ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.6058.2017.2
sp. zn. 22 Cdo 6058/2017-329
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. P. , zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, proti žalované G. K., zastoupené JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem v Blansku, Čelakovského 1859/6, o zaplacení 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 110 C 52/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2016, č. j. 14 Co 69/2016-216, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2017, č. j. 14 Co 69/2016-232, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2016, č. j. 14 Co 69/2016-216, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2017, č. j. 14 Co 69/2016-232, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 110 C 52/2012-138, zamítl žalobu o zaplacení 1 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 63 951 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci, tehdejší manželé, prohlásili, že jejich společné jmění manželů (dále také „SJM“) tvoří mimo jiné bytová jednotka č. 2524/10, nacházející se v budově č. p., postavené na pozemku parc. č., včetně spoluvlastnického podílu id. na společných částech domu č. p., vše zapsané na LV č. a č. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B., pro katastrální území Ž., obec B. (dále jen „bytová jednotka“). Účastníci v notářském zápisu, N, sepsaném dne 13. 3. 2007, prohlásili, že zužují rozsah svého SJM tak, že výlučným vlastníkem bytové jednotky bude žalovaná a že za vypořádání zúženého SJM nežádají vzájemné vyrovnání v penězích. Dne 24. 1. 2007 účastníci uzavřeli smlouvu o vypořádání majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti po rozvodu. Žalobce se v ní vzdal práva k bytové jednotce ve prospěch žalované bez dalšího finančního vyrovnání. Soud prvního stupně uzavřel, že ačkoliv nedošlo ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, žalobce není oprávněn domáhat se zaplacení ½ kupní ceny z prodeje bytové jednotky. Notářský zápis i smlouva ze dne 24. 1. 2007 stvrzují záměr účastníků, aby bytová jednotka byla ve výlučném vlastnictví žalované s tím, že se žalobce vzdává svého práva k bytové jednotce a nežádá finanční vyrovnání. Nárok žalobce shledal jako rozporný s dobrými mravy, neboť žalobce uzavřel s žalovanou smlouvy, kterými chtěl převést bytovou jednotku do jejího výlučného vlastnictví, a dovolává se zápisu v katastru nemovitostí, ačkoliv musel vědět, že neodpovídá skutečnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. 14 Co 69/2016-216, rozsudek soudu prvního stupně a) ve výroku I. potvrdil a b) výrok II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 63 846 Kč (výrok I.), dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 41 400 Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že z vůle žalobce projevené při uzavírání smlouvy o zúžení zákonného rozsahu SJM ze dne 13. 3. 2007 i při uzavření dvou předchozích smluv ze dne 24. 1. 2007 a 1. 3. 2007, jejichž předmětem mělo být vypořádání celého SJM účastníků po dobu před rozvodem i po rozvodu, je namístě závěr o rozporu nároku žalobce s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k okolnostem nabytí a užívání bytové jednotky účastníky. Závěr o rozporu s dobrými mravy však závisí také na zjištění skutečností, zda po zániku SJM došlo k vypořádání dalších věcí jej tvořících, které byly předmětem smluv, a z jakého důvodu nedošlo ke vkladu smlouvy o zúžení SJM do katastru nemovitostí. Odvolací soud zjistil, že po zániku SJM nedošlo k žádnému vypořádání těchto věcí, neboť oba respektovali jejich faktické rozdělení podle uzavřených smluv, a že důvodem neúspěchu návrhu na vklad v roce 2007 byla skutečnost, že žalobce jako spolunavrhovatel nebyl oprávněn s tímto majetkem disponovat v důsledku exekučního příkazu. Zpětvzetí návrhu na vklad nebylo projevem změny původní vůle účastníků, ale důsledkem skutečnosti, že vklad nebylo možné povolit z důvodu, který byl jednoznačně na straně žalobce. Z hlediska dobrých mravů je podle odvolacího soudu zcela nepřijatelné, aby žalobce uplatňoval své právo na výtěžek z takto převedené bytové jednotky ve spoluvlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zaprvé namítá, že závěr odvolacího soudu, že smlouva ze dne 13. 3. 2007 sepsaná ve formě notářského zápisu je účinná pouze vkladem do katastru a do té doby měla účinky jen ve vztahu mezi účastníky (tedy závazek žalobce vzdát se svého práva bez finanční náhrady a závazek žalobkyně přijmout do svého výlučného vlastnictví majetek), je v rozporu s §149a odst. 1 občanského zákoníku. Zadruhé odvolací soud nerespektoval výklad právního pojmu „dobré mravy“, když nevzal v úvahu jak hlediska tohoto konkrétního případu, tak věc neposuzoval ve vzájemných konkrétních jednáních účastníků v právním vztahu a jednoznačně posuzoval toliko jednání žalobce a stranil nedůvodně žalované. Konkrétně nijak nezohlednil její jednání, kdy společně se žalobcem prodali bytovou jednotku; napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 664/2002 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 645/05 a sp. zn. II. ÚS 249/1997. Zatřetí odvolací soud přihlédl k §3 odst. 1 občanského zákoníku i přes to, že toto ustanovení je jedním z obecných ustanovení, kdy dobré mravy jsou měřítkem konkrétních situací; mají převážně interpretační funkci, a to i když se toto ustanovení nepoužije, protože přímá aplikace příslušného ustanovení vede k témuž výsledku, k němuž má vést použití uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Jinými slovy, žalobce měl podle práva nárok na zaplacení poloviny kupní ceny za společný prodej bytové jednotky a jen pro pochybnou a nedůvodnou aplikaci zmíněného ustanovení (z důvodu, že se třikrát vzdal práva k bytové jednotce, i když neúčinně, přitom tento závazek, který ani nebyl účinný, zanikl v důsledku uzavření kupní smlouvy) mu soud tento nárok nepřiznal, byť sám konstatoval, že závazky z předchozích smluv uzavřených mezi účastníky zanikly; napadené rozhodnutí je tedy v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1659/2000. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve spojení s opravným usnesením zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření shrnuje skutkový děj a zdůrazňuje, že za žalobce uhradila dluhy i přes jeho vyjádření, že nepožaduje finanční vyrovnání. Žalobce nejenže neposkytl žalované potřebnou součinnost za účelem změny vlastnictví v katastru nemovitostí, ale neustále požadoval vyplacení dalších peněžitých částek jako podmínku poskytnutí součinnosti za účelem vyznačení změny. Po obdržení peněžních prostředků žalobce své sliby nesplnil a součinnost neposkytl. Notář Mgr. Brázda po sepsání notářského zápisu ze dne 13. 3. 2007 nezajistil vyznačení změny v katastru nemovitostí a neopravil nepřesnosti podle požadavků příslušného katastrálního úřadu. Žalovaná následně zjistila, že je na žalobce vedena exekuce a že v katastru nemovitostí byla vyznačena plomba. Vklad vlastnického práva k bytové jednotce nebylo možno provést, proto požádala žalobce o vystavení plné moci, aby mohla bytovou jednotku, která byla podle smlouvy o vypořádání majetkových vztahů v jejím výlučném vlastnictví, prodat. Před prodejem bytové jednotky provedla žalovaná její celkovou rekonstrukci a navýšila tím její celkovou hodnotu. Žalobce a žalovaná ve smlouvě o vypořádání majetkových vztahů prohlásili, že ke dni podpisu této smlouvy jsou vzájemně finančně vypořádáni a nemají vůči sobě dalších finančních nároků. I když nedošlo ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, žalobce není oprávněn domáhat se zaplacení ½ kupní ceny z prodeje bytové jednotky, když došlo jednak ke zúžení SJM a bytová jednotka se měla stát výlučným vlastnictvím žalované a žalobce to stvrdil svým podpisem a nežádal dalšího vyrovnání v penězích. Nárok je rozporný s dobrými mravy, neboť žalobce uzavřel nejprve řadu smluv, jimiž měl v úmyslu převést bytovou jednotku do výlučného vlastnictví žalované, nechal si od ní zaplatit své dluhy a zhodnotit bytovou jednotku celkovou rekonstrukcí. Práva dovolávat se zápisu ve veřejném rejstříku mají pouze třetí osoby, nikoliv žalobce. Soudům obou stupňů nelze ve vztahu k zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů vytknout žádné pochybení. Vypořádaly se s rozhodnými skutečnostmi a správně uzavřely, že je na místě aplikace institutu dobrých mravů podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle §3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle §3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.
Při posuzování práv a povinností vzniklých z uzavřených smluv a domněnky vypořádání společného jmění manželů postupoval dovolací soud podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Ve vztahu k otázce vypořádání spoluvlastnictví postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení o. z. – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z žalobcem předložených námitek je rozhodná pro posouzení věci třetí námitka, podle níž žalobce měl podle zákonných ustanovení občanského zákoníku nárok na zaplacení poloviny kupní ceny za společný prodej bytové jednotky a odvolací soud aplikoval §3 obč. zák. nedůvodně.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že §3 odst. 1 obč. zák. o tom, že výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, se nepoužije, jestliže přímá aplikace příslušného ustanovení zákona vede k témuž výsledku, k němuž má vést použití citovaného ustanovení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002 (oba dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle §143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle §150 odst. 1 až 4 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98 (uveřejněném pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dospěl k závěru, že „byl-li návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů)… Pro závěr o oprávnění účastníků dohody o vypořádání společného jmění nakládat s jejím předmětem (§5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) je rozhodné zejména zjištění, zda dohodou vypořádávaný majetek byl ve společném jmění jejích účastníků v době, kdy byl podle této dohody podán návrh na vklad. Jestliže návrh na vklad byl podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění, byl podán již v době, kdy nastala ohledně nemovitostí – jak výše uvedeno – nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k těmto věcem, tedy právní vztah pojmově vylučující, aby jeho účastníci (podíloví spoluvlastníci) uzavřeli dohodu o vypořádání (v této době již neexistujícího) společného jmění. Podílovým spoluvlastníkům, kterými se bývalí manželé ve vztahu k nemovitostem stali, totiž nesvědčí vlastnické právo k celým věcem, omezené pouze stejným právem druhého spoluvlastníka, jak je tomu v případě věcí ve společném jmění manželů (srovnej například stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale pouze právo k ideálnímu podílu na věci. Podílové spoluvlastnictví i tehdy, když vzniklo uplynutím lhůty podle ustanovení §150 odst. 4 obč. zák., může být zrušeno a vypořádáno jen způsoby uvedenými v ustanovení §141 a §142 obč. zák. … Výjimku tvoří pouze případy, kdy návrh na vklad do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů byl podán sice po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, ale v průběhu soudního řízení vedeného o vypořádání tohoto společného jmění zahájeného před uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů, neboť nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k vypořádávanému majetku nemohla, s ohledem na probíhající soudní řízení, nastat (§150 odst. 4 obč. zák.)“ [obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 33/95, a ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz )].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005 (uveřejněném pod č. 87/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v němž se zabýval povahou smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřenou podle §24a odst. l zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. o rod.“) a jejího vztahu k zákonné domněnce vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák., uvedl: „Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená podle ustanovení §24a odst. 1 zák. o rod. je sice zvláštním institutem ve vztahu k ustanovením §149 a §150 obč. zák., pojmově ovšem nevylučuje dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Ta má povahu jen jiného typu smlouvy, než který je upraven v ustanovení §150 obč. zák. Posuzováno z hlediska vymezených odlišných znaků dohody o vypořádání společného jmění manželů, uzavřené v rámci smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle ustanovení §24a odst. 1 zák. o rod., nelze výkladem ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. dovodit, že by se nevztahovalo i na tento smluvní institut. Ve smyslu tohoto závěru je zřejmé, že rovněž pro projednávanou věc lze uplatnit stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44, ročník 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000, uveřejněné ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 19, usnesení č. 29, str. 279. Byl-li tedy návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřené podle ustanovení §24a zák. o rod., jejímž předmětem je i vypořádání společného jmění manželů k nemovitosti, podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů)… Ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů, nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem je nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, váže zákon věcně právní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti ke vkladu práv do katastru nemovitostí (srov. §1 a §2 zákona č. 265/1992 Sb., obdobně §133 odst. 2 obč. zák. a §150 odst. 1 obč. zák.). Nestačí tudíž, aby byla uzavřena dohoda o vypořádání, jak dovozuje dovolatel.“
Při aplikaci uvedených závěrů je tedy zjevné, že pokud ve lhůtě tří let od zániku SJM rozvodem manželství nepodal některý z bývalých manželů návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce podle dohody o vypořádání (zúžení) SJM nebo dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle §24a zák. o rod., pak taková dohoda v části, v níž se bytová jednotka vypořádala, nemohla nabýt účinnosti a bytová jednotka by se po uplynutí této lhůty stala předmětem spoluvlastnictví. Totéž platí i v případech, kdy došlo ke zúžení SJM ve vztahu k nemovité věci. V posuzovaném případě však před uplynutím této lhůty došlo k prodeji a zpeněžení bytové jednotky, přičemž výtěžek tohoto prodeje nebyl do tří let od zániku SJM předmětem soudního řízení ani ohledně něj účastníci neuzavřeli žádnou dohodu; předmětem spoluvlastnictví účastníků řízení se proto ve shodě s §150 odst. 4 in fine obč. zák. stal výtěžek z prodeje.
Jelikož se částka získaná za zpeněženou bytovou jednotku stala předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, bylo povinností soudu je na návrh některého ze spoluvlastníků vypořádat.
Za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přináleží spoluvlastníkovi náhrada, kterou zákonná úprava vymezuje jako přiměřenou, aniž by stanovila kritéria a hlediska pro určení její přiměřenosti (§1147 o. z.). Dovolací soud v této souvislosti pouze pro úplnost dodává, že soudní praxe nevyžaduje v případě, že je předmětem vypořádání věc určená druhově, jako v tomto případě peníze, aby k ní soud zrušil podílové spoluvlastnictví a tuto věc přikázal některému z dosavadních spoluvlastníků; vypořádání provádí toliko uložením povinnosti k zaplacení určité konkrétní částky.
Judikatura Nejvyššího soudu za účinnosti obč. zák. odmítala snížit náhradu za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy manželé uzavřeli dohodu o vypořádání SJM či dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle §24a zák. o rod., která dopadala i na společné nemovitosti, s tím, že následně došlo ohledně těchto nemovitostí k uplatnění nevyvratitelné domněnky podle §150 obč. zák. z důvodu absence vkladu práva do katastru nemovitostí. Bylo zdůrazněno, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, přičemž se na jeho základě mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., neboť aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněný pod č. C 5 059 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. K prolomení uvedených závěrů mohlo v poměrech do 31. 12. 2013 dojít toliko zcela výjimečně [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněný pod č. C 12 698 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3302/2013 (uveřejněný pod č. C 14 625 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155 a násl.)].
K zásadní změně zmíněné judikatury Nejvyššího soudu došlo po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti o. z. Konkrétně v usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014 (uveřejněném pod č. C 14 425 v Souboru), dovolací soud zdůraznil, že nová úprava odstranila pochybnosti o aplikaci ustanovení o dobrých mravech i pro právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zatímco dřívější judikatura vycházela z toho, že podle striktního výkladu nelze na vydání konstitutivních rozhodnutí soudu aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., po 1. 1. 2014 je třeba i na vztahy vzniklé před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej §3030 o. z.) aplikovat i §2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy jdoucí nad rámec §3 odst. 1 obč. zák.; zákonodárce tu výslovně vyřešil otázku, zda i před 1. 1. 2014 byly dobré mravy obecným principem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí, či zda je bylo možno aplikovat jen v rámci §3 odst. 1, resp. §39 obč. zák. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přiklonil následně i v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), kde současně vysvětlil, že přiměřenou náhradu za přikázaný spoluvlastnický podíl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků s dobrými mravy snížit.
V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu postavená na závěrech obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod č. C 5059 v Souboru), se stala obsoletní a současně opětovně poukázal na skutečnost, že ustanovení §2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí, přičemž soud může výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví oproti výši spoluvlastnických podílů. V tomto rozhodnutí současně Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a nyní §2 odst. 3 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených ustanovení předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
Z uvedeného plyne, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak (výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněném pod č. C 12 698 v Souboru), formuloval závěr, podle kterého bylo-li SJM vypořádáno na základě zákonné domněnky a je rušeno a vypořádáváno takto vzniklé podílové spoluvlastnictví, pak při určení výše „přiměřené náhrady“ za spoluvlastnický podíl (§142 odst. 1 obč. zák.) je třeba přihlédnout k tomu, že strany se dříve v rámci komplexního vypořádání jejich manželských majetkových vztahů dohodly na určitém vymezení náhrady (příp. na tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k provedení vkladového řízení [viz též rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5808/2016 (oběma dostupným na www.nsoud.cz )].
V dané věci není pochyb o tom, že účastníci projevili společnou vůli, že se žalovaná stane mj. výlučnou vlastnicí bytové jednotky. Žalobce se v uzavřených smlouvách několikrát zřekl práva na finanční vyrovnání za přikázání bytové jednotky žalované. Rovněž není sporu o tom, že tato dohoda nebyla ve vztahu k bytové jednotce naplněna z hlediska jejího vkladu do katastru nemovitostí. Po zúžení společného jmění manželů, resp. po zániku společného jmění došlo k převodu bytové jednotky z účastníků řízení na třetí osobu; ve vztahu k částce získané z prodeje bytové jednotky pak nastoupila domněnka uvedená v §150 obč. zák. Vzhledem k tomu se účastníci stali spoluvlastníky získané částky každý v rozsahu id. ½.
Odvolací soud se podrobně zabýval posouzením podmínek, zda s ohledem na dobré mravy lze žalobci nepřiznat přiměřenou náhradu a zda okolnosti, které v tomto ohledu vzal v potaz, mohou být právně významné. Jelikož však odepření přiměřené náhrady je postupem výjimečným, je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, byly tvrzeny nebo dokazováním zjištěny. Podle názoru dovolacího soudu některé z těchto okolností odvolací soud nedocenil a některé nezohlednil zřejmě proto, že je nepovažoval za právně významné.
Odvolací soud opakovaně zdůraznil žalobcem vyjádřenou vůli pozbýt vlastnické právo k bytové jednotce bez odpovídající náhrady. Ve vztahu ke smlouvě ze dne 1. 3. 2007, označené jako „smlouva o vypořádání majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti před rozvodem“ především není zřejmé, a odvolací soud také tuto smlouvu nijak dále nehodnotí, o jaký typ smlouvy jde, jestliže měl vyvolat změnu ve vlastnických vztazích ohledně bytové jednotky. Jestliže by tato smlouva pojmově nemohla vyvolat změnu ve vlastnickém režimu k bytové jednotce, nelze přikládat této smlouvě význam, jenž jí zjevně přisoudil odvolací soud. Smlouva ze dne 24. 1. 2007, označená jako „smlouva o vypořádání majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti po rozvodu“, by zřejmě měla směřovat k rozvodovému řízení podléhajícímu ustanovení §24a zák. o rod. Ve vztahu k této smlouvě však není zřejmé, zda řízení o rozvod manželství účastníků proběhlo podle uvedeného zákonného ustanovení či nikoliv. Jestliže by k rozvodu manželství účastníků došlo postupem podle §24a zák. o rod., bylo by nutno se zabývat posouzením, z jakého důvodu nebyla dohoda ze dne 24. 1. 2007 vložena do katastru nemovitostí a pokud k rozvodu podle uvedeného zákonného ustanovení nedošlo, posouzením, z jakého důvodu se tak stalo. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se spíše zdá, že k rozvodu manželství podle §24a zák. o rod. nedošlo, neboť odvolací soud konstatuje, že „první dvě uvedené smlouvy by pro svou formu zřejmě nebyly způsobilé založit jimi předpokládané právní následky vzhledem k označení předmětné nemovitosti i vzhledem k právním možnostem dispozice se společným majetkem za trvání manželství“. Okolnosti uzavření smlouvy ze dne 13. 3. 2007 o zúžení SJM pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí popsal velmi podrobně.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013, pak mimo jiné vyplývá, že při úvaze o tom, zda má být přiměřená náhrada snížena či zcela spoluvlastníku odepřena, je třeba také posoudit, zda ke konkrétnímu způsobu vypořádání majetkových vztahů vedly smluvní strany rozumné a spravedlivé důvody. To platí tím spíše, že úplné odepření přiměřené náhrady při vypořádání spoluvlastnictví považuje rozhodovací praxe dovolacího soudu za postup mimořádný odůvodněný výjimečnými okolnostmi daného případu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5124/2016, dostupný na www.nsoud.cz ).
Odvolací soud se v daném ohledu omezil na konstatování o opakovaném vyjádření nezájmu žalobce o náhradu za bytovou jednotku, důvody a okolnosti, které vedly k uzavření těchto smluv, však zůstaly neobjasněny. Soud prvního stupně v daném ohledu neučinil žádná zjištění (jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí), ze kterých by bylo možno jakkoliv usuzovat na motivaci účastníků k uzavření předmětných smluv. Omezil se pouze na skutkové zjištění podávající se z výpovědi svědka K., že „asi v roce 2004 byla členská práva bytu převedena na žalovanou a jejího manžela“, což ostatně mezi účastníky není jakkoliv sporné. Úsudek o důvodech pro uzavření předmětných smluv tak nemůže být odvolacím soudem spojen s případným odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť taková skutková zjištění odvolací soud neučinil.
Odvolací soud sice uvedl, že žalobce projevil vůli vzdát se svých vlastnických práv k bytové jednotce, a to s „přihlédnutím k tomu, že bytová jednotka byla získána účastníky od otce žalované, který na ni dokonce poskytl potřebná finanční plnění, a že slouží v době uzavření těchto smluv k bydlení žalované, její nezletilé dcery, nezletilého syna účastníků a otce žalované, který měl zásluhu na pořízení bytové jednotky do společného jmění účastníků“. Dovolací soud připouští, že v obecné rovině mohou tyto okolnosti představovat důvody, které lze promítnout do úvahy o výši přiměřené náhrady, je-li jejich existence prokázána, dovolacímu soudu však není v této souvislosti zcela zřejmé, zda tato část rozhodnutí odvolacího soudu představuje skutkové zjištění, domněnku či hodnotící soud. Pokud má být závěrem o vůli žalobce, resp. i žalované (v odůvodnění rozhodnutí nesprávně uvedeného žalovaného), není patrné, o jaký důkazní prostředek či jiný zákonem přípustný způsob se toto zjištění opírá (§157 odst. 2 o. s. ř.), a pokud má jít o domněnku či hodnotící soud, chybí zjištění a posouzení vůle a důvodů, které účastníky k uzavření těchto smluv vedly.
Vzhledem k významu těchto skutečností, o které primárně odvolací soud opřel svůj závěr o rozpornosti nároku žalobce s dobrými mravy, je nezbytné, aby bylo postaveno najisto, zda tyto důvody skutečně byly motivací účastníků k uzavření předmětných smluv. Učinit příslušná skutková zjištění v odvolacím řízení umožňuje odvolacímu soudu procesní úprava obsažená v §213 a §213a o. s. ř. a – jak se podává z rozsudku odvolacího soudu – odvolací soud také doplňoval dokazování, nicméně toliko k důvodům, pro které nedošlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované. Z rozsudku soudu prvního stupně se pak ostatně ani nepodává, zda vůbec, případně v jaké souvislosti žalovaná na důvody, které vedly účastníky k uzavření smluv, v řízení před soudem prvního stupně poukazovala. Z rozsudku soudu prvního stupně žádná taková skutečnost nevyplývá. Teprve vyjádření žalované k odvolání žalobce obsahuje konstatování, že „byt sloužil jako bydliště nezletilých dětí i otce žalované J. K., který tuto bytovou jednotku daroval účastníkům za dobu trvání jejich manželství“. To však zjevně není označení důvodů pro uzavření předmětných smluv, ale konstatování, které podle přesvědčení žalované potvrzuje věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně.
Význam zjištění těchto okolností je pak v poměrech souzené věci nutno posoudit i s přihlédnutím k tomu, že ze závěrů odvolacího soudu se podává, že žalobce byl na základě exekučního příkazu Finančního úřadu Brno II. ze dne 8. 12. 2005 (tj. již v době předcházející uzavření všech smluv) omezen – jak uvádí odvolací soud – „ve svém vlastnickém právu ke dni podání návrhu na povolení vkladu práva“. Odvolací soud také do své právní úvahy promítl exekuční souvislosti dané věci potud, že doplňoval dokazování k důvodům, pro které nedošlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované, a uzavřel, že tímto důvodem byla existence dluhu na straně žalobce, jenž byl „omezen na svém vlastnickém právu ke dni podání návrhu na povolení vkladu práva“ a okolnost, že „účastníkem (navrhovatelem a smluvní stranou) je i žalobce“. Tyto závěry pak dovolatel výslovně napadá mimo jiné úvahou, že pokud by tomu tak bylo, nemohlo dojít ani ke vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2010.
Jestliže tedy do své úvahy odvolací soud promítl i uvedené „exekuční souvislosti“, pak okolností řešené věci, která by mohla mít vliv na přiznání či nesnížení výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce, je i posouzení důvodů k uzavření předmětných smluv z hlediska možného dopadu do poměru ochrany věřitelů. V napadeném rozhodnutí odvolací soud naznačil možnou existenci exekucí vedených na majetek žalobce, zahájených před uzavřením smluv mezi účastníky. V případě jejich skutečné existence a možných účelových dohod o přiznání bytové jednotky do výlučného vlastnictví žalované bez jakékoliv náhrady pro žalobce by postup odvolacího soudu, který by tuto skutečnost nevzal v potaz, by bylo nutno posoudit, zda by takový postup nemohl vést ke zkrácení uspokojení pohledávek věřitelů v exekuci (za předpokladu, že exekuční řízení dosud nejsou skončena, což z rozhodnutí postaveno najisto není), případně, zda žalobce nemá dluhy, ve vztahu ke kterým dosud exekuční řízení neprobíhá. Případný závěr o tom, že by ke zkrácení věřitelů mohlo dojít nepřiznáním přiměřené náhrady, resp. závěr, že uzavření předmětných smluv bylo motivováno snahou zkrátit práva věřitelů, by byl významnou okolností, kterou by bylo nutno zohlednit (a to bez ohledu na to, zda by případně věřitel mohl uplatnit institut odporovatelnosti). Posouzení okolností v daném směru nelze vyloučit zejména proto, že žalobce se zcela vzdal práva na náhradu ve vztahu k nejvíce hodnotné součásti SJM účastníků a z pohledu žalované dohodnutý způsob vypořádání má „garantovat“ uspokojení potřeb jejího bydlení a jejích nezletilých dětí. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů ostatně nejsou patrné žádné závěry ohledně toho, jestli žalovaná měla informace o dluhu (dluzích) žalobce ať již v době uzavírání smluv nebo v době dřívější, případně zda věděla, či nikoliv o probíhajícím exekučním řízení. Není ani zřejmé, jaká byla situace ohledně možných dluhů žalobce v době rozhodování odvolacího soudu.
Z pohledu úvahy o možném nepřiznání přiměřené náhrady se odvolací soud správně zabýval i posouzením, proč nedošlo ke vkladu vlastnického práva na základě dohody ze dne 13. 3. 2007 se závěrem, že ke vkladu nedošlo v důsledku omezení dispozičních práv žalobce s jeho majetkem na základě exekučního příkazu, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2005. Vyjde-li dovolací soud z tohoto závěru, naznačuje se, že již v době uzavření všech tří smluv nesměl žalobce disponovat mimo jiné s majetkem ve společném jmění, což by bylo nutno také promítnout do hodnocení v konfrontaci se zdůrazněným závěrem, že se žalobce opakovaně smluvně vzdal práva na náhradu spojenou s bytovou jednotkou.
Podle názoru dovolacího soudu se pak jeví jako podstatné i zjištění, z jakého důvodu v roce 2010 již bylo možné vložit vlastnické právo ve prospěch Z. N. na základě kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2010, neboť i v takovém případě šlo o nakládání s majetkem (mimo jiné) žalobce. Není zřejmé, zda v mezidobí od roku 2007 do roku 2010 došlo k úhradě dluhů žalobce či ke skončení exekučního řízení, či nikoliv a ke vkladu došlo „pouze“ z toho důvodu, že navrhovatelem již nebyl i žalobce, a s ohledem na udělenou plnou moc pouze žalovaná, či z jiného důvodu. Ani tato zjištění se z odůvodnění rozsudku nepodávají. Tyto okolnosti nemusí být bez významu také proto, že kupní smlouva se Z. N. byla uzavřena dne 23. 4. 2010, přičemž krátce předtím byl podán návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch žalované podle smlouvy o zúžení SJM ze dne 13. 3. 2007, a to dne 24. 3. 2010 na základě „návrhu obou účastníků“, přičemž toto řízení bylo zastaveno „poté, co mělo dojít k ‚seznámení s vadami‘ dne 30. 3. 2010 a ke zpětvzetí návrhu dne 9. 4. 2010“, přičemž sám odvolací soud konstatuje, že „z provedeného dokazování není zřejmé, v čem byl tento návrh vadný a co bylo důvodem i jeho zpětvzetí“. Navíc ve vztahu k tomuto návrhu na vklad ze dne 24. 3. 2010 žalobce namítal, že podpis žalobce na návrhu není jeho pravým podpisem a že „žalovaná podala návrh bez jeho vědomí se ‚zfalšovaným‘ podpisem žalobce“. Odvolací soud tuto okolnost nepovažoval za právně významnou, byť připustil, že prokázání tohoto tvrzení by znamenalo, že ani postup žalované nebyl v souladu s dobrými mravy.
Okolnosti s tím spojené bez významu být nemusí. Žalobce totiž namítal, že udělení plné moci ze dne 1. 4. 2009 žalované k veškerým právním úkonům ve věci prodeje bytové jednotky mělo vyjadřovat změnu postoje obou účastníků ve směru, že bytovou jednotku považovali za součást SJM, a nikoliv za výlučné vlastnictví žalované (byť není právně naznačeno, na základě jakých skutečností se tak mělo stát – zda na základě vědomí o nemožnosti vkladu podle smlouvy ze dne 13. 3. 2007 či na základě skutečností jiných). Tomu by však nekorespondoval právě návrh na vklad smlouvy ze dne 13. 3. 2007 v případě, kdy by byl podán ve shodě oběma účastníky řízení a již vůbec ne, pokud měl být podán (jak tvrdí žalobce) žalovanou s jeho nepravým podpisem. Okolnosti, proč vůbec došlo k udělení plné moci ze dne 1. 4. 2009, pak z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají vůbec (zřejmě proto, že odvolací soud tuto okolnost nepovažoval za podstatnou).
Jestliže by neobstál stěžejní důvod pro nepřiznání přiměřené náhrady naznačovaný odvolacím soudem, bylo by nutné do právních úvah promítnout i výše uvedenou námitku žalobce o „tvrzeném zfalšovaném podpisu“ návrhu na vklad ze dne 24. 3. 2010. Na straně druhé by pak bylo potřeba také zohlednit skutečnost, kterou odvolací soud považoval podpůrně za významnou, ale v poměrech dané věci k ní pro nadbytečnost – vzhledem k důvodům, o které své rozhodnutí opřel – neprováděl dokazování, že žalovaná měla na své výlučné náklady získané z hypotečního úvěru provést rekonstrukci předmětného bytu tak, že jeho prodejní cena činila až 2 600 000 Kč.
Teprve po zjištění, posouzení a zhodnocení všech výše uvedených okolností, případně dalších pro věc rozhodných skutečností, tak bude možno posoudit, zda jsou v daném případě dány podmínky pro nepřiznání (či snížení) přiměřené náhrady, či nikoliv.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve znění opravného usnesení v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
V souvislostech řešené věci nebylo na místě v napadeném rozhodnutí učinit závěr o zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, když aplikací ustanovení o. z. o vypořádání spoluvlastnictví bylo možné dosáhnout stejných výsledků. V novém řízení proto odvolací soud vypořádá částku, která je předmětem řízení, podle ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví. Přitom přihlédne ke všem podstatným okolnostem dané věci. Protože o vypořádání spoluvlastnictví bude rozhodováno po 1. 1. 2014, bude odvolací soud postupovat podle příslušných ustanovení o. z. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu