ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3446.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3446/2017-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548, proti žalované J. H. , zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 134/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2017, č. j. 26 Co 18/2017-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 7 C 134/2015-88, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem vodárny na pozemku, zapsaném pro obec a katastrální území J. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště R. (výrok I.). Dále určil, že spoluvlastníkem jedné třetiny studny na pozemku zapsaném pro obec a katastrální území J. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště R., a vodovodního potrubí spojujícího tuto studnu s domem v J. byl ke dni svého úmrtí dne 24. 3. 1992 V. Š. (výrok II.). Žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 34 449 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 26 Co 18/2017-121, rozsudek soudu prvního stupně ve věcných výrocích I. a II. potvrdil v tom správném znění, že 1.) určil, že žalobce je výlučným vlastníkem vodárny na pozemku zapsaném pro obec a katastrální území J. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště R., a 2.) určil, že spoluvlastníkem jedné třetiny studny na pozemku zapsaném pro obec a katastrální území J. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště R., a vodovodního potrubí spojujícího tuto studnu s domem v J. byl ke dni svého úmrtí dne 24. 3. 1992 V. Š. (výrok I.). Žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. V něm s odkazem na §237 o. s. ř. uvedla, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Má za to, že nalézací řízení trpí od samého počátku vadou spočívající v nedostatku její pasivní legitimace. V této souvislosti žalovaná upozornila na změnu žalobního petitu krátce před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, který byl obsahově zcela odlišný od nároku, kterého se žalobce domáhal původní žalobou a v předžalobní výzvě. Má za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem (o vydržení vlastnického práva žalobce k vodárně a o založení spoluvlastnického vztahu právního předchůdce žalobce s třetími osobami ke studni) je nesprávné v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu o existenci, byť jen domnělého, nabývacího titulu k vodárně a o obsahu dohody, na jejímž základě mělo několik osob vybudovat studnu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 14. 3. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Dovolání není přípustné, neboť žalovaná nijak neidentifikuje otázku hmotného a procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a jež neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a tato otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. Nedošlo-li ze strany dovolatelky k řádnému vymezení důvodu přípustnosti dovolání jako nezbytné náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku, jak vyplývá z ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., a nebyl-li uvedený nedostatek odstraněn v průběhu lhůty určené k podání dovolání - §241b odst. 3 věta první o. s. ř. (v poměrech dovolatelky tato lhůta marně uplynula dne 6. 6. 2017), nelze dovolání pro jeho vady věcně projednat.
Bez ohledu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za vhodné uvést, že námitky žalované obsažené v dovolání by nemohly obstát ani jako řádně vymezený důvod dovolání, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítala-li žalovaná, že nalézací soud rozhodl po připuštění změny žaloby o jiném žalobním žádání, než které bylo předmětem původní žaloby (a obsahem předžalobní výzvy), pak tím, i byla-li by taková námitka důvodná, vystihla případ vady řízení. S účinností od 1. 1. 2013 nezakládá námitka vady řízení samostatný důvod přípustnosti dovolání. Dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), jen tehdy,
je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). V poměrech projednávané věci dovolatelka navíc přehlíží, že o změně žaloby, a to i pokud by se jednalo o nový nárok, lze rozhodnout v průběhu řízení před soudem prvního stupně (k tomu srovnej §216 odst. 2 o. s. ř. a contr.), včetně fáze po koncentraci řízení (srovnej §118b odst. 2 věta první o. s. ř.). Jediné omezení v daném směru, jež je povinen soud při rozhodování o připuštění změny žaloby brát v úvahu, jsou výsledky dosavadního řízení, které musí umožňovat nadále vést řízení o změněném návrhu (§95 odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Ohled na výsledky konkrétního řízení činí z rozhodování o připuštění změny žaloby věc natolik individuálního charakteru, že je v zásadě vyloučeno, aby rozhodnutí dovolacího soudu v konkrétní věci mohlo mít potřebný judikatorní přesah a představovalo tak ve spojení s jinými rozhodnutími rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež by byla východiskem při posuzování přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani skutkové námitky a ani námitka týkající se způsobu hodnocení provedených důkazů, jimiž se žalovaná snaží zpochybnit právní závěr nalézacího soudu o vzniku vlastnického práva žalobce k vodárně a o vzniku spoluvlastnického vztahu právního předchůdce žalobce a třetích osob ke studni. Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Ze shodného důvodu nemůže být od shora uvedeného data v dovolacím řízení úspěšně zpochybněno ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Jelikož žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo být dovolání směřující proti tomuto výroku objektivně – ze zákona – přípustné.
Ze stejného důvodu nemůže být dovolání přípustné ani proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. V posuzované věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve výši 34 449 Kč a tato částka rovněž nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně ani součet částek přiznaných žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím by zákonného limitu 50 000 Kč nedosáhl.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu