ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4263.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 4263/2018-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce F. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 32/22, proti žalovaným 1) Ústeckému kraji, se sídlem krajského úřadu v Ústí nad Labem, Velká hradební č. 3118/48, IČO 70892156, zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sílem v Litvínově, Jiráskova č. 413, a 2) Základní škole, Praha 9- Černý most, Gen. Janouška 1006, příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 9 – Černý most, Generála Janouška č. 1006, IČO 61386898, o náhradu škody na zdraví, za účasti 1) České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, a 2) Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejších účastníků na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 26/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 9 Co 79/2016-387, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniela Voláka, advokáta se sílem v Litvínově, Jiráskova č. 413; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1.11.2016 č.j. 9 Co 79/2016-387, do výroku ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. [dovolatel namísto skutkových zjištění soudů, že „k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo nejpozději v průběhu června 2002“ a že současné psychické obtíže žalobce (neurastenie a nespecifická porucha osobnosti) nejsou v příčinné souvislosti s jeho úrazem ze dne 10.4.2002, předestírá vlastní (odlišná) skutková zjištění (že „za den ustálení zdravotního stavu žalobce je nutné považovat den 8. listopadu 2007“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „není dán podklad pro závěr, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za ztížení společenského uplatnění je promlčený“], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Ostatně, dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu do výroku o věci samé není podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k předpokladům odpovědnosti za škodu podle ustanovení §190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen „zák. práce), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 3435/2008, podle kterého lze odškodnit pouze újmu, která vznikla následkem pracovního úrazu; k otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2005 sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, uveřejněný pod č. 52 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, a v něm vyjádřený názor, že o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený ve smyslu ustanovení §263 odst. 3 zák. práce zpravidla doví v době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má k dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení; k otázce, kdy je možné zdravotní stav považovat za ustálený, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.8.2010 sp. zn. 21 Cdo 149/2009] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Jestliže dovolatel ve prospěch svých úvah o pozdějším počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 25 Cdo 3305/2011, potom přehlíží, že v něm vyslovený právní názor vychází z jiného skutkového stavu (podle ústavního znaleckého posudku byla duševní porucha poškozené shledána v příčinné souvislosti s jejím úrazem), než je dán v projednávané věci, kde psychické problémy žalobce nesouvisejí s jeho úrazem z roku 2002; proto právní závěry přijaté v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají a nejde tedy o situaci, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nemůže založit ani námitka žalobce, že odvolací soud „náležitě neodůvodnil“, proč jako nadbytečný neprovedl žalobcem navržený listinný důkaz - „Posudek o invaliditě – v řízení o námitkách“ ze dne 2.3.2016 vypracovaný posuzujícím lékařem ČSSZ pro Prahu a Stř. Čechy. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Namítá-li žalobce porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Pokud dovolatel v řízení neunesl své důkazní břemeno ohledně prokázání rozhodných skutkových tvrzení, nemůže nyní shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním řízení) porušení svých základních práv.
Žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání – napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ani v tomto směru však není dovolání žalobce podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť i zde směřuje do rozhodnutí odvolacího soudu, které je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2015 sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, v nichž byl vysloven názor, že předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o.s.ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením, které zpravidla nemá místo tam, kde účastníka – tak jako žalobce v projednávané věci – vedlo k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jeho setrvávání na určitém právním názoru, přestože již z rozsudku soudu prvního stupně vyplývalo, že tento názor není správný.
Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení nevykazuje „prvky libovůle“ ani z hlediska judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 6.5.2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 ), podle níž, je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou a obtížnou, lze v takových případech shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní; tyto závěry lze vztáhnout rovněž na vyšší územní samosprávné celky, mezi něž patří i žalovaný 1) v projednávané věci (srov. nález ze dne 6.6.2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu