ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4204.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4204/2018-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně AUTO UL a. s. , se sídlem v Praze 1, Petrská 1178/9, IČO: 28173724, zastoupené JUDr. Františkem Gahlerem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Rubensova 1556/72, proti žalovaným 1) J. K. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) B. K. syn centrum s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Jahodová 161, IČO: 25453688, oběma zastoupeným Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o zřízení práva chůze a jízdy přes pozemky, o zřízení práva užívat části pozemků k vedení a údržbě podzemní elektrické přípojky, o zřízení práva užívat části pozemků k vedení a údržbě vodovodní přípojky, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 165/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2018, č. j. 8 Co 30/2018-408, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 9 C 165/2012-375, ve znění opravných usnesení ze dne 25. 8 2017, č. j. 9 C 165/2012-381, ze dne 29. 1. 2018, č. j. 9 C 165/2012-398, a ze dne 1. 3. 2018, č. j. 9 C 165/2012-400, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zřízení časově neomezeného věcného břemene jak v její prospěch, tak i ve prospěch každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY, o výměře 1038 m², zastavěná plocha a nádvoří, stavby č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, a pozemku parc. XY, o výměře 6962 m², trvalý travní porost, to vše zapsáno na LV č. XY, pro k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „předmětné nemovitosti č. 1“), spočívající v právu chůze a jízdy, ve dne i v noci, na části pozemku parc. č. XY, o výměře 10 432 m², trvalý travní porost, zapsaném na LV č. XY, pro k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „předmětná nemovitost č. 2“), a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 1109/257-2011, ze dne 31. 10. 2011, přičemž prvý žalovaný a každý další vlastník nemovitosti by byl povinen toto věcné břemeno strpět za jednorázovou úplatu 20 000 Kč (výrok I. bod 1). Žalobkyně se dále domáhala, aby bylo v její prospěch a ve prospěch každého dalšího vlastníka předmětných nemovitostí č. 1 zřízeno časově neomezené věcné břemeno, spočívající v právu umístění podzemní vodovodní přípojky a elektrické přípojky, jejich údržby, kontroly a případně i obnovy, na předmětné nemovitosti č. 2, u vodovodní přípojky v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 62/2012, ze dne 2. 2. 2012, za jednorázovou úplatu 10 000 Kč, u elektrické přípojky v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 729/2011, ze dne 31. 10. 2011, za jednorázovou úplatu ve výši 20 000 Kč (výroky I. body 2 a 3). Nakonec žalobkyně požadovala také zřízení časově neomezeného věcného břemene ve svůj prospěch a ve prospěch každého dalšího vlastníka předmětných nemovitostí č. 1, spočívající v právu umístění podzemní elektrické přípojky, její údržby, kontroly a případně i obnovy na pozemku parc. č. XY, o výměře 4 594 m², trvalý travní porost, a pozemku parc. XY, o výměře 7 029 m², trvalý travní porost, zapsaných na LV č. XY, pro k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 729/2011, ze dne 31. 10. 2011 (výrok I. bod 4); i ohledně tohoto požadavku byla žaloba zamítnuta. Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladu řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 8 Co 30/2018-408, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, výrok II. změnil co do výše nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Odvolací soud podle jejího názoru vydal rozsudek, který spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka má za to, že odvolací soud pochybil, když toliko převzal názor soudu prvního stupně, podle něhož věcná břemena neřeší určité technické skutečnosti. Dále uvedla, že pokud jde o umístění a provozování inženýrských sítí, je zcela závislá na žalovaných, nicméně se domnívá, že v daném případě došlo k chybnému posouzení vlastnictví sítí. Rozpor podle dovolatelky spočívá také v závěru, že obě přípojky jsou navrhovány tak, že nepřipojují dotčené pozemky přímo na veřejný vodovodní řad nebo k elektrické rozvodné síti, ale končí v zařízení žalovaných. Zároveň vytýká, že k této skutečnosti nebylo provedeno dokazování. Rovněž poznamenala, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k závažnému porušení jejích práv, neboť žalovaný č. 1 dal k vybudování přípojek souhlas a s právním předchůdcem žalobkyně sjednal věcná břemena podle předložených geometrických plánů. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, se. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Zároveň platí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupné na www.nsoud.cz) ].
Protože v posuzované věci nebyla přípustnost dovolání dovolatelkou vůbec uvedena (dovolání obsahuje toliko odkaz na §237 o. s. ř. i bez jeho citace) dovolací soud pak zkoumal, zda se nepodává z obsahu dovolání. Předmětné dovolání je nicméně do značné míry pouze polemikou se zjištěným skutkovým stavem. I samotné dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má pak své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelky. Nadto je vhodné poznamenat, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (podle §237 o. s. ř), tak jak to vyžaduje §241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání dovolacím soudem porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3515/18 (obojí dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolatelka tedy přípustnost dovolání nijak nevymezila, a to ani nepřímo. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. je pak nutné ve světle shora uvedeného považovat za zcela nedostačující.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu