ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3319.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3319/2017-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. M., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24, proti žalovaným: 1) A. M., zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, 2) T. M., o vydání ovladače, klíčů a zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 225/2014, o dovolání žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 22 Co 486/2015, 22 Co 487/2015-371, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Dovolání žalobkyně se odmítá .
III. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2017, č. j. 24 Co 429/2016-807, se zamítá .
IV. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2178 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Jaroslavy Šafránkové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 7 C 225/2014-296, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2015, č. j. 7 C 225/2014-317, uložil žalovanému 1) A. M. a původní žalované 2) D. M., narozené, povinnost vydat žalobkyni ovladač dálkového ovládání od vjezdových vrat na pozemku p. č. v obci a k. ú. P. (dále jen „předmětný pozemek“) a zdržet se zásahů zamezujících žalobkyni v přístupu k předmětnému pozemku „spočívajících ve výměně dálkového ovladače“ (výrok I.). Žalovanému 1) uložil povinnost vydat žalobkyni klíče od zámku od vstupních vrat vedoucích do garážové jednotky č. v domě č. p. který stojí na pozemku p. č. st. v obci P. (dále jen „garážová jednotka“), a zdržet se zásahů spočívajících ve výměně tohoto zámku a výměně zámku ke vstupním dveřím vedoucím do garážové jednotky z chodby domu tamtéž, kterými by zamezil žalobkyni v přístupu ke garážové jednotce, a dále zásahů spočívajících ve výměně zámku ke vstupním dveřím vedoucím do bytové jednotky č. z chodby domu tamtéž (dále jen „bytová jednotka“), kterými by zamezil žalobkyni v přístupu k bytové jednotce (výrok II.). Zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaných vydání klíče od vstupní branky umístěné na předmětném pozemku, zdržení se výměny zámků od této vstupní branky, a dále vydání klíče od vstupních dveří do domu č. p., postaveném na pozemku p. č. st. v obci P. (dále jen „předmětný dům“), a po žalovaném 1) vydání klíče od zámku od vstupních dveří vedoucích k bytové jednotce a klíče od vstupních dveří ke garážové jednotce (výrok II.). Odmítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaných zdržet se jakýchkoliv dalších zásahů, kterými by znemožnili žalobkyni volný přístup na předmětný pozemek plotovou brankou a znemožnili jí užívání předmětného pozemku pro přístup do předmětného domu, zdržet se jakýchkoliv dalších zásahů, kterými by znemožnili žalobkyni volný přístup do předmětného domu vchodovými dveřmi a znemožnili jí přístup k bytové jednotce, nerušit žalobkyni v užívání vstupní branky umístěné na předmětném pozemku a toto užívání strpět, nerušit žalobkyni v užívání vstupních dveří do předmětného domu a toto užívání strpět, nerušit žalobkyni v užívání předmětného pozemku a toto užívání strpět, a po žalovaném 1) zdržet se jakýchkoliv dalších zásahů, kterými by znemožnil žalobkyni volný přístup do bytové jednotky vchodovými dveřmi a znemožnil jí užívání bytové jednotky, umožnit žalobkyni užívání bytové jednotky a v tomto užívání ji nerušit a užívání strpět, umožnit žalobkyni užívání garážové jednotky a v tomto užívání jí nerušit a toto užívání strpět, a zdržet se jakýchkoliv dalších zásahů, kterými by znemožnil žalobkyni volný přístup do garážové jednotky a její užívání (výrok IV.). Žalobkyni uložil nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 16 322 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 22 Co 486/2015, 22 Co 487/2015-371, odvolání žalobkyně do výroku I. a II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobkyně a žalovaný 1).
Žalovaný 1) opírá přípustnost dovolání o §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že v jednání žalobkyně nelze spatřovat zjevné zneužití vlastnického práva, ani že by její chování odporovalo dobrým mravům. Tvrdí, že odvolací soud ve vztahu k §6 a §8 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) nepostupoval v souladu s §132 o. s. ř. a nezabýval se žalovaným tvrzenými skutečnostmi a důkazy, nehodnotil je ve vzájemné souvislosti, případně k nim vůbec nepřihlédl. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc aby jim vrátil zpět k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně podává dovolání proti výroku II. odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v tom, že „nepřihlédl k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř., pokud nezrušil nepřezkoumatelný rozsudek soudu I. stupně a také proto, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení §43 o. s. ř. a nesprávně rozhodnuto o tom, že se žaloba odmítá v době, kdy bylo řízení včetně rozsáhlého dokazování skončeno, když takový postup je v naprostém rozporu s občanským soudním řádem“. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, vnitřně rozporné a nebylo řádně odůvodněno. Poukazuje přitom na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 a sp. zn. 20 Cdo 2492/99. Za dosud neřešenou otázku považuje, „zda je přípustný a správný postup soudu, pokud odmítne žalobu rozsudkem, kterým se řízení končí, po provedeném dokazování a poté, co k výzvě soudu došlo ke změně petitu a soud tuto změnu připustil“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného 1) uvedla, že nevznesl žádnou právní otázku a není tedy zřejmé, na čem zakládá přípustnost dovolání. Podle jejího názoru není dovolání žalovaného 1) důvodné a není ani přípustné. Proto navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Původní žalovaná 2) D. M. dne 25. 6. 2016 zemřela. Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 C 225/2014-418, rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jejím právním nástupcem T. M.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaného 1).
Dovolání žalovaného 1) není přípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V dovolání není především uvedeno, v čem žalovaný 1) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání, pouze ve své podstatě polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně možného zneužití vlastnického práva žalobkyně s tím, že by právní posouzení věci mělo být jiné. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že v podstatné části dovolání žalovaný 1) podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Protože Nejvyšší soud bez odkladu rozhodl o podaném dovolání žalovaného 1) tak, že ho odmítl, neshledal důvod pro navrhované odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť žalovanému 1) výkonem rozhodnutí nebo exekucí nemůže hrozit závažná újma (§243 písm. a) o. s. ř. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí proto dovolací soud zamítl.
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalobkyně.
Žalobkyně v podstatné části dovolání především nesouhlasí s tím, že odvolací soud považoval část jí formulovaného žalobního petitu za neurčitou a žalobu v této části odmítl. Žalobní petit (který je určitý, úplný a srozumitelný) formulovala v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (označuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2099/2008 a sp. zn. 20 Cdo 3305/2010). Soud jej měl posuzovat v návaznosti na ustanovení §258 odst. 2 o. s. ř. a rozlišit, že je rozdíl mezi ukládáním povinnosti jednat a ukládáním povinnosti něčeho se zdržet a něco strpět. Ze znění žalobního petitu jednoznačně vyplývá, že se po žalovaných domáhá, aby jí umožnili užívat společné nemovitosti a přístup do nich.
V posuzované věci vycházely nalézací soudy ze zjištění, že manželství žalobkyně a žalovaného 1) zaniklo, k vypořádání jejich společného jmění doposud nedošlo. Vztah mezi nimi je vyhrocený, žalobkyně se z domu odstěhovala a zajistila si jiné bydlení. Žalovaný 1) již před podáním žaloby navrhoval dohodu ohledně společného užívání bytu, na což žalobkyně nepřistoupila. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá z pozice spoluvlastníka ochrany svého vlastnického práva, neboť jí nebyl umožněn přístup k nemovitostem a jejich užívání.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, nejde o vadu žaloby, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání nebo při jednání před soudem prvního stupně).
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit), která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu.
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I ÚS 3564/2015 uvedl, že „jedním ze zákonem stanovených důvodů odmítnutí přístupu k soudu v kontextu projednání občanskoprávní žaloby je nemožnost srozumění, čeho se žalobce domáhá, a to navzdory učinění výzvy k opravě či doplnění žaloby (viz §43 odst. 2 ve spojení s §79 odst. 1 o. s. ř.). Je totiž zřejmé, že (až na stanovené výjimky) nemůže soud v občanském soudním řízení žalobci přiznat více, než v žalobě požadoval, a žalovanému nemůže uložit jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by totiž byl v rozporu s ústavními principy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 286/95 ze dne 6. 6. 1996 (N 44/5 SbNU 371)] a představoval by porušení práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 1997 (N 160/9 SbNU 381)]. Pro vymezení předmětu řízení, tedy toho, čeho se žalobce domáhá a na základě jakých skutečností, nicméně není v žádném případě rozhodující výlučně znění tzv. petitu, tedy konkrétní části žaloby, ale smysl a podstata žaloby jako celku [viz nález sp. zn. III. ÚS 80/96 ze dne 4. 7. 1996 (N 62/5 SbNU 475) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23)]. Právě a jen žaloba jako celek tedy musí být mimo jiné i co do toho, čeho a na jakém základě se žalobce domáhá, přesná, určitá a srozumitelná. Žalobu přitom nelze považovat za neurčitou, jestliže žalobnímu návrhu nebo jeho části nebude moci být vyhověno proto, že není v souladu s hmotným právem; posuzovat soulad žaloby s hmotným právem ještě před tím, než bude požadovaný nárok věcně projednán, soudu nepřísluší [viz nález sp. zn. IV. ÚS 456/2000 ze dne 13. 2. 2001 (N 28/21 SbNU 245)].
Jak dále Ústavní soud připomněl například v nálezu sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 129/73 SbNU 941), obecné soudy jsou v tomto kontextu povinny přihlížet k tomu, že žalobce svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Uvedené pak platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení žalobce, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu jeho podání. V konkrétní rovině je tak vždy třeba, aby obecné soudy dříve, než odmítnou určité podání meritorně projednat, využily všech zákonných nástrojů k odvrácení takového rozhodnutí, tj. aby se, mimo jiné i za pomoci žalobce (či obecněji pak osoby, která podání učinila), snažily o takovou jeho interpretaci, která při maximálním respektování skutečného záměru, s nímž bylo podání činěno, umožňuje jeho meritorní projednání. Jak totiž Ústavní soud konstatoval v bodě 14 nálezu sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, "z práva na spravedlivý proces a též z čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, zakotvujících základní poslání obecných soudů, jímž je ochrana základních práv a svobod, jakož i dalších práv jednotlivců, totiž vyplývá, že v pochybnostech jsou obecné soudy povinny postupovat ve prospěch - in favorem - umožnění přístupu k soudu [...] a tedy ve prospěch uplatnění subjektivních práv jednotlivců".
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že podání žalobkyně ani po provedené změně žaloby neobsahovalo v části podání řádně formulovaný návrh, čeho se žalobkyně domáhá. Smyslem a podstatou podané žaloby bylo, aby žalovaní umožnili žalobkyni přístup do domu a k oběma jednotkám, a aby jí umožnili jejich užívání. Nalézací soudy vycházely z toho, že ať již žalobkyně hodlá nemovitosti užívat k bydlení nebo pouze k odkládání věcí, nelze ji jako spoluvlastníka v tomto omezovat. Zcela jí proto vyhověly v požadavku na vydání ovladače dálkového ovládání a klíčů od všech dveří majících funkční zámky s tím, že žalovaným byla současně uložena povinnost zdržet se výměny těchto zámků. Tím bylo žalobkyni vyhověno v tom, aby měla zajištěný volný přístup do společných nemovitostí a mohla je řádně užívat. Postup soudu, který odmítl projednat změnu žaloby pro její neurčitost v části, ve které žalobkyně požadovala, aby se žalovaní zdrželi „jakýchkoliv dalších zásahů do výkonu jejího vlastnického práva“, a dále, aby jí v užívání těchto nemovitostí nerušili a strpěli ho, nelze považovat za rozporný s judikaturou, jestliže žalobkyně tyto další zásahy blíže nespecifikovala, ani nekonkretizovala jednání, která mají žalovaní vykonat, či jaké jiné užívání společných nemovitostí mají žalobkyni umožnit. Bližší požadavky žalobkyně v tomto směru přitom nevyplývají ani z obsahu podané žaloby. Ze spisu naopak vyplývá, že jí žalovaný 1) před zahájením řízení nabídl možnost společného užívání nemovitostí, na což však žalobkyně nepřistoupila.
Žalobkyni nelze přisvědčit ani v její další námitce, kterou je nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Podle žalobkyně je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vnitřně rozporné, nepodává se z něj, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, jakým tvrzením uvěřil a proč. Postrádá i odůvodnění, proč byla žaloba částečně zamítnuta.
Dovolatelkou vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu) nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně, takovými deficity, jež by vedly k jeho nepřezkoumatelnosti, kritizované rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze pouze dodat, že v posuzované věci se odvolací soud jednotlivými odvolacími námitkami žalobkyně podrobně zabýval a z jeho rozhodnutí je zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami, na jejichž základě formuloval skutkové a posléze i právní závěry, se při hodnocení důkazů řídil. Vzhledem k tomu nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné.
Dále dovolatelka namítá, že judikaturou dosud nebyla řešena otázka, „zda je správný postup soudu, pokud odmítne žalobu rozsudkem, kterým se řízení končí, po provedeném dokazování a poté, co k výzvě soudu došlo ke změně petitu a soud tuto změnu připustil.“ Soudy podle jejího názoru zatížili řízení vadou, neboť postupovaly v rozporu s §43 odst. 2 o. s. ř. a v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2001. K podání žalobkyně, které nesplňovalo požadavky kladené na něj občanským soudním řádem, soud neměl vůbec přihlížet. Jestliže ale změnu žaloby (resp. změnu žalobního petitu) připustil, pak nebyly dány podmínky pro její odmítnutí, ale měl žalobu zamítnout.
Vymezila-li dovolatelka v rámci ohlášeného důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. pouze otázku nesprávného postupu soudu ve smyslu §43 odst. 2 o. s. ř., nejde o otázku týkající se nesprávného právního posouzení věci, nýbrž možné vady řízení, ke které dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Jak již bylo uvedeno výše, vada řízení není podle právní úpravy dovolacího řízení provedené od 1. ledna 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání tak postrádá vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
V souvislosti s vytýkanou vadou řízení, kterou měl být nesprávný postup soudu podle §43 odst. 2 o. s. ř., dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3145/2011, rovněž namítá, že výzva soudu prvního stupně k odstranění vad podání nebyla způsobilým podkladem pro následné odmítnutí či zamítnutí žaloby.
V projednávané věci soud prvního stupně na přípravném jednání dne 15. 4. 2015 vyzval žalobkyni, která se původně domáhala uložení povinnosti žalovaným strpět užívání obou jednotek a společných částí domu a v tomto užívání jí nerušit, k upřesnění žalobního petitu tak, že „pokud se domáhá po žalovaných zdržet se nějakého jednání, dosud v žalobě označeném jako nerušit žalobkyni z užívání uvedených jednotek a společných částí domu a pozemku, je třeba, aby takové jednání bylo také konkretizováno tak, aby případné rozhodnutí, jež by tento návrh rozsudečného výroku převzalo, bylo vykonatelné.“ Současně jí byla za tímto účelem stanovena pod následky případného odmítnutí lhůtu 14 dnů. Přes to, že toto poučení nelze považovat za zcela vyčerpávající, o materiální vykonatelnosti rozhodnutí a s tím související formulací žalobního návrhu, byla žalobkyně dostatečně poučena již v exekučním řízení vedeném mezi stejnými účastníky u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 E 33/2014, ve kterém se po žalovaných domáhala vydání klíčů od nemovitostí, a uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně ke společným nemovitostem a umožnit žalobkyni jejich nerušené užívání. Nelze tedy než dospět k závěru, že žalobkyni bylo poskytnuto řádné poučení o tom, jakým způsobem má žalobní návrh upravit (že má konkretizovat rušební zásahy, jichž se mají žalovaní zdržet a uvést, jaké konkrétní užívání spoluvlastnictví mají žalobkyni umožnit). Požadavky §43 odst. 1 o. s. ř. tak byly naplněny a rozhodnutí odvolacího soudu proto nespočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně dále namítá, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a rovněž tvrdí, že senát odvolacího soudu rozhodoval v nesprávném složení. Tvrzené vady řízení jsou vadami, kterou je možné podřadit pod zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 3 o. s. ř. Tzv. zmatečnostní vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem a pro její posouzení nelze připustit dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 1) povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. ledna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu