ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1871.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1871/2018-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Š. H. , zastoupené JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalovanému A. H. , zastoupenému JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 257/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, č. j. 37 Co 110/2017-408, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr., Mgr. Filipa Rigela, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 6 C 257/2014-345, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc., jehož součástí je stavba, a pozemku parc., zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B. na LV pro katastrální území S., obec S. (výrok I.). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), uložil jí povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 207 500 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.) a o vrácení zálohy žalobkyni na znalecký posudek 3 000 Kč (výrok VI.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 37 Co 110/2017-408, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytýká, že neprovedl některé jím navržené důkazy, a že některé důkazy nebyly provedeny správně. Rovněž namítá porušení zásad spravedlivého procesu, které spatřuje v tom, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy. V rozhodnutí odvolacího soudu postrádá skutkové závěry o „šikanózním“ výkonu práva žalobkyně z důvodu vyloučení žalovaného z užívání sporných nemovitostí. Pochybení odvolacího soudu dále spatřuje v tom, že se nevypořádal se všemi námitkami, nesprávně posoudil kritéria pro přikázání věci, a nezohlednil kritérium schopnosti žalovaného zachovat kulturní a historickou hodnotu nemovitosti. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Podle žalobkyně rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání proto nepovažuje za přípustné a navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 9. 1. 2018, rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalovaného není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, jaká kritéria jsou rozhodná pro přikázání společné věci jednomu ze spoluvlastníků v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dovolatel především namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil kritéria pro přikázání věci, a nezohlednil kritérium schopnosti žalovaného zachovat kulturní a historickou hodnotu nemovitosti.
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Občanský zákoník stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej společné věci ve veřejné dražbě.
V posuzované věci vyšly nalézací soudy ze zjištění, že žalobkyně i žalovaný souhlasili se zrušením podílového spoluvlastnictví, i s tím, že rozdělení nemovitostí není dobře možné. Oba účastníci rovněž projevili zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Nalézací soudy proto přistoupily k přikázání předmětných nemovitostí za náhradu jednomu ze spoluvlastníků, v tomto případě žalobkyni.
Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví (k tomu srovnej Rc 4/2015), to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Rc 5/2016“)].
Mezi možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. V rozhodnutí Rc 5/2016 dovolací soud dále vysvětlil, že i v poměrech o. z. lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů.
Judikatura zdůrazňuje, že vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzované věci se v souvislosti s kritérii rozhodnými pro přikázání nemovitostí za náhradu jednomu ze spoluvlastníků nalézací soudy zabývaly zejména velikostí podílů, účelným využitím nemovitostí, včetně jejich využití rodinami účastníků, solventností účastníků a rychlostí poskytnutí finančního vypořádání, citovou vazbou k nemovitostem, schopností provést rekonstrukci při zachování architektonického a dispozičního provedení stavby, ale i namítaným šikanózním výkonem spoluvlastnického práva. Vyšly přitom ze zjištění, že podíl žalobkyně na sporných nemovitostech činí ¾ vzhledem k celku a podíl žalovaného ¼. Oba účastníci mají k nemovitosti silný citový vztah. Oba se rovněž o nemovitosti starali, pečovali o ně a prováděli nezbytné opravy a údržbu. Žalovaný doložil, že má dostatek finančních prostředků na odkoupení spoluvlastnického podílu žalobkyně, i na provedení následné rekonstrukce. Jako architekt se podílí na projektech rekonstrukce historických budov, a má proto k budoucí rekonstrukci domu odborné předpoklady. Solventnost však prokázala rovněž žalobkyně, která sice nedisponuje takovými finančními prostředky jako žalovaný a splácí hypoteční úvěr na byt, i ona je ale schopna vyplatit žalovanému jeho podíl a následně financovat nezbytnou rekonstrukci. Oba účastníci tak prokázali svoji schopnost starat se o řádnou údržbu nemovitostí a rovněž svoje odhodlání nemovitosti zrekonstruovat a následně je užívat společně se svými rodinami. Odvolací soud přikázal nemovitosti žalobkyni, neboť za rozhodující kritérium považoval velikost spoluvlastnických podílů, kdy žalobkyně vlastní id. 6/8 vzhledem k celku a žalovaný pouhé 2/8. Svůj závěr odůvodnil tím, že všechna ostatní kritéria vyznívají rovnocenně pro oba účastníky. Uvedl, že opravdový zájem žalobkyně získat předmětné nemovitosti trvá již řadu let a vůle předchozího spoluvlastníka, jímž je sestra účastníků, směřovala rovněž k tomu, aby nemovitosti vlastnila žalobkyně. Proto jí v roce 2013 darovala svůj spoluvlastnický podíl a u soudu vypověděla, že o darování svého podílu žalovanému vůbec neuvažovala.
Zpochybňuje-li dovolatel samotné přikázání věci tím, že namítá nesprávné právní posouzení kritérií rozhodných pro přikázání věci, je třeba připomenout, že úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení dovolací soud zpochybní jen v případě, že budou zjevně nepřiměřené, neboť v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který odkazuje i dovolatel ve svém dovolání).
Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal, přičemž neshledal, že by byly nepřiměřené. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Především objasnil, že dům není kulturní památkou, při jejíž rekonstrukci by bylo nutné postupovat podle pravidel vyžadovaných pro památkově chráněný objekt. Nezohlednil proto argumentaci žalovaného, že coby architekt počítá s jeho citlivou rekonstrukcí, ohleduplnou k jeho kulturní, historické a architektonické hodnotě. Rovněž uvedl, že pokud žalobkyně využila svého práva majoritního vlastníka a vyloučila žalovaného z užívání společné věci za náhradu, když nebyli schopni se na společném užívání dohodnout, učinila tak z pozice většinového vlastníka a takové uplatnění principu majorizace nemohlo být v daném případě v rozporu s dobrými mravy, ani ho nelze považovat za šikanózní výkon práva. Jestliže většina posuzovaných kritérií vyznívá pro oba účastníky rovnocenně, a proto za rozhodující kritérium považoval velikost spoluvlastnických podílů, nejsou jeho závěry zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak.
Dovolací soud dále zdůrazňuje, že dovolání je z nemalé části založeno na kritice hodnocení důkazů a polemice se zjištěným skutkovým stavem. K tomu dovolací soud dodává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Stran tvrzených vad řízení je pak nezbytné zdůraznit, že vady řízení jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]; tak je tomu i v tomto případě, kdy dovolatel sice otázky procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, vymezil, dovolací soud však žádné procesní pochybení odvolacího soudu nezjistil.
Dovolatel především namítá, že nebyly provedeny některé jím navržené důkazy, že některé důkazy nebyly provedeny správně, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu tím, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy nebo že soud nevyslechl některé svědky. V souvislosti s těmito námitkami pak dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že soudem stanovený znalec nezohlednil vysokou historickou hodnotu nemovitosti.
V posuzované věci předložila žalobkyně soudu znalecký posudek Ing. Tomáše Volka, který stanovil obvyklou cenu nemovitostí částkou 600 000 Kč, žalovaný předložil znalecký posudek vyhotovený Ing. Pavlou Húskovou, která stanovila obvyklou cenu nemovitostí částkou 1 300 000 Kč. K oběma znaleckým posudkům se následně vyjádřil znalecký ústav STATIKUM s. r. o., jehož soud pověřil vypracováním revizního znaleckého posudku. Znalecký ústav stanovil obvyklou cenu nemovitostí částkou 830 000 Kč a z této částky pak soud vycházel. Žalovaný dále předložil znalecký posudek Mgr. Augustinkové, Ph.D., který měl prokázat historickou hodnotu nemovitosti a požadoval, aby soud provedl ohledání nemovitosti a nechal vyhotovit další znalecký posudek znalcem specializovaným na historickou architekturu, nebo aby vyslechl znalkyni Augustinkovou. Ze skutkových zjištění přitom vyplynulo, že Územní komise NPÚ, územního odborného pracoviště v B. nedoporučila prohlášení venkovského domu v k. ú. S. k prohlášení za kulturní památku s odůvodněním, že byť se jedná o poměrně zřídka dochovaný příklad drobné obytné stavby z přelomu 19. a 20. století, přesto parametrům zákonné definice kulturní památky neodpovídá. Jestliže nalézací soudy považovaly žalovaným navrhované důkazy na nadbytečné, a proto je neprovedly, nelze v jejich postupu spatřovat dovolatelem namítanou vadu řízení.
Rovněž vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu další vady řízení spočívající v neprovedení jím označených důkazů, dlužno dodat, že tím neuplatňuje ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Na rozhodnutí soudu ostatně zůstává, které důkazy provede a které nikoliv. Není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě vadu řízení nepředstavuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80). V posuzovaném případě nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, že provedené důkazy byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu v takovém rozsahu, aby z nich bylo možno vyvodit právní závěry, a že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, stejně jako z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí nelze ani vyvodit nesprávný způsob hodnocení důkazů, ani dovolatelem (z pohledu tvrzeného porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podávají jak skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat), včetně úvahy, jak byly pro rozhodnutí zásadně významné důkazy hodnoceny, tak i odvolacím soudem přijatý právně kvalifikovaný závěr.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu