ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.17.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 17/2018-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. S. , zastoupeného Mgr. Michaelou Jindrákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 874/3, proti žalované M. S. , zastoupené JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se sídlem v Praze 6, Křenova 438/7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 474/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, č. j. 68 Co 110/2015-175, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2015, č. j. 68 Co 110/2015-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2014, č. j. 14 C 474/2009-144, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobce pozemek, jehož součástí je stavba rodinného domu, a pozemek, vše v k. ú. V. P., dále žalobci přikázal „pohledávku České spořitelny a. s. z hypotečního úvěru ze Smlouvy o úvěru ze dne 9. 7. 2003, pohledávku České spořitelny a. s. z hotovostního úvěru ze Smlouvy o úvěru ze dne 3. 7. 2007, pohledávku Raiffeisenbank a. s. z hotovostního úvěru ze Smlouvy o úvěru ze dne 7. 7. 2008 a pohledávku ze Smlouvy o půjčce uzavřenou s O. S. ve výši 991 500 Kč“ (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu 1 056 387 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2015, č. j. 68 Co 110/2015-175, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2015, č. j. 68 Co 110/2015-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal pozemek, jehož součástí je stavba rodinného domu, a pozemek, vše v k. ú. V. P., dluh na úvěru poskytnutém účastníkům Českou spořitelnou a. s. pod č. hypotečního úvěrového účtu ve výši 1 998 114,05 Kč, dluh na úvěru poskytnutém účastníkům Českou spořitelnou a.s. pod č. úvěrového účtu ve výši 80 398,28 Kč, dluh na úvěru ze stavebního spoření poskytnutém Stavební spořitelnou České spořitelny a. s. ve výši 46 891 Kč, dluh na úvěru ze stavebního spoření poskytnutém Stavební spořitelnou České spořitelny a. s. ve výši 46 891 Kč, dluh z úvěru poskytnutého účastníkům Raiffeisenbank a. s., pod č. účtu ve výši 132 019 Kč a dluh z půjčky vůči matce žalobce O. S. ve výši 861 023,60 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu 1 096 613,67 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Dovolatel napadá jednak písařskou chybu v čísle pozemku (156/126 namísto 158/28), jednak „nespravedlivé vypořádání období 2. 7. 2007 až 6. 8. 2009, kdy již manželé nežijí spolu ve společné domácnosti, ale manželství ještě nebylo rozvedeno, a z toho pak nesprávně vypočtená výše částky pro žalovanou na vypořádání podílů ze zaniklého společného jmění manželů.“ Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že uvede správné parcelní číslo vypořádávaného pozemku a žalovanému uloží povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění manželů 839 674,68 Kč.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Protože k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, rozhodl dovolací soud o vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, a proto Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Mají-li být právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzeny jinak, neuvádí dovolatel žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že není důvodná námitka žalobce, že soudy obou stupňů měly při vypořádání společného jmění manželů zohlednit finanční prostředky ve výši 256 939 Kč použité žalobcem na splnění části povinných splátek závazků, které měla zaplatit žalovaná v období 2. 7. 2007 do 6. 8. 2009. Z obsahu spisu se podává, že se jednalo o finanční prostředky tvořící společné jmění manželů, které byly použity na splnění části závazku tvořícího rovněž součást společného jmění manželů. V takovém případě nemá žádný z manželů nárok na vypořádání těchto finančních prostředků (srov. §149 odst. 2 věta druhá obč. zák.).
Jiná situace by nastala při vypořádání tzv. vnosů (z výlučného majetku na majetek společný nebo ze společného majetku na majetek výlučný), které je založeno na principu návrhovosti, přičemž předmětem vypořádání majetkového společenství manželů mohou být jen ty pohledávky každého z nich z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek, které učinili předmětem řízení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006 (uveřejněný pod č. C 4621 v Souboru)]. Žalobce však netvrdil, že uvedené finanční prostředky byly vnosem, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou soudu dovolacího.
Písařskou chybu v čísle parcely odvolací soud opravil usnesením ze dne 6. 10. 2015, č. j. 68 Co 110/2015-201 (srov. §164 o. s. ř.), a proto je i tato námitka nedůvodná.
Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu