ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1793.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1793/2018-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. Š. a b) Z. Š. , zastoupených Mgr. Danou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Smetanova 662, proti žalované J. D. , zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 11, o zrušení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 184/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. 10. 2017, č. j. 15 Co 393/2017-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Věry Chandrycké.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2017, č. j. 4 C 184/2016-127, zamítl žalobu na zrušení služebnosti, „jíž odpovídá právo chůze a jízdy pro žalovanou jako vlastníka pozemku, jehož součástí je stavba, a pozemku, po cestě na pozemku, vše v k. ú. S., zapsaných u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště T., která je vyznačena geometrickým plánem, zpracovaném Geodetickou firmou P. B., dne 7. 9. 1998, zřízená smlouvou ze dne 2. 10. 1998“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 15 Co 393/2017-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se podle jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí soudů obou stupňů není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §1299 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.
Při aplikaci §1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura, publikovaná k §151p odst. 3 obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96). Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené, a je třeba vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014 (uveřejněný pod č. 53/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi služebností (věcným břemenem) a výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99].
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015 (dostupné - tak jako další rozhodnutí zde uvedená - na www.nsoud.cz) ].
Úvaha odvolacího soudu o tom, že nejsou splněny podmínky pro zrušení služebnosti cesty (§1299 odst. 2 o. z.), není zjevně nepřiměřená. V první řadě je třeba zdůraznit, že žalobci věděli, že kupují pozemek zatížený věcným břemenem; taková právní závada obvykle ovlivňuje i cenu pozemku. Je-li cesta přes jejich pozemek vedena nevhodně, jak dovolatelé uvádějí, pak ji lze upravit za podmínek uvedených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004; nejde však o změnu poměrů, umožňující zrušení služebnosti cesty.
To, že došlo ke změně ve vlastnictví služebného pozemku a noví vlastníci jej chtějí užívat k rekreaci, samo o sobě není relevantní změnou poměrů a není to důvodem ke zrušení služebnosti. Již ze skutečnosti, že právo cesty bylo zřízeno jako věcné břemeno, vyplývá vůle zřizovatelů, aby – v souladu s právní úpravou věcných břemen – toto právo nebylo závislé na konkrétních vlastnících sousedících pozemků. Dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1964, sp. zn. 5 Cz 63/64, publikované pod č. 1/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Změna v osobě vlastníka nemovitosti, na níž vázne věcné břemeno, je nepochybně změnou, neboť napříště bude třeba z hlediska §506 odst. 2 obč. zák. (nyní §1299 odst. 2 o. z.) posuzovat případné změny se zřetelem k osobě tohoto nového vlastníka a jeho poměrům, které se pochopitelně mohou vyvíjet odlišně od předchozího vlastníka“. Opomíjí však, že text pokračuje větou: „Avšak nový vlastník nemůže nabýt více práv, než měl jeho předchůdce, a proto jako změna nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník nahrazoval vlastníka předchozího“. Jinak řečeno: To, že žalobci chtěli užívat pozemek jinak, než jejich předchůdce, nezakládá ani podle uvedeného judikátu změnu poměrů ve smyslu §1299 odst. 2 o. z. Už vůbec pak nemůže služebnost cesty znamenat zásah do jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod; omezení práva vlastníka pozemku řádně a svobodně dojednali jejich předchůdci a žalobci věděli (museli vědět), že nenabývají neomezené vlastnictví. Ostatně služebnosti jsou tradičním institutem, respektujícím principy soukromého práva, a to, že vlastníka omezují, není protiústavní.
Změnou poměrů ve smyslu §1299 odst. 2 o. z. není ani to, že je tu možnost sjednání přístupu žalované formou služebnosti z pozemku třetích osob. Takový přístup tu v době rozhodování soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.) nebyl. Pokud by odmítnutí žalované nabízenou smlouvu uzavřít bylo šikanózní (§8 o. z.), soud by k němu nepřihlédl; tak tomu však v dané věci není. Soud prvního stupně uvedl, že vrata u chat žalované a prostor za nimi nejsou vhodná pro vjezd a výjezd z pozemku žalované (zjevně ve vztahu k pozemku Č.) a že by k realizaci vjezdu bylo třeba kácení vzrostlé vegetace (viz str. 7 rozsudku dole); proto též žalobkyně odmítla v odvolacím řízení na uzavření smlouvy s Č. přistoupit (č. l. 170). Za těchto okolností nelze tvrdit, že by odmítnutí žalované uzavřít smlouvu s manžely Č. bylo vůči žalobcům šikanózní; je třeba vyjít z toho, že jiný přístup žalovaná nyní nemá.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu