ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4369.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4369/2017-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) V. P. , b) E. N. , c) V. P. , všech zastoupených JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, proti žalované RESTAK, s. r. o. , se sídlem v Brně – Žabovřeskách, Sochorova 3214/44, IČO: 26981246, zastoupené JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 478/72, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 264/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2017, č. j. 15 Co 25/2011-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2010, č. j. 38 C 264/2006-89, zamítl žalobu na určení, že stavba bez č. p./č. e. na parc. (dále jen „předmětné schodiště“) je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň, a to každé k ideální 1/3 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2012, č. j. 15 Co 25/2011-111, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětného schodiště, a to každá v rozsahu ideální 1/3 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud (dále jen „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2013, č. j. 22 Cdo 2507/2012-132, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2014, č. j. 15 Co 25/2011-174, rozsudek soudu prvního stupně následně změnil tak, že určil, že žalobkyně jsou vlastnicemi předmětného schodiště (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K dovolání žalované dovolací soud rozsudkem ze dne 3. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 475/2015-199, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 15 Co 25/2011-225, rozsudek soudu prvního stupně následně změnil tak, že určil, že žalobkyně jsou vlastnicemi, a to každá k ideální 1/3 – stavby bez č. p./č. e. na parc. (tj. předmětného schodiště), zastavěné ploše a nádvoří, k. ú. S. B., obec B., jako součást stavby postavené na parc. (dále jen „předmětné stavby“) vše v k. ú. S. B., obec B. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Žalovaná odvolacímu soudu předně vytkla, že založil právní posouzení věci na předpokladu: „jestliže příslušné orgány povolily stavbu garáží na cizím pozemku, musely mít k dispozici i doklady o právu stavby“ a že stavebníci splnili podmínky stanovené zákonem č. 141/1950 Sb. o vzniku práva trvalé stavby na cizím pozemku. Závěr o tom, jakým způsobem bylo právo stavby zřízeno, zda ze zákona, úředním výrokem nebo smluvně, se v odůvodnění již neuvádí. Podle žalované jsou žalobkyně povinny prokázat, že stavebníci byli oprávněnými vlastníky předmětné stavby, že stavebníci byli oprávněni si zřídit stavbu tří garáží a sušárny na cizím pozemku. Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury, podle které zákon vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení a za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení. A v případě, kdy určitá skutečnost ve sporu rozhodná nebyla dokázána a rovněž v případě tzv. důkazní nouze musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Odvolací soud při hodnocení důkazů ani nevzal v potaz listinné důkazy založené do spisu žalovanou. Konkrétně šlo o hospodářské smlouvy o nájmu pozemku, z nichž lze mít důvodné pochybnosti o tom, že byly splněny zákonné předpoklady vzniku práva stavby smlouvou podle §159 zákona č. 141/1950 Sb., a o smlouvy o užívání pozemku, z nichž lze mít naproti tomu za prokázané, že jeden každý stavebník měl v nájmu (užívání) pouze část pozemku, která byla zastavěna pod prostorem garáží. Soud tyto důkazy zcela opomenul. Závěr soudu o existenci práva stavby na pozemku pod předmětnou stavbou je podle žalované v příkrém rozporu s předloženými důkazy o nájmu jednotlivých částí pozemku. Dále rozporuje otázku nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě. A v závěru vymezuje otázku, zda lze platně určit vlastnictví ke stavbě jako součásti více (tří) samostatných věcí zapsaných v katastru nemovitostí ve vlastnictví (tří) různých vlastníků. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a žalobkyním se ukládá povinnost nahradit žalované náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, podle které zákon vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení a za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení. A v případě, kdy určitá skutečnost ve sporu rozhodná nebyla dokázána a rovněž v případě tzv. důkazní nouze musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná v dovolání argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001 (dostupným na www.nsoud.cz ), podle nějž: „Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.“
Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že vzhledem k době, kdy předmětná stavba vznikla (60. léta 20. století) již neexistují relevantní dostupné důkazy týkající se existence práva stavby. Jediným důkazem, který žalobkyně mají k dispozici je rozhodnutí Obvodního národního výboru v Brně ze dne 20. 11. 1964 týkající se povolení užívání tří garáží a sušárny ve dvoře domu K. v B. I když jde o listinu, která neprokazuje z právního hlediska okolnosti vzniku předmětné stavby, má odvolací soud za to, že pokud jde o jediný dostupný důkaz, je třeba z něho vycházet a jeho obsah hodnotit s ohledem na dobu, kdy vznikl. Právní rámec společnosti po roce 1948 nelze srovnávat s právními podmínkami v současné době a nelze je ani měřit stejnými hledisky. Je třeba posuzovat okolnosti nabytí vlastnictví ke garážím v historickém kontextu doby. Po žalobkyních nelze spravedlivě žádat listinné důkazy, které měly být řádně evidovány státem a které pochybením státu nejsou k dispozici. Rozhodnutí o povolení užívání ze dne 20. 11. 1964 podle svého obsahu jednoznačně prokazuje, že se stavebníci snažili vybudovat předmětnou stavbu v souladu s tehdejšími právními předpisy, kdy spolupracovali s výkonnou mocí. Z rozhodnutí je zřejmé, že stavebníci vybudovali stavbu na základě povolení rozhodnutím odboru výstavby a MH-ONV I. v Brně ze dne 8. 6. 1962. Pokud odbor výstavby v tehdejší době udělil stavebníkům povolení k výstavbě garáží, nepochybně k tomu musel mít příslušné doklady odpovídající předpokladům vzniku vlastnictví stavby na cizím pozemku ve smyslu zákona č. 141/1950 Sb.
Dovolací soud zdůrazňuje, že významnou okolností projednávané věci je, že se zkoumaný skutkový děj odehrál v době již dávno minulé [tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační – srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 (uveřejněný pod č. C 3 255 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Takový časový odstup může být důvodem pro to, aby soudu mimořádně postačila k prokázání skutkových tvrzení účastníků (a ve svém důsledku i k unesení důkazního břemene) nižší míra důkazu [tzv. míra důkazu stanovuje, jaká „síla důkazu“ je potřebná k tomu, aby sporné skutečnosti mohly být dokázány (blíže viz Macur, Josef. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2001, str. 107 a násl.).
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že „pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy“ [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001. Dále, že „právo na spravedlivý proces zahrnuje i jistotu, že rozhodnutí vynesená před řadou let a účastníky respektovaná, nebudou po letech zpochybněna prostřednictvím tvrzených závad v doručování“ [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3028/2006. Závěry citovaných rozhodnutí vychází z jiných skutkových okolností, ale lze na ně ovšem poukázat z toho hlediska, že je v nich vždy zohledněno to, že se zkoumaný skutkový děj odehrál v době dávno minulé. Vyplývá z nich také, že se soudy mohou v obdobných případech spokojit se sníženou mírou důkazu. Tímto judikaturním přístupem se má vyjádřit individuální přístup ve věcech, kde s odstupem času nejsou účastníkům (ani soudu) k dispozici všechny potřebné podklady a informace.
Tímto způsobem přistupuje senát 22 Cdo k řešení sporů, jejichž základ tkví v období dávno minulém, dlouhodobě.
Ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, dovolací soud dále konstatoval, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé udály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.
V rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1005/2013 (uveřejněném pod č. C 14 602 v Souboru), pak dovolací soud vysvětlil, že je-li na pozemku ve státním vlastnictví několik desítek let umístěna stavba, zřízená původně tzv. socialistickou právnickou osobou, kterou stavební úřad povolil a která byla k původnímu účelu užívána bez problému až do její privatizace a restituce pozemku, na kterém byla postavena, pak je na tom, kdo popírá oprávnění vlastníka stavby mít ji umístěnou na stavebním pozemku, aby své tvrzení také dokázal.
Tomu koresponduje i ústavněprávní judikatura vyjádřená např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 2128/16 (dostupném na nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud akceptoval závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v domněnce, že pokud je nemovitost nerušeně užívána po několik desetiletí, lze mít za to, že právní titul k jejímu užívání existoval.
Ve zkoumané věci vzal odvolací soud na základě volného hodnocení důkazů vnik práva stavby za prokázaný, když vyšel ze snížené míry důkazu. Nebyly tedy dány předpoklady k rozhodnutí na základě neunesení důkazného břemene, neboť nenastal stav objektivní nejistoty o sporných skutečnostech. K prokázání tvrzení o vzniku práva stavby odvolacímu soudu vzhledem k časovému odstupu zkoumaného skutkového děje postačilo rozhodnutí Obvodního národního výboru v Brně ze dne 20. 11. 1964 jako nepřímý důkaz. Zároveň uzavřel, že již neexistují relevantní dostupné důkazy týkající se existence práva stavby a že okolnosti nasvědčují tomu, že se stavebníci snažili vybudovat předmětnou stavbu v souladu s tehdejšími právními předpisy, kdy spolupracovali s výkonnou mocí, a nepochybně tak museli mít příslušné doklady odpovídající předpokladům vzniku vlastnictví stavby. V těchto případech mají nalézací soudy v souladu se zásadou přímosti široký úvahový prostor v rámci hodnocení důkazů; tyto jejich úvahy by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti.
O tento případ však v souzené věci nejde. Byť by bylo možné obecně usuzovat, že při existenci povolení vydaného státním orgánem budou k dispozici i podklady, které k tomuto povolení vedly, zkušenosti soudní praxe od počátku 90. let 20. ukázaly, že nebyly výjimečné o ojedinělé případy, kdy příslušné smlouvy či úřední listiny objektivně existovaly, ale nepodařilo se je v řízení fakticky předložit; jejich existence tak byla prokazována (a často také byla prokázána) jiným způsobem. Na straně druhé je pak třeba vzít v úvahu, že pokud došlo k povolení vybudování staveb a následnému povolení jejich užívání dvěma rozhodnutími vydanými orgánem státu a následně státní orgány nepřistoupily k žádným krokům, které by existenci těchto staveb z hlediska oprávnění k jejich vybudování jakkoliv zpochybnily, je racionální úvaha, že podklady podmiňující vydání takových rozhodnutí s velkou pravděpodobností musely existovat.
Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od namítané judikatury Nejvyššího soudu, neboť tvrzení žalobkyň byla prokázána, a ty tedy unesly důkazní břemeno, byť vzhledem k časovému odstupu díky redukované míře důkazu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 762/2001, na které dovolatelka odkazuje, není přiléhavé. V daném rozhodnutí totiž vysvětlil Nejvyšší soud procesní postup při neunesení důkazního břemene, tj. postup v situaci, kdy se podstatné okolnosti v řízení vůbec nepodařilo prokázat, ale nebyl prokázán ani opak tvrzených skutečností. O tento případ však v souzené věci nejde, protože odvolací soud nakonec učinil závěr na základě zjištěného skutkového stavu. Byť použil označení „důkazní nouze“, nevyjádřil tím nic jiného než to, že způsob prokázání skutečností rozhodných pro posouzení věci, jejichž existence vyšla v řízení najevo (§132 o. s. ř.), byl obtížný pro nedochování tzv. přímých důkazů, ale vzal jejich existenci nakonec za prokázanou na základě důkazů jiných.
Hodnocení těchto procesních situací bývá vždy velmi obtížné a často umožňuje odlišný přístup k hodnocení podstatných skutečností; proto se dovolací přezkum může omezit pouze na případy zjevně nepřiměřené. Jestliže však v daném případě odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou a dospěl k závěru o existenci oprávnění k vybudování stavby, je tento přístup ve shodě i s obecnou snahou, aby tam, kde lze přistupovat k hodnocení rozhodných skutečností několikerým způsobem, se upřednostňoval přístup založený na závěru o platnosti právních vztahů a existenci právních poměrů, než přístup vycházející z neplatnosti soukromoprávních ujednání a neexistence příslušných právních poměrů.
Žalovaná dále namítá, že odvolací soud opomenul důkazy jí založené do spisu. Konkrétně se jedná o smlouvy o nájmu pozemků, s nimiž jsou závěry odvolacího soudu o existenci práva stavby v přímém rozporu. Uzavírá pak, že řízení před odvolacím soudem je stiženou vadou.
V této souvislosti dovolací soud dodává, že tvrzená vada řízení není samostatným dovolacím důvodem a k případné existenci vad řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě z jiného důvodu přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud pak dále dodává, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, příp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na nalus.usoud.cz) ].
V posuzovaném případě žalovaná namítá, že odvolací soud opomenul důkazy založené do spisu žalovanou – hospodářské smlouvy o nájmu pozemku. Byť dovolací soud připouští, že přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu by výrazně prospělo, pokud by se výslovně vyjádřilo k tvrzené existenci těchto důkazů, při hodnocení všech okolností případu však nedospěl k závěru, že by bylo namístě uvažovat jenom z tohoto důvodu o opětovném zrušení rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor jeho odůvodnění s §157 odst. 2 o. s. ř.
Sama dovolatelka v souvislosti s touto argumentací v zásadě jenom uvádí (a smlouvy ani nijak blíže neoznačuje datem jejich uzavření), že s ohledem na „hospodářské smlouvy o nájmu pozemku“, lze „mít důvodné pochybnosti o tom, že byly splněny zákonné předpoklady vzniku práva stavby smlouvou“. Jinou argumentaci dovolatelka nepředkládá. Taková dovolací argumentace bez dalšího a vzhledem k dále uvedenému však v dané věci nemůže vést k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo tak zásadním nedostatkem z hlediska náležitostí rozhodnutí, že by bylo namísto jeho zrušení. Byť to odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně nevyjádřil, z odůvodnění je zcela zřetelně patrno, že v rámci hodnocení důkazů učinil závěr, že ke vzniku práva stavby došlo. Ani dovolatelka prostřednictvím dovolací argumentace netvrdí, že ke vzniku nedošlo, naznačuje však pochybnosti o vzniku tohoto práva.
Má-li v této souvislosti na mysli hospodářské smlouvy o užívání pozemku z roku 1974, z nich lze mít podle jejího názoru pochybnosti o tom, že byly splněny zákonné předpoklady vzniku práva stavby smlouvou, přičemž navíc měl každý stavebník v užívání pouze část pozemku ležící pod prostorem garáží, nikoliv však již pod prostorem předmětného schodiště, pak dovolatelka opomíjí to, že uzavření hospodářských smluv k části pozemků pod předmětnou stavbou pojmově nevylučuje vznik práva stavby, zvláště pak když byly tyto smlouvy uzavřeny více jak deset let po vzniku práva stavby. Z dovolání se nepodávají žádné jiné souvislosti, které by ve vztahu k těmto smlouvám vylučovaly vznik práva stavby a ostatně i sama dovolatelka namítá toliko to, že se s tímto důkazem odvolací soud výslovně nevypořádal. Ostatně i soud prvního stupně, který namítané důkazy provedl a žalobu zamítl, žádné relevantní závěry z těchto důkazů při hodnocení důkazů neučinil.
To, že hospodářská smlouva nebyla uzavřena ohledně pozemku pod schodištěm, jak tvrdí žalovaná, ještě neznamená, že pro tuto část stavby nemohlo být právo stavby zřízeno. Jak odvolací soud uzavřel, předmětná stavba tvoří jeden stavebně technický celek a jednu věc v právním smyslu. Není proto možné, aby k části stavby právo stavby vzniklo a k jiné části ne.
Dovolací soud proto v tomto konkrétním případě uzavřel, že výslovné nevypořádání se s důkazem tvrzeným dovolatelkou nepředstavuje tak zásadní zásah do práva na spravedlivý proces, který by měl vést ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná dále rozporuje posouzení nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě. Uvádí, že je třeba posoudit spoluvlastnictví oprávněných stavebníků. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1456/2003 (dostupné na www.nsoud.cz ), z něhož plyne závěr, že „pro posouzení vzniku podílového spoluvlastnictví k věci je rozhodující dohoda uzavřená mezi účastníky o založení spoluvlastnických vztahů“.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí. Pro posouzení toho, zda žalobkyně jsou či nejsou vlastnicemi předmětné stavby, resp. její součásti, je v řešeném případě irelevantní otázka, jak velký podíl na ní mají. Žalobkyně nečiní sporným, že jejich spoluvlastnické podíly jsou stejné. Touto otázkou se navíc dovolací soud podrobně zabýval v kasačním rozsudku ze dne 3. 8. 2006, vydaným v této věci, a proto na něj v plném rozsahu ve vztahu k této otázce odkazuje. Stávající dovolací argumentace bez vymezení přípustnosti dovolání nepřináší nic, co by mohlo vést k revizi názoru zaujatého dovolacím soudem.
Přípustnost dovolání nezakládají rovněž námitky, že jsou to žalobkyně, kdo musí prokázat, že vlastnické právo ke stavbě nabyly, a že u žalobkyně V. P. odvolací soud její aktivní legitimaci akceptoval pouze na základě její výpovědi jako účastníka sporu. Zde není zřejmé, zda dovolatelka napadá skutková zjištění odvolacího soudu, způsob hodnocení dokazování či právní posouzení věci při akceptaci skutkových zjištění. Pouhá obecná polemika žalované s přijatými závěry odvolacího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V závěru dovolání žalovaná vymezuje otázku, „zda lze platně určit vlastnictví ke stavbě jako součásti více (tří) samostatných věcí zapsaných v katastru nemovitostí ve vlastnictví (tří) různých vlastníků“.
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Odvolací soud ve výroku napadeného rozhodnutí určil, že žalobkyně jsou vlastnice stavby bez č. p./č. e. na parc. (tj. předmětného schodiště) jako součásti stavby postavené na parc. (tj. předmětné stavby). Přitom opětovně konstatoval, že garáže, sušárna i schodiště tvoří jeden stavebně technický celek, přičemž se skutkovými okolnostmi vedoucími k tomuto závěru dovolání žádnou polemiku nevede. Předmětná stavba tedy tvoří jednu samostatnou věc, nikoliv tři, jak se myslně domnívá žalovaná. Skutečnost, že stav evidovaný v katastru nemovitostí je odlišný od stavu skutečného, nehraje v posuzovaném případě žádnou roli. Judikatura Nejvyššího soudu je postavena na pravidle, podle nějž „v případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu“ [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009 (uveřejněný pod C 7162 v Souboru)]. Ve světle tohoto závěru se jeví argumentace žalované jako zmatečná a námitka, že žalobkyně V. P. a V. P. a pan K. podali návrh na zahájení řízení na zápis samostatných nemovitých věcí – staveb samostatných garáží – do katastru nemovitostí, jako nepřípadná, jestliže právě rozhodnutím vydaným v tomto řízení mají být právní vztahy účastníků postaveny najisto i ve vztahu k zápisům v katastru nemovitostí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu