ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3134.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3134/2018-609
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. Š. , a b) R. H. , zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, proti žalované XRC Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Terronská 947/49, IČO: 05469279, zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, o uložení opatření k odvrácení hrozící škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 614/2013, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2018, č. j. 58 Co 67/2018-575, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Stanislava Šicha, advokáta se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 38 C 614/2013-524, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost odstranit rozestavěné stavby na pozemcích parc. č. a související infrastrukturu na pozemcích parc. č., č., č., vše v k. ú. L., obec P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce b) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 58 Co 67/2018-575, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Zaprvé shledává dovolání přípustné v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešené otázky procesního práva, zda má soud poskytnout poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za předpokladu, že nevyhověl návrhu na doplnění dokazování po předchozím poučení. Jestliže soud prvního stupně zjistil, že žalobce b) neprokázal své tvrzení, že žalovaná provádí odčerpávání podzemní vody z dané lokality, měl jej vyzvat k označení důkazů a poučit o následcích nesplnění této výzvy. Žalobce b) nemohl předvídat, že jím navržený důkaz bude zamítnut, a měl dostat novou příležitost k navržení důkazů k prokázání svých tvrzení, resp. měl být poučen o tom, že trvá stav vyjádřený předchozím poučením. Zadruhé se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 725/2017 v otázce, zda má soud provést nebo se jinak vypořádat s důkazy v rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud neprovedl důkaz ani se jinak nevypořádal s žalobcem b) navrženým a předloženým důkazem vzniklým po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (doplnění zprávy o stavu konstrukce jeho nemovitosti č. p. 115). Poukazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1738/16 týkající se tzv. opomenutých důkazů. Zatřetí s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2070/07 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1697/2011 odvolacímu soudu vytýká extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy a nepodloženost závěrů soudu provedenými důkazy. Rozpor spatřuje v závěrech, že stav hladiny podzemní vody před zahájením stavby řadových rodinných domů a její současný stav se neliší, že depresní kužel v lokalitě nevznikl, protože může vznikat jen tam, kde je souvislá hladina podzemní vody, a ne tam, kde je zavěšená zvodeň, a že v dané lokalitě se nenachází žádné zařízení na odčerpávání podzemní vody; jednotlivé rozpory následně podrobněji rozvádí. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné a ztotožňuje se s nimi. Vyjadřuje se k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zaprvé klade žalobce b) otázku procesního práva, zda má soud poskytnout poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za předpokladu, že nevyhověl návrhu na doplnění dokazování po předchozím poučení.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
K porušení poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že určité tvrzení se nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet ), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 (dostupné na www.nsoud.cz ), či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016 (uveřejněné pod č. C 15 707 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]; taková situace však ohledně žalobcem b) tvrzené skutečnosti v řízení nenastala.
Žalobce b) spatřuje vadu řízení v tom, že jej soud prvního stupně opětovně podle §118a o. s. ř. nevyzval k prokázání skutečnosti, že žalovaná provádí odčerpávání podzemní vody z dané lokality, a nepoučil o následcích nesplnění této výzvy. Žalobce b) však pomíjí, že soud prvního stupně ohledně odčerpávání vody neučinil závěr o neunesení důkazního břemene, nýbrž učinil závěr, že tvrzení žalobce b) bylo vyvráceno.
Konkrétně soud prvního stupně na str. 6 uvedl, že podle závěrů znalce B., které shledal za dostatečně logicky odůvodněné a přesvědčivé, „v lokalitě není žádné technické zařízení k odčerpávání podzemní vody, když znalec nenašel ani zařízení, ani nezjistil nic, co by umělému snižování hladiny podzemní vody nasvědčovalo. Neexistuje žádné zařízení, které by mohlo odvodňovat mělkou zvodeň, musela by být použita jedině plošná drenáž, a ta na místě není. Kolem ŘRD je pouze odvodnění pro dešťovou vodu“. Závěr, že se v dané lokalitě nenachází žádné zařízení na odčerpávání podzemní vody, byly podle soudu prvního stupně podpořeny vyjádřením odboru výstavby ÚMČ Praha 12 z 6. 10. 2016, posouzením hydrogeologa M. Č. z 3. 10. 2016, posouzením autorizovaného inženýra M. B. z 18. 12. 2015 a odborným posouzením geologa M. Č. z května 2014. Domněnka vyjádřená v listině „Stanovisko k příčinám stavebních poruch objektu L. 115/2013“, zpracované 11. 6. 2014 T. V. (osobou s odbornou způsobilostí v inženýrské geologii), že je velmi pravděpodobné, že k ochraně stavby ŘRD před účinky vysoké hladiny podzemní vody je přirozená hladina podzemní vody trvale snižována čerpáním, byla podle soudu prvního stupně vyvrácena znaleckým posudkem a výslechem znalce. S uvedenými závěry soudu prvního stupně ohledně neexistence zařízení na odčerpávání podzemní vody se následně ztotožnil i odvolací soud.
Na základě uvedeného lze tedy uzavřít, že námitka vady řízení spočívající v nepoučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je nedůvodná.
Zadruhé dovolatel namítá, že rozhodnutí nemá náležitosti odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud neprovedl ani se jinak nevypořádal s dovolatelem navrženým a předloženým důkazem „doplnění zprávy o stavu konstrukce jeho nemovitosti č. p. 115“.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Nikoliv každé opomenutí důkazu ovšem automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V daném případě odvolací soud na dovolatelův návrh na doplnění dokazování „Zprávou o stavu konstrukce, doplnění“ ze dne 12. 2. 2018 adekvátně nereagoval, když důkazní návrh neprovedl ani o něm nerozhodl, přesto má dovolací soud za to, že uvedená vada nemohla mít v dané věci za následek nesprávné právní posouzení věci.
Prvně je třeba zdůraznit, že uvedený důkazní návrh byl toliko doplněním původní zprávy J. Z., o stavu konstrukce budov č. p. ze dne 6. 5. 2014, přičemž jak uváděl zástupce žalobce b) při jednání odvolacího soudu, měl tento důkazní návrh prokazovat, že situace na místě samém nadále trvá.
Původní zpráva J. Z., ze dne 6. 5. 2014 byla přitom provedena jako důkaz soudem prvního stupně, jakož i soudem odvolacím.
Soud prvního stupně v rámci hodnocení provedených důkazů ke zprávě J. Z., uvedl, že J. Z. není znalcem z oboru hydrogeologie, jeho dřívější zprávy neobsahují informace o podkladech a konkrétních skutečnostech (měřeních), na jejichž základě k domněnkám o spodních vodách dospěl, a sám Z. ve svých předchozích posudcích za příčinu trhlin na domu č. p. označoval probíhající stavební práce. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací soud. Odvolací soud dále zdůraznil, že obsah zprávy J. Z., není možné považovat za znalecký posudek a jeho vyjádření o „cyklickém pohybu hladiny podzemní vody, který má velmi obtížné přirozené vysvětlení, proto se nabízí vysvětlení umělým snížením díky stavební činnosti na sousedních pozemcích“ neprokazuje tvrzení žalobce b), ale představuje pouze určitou hypotézu.
Z navrženého důkazu „Zpráva o stavu konstrukce, doplnění“ ze dne 12. 2. 2018 potom nevyplývá, že by Z. provedl hydrogeologický průzkum, když sám uvedl, že diagnostický průzkum a zhodnocení stavebně-technického stavu souboru budov byly prováděny metodou vizuální prohlídky a hodnocení poruch konstrukcí. Z doplnění zprávy pak vyplývá, že zkoumané konstrukce vykazují rozsáhlé aktivní poruchy, narůstá šíře i délka stávajících trhlin a dochází k tvorbě nových. Příčinu Z. spatřoval v cyklických pohybech podloží v bezprostředním okolí souboru budov č. p., které mohou mít za následek ohrožení únosnosti a bezpečnosti těchto konstrukcí; je podle něj bezprostředně nutné zamezit pohybům podloží nad úroveň způsobující poškozování konstrukcí.
Přihlédne-li tedy dovolací soud ke skutečnosti, že se soudy obou stupňů adekvátně zabývaly dřívějšími zprávami Z. a ozřejmily, proč tyto zprávy nemohou zpochybnit závěry znalce B. o hydrogeologických poměrech v daném místě, přičemž doplnění zprávy, které mělo podle žalobce b) především za úkol poukázat na trvající stav poškozování souboru budov č. p. , bylo prováděno obdobnou metodou jako zpráva původní a nebyl Z. proveden náležitý hydrogeologický průzkum, je třeba uzavřít, že se odvolací soud v daném případě nedopustil procesní vady, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, jakož i by zapříčinilo porušení práva na spravedlivý proces žalobce b). Je totiž zjevné, že doplnění dokazování výše uvedenou zprávou ze dne 12. 2. 2018 považovaly za nadbytečné vzhledem k obsahu dřívějších zpráv ze dne 15. 6. 2015 a 15. 9. 2016 a východiskům, ze kterých tyto zprávy přicházely, byť je třeba připustit, že náležitostem §157 odst. 2 o. s. ř. by i v takovém případě odpovídalo, aby odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakého důvodu nepovažoval provedení uvedeného důkazu v dané věci za potřebné.
Co se pak týče námitky rozporu závěrů soudu s provedenými důkazy, je třeba zdůraznit, že od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), pročež hodnocení důkazů, jakož i konkrétní skutkové závěry, které soud na základě provedeného dokazování učinil, dovolacímu přezkumu nepodléhají; na uvedeném nemohou ničeho změnit dovolatelem uváděná rozhodnutí, která byla vydána za odlišné úpravy dovolacího řízení účinné do 31. 12. 2012.
Pro úplnost lze dodat, že dovolatelovy výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu v daném případě o extrémním rozporu nevypovídají, když rozhodnutí soudů obou stupňů je stran skutkových zjištění zcela dostatečným způsobem odůvodněno, z rozhodnutí je zřejmé, proč ten který skutkový závěr vzal soud za správný.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce b) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce b) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu