ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3650.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3650/2018-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. M. , zastoupeného JUDr. Lenkou Řehulovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalované A. M. , zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 88/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2018, č. j. 15 Co 249/2017-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2018, č. j. 15 Co 249/2017-283, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 617,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Lenky Řehulové, Ph. D., advokátky se sídlem v Brně, Jakubská 121/1.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 55 C 88/2011-258, přikázal ze společného jmění manželů (dále též „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobce chladničku Zanussi a do výlučného vlastnictví žalované videokameru Sony (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 657 500 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl návrh na vypořádání dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 13. 7. 2007 mezi žalobcem a R. M. (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 15 Co 249/2017-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem soudů, že peněžní prostředky ve výši 1 440 000 Kč, které byly zaslány na účet žalované bratrem žalobce, byly protiplněním za převod bytové jednotky matce žalobce, že darovací smlouva byla zastřenou kupní smlouvou a že použití získaných peněz na nákup bytu na ulici H. tak lze považovat za vnos žalobce do SJM. Zdůrazňuje, že výtěžek z následného prodeje bytu na ulici H. náležel do SJM a každému z manželů měla ve shodě se smlouvou o smlouvě budoucí připadnout ½, přičemž o vnosu není v dohodě žádná zmínka. Závazkem vůči svému bratrovi začal žalobce argumentovat až v době uzavření kupní smlouvy dne 21. 1. 2010. Co se týče peněžní částky 1 440 000 Kč, jedná se o dar oběma manželům. Poukazuje na rozhodnutí 22 Cdo 1821/2004, 22 Cdo 1781/2004, 22 Cdo 2345/2003, 22 Cdo 3044/2011 a 22 Cdo 1842/2014. Žalobce přes poučení podle §118b odst. 1 o. s. ř. neprokázal svá tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce se svým bratrem ani vnos ve výši 1 440 000 Kč do SJM účastníků. Za dané situace dospěly soudy na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném posouzení věci; odkazuje na rozhodnutí 21 Cdo 4520/2007, týkající se smlouvy o půjčce, a 21 Cdo 762/2001 týkající se důkazního břemene. Podrobně se žalovaná vyjadřuje k údajné půjčce mezi žalobcem a jeho bratrem, zdůrazňuje, že peníze ve výši 1 440 000 Kč nebyly plněním ze smlouvy o půjčce, ale byly darem matky žalobce oběma manželům, což dokazuje mimo jiné skutečnost, že byly vyplaceny na účet žalované, a nikoliv žalobce. Vyjadřuje se podrobněji k finančním prostředkům ve výši 34 000 Kč coby ceně za prodaný obchodní podíl ve společnosti Blue Caffee s. r. o. Rozporuje rovněž výrok o náhradě nákladů řízení. Závěrem klade otázku, zdali v případě řádné a platné smlouvy o smlouvě budoucí, v níž se účastníci dohodli o rozdělení finančních prostředků získaných z výnosu z prodeje nemovitostí, které jsou součástí SJM, rovným dílem, jsou soudy touto dohodou za zjištěného skutkového stavu vázány a k takové dohodě mají přihlížet. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby do doby rozhodnutí o dovolání odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, které se žalované nepodařilo nijak vyvrátit. Dovolání považuje za ryze účelové, podané pouze ve snaze oddálit výkon rozhodnutí. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a žalobci byly uhrazeny náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání z pouhé citace §237 o. s. ř., pak je již v této části dovolání vnitřně rozporné. V dané věci totiž nemůže jít o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, současně pak o otázku, která naopak ustáleně řešena dovolacím soudem je a odvolací soud se měl od této praxe odchýlit, současně o případ, kdy sám dovolací soud určitou otázku řeší v jednotlivých rozhodnutích odlišně, resp. o případ, kdy je rozhodovací praxe dovolacího soudu jednotná, ale podle názoru dovolatelky by se měl dovolací soud od svého přijatého řešení odchýlit.
V daném případě není dovolání přípustné také proto, že dovolatelka rozsáhle polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, kdy nesouhlasí s tím, že žalobce si měl od svého bratra půjčit finanční prostředky ve výši 1 440 000 Kč; k tomuto závěru však soudy obou stupňů nedospěly. Pokud pak dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že darovací smlouva, kterou žalobce daroval své matce bytovou jednotku, byla ve skutečnosti kupní smlouvou, zůstává její argumentace toliko v rovině obecných výhrad bez zřetelného vlivu na právní hodnocení v dané věci, natož bez řádného vymezení otázky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., kterou by se měl dovolací soud v dané věci zabývat. Na uvedeném ničeho nemění odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu, neboť těmito odkazy ještě otázka přípustnosti dovolání není náležitě vymezena, nadto dovolatelkou citované závěry, které mají z daných rozhodnutí vyplývat, jsou pro posuzovanou věc zcela irelevantní. Ostatně přezkum skutkových zjištění v dovolacím řízení přípustný není, jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci a skutkovými zjištěními učiněnými nalézací soudy je dovolací soud vázán.
K přípustnosti dovolání nevede ani dovolatelkou explicitně uvedená otázka, „zdali v případě řádné a platné smlouvy o smlouvě budoucí, v níž se účastníci dohodli na rozdělení finančních prostředků získaných z výnosu z prodeje nemovitostí, které jsou součástí SJM, rovným dílem, jsou soudy touto dohodou za zjištěného skutkového stavu vázány a k takové dohodě mají přihlížet“. Touto otázkou žalovaná ve skutečnosti nebrojí proti právnímu posouzení věci, ale nepřípustně proti zjištěnému skutkovému stavu, kdy se snaží přesvědčit dovolací soud, že vůlí účastníků mělo být, že každému z nich připadne ½ utržené částky; k takovému skutkovému závěru však soudy nedospěly a – jak již bylo výše zdůrazněno – zjištěný skutkový stav dovolacímu soudu v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. nepřísluší přezkoumávat.
Pro úplnost lze připomenout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 157/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolání do rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž byly potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II. je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu