ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.326.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 326/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, doručovací adresa: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, Hradec Králové, Horova 180, proti žalovanému Ing. J. L., zastoupenému JUDr. Hanou Schelovou Bachrachovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Karolinská 650/1, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 151/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2015, č. j. 21 Co 437/2014-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. července 2014, č. j. 5 C 151/2013-77, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku p. č. 405, jehož součástí je budova v části obce D. D. a dále k pozemku p. č. 3774/4, včetně všech součástí a příslušenství (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“), vše v k. ú. B. a v obci J. n. J., zapsaných na LV 551 pro k. ú. B. a obec J. n. J. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Semily (výrok I.), nařídil prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. září 2015, č. j. 21 Co 437/2014-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. Uvádí, že „odvolací soud řešil tuto problematiku v rozporu s hmotným i procesním právem.“ Namítá, že soudy nižších stupňů neúplně a nejasně zjistily skutkový stav, jelikož vycházely ze závěrů znaleckého posudku, který byl vyhotoven dne 14. srpna 2013. Dle žalovaného byla v tomto znaleckém posudku nesprávně stanovena obvyklá cena předmětných nemovitostí, v důsledku čehož byla soudy chybně stanovena přiměřená náhrada, za kterou by bylo možné přikázat spoluvlastnický podíl žalobkyně žalovanému. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V dovolání není uvedeno, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Již z tohoto důvodu není dovolání přípustné (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
V podstatné části dovolání polemizuje žalovaný se závěry znaleckého posudku, kterým byla stanovena obvyklá cena nemovitosti tvořící základ výše přiměřené náhrady (resp. vypořádacího podílu) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Dovolací soud v usnesení ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, formuloval závěr, že „stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu, neboť dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel.“ Rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, stanovil, že „stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové.“ Tyto závěry je možno vztáhnout i na úpravu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015).
Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele vůči znaleckému posudku představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky žalovaného vůči znaleckému posudku, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné.
Dle dovolatele odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy (soudy nižších stupňů neprovedly jako důkaz znalecký posudek navržený žalovaným, rovněž nebyl vypracován na návrh dovolatele revizní znalecký posudek). Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, jelikož hodnotil „důkaz znaleckým posudkem (předložený žalobkyní v souladu s §127a o. s. ř.) a výslechem znalce jako dostatečně spolehlivé ke zjištění obvyklé ceny nemovitosti.“ Jeho rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru pod č. C 4666).
Důvodnou rovněž není námitka dovolatele, že „nebyla-li uhrazena záloha na náklady vzniklé s vyhotovením znaleckého posudku, nemůže být brán znalecký posudek jako důkaz,“ a to s odkazem na §141 o. s. ř. V posuzované věci byl proveden důkaz znaleckým posudkem předloženým žalobkyní v souladu §127a o. s. ř., přičemž žalovanému byla uložena povinnost nahradit znalečné (náhradu ušlého výdělku a cestovních nákladů) vzniklé v souvislosti s výslechem znalce, nikoliv náklady na vypracování znaleckého posudku. Pomocí teleologického výkladu nutno dospět k závěru, že cílem legislativní úpravy obsažené v §141 o. s. ř. je podmínit složením zálohy pouze prováděných důkazů nákladných, jejichž tíži by nesl stát. Bylo-li by provedení všech důkazů, u kterých je předpoklad vzniku nákladů, podmíněno složením zálohy, vedl by takový postup k neúměrným průtahům v řízení (srov. JIRSA, Jaromír et. al. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář, Praha: Kancelář Havlíček Brain Team, 2013). V posuzované věci ovšem dosáhly náklady znalečného v řízení před soudy obou stupňů částky 1 333 Kč a nebyla-li požadována soudy nižších stupňů záloha na provedení tohoto důkazu, není jeho provedení s ohledem na výše uvedené v rozporu s žádným ustanovením o. s. ř.
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit námitka žalovaného, že rozsudek soudu prvního stupně je „neurčitý a nevykonatelný,“ neboť „soud nestanovil, jakým způsobem bude prodej proveden a v jakém časovém intervalu.“ Rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a o nařízení jejich prodeje vzniká pouze exekuční titul, který opravňuje kteréhokoli ze spoluvlastníků, aby se domáhal jeho výkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006). Tudíž rozsudek soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, je vykonatelný, neboť jeho výkon může navrhnout kterýkoliv z účastníků řízení.
Jelikož žalovaný podal dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Avšak dovolatel nevymezuje žádnou otázku procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ohledně nákladových výroků ve smyslu §237 o. s. ř. Z tohoto důvodu nebylo možné dovolání ani v této části vyhovět (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. David Havlík předseda senátu