povolání nebo pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, uveřejněného pod číslem 41/2015 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3039/2015).
Správně proto soudy v projednávané věci vztah příčinné souvislosti mezi úrazy žalobce ze dne 9. 2. 1976 a dne 16. 6. 1987 a žalovanou ztrátou na výdělku zkoumaly i za pomoci znaleckého posudku z příslušného lékařského oboru.
Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku uplatněnému za období od roku 2009 ze znaleckého posudku (a výslechu znalce) vyplynulo, že obecná onemocnění (nikoli pracovní úrazy ze dne 9. 2. 1976 a dne 16. 6. 1987) jsou rozhodující a převažující příčinou zdravotního stavu žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1978, sp. zn. 5 Cz 54/78, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 29; k otázce podstatné změny poměrů poškozeného, v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura roč. 2003, pod č. 47; k možnosti zaměstnavatele domáhat se změny svých povinností, jestliže zhoršení zdravotního stavu není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a samo o sobě mu znemožňuje výkon práce, kterou konal před vznikem škody, srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35, dle něhož zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo; a k otázce vypracování revizního znaleckého posudku srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Stejně tak správně v souladu s judikaturou posoudil odvolací soud otázku promlčení nároku uplatněného žalobcem za období od března 1999 do listopadu 2006. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2067/2009, bylo konstatováno, že správce konkursní podstaty není osobou oprávněnou (legitimovanou) vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele související s uspokojováním nároků (bývalých) zaměstnanců na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, poskytovaných z důvodu odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2457/2017). Aby došlo ke stavění promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení §261 odst. 3 zák. práce, musel by žalobce svůj nárok uplatnit u soudu. Pouhé přihlášení pohledávky v konkursním řízení překážku v běhu promlčecí lhůty nezpůsobuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v části, v níž napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo rozhodnuto ve vztahu k části žaloby na náhradu za ztrátu na výdělku za období od března 1999 do listopadu 2006 a za období od roku 2009 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Se závěry odvolacího soudu ve vztahu k nároku žalobce za období ode dne 4. 11. 2006 do dne 31. 12. 2008 však souhlasit nelze.
Podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností. Stejná úprava platila podle ustanovení §390 odst. 1 ZÁK. PRÁCE a platí podle ustanovení §271u odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění od 1. 10 2015 dosud.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (platná právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Důsledkem této změny může být, že od okamžiku, kdy změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle ustanovení §195 zák. práce zaniká a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu poškozenému zaměstnanci nadále nepřísluší. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce, který je v daném případě rozhodující z hlediska posuzování změny okolností, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, ať již v kladném či záporném smyslu, a ve výdělkových schopnostech zaměstnance, které jsou s tím spojeny. Ustálená judikatura dovolacího soudu v tomto směru vychází z názoru, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. například již výše zmíněný rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980). Změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. V obou situacích je zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se změnily, neboť poškozený by stejně – i kdyby neutrpěl pracovní úraz – nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou (k tomu srov. obdobně rovněž výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 227/2002, který byl uveřejněn pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Je totiž vyloučeno, aby zaměstnavatel odpovídal za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla (z důvodu jakéhokoli zhoršení zdravotního stavu poškozeného „z tzv. obecných příčin“), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.
V projednávané věci žalobce utrpěl v době, kdy byl zaměstnán u původní žalované Továrny mlýnských strojů a. s., dva pracovní úrazy, v důsledku nichž byla omezena jeho pracovní způsobilost a docházelo u něj ke ztrátě na výdělku, kterou mu zaměstnavatel a později správce jeho konkursní podstaty zčásti nahrazoval až do května roku 2009. Žalobce nejméně od roku 2009 trpí artrózou všech nosných kloubů, tedy obou kyčelních a obou kolenních kloubů. Artrotické změny v nosných kloubech jsou degenerativního rázu, přičemž zdravotní způsobilost žalobce k výkonu práce podmiňují i jeho četná onemocnění nejenom ortopedického rázu, ale též interního, neurologického a psychiatrického charakteru. Pro posouzení, zda náhrada za ztrátu na výdělku žalobci příslušela i za období ode dne 4. 11. 2006 do dne 31. 12. 2008, je významné, zda onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu žalobce, pro které ztratil zdravotní způsobilost, souviselo s jeho pracovními úrazy ze dne 9. 2. 1976 a ze dne 16. 6. 1987. Jestliže by šlo o obecné onemocnění, které nebylo následkem pracovního úrazu žalobce, znamenalo by to podstatnou změnu poměrů poškozeného žalobce ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce, která by měla za následek zánik povinnosti žalované platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť žalobce by – i kdyby neutrpěl pracovní úrazy – nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením zdraví pracovními úrazy. Byl-li naopak zdravotní stav žalobce v uvedeném období, pro který nemohl konat stejnou práci jako před vznikem škody, zapříčiněn pracovními úrazy, příslušela by mu i v tomto období náhrada za ztrátu na výdělku, který dosahoval před utrpěnými úrazy, neboť příčinou, proč žalobce nemohl vykonávat původní práci, která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody, by v takovém případě i nadále byly pracovní úrazy ze dne 9. 2. 1976 a dne 16. 6. 1987. Náhrada za ztrátu na výdělku by žalobci příslušela, dokud by nedošlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce. Takovou změnu poměrů by představovala i okolnost, že žalobce trpí artrózou všech nosných kloubů, tedy obou kyčelních a obou kolenních kloubů a četnými onemocněními nejenom ortopedického rázu, ale též interního, neurologického a psychiatrického charakteru.
Okolnost, zda onemocnění, pro které žalobce ztratil zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce (práce, kterou vykonával před úrazy ze dne 9. 2. 1976 a ze dne 16. 6. 1987), souviselo s jeho pracovními úrazy, a tedy zda příčinou, proč žalobce nemohl vykonávat původní práci, která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody, byly i v období ode dne 4. 11. 2006 do dne 31. 12. 2008 pracovní úrazy ze dne 9. 2. 1976 a ze dne 16. 6. 1987, anebo zda se jeho poměry po zhoršení jeho zdravotního stavu v důsledku obecných onemocnění změnily natolik, že by nemohl vykonávat tuto práci, i kdyby pracovní úraz neutrpěl, je pro posouzení, zda náhrada za ztrátu na výdělku žalobci příslušela i v období ode dne 4. 11. 2006 do dne 31. 12. 2008 (tedy i v době, za kterou se také domáhá náhrady za ztrátu na výdělku v tomto řízení) podstatná bez ohledu na to, zda žalovaná (její právní předchůdce) v uvedeném období náhradu za ztrátu na výdělku (byť i jen z části) poskytoval.
Úvaha odvolacího soudu, že „z kontextu znaleckého posudku a z ostatních provedených důkazů nelze dovodit, že by před tímto datem (od listopadu 2007) byl tehdejší zdravotní stav žalobce dán především jeho pracovními úrazy“, nemůže obstát. Příčina onemocnění, pro které žalobce ztratil zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce (práce, kterou vykonával před úrazy ze dne 9. 2. 1976 a ze dne 16. 6. 1987), musí být postavena najisto. Její zjištění je – jak výše uvedeno – rozhodující pro závěr, zda žalobci za toto období náleží nebo nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku jako důsledek pracovních úrazů ze dne 9. 2. 1976 a ze dne 16. 6. 1987. Pro posouzení, co bylo příčinou snížené pracovní schopnosti žalobce (a z toho plynoucí ztráty na výdělku) v době od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008, je proto nezbytné odborné (znalecké) posouzení zdravotního stavu (zdravotní způsobilosti) žalobce ve vztahu k úrazům ze dne 9. 2. 1976 a ze dne 16. 6. 1987, tak, aby tato příčina byla postavena najisto. Pouhý „kontext znaleckého posudku“, který se vymezuje k jinému období, nestačí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v posouzení nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku ve vztahu k období od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008 není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu v této části, Nejvyšší soud České republiky jej v tomto rozsahu a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, o nepřiznání náhrady nákladů státu, o výši nákladů řízení, které platila Česká republika, a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu