ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2052.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2052/2018-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 183/50, proti žalované J. O. , zastoupené JUDr. Zbyhněvem Zubkem, advokátem se sídlem ve Vendryni 720, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 211/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 57 Co 186/2017-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 13 C 211/2016-29, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2017, č. j. 13 C 211/2016-35, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. v k. ú. R., označené v geometrickém plánu Ing. Marie Ježkové ze dne 7. 4. 2016 jako pozemek parc. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 57 Co 186/2017-57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemohl nabýt vlastnické právo k části pozemku vydržením, pokud jej vydržel jeho právní předchůdce, avšak nepřevedl jej na žalobce a ani nebyl projednán v dědickém řízení. Namítá, že pokud vydrží vlastnické právo právní předchůdce osoby, která rovněž splní předpoklady pro vydržení, nabude i tato osoba vlastnické právo vydržením, a to i když předmět držby nebyl projednán v rámci dědického řízení či na tuto osobu jinak převeden. Tuto právní otázku považuje v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K tvrzené neřešené otázce vydržení vlastnického práva, které vydržel již právní předchůdce vydržitele:
Tato otázka je Nejvyšším soudem ustáleně judikována a nemůže proto založit přípustnost dovolání.
Tak např. v usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen“ (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010).
Rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto názorem v souladu.
K otázce oprávněné držby samotného odvolatele:
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“
V rozsudku ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby jeho držba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří; ze slov zákona (‚...se zřetelem ke všem okolnostem...‛) vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Držené právo tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva, které má být vydrženo. To odpovídá i smyslu vydržení, kterým je i zhojení vad nabývacího titulu po uplynutí určité doby.
Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva, neví. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (‚titulu‘), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje. Oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že nastaly právní skutečnosti, mající za následek vznik věcného práva, případně že nenastaly skutečnosti tomuto vzniku bránící.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5449/2016, dále poznamenal, že nabude-li osoba vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, je vydržení tohoto sousedního pozemku (za splnění dalších předpokladů) možné. Právním titulem držby (části nebo celého sousedního pozemku) je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (např. kupní nebo darovací smlouva, závěť nebo rozhodnutí v dědickém řízení atd.); i když jde o putativní titul, je postačující (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).
Z obsahu spisu se podává, že žalobce odvozuje svou dobrou víru od listiny ze dne 16. 4. 1946 označené „Protokol a smlouva,“ jež byla podepsána K. L. (právním předchůdcem žalobce) a A. H. (právní předchůdkyně žalované) (dále jen „listina“). Na základě této listiny se měl K. L. chopit držby předmětné části pozemku parc. v k. ú. R. Po jeho smrti na konci 60. let 20. století se chopil držby části pozemku žalobce, a měl tak nabýt vlastnické právo vydržením.
Na základě listiny však žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku, a to (kromě jiného) z následujících důvodů. Listinu podepsali A. H. a K. L. s tím, že na základě jejich dohody mělo dojít ke směně pozemků mezi A. H. a R. B. R. B. však stranou dohody nebyla, a proto nemohla touto dohodou pozbýt vlastnické právo k části pozemku a K. L. nabýt vlastnické právo k jinému pozemku (k němuž se domáhá určení vlastnického práva žalobce). Ani sám žalobce listinu nepodepsal, nebyl stranou uzavřené dohody a tato dohoda ani nebyla uzavřena ve prospěch žalobce jako třetí osoby. Jinými slovy ke směně pozemků tímto způsobem dojít nemohlo. Je rovněž důležité zohlednit, že předmět směny nebyl v listině specifikován dostatečně určitě, a tudíž držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemohla vést k vydržení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, dostupné na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014). Ze všech těchto důvodů nemohl být žalobce na základě listiny ze dne 16. 4. 1946 v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku, a proto nemohl nabýt vlastnické právo vydržením. Dovolací soud poznamenává, že žalobce v průběhu řízení existenci jiného titulu, o který by opíral svou oprávněnou držbu (např. smlouva o převodu nemovitosti uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem či rozhodnutí o dědictví), netvrdil a neprokazoval.
Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud uzavřel, že žalobce nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, neboť nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, je jeho rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž nejde o otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené. Dovolání žalobce tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec tohoto závěru dovolací soud poznamenává, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí i na závěru, že žalobce předmětný pozemek nedrží, jen ho občas užívá k průjezdu, stejně jako části pozemků jiných vlastníků. Tento závěr o absenci faktické držby žalobce nebyl předmětem odvolacího přezkumu. Pokud ovšem žalobce pozemek nedržel, není vůbec možné uvažovat o jeho vydržení.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu