ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.6018.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 6018/2017-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. J. , zastoupené Mgr. Jaromírem Dvořákem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída 267/27, proti žalovanému K. L. , zastoupenému JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 58, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 19/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2017, č. j. 14 Co 184/2017-139, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2017, č. j. 14 Co 184/2017-139, a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 3. května 2017, č. j. 5 C 19/2016-119, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 5. 2017, č. j. 5 C 19/2016-119, zastavil řízení o „vzájemném návrhu na zaplacení částky 1 052 000 Kč“ podaném u soudu prvního stupně dne 9. 6. 2016, doplněném podáním ze dne 26. 9. 2016 podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pro nezaplacení soudního poplatku v dodatečné soudem stanovené lhůtě. Vyšel ze zjištění, že žalovaný podal dne 9. 6. 2016 vzájemný návrh, kterým se mimo jiné domáhal zaplacení částky 1 052 000 Kč podle §1148 občanského zákoníku s tím, aby při konečném řešení bylo přikročeno k prodeji věci ve veřejné dražbě a z výtěžku dražby byla žalovanému uhrazena částka 1 052 000 Kč představující vyrovnání zaplaceného úvěru a zbytek výtěžku byl rozdělen mezi účastníky rovným dílem. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 2016, č. j. 5 C 19/2016-44, soud vyzval žalovaného k odstranění vad podání v tom směru, aby uvedl, zda navrhoval započtení své pohledávky proti uvažovanému vypořádacímu podílu nebo „zda poukazoval na investici do předmětu podílového spoluvlastnictví proto, aby mu ji žalobkyně uhradila“. Podáním ze dne 26. 9. 2016 žalovaný uvedl, že se domáhá toho, aby mu byla nahrazena investice ve výši 1 052 000 Kč, tj. domáhá se toho, aby vypořádání proběhlo v tzv. širším smyslu a aby žalobkyně byla povinna nahradit žalovanému investici do společné nemovitosti v částce 1 052 000 Kč. Z tohoto podání je zřejmé, že žalovaný k započtení svou pohledávku neuplatnil. Jedná se tak o vzájemný návrh žalovaného, který podléhá zpoplatnění a jestliže k výzvě soudu žalovaný soudní poplatek nezaplatil, jsou splněny podmínky pro zastavení řízení o vzájemném návrhu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. 14 Co 184/2017-139, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že nárok na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu jsou samostatnými nároky, a tudíž i předměty řízení. Jejich spojení v jednom řízení představuje tzv. objektivní procesní kumulaci, z čehož vyplývá, že řízení o každém z nich je zpoplatněno zvlášť. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je proto správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla vyřešena, případně má být posouzena jinak. Za nesprávné považuje to, že odvolací soud použil pro svou argumentaci odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky sp. zn. Cpj 35/86. Toto stanovisko nelze za současné právní úpravy poplatkové povinnosti účastníků vůbec použít, neboť v době jeho vydání upravoval poplatkovou povinnost zákon č. 147/1984 Sb., podle něj se vypořádání podílového spoluvlastnictví zpoplatňovalo procentní sazbou, jejímž základem byla hodnota podílu. V současnosti je však situace diametrálně odlišná a původní názor vzhledem k nynější právní úpravě použít nelze. Poukazuje na to, že žalobkyně domáhající se v rámci vypořádání spoluvlastnictví, byť alternativně, vyplacení 1 500 000 Kč, zaplatila soudní poplatek ve výši 7 000 Kč; naproti tomu se zdá nespravedlivé, že by měl žalovaný domáhající se v rámci téhož řízení zohlednění pohledávky ve výši 1 052 000 Kč platit soudní poplatek ve výši 52 600 Kč. Dále pokládá otázku, zda se žalovaným uplatněná pohledávka má posuzovat jako samostatný nárok, resp. zda se uplatnění takové pohledávky vymyká úpravě vypořádání spoluvlastnictví. Spatřuje jako nepřípadný odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, protože daný judikát vůbec neřeší otázku poplatkové povinnosti strany, která se domáhá vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu. Tvrdí, že ve vztahu k poplatkové povinnosti toho, kdo v rámci vypořádání uplatňuje pohledávky či dluhy, je pojetí širšího vypořádání diametrálně odlišné. Odkazuje na §1148 občanského zákoníku, podle nějž již lze přímo ze zákona při zrušení spoluvlastnictví vzájemně vypořádat pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí, není proto důvod uvažovat o objektivní procesní kumulaci a považovat pohledávku za samostatný předmět řízení. Na místě není ani argument, že tato pohledávka může být uplatněna kdykoliv, nejen při zrušení spoluvlastnictví. Jestliže se v rámci zrušení spoluvlastnictví vypořádají i pohledávky a dluhy na základě §1148 občanského zákoníku, pak tato skutečnost nemá dopad na poplatkovou povinnost, neboť je zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zpoplatněno pevnou částkou. Otázkou dále je, zda postup, kdy byl žalovanému vyměřen poplatek podle položky 1 Sazebníku poplatků s tím, že se jedná o zpoplatnění vzájemného návrhu, je správný a v souladu se zákonem. Poukazuje na §97 a 98 občanského soudního řádu a dovozuje, že se nejedná o vzájemný návrh, nýbrž o obranu proti návrhu, protože se nedomáhá, aby mu bylo přisouzeno více. K posouzení jako vzájemného návrhu doplňuje, že podle položky 1 bodu 2. Sazebníku poplatků se platí poplatek z částky, o kterou pohledávka žalovaného přesahuje peněžité plnění uplatněné žalobkyní. V daném případě však pohledávka uplatněné peněžité plnění nepřesahuje. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení odvolacího soudu ruší.
Žalobkyně se ve vyjádření plně ztotožňuje s napadenými rozhodnutími. Pohledávku považuje za promlčenou a smysl dovolání spatřuje „v pokusu o oddálení postupu soudu k rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví“.
Dovolací soud postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť posouzení věci odvolacím soudem není v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a je tudíž i důvodné.
V rozsudku ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 423), Nejvyšší soud v zobecňující rovině vysvětlil, že poukazuje-li účastník řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na jím provedené investice do společné věci, činí tak zpravidla z některého ze tří důvodů: 1) že tím chce podpořit svůj návrh na přikázání věci do svého výlučného vlastnictví, 2) že vůči druhému ze spoluvlastníků uplatňuje nárok na zaplacení vynaložených investic, nebo 3) žádá, aby o částku jim odpovídající byla snížena náhrada, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví vyloučenému účastníku řízení. Jestliže není nepochybné, ze kterého z možných důvodů jsou investice v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatňovány, je na soudu, aby v rámci své poučovací povinnosti účastníka vyzval k jednoznačnému upřesnění jeho procesního stanoviska. V případě, že uplatňuje nárok na tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, je na místě, aby jej poučil o náležitostech takového rozšiřujícího žalobního návrhu s tím, že o něm soud rozhoduje samostatným výrokem.
V rozsudku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 18 a násl.), Nejvyšší soud poukázal na závěry soudní praxe, podle kterých „v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze zohlednit investice do společné věci, jež byly vynaloženy některým ze spoluvlastníků. Jestliže spoluvlastník vůči druhému spoluvlastníku uplatňuje požadavek na zaplacení odpovídající části investovaných finančních prostředků formou návrhu nebo vzájemného návrhu, jedná se o tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví (k tomu srovnej např. Rc 40/70 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008). V případě, že se účastník domáhá, aby mu příslušná část investovaných prostředků byla druhým účastníkem řízení zaplacena (uplatňuje vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu), o takovém nároku musí soud rozhodnout vždy samostatným výrokem (k tomu srovnej např. Rc 46/91 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, C 3380)“.
Použitelnost těchto závěrů již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Nejvyšší soud výslovně formuloval v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ).
Podle §1148 odst. 1–3 o. z. při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. Každý ze spoluvlastníků může žádat úhradu splatné pohledávky, jakož i pohledávky, jejíž splatnost nastane do jednoho roku po účinnosti dohody o zrušení spoluvlastnictví nebo po zahájení řízení o zrušení spoluvlastnictví. Prodá-li se věc, uhradí se po stržení nákladů prodeje všechny dluhy podle předchozích odstavců ještě předtím, než se mezi spoluvlastníky rozdělí výtěžek.
Podle §1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudní poplatky (dále jen „poplatky“) se vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen „poplatky za řízení“).
Podle §2 odst. 1 písm. a) a c) zákona o soudních poplatcích poplatníky poplatku za řízení před soudem prvního stupně jsou navrhovatel (navrhovatelé), není-li dále stanoveno jinak, žalovaný (žalovaní) uplatňující svá práva vzájemným návrhem.
Podle položky č. 1 bod 1. a 2. Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, 1. za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění a) do částky 20 000 Kč 1 000 Kč, b) v částce vyšší než 20 000 Kč do 40 000 000 Kč 5 % z této částky, c) v částce vyšší než 40 000 000 Kč 2 000 000 Kč a 1 % z částky přesahující 40 000 000 Kč; částka nad 250 000 000 Kč se nezapočítává. Ze vzájemného návrhu žalovaného se platí poplatek tak, jako by byl tento návrh podáván samostatně. Uplatnil-li žalovaný proti navrhovateli svou peněžitou pohledávku k započtení, platí se poplatek z částky, o kterou pohledávka žalovaného přesahuje peněžité plnění uplatněné navrhovatelem.
Podle položky č. 6 bod 1. a 2. Sazebníku soudních poplatků za návrh na zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví 2 000 Kč. Sazba poplatku podle této položky se zvyšuje o 5 000 Kč za každou nemovitou věc a o 15 000 Kč za každý obchodní závod nebo jeho organizační složku, která je předmětem vypořádání.
Z uvedených ustanovení bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze uvažovat o povinnosti k zaplacení soudního poplatku toliko v souvislosti s návrhem na zahájení řízení (žalobou), nebo se vzájemným návrhem. Jinak řečeno, pokud se účastník řízení nedomáhá svých nároků žalobou, nebo vzájemným návrhem, ale jinou formou obrany uplatněnou v procesních podáních, poplatková povinnost na něj nedopadá.
Pro posouzení věci je tak podstatné, zdali v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byl ze strany žalovaného uplatněn vzájemný návrh (jako dovodily soudy), či nikoliv.
Ve vyjádření k žalobě ze dne 9. 6. 2016 žalovaný především vyjádřil nesouhlas s návrhem žalobkyně, aby nemovitosti, jejichž vypořádání v řízení žalobkyně žalobou navrhla, byly přikázány do jeho vlastnictví. Současně v tomto podání zdůraznil přijatelnost řešení, podle kterého se tyto nemovitosti prodají „a z výtěžku se žalovanému nahradí to, co vynaložil na úvěr na pořízení nemovitosti a zbytek se rozdělí mezi účastníky rovným dílem.“ Navrhl tedy, aby „se při konečném řešení přikročilo podle §1147 o. z. k prodeji věci ve veřejné dražbě s tím, že z výtěžku dražby se žalovanému uhradí na vyrovnání zaplaceného úvěru částka 1 052 000 Kč a zbytek výtěžku se mezi účastníky rozdělí rovným dílem“.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 9. 2016, č. j. 5 C 19/2016-44, vyzval žalovaného, aby odstranil neurčitost výše uvedeného podání (vyjádření k žalobě) tím, že uvede, zda navrhuje započtení své pohledávky spočívající v investici do předmětu vypořádání proti uvažovanému vypořádacímu podílu nebo se domáhá zaplacení investice do předmětu podílového spoluvlastnictví. Pro případ, že by se jednalo o požadavek na zaplacení částky (tj. vzájemný návrh), vyzval soud prvního stupně žalovaného, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, tj. uvedl, jaká byla výše investice do předmětu spoluvlastnictví a zda byla tato investice vynaložena na základě dohody mezi spoluvlastníky.
Žalovaný v podání ze dne 26. 9. 2016 uvedl, že navrhuje, „aby se při konečném řešení přikročilo podle §1147 o. z. k prodeji věci ve veřejné dražbě s tím, že z výtěžku dražby se žalovanému uhradí na vyrovnání zaplaceného úvěru částka 1 052 000 Kč a zbytek výtěžku se mezi účastníky rozdělí rovným dílem“, domáhá se tedy, aby mu byla nahrazena investice ve výši 1 052 000 Kč do společné nemovitosti, a uplatňuje tedy vypořádání v tzv. širším smyslu.
Při posouzení toho, jaké nároky vlastně žalovaný v řízení uplatnil a jakým způsobem hodnotit obsah jeho procesních podání, především dovolací soud uvádí, že nelze akceptovat dovolací argumentací žalovaného, jestliže zdůrazňuje, že uplatňuje oproti požadavku žalobkyně na zaplacení vypořádacího podílu ve výši 1 500 000 Kč k započtení částku 1 052 000 Kč.
Z podání ze dne 9. 6. 2016 ani z podání ze dne 26. 9. 2016 nevyplývá
– byť i jenom náznak – v dovolání tvrzeného započtení oproti přiměřené náhradě, která by měla náležet žalobkyni. To vyplývá jednoznačně z toho, že žalovaný především vyjadřuje nesouhlas s přikázáním nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. Při tomto procesním stanovisku nelze uvažovat (§1147 o. z.) o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného, a tudíž o přiměřené náhradě náležející žalobkyni, proti které by byl uplatněn požadavek na započtení tvrzené pohledávky žalobkyně. Dále je pak z podání žalovaného zřejmé, že k faktické úhradě tvrzené pohledávky ve výši 1 052 000 Kč má dojít až po prodeji nemovitosti při dělení výtěžku z dražby. Těmito okolnostmi je pak vyloučena úvaha o započtení oproti přiměřené náhradě, jež by měla náležet žalobkyni. Potud tedy dovolání přípustné není.
Důvodné je však dovolání v tom, že procesní podání žalovaného nelze považovat ani za vzájemný návrh, jímž by se v tomto řízení domáhal výslovně po žalobkyni zaplacení částky 1 052 000 Kč. Požadavek žalovaného na faktickou úhradu částky 1 052 000 Kč je totiž spojen až s případným prodejem nemovitostí a dělením výtěžku.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 326/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ), již v poměrech o. z. akceptoval závěry dosavadní judikatury, podle kterých rozsudkem o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o nařízení prodeje vzniká pouze exekuční titul, který opravňuje kteréhokoliv ze spoluvlastníků, aby se domáhal jeho výkonu.
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se tak jedná o tzv. vypořádání v širším smyslu pouze z hlediska nároků uplatněných v tomto řízení. Jestliže řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je pravomocně skončeno, dochází k ukončení nalézacího řízení a postup vyžadovaný zákonem v §1148 odst. 3 o. z. se vztahuje již do fáze prodeje nemovitosti (ať již na základě shodného postupu spoluvlastníků nebo nuceným prodejem nemovitostí – exekucí).
Z rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016 (dostupného na www.nsoud.cz ) , vyplývá, že vypořádání v tzv. širším smyslu je v dispozici účastníků řízení, a byť je zákon považuje za žádoucí, nelze účastníky řízení nutit, aby tímto způsobem postupovali. Ustanovení §1148 odst. 1 o. z. je tak dispozitivní právní normou.
S přihlédnutím k této skutečnosti, obsahům podání žalovaného a jeho kategorické námitce uplatněné i v dovolání, že se z jeho strany nejedná o požadavek na zaplacení částky 1 052 000 Kč, jenž by byl jako vzájemný návrh uplatněn v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nelze učinit závěr, že se žalovaný domáhá této částky formou požadavku na zaplacení v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Ostatně i ve výzvě soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 2016, č. j. 5 C 19/2016-44, byl obsažen požadavek na konkretizaci skutkových okolností tvrzené pohledávky, jestliže ji bude žalovaný uplatňovat k zaplacení, přičemž z podání žalovaného ze dne 26. 9. 2016, jímž reagoval na tuto výzvu soudu prvního stupně, doplnění žádných takových okolností nevyplývá. Z podání dovolatele tak nelze učinit závěr, že se v řízení domáhal po žalobkyni zaplacení částky 1 052 000 Kč. Opakovaně však žalovaný poukazuje na to, že po jím preferovaném způsobu vypořádání nařízením prodeje a rozdělením výtěžku bude žádat úhradu uvedené částky právě ze získaného výtěžku. Jím označené „započtení“ tak zjevně nesměřuje k započtení oproti přiměřené náhradě, jež by náležela žalobkyni, ale žalovaný jím vyjadřuje požadavek vyplývající z §1148 odst. 3 o. z. Byť sám dovolatel poukazuje na uplatnění vypořádání v širším smyslu, je zjevné, že tímto širším smyslem má na zřeteli až tu fázi, která má následovat již po právní moci rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Poukaz dovolacího soudu vyplývající z jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, že „účastníkům nic nebrání, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky, vyplývající ze širšího vypořádání; také jim nic nebrání, aby u soudu uplatnili jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjde o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání“ míří právě a jen na ty procesní situace, kdy se některý ze spoluvlastníků domáhá přímo zaplacení částky vyplývající ze spoluvlastnictví v širším smyslu. Pak se jedná o objektivní kumulaci nároků. Případný požadavek na započtení oproti přiměřené náhradě (byť jej judikatura v uvedeném rozhodnutí odmítla) ani postup navržený v této věci žalovaným s poukazem na §1148 odst. 3 o. z. však nepředstavují uplatnění nároků z tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví formou vzájemného návrhu. Naznačení postupu, že se žalovaný bude domáhat uspokojení jím tvrzené pohledávky postupem podle §1148 odst. 3 o. z., pak zjevně žádnému zpoplatnění v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nepodléhá.
Jestliže tedy žalovaný proti žalobkyni částku 1 052 000 Kč k zaplacení přímo v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neuplatnil formou vzájemného návrhu, nemůže obstát závěr odvolacího soudu, jenž s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 22 Cdo 2354/2016, uzavřel, že požadavek žalovaného zpoplatnění podléhá. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak byl uplatněn právem, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož usnesení odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Soudy obou stupňů jsou vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolací soud nerozhodoval, protože řízení dosud není skončeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu