ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1552.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1552/2018-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně K. J. , zastoupené Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10, proti žalované M. D. , zastoupené Mgr. Františkem Honsem, advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 149/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 12 Co 340/2017, 12 Co 341/2017-490, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 311,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Mariana France, advokáta se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2017, č. j. 4 C 149/2015-410, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k pozemku parc. č. st., jehož součástí je stavba domu č. p., v k. ú. S. n. O., obci S. (dále jen „předmětná nemovitost“), a přikázal předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl v částce 1 840 000 Kč (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni z titulu investic a zhodnocení spoluvlastnického podílu částku 234 884 Kč (výrok III.), zamítl návrh žalobkyně na úhradu investic ve zbývající výši 58 138 Kč (výrok IV.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované z titulu podílu na výnosech společné věci částku 233 048 Kč (výrok V.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI.–VIII.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 12 Co 340/2017, 12 Co 341/2017-490, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., VI. a VIII. potvrdil (výrok I.) a zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku VII. (výrok II.) a o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 C 149/2015-468 (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I. podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázka spočívá v posouzení kritérií rozhodných pro vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. pro přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků, odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, 22 Cdo 1900/2005 a 22 Cdo 1604/2005. Soudy obou instancí se přesto, že žalovaná předložila důkazy svědčící o svých pobytech v předmětné nemovitosti, výkonu její správy a navrhla další svědky k jejich prokázání, rezignovaly na zjišťování zásadního kritéria pro určení toho, komu bude předmětná nemovitost přikázána (účelné využití věci), a nevzaly v potaz kritéria stanovená ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně posoudil skutečnosti, které by jinak svědčily ve prospěch žalobkyně (investice do nemovitosti), avšak v posuzovaném případě byly tyto skutečnosti důsledkem jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně žalovanou neoprávněně vylučovala z rozhodování o záležitostech týkajících se společné věci, rovněž neoprávněně zadržovala společné výnosy z nájmu předmětné nemovitosti a bez jejího vědomí uzavírala dodatky k nájemním smlouvám. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2598/2010. Navíc na rozdíl od žalobkyně prokázala silné emocionální pouto k předmětné nemovitosti. Nesprávné posouzení spatřuje také v potvrzení výše vypořádacího podílu; soudy obou stupňů vyvodily nesprávné závěry ze znaleckého posudku, když nezohlednily zhodnocení předmětné nemovitosti žalovanou. Dále žalovaná namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; konkrétně nesprávné posouzení návrhu na provedení důkazů ze dne 8. 6. 2017 a neprovedení revizního znaleckého posudku. Rozporuje také závěr o nepřiznání náhrady nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybňuje přípustnost dovolání. Žalovaná přesně nevystihuje, s jakými rozhodnutími je napadené rozhodnutí v rozporu. Soudy obou stupňů podle ní zohlednily kritérium účelného využívání věci dostatečně. Správa předmětné nemovitosti ležela zcela na bedrech žalobkyně a její matky. Žalobkyně odmítla nabízené vyplacení podílu žalovanou. Ve vztahu k tvrzenému citovému vztahu žalované k předmětné nemovitosti uvádí, že bylo v řízení prokázáno, že žalovaná svůj podíl dala do inzerce. Žalovaná se ani neúčastnila prohlídky předmětné nemovitosti se znalcem a ve stanovené lhůtě nepředložila žádný svůj znalecký posudek. Žalobkyně souhlasí s neprovedením důkazů navržených opožděně žalovanou a dodává, že každý rok žalovanou informovala o hospodaření a vyučování příjmů a výdajů. Dále poukazuje na nepřípadnost odkazu žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2598/2010. Nesouhlasí ani s námitkou o přiznání náhrady nákladů řízení žalované. Dovolání považuje za nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná předložila otázku spočívající v posouzení kritérií rozhodných pro vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Dovolání není přípustné.
Rozhodnutí, na která odkazuje v dovolání žalovaná, nemohou založit přípustnost dovolání pro nesprávné právní posouzení již z toho důvodu, že uvedená rozhodnutí se týkala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zatímco v daném případě soudy správně aplikovaly úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro něj rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2865/16 (dostupné na https://nalus.usoud.cz )]. Z toho důvodu dovolací soud věc posoudil v souladu s §3028 odst. 2 o. z. podle tohoto zákona. Při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soud nejprve podle §1144 a násl. o. z. zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné; až tehdy, není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji podle §1147 o. z. za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej společné věci v dražbě [rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Rc 4/2015“)]. Protože v nyní projednávané věci bylo zjištěno, že není možné reálné rozdělení věcí (což ani dovolatelka nerozporuje) a obě spoluvlastnice o věci projevily zájem, bylo na místě přikázání jedné z nich.
Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví (k tomu srovnej Rc 4/2015), to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Rc 5/2016“)].
Mezi možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. V rozhodnutí Rc 5/2016 dovolací soud dále vysvětlil, že i v poměrech o. z. lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že i když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody.
Judikatura zdůrazňuje, že vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V nyní projednávané věci soudy zohlednily jak výši podílů spoluvlastnic, tak i vůli právní předchůdkyně účastnic, které odkázala matce žalobkyně podíl ve výši 75 % a žalované podíl ve výši 25 % k předmětné nemovitosti. Přihlédly rovněž k tomu, že žalobkyně předmětnou nemovitost udržuje a ekonomicky zhodnocuje rozsáhlými investicemi, a vyvodily, že má zájem na jejím řádném chodu a prosperitě. Žalovaná se na investicích do předmětné nemovitosti nijak nepodílela. Obě účastnice žijí v N., přičemž soud prvního stupně shledal, že nelze objektivně určit, s jakou intenzitou účastnice nemovitost navštěvují a do jaké míry myslí vážně své plány na přestěhování se do ní. Z uvedeného je zřejmé, že nalézací soudy se vypořádaly s podstatnými okolnostmi souzené věci tak, jak to požaduje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení dovolací soud zpochybní jen v případě, že budou zjevně nepřiměřené, neboť v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (srovnej Rc 5/2016). Dovolatelka sice v této souvislosti poukazuje na tvrzené nesprávné právní posouzení věci, závěry o „správném“ právním názoru však zakládá na odlišných skutkových zjištěních či výhradách vůči hodnocení dokazování. Skutková zjištění však dovolacímu přezkumu nepodléhají (dovolací soud je jimi vázán), stejně jako proces hodnocení dokazování.
Úvahy nalézacích soudů není s to zpochybnit ani námitka mířící na posouzení kritéria správy předmětné nemovitosti. Soudy v dané věci sice přisvědčily, že žalobkyně přijímala platby za nájem prostor a bytu v předmětné nemovitosti na svůj účet, zároveň však zjistily, že se tak dělo od dubna 2015, tedy v době, kdy již měly být tvrzené investice zrealizovány (k opravám podle skutkových zjištění došlo v průběhu let 2013 a 2014). Nelze se proto ztotožnit s úvahami žalované, že by investice do předmětné nemovitosti mohly být důsledkem jednání žalobkyně, které bylo protiprávní či v rozporu s dobrými mravy, když k tvrzenému zadržování výnosů z nájmu mělo dojít až po provedených opravách. Soudy obou stupňů proto správně zohlednily i správu předmětné nemovitosti žalobkyní.
Namítá-li žalovaná, že soudy obou stupňů rezignovaly na zjišťování základních kritérií pro určení toho, komu bude předmětná nemovitost přiřknuta, přestože předložila důkazy svědčící o svých pobytech v předmětné nemovitosti, výkonu správy a rovněž navrhla další svědky k jejich prokázání, dovolací soud podotýká, že je vázán hodnocením důkazů a skutkovým stavem věci tak, jak jej zjistily nalézací soudy (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Závěry, k nimž soudy nižších stupňů dospěly, navíc nejsou zjevně nepřiměřené. Soudy osvětlily, proč ke kritériu bydlení (navštěvování) v předmětné nemovitosti nepřihlédly a proč kritérium její správy svědčí ve prospěch žalobkyně.
Námitka nesprávné výše vypořádacího podílu pak nemůže založit přípustnost dovolání proto, že žalobkyně ve vztahu k ní vůbec nevymezuje, co konkrétně by její přípustnost mělo založit; v této části je tak dovolání nepřípustné pro existující vady. Nadto podle ustálené judikatury dovolacího soudu představuje stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel. Stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016 (dostupná na www.nsoud.cz )].
Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Žalovaná nadto ve vztahu k této otázce taktéž ani náznakově nevymezila otázku přípustnosti dovolání.
Vytýkanými vadami (neprovedenými důkazy) se dovolací soud nemohl zabývat, neboť k vadám řízení může podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné. V této části dovolání zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání, a to zjevně z toho důvodu, že na tyto vady poukazuje dovolatelka jako vady, k nimž má soud přihlédnout u přípustného dovolání.
Zcela nad rámec v této souvislosti dovolací soud dodává, že navržené a neprovedené důkazy žalovaná opřela o výjimku z koncentrace řízení podle §118b o. s. ř., neboť se jedná o důkazy, kterými má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, a to konkrétně výslechu svědkyně M. C. a účastnického výslechu žalobkyně. Z dovolání je však zcela zřejmé, že se navrženými důkazy domáhá, aby soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním; dovolání ovšem neobsahuje žádné skutečnosti, které by naznačovaly, proč by měly být uvedené vyslechnuté osoby nevěrohodné. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník uplatnil, má být skutkový stav zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů.
Rovněž v souvislosti s tvrzenou vadou spočívající v neprovedení revizního znaleckého posudku neobsahuje dovolání žádnou argumentaci vystihující přípustnost dovolání, nadto již v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vysvětlil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. O tento případ v dané věci nešlo, neboť soud prvního stupně (a zjevně ani odvolací soud) o správnosti vypracovaného znaleckého posudku neměly pochybnosti a o jeho závěry zjištění o obvyklé ceně společné věci opřely.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 6. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu