ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5808.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5808/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně S. B. , advokátem se sídlem v Brně – Starém Brně, Křížová 96/18, proti žalovanému K. M. , zastoupenému JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově – Předměstí, Sportovní 616/16, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 118/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2016, č. j. 16 Co 341/2015-522, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 7 C 118/2008-495, zrušil spoluvlastnictví účastníků k domu v obci a k. ú. P., část obce P. P., na pozemku parc. č. 440 a k pozemku parc. č. 1594/8 o výměře 2905 m 2 (dále jen „předmětné nemovitosti“), zapsaným na listu vlastnictví č. 1263 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.), nestanovil povinnost žalovanému nahradit žalobkyni vypořádací podíl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 16 Co 341/2015-522, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě která byla v judikatuře dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým byly žalovanému přikázány předmětné nemovitosti, aniž by přitom byl žalobkyni přiznán vypořádací podíl s poukazem na nesporně neplatnou a neúčinnou dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též „BSM“). Nesouhlasí s tím, že rozhodnutí respektuje dobré mravy a zásadu poctivosti, když byly tyto zásady použity pouze ve prospěch jedné ze stran. Poukazuje na skutečnost, že cena nemovitosti od doby vypořádání BSM se zvýšila (dnes činí 2,5 mil. Kč), nadto žalovaný po celou dobu užíval předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Odvolací soud omlouvá rozhodnutí soudu prvního stupně, které má být na samé hranici přezkoumatelnosti, jakož i absenci poučení podle §119a o. s. ř. Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze opírat o neplatnou a neúčinnou dohodu účastníků o vypořádání jejich BSM, neboť předmět tohoto řízení je odlišný. Nelze proti nároku žalobkyně na vypořádací podíl započítávat nějaké hodnoty dříve přijaté žalobkyní, když žalovaný sám takové započtení neuplatnil a žalobkyně namítla případné promlčení. Nelze do řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zahrnovat jiné nároky a vycházet při rozhodnutí v roce 2015 z ceny nemovitostí v roce 1998. Je-li něco v rozporu s dobrými mravy, pak skutečnost, že žalovaný se má stát výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí v současné hodnotě 2,5 mil. Kč oproti žalobkyni dříve zaplaceným 400 000 Kč. Pokud soudy skutečně hodlaly ve věci upřímně prosazovat dobré mravy a vyšší spravedlnost, pak jim nic nebránilo zvážit při celkovém vypořádání podílu žalobkyně, zda vypořádací podíl o oněch 400 000 Kč neponížit. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k naprosto bezprecedentnímu flagrantnímu pošlapání českého civilního procesu a rozhodnutí je tak těžko uvěřitelným excesem, který nemá ani v rámci české justice obdoby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 846/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, taková právní otázka se nepodává ani z obsahu dovolání, v němž dovolatelka rozsáhle vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým žalobkyni nebylo ničeho přiznáno na vypořádacím podílu za přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Ve vztahu k tomuto nesouhlasu je pak třeba zdůraznit, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.
Za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přináleží spoluvlastníkovi náhrada, kterou zákonná úprava vymezuje jako přiměřenou, aniž by stanovila kritéria a hlediska pro určení její přiměřenosti.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu výše náhrady má základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceně v daném místě a čase v době rozhodování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za kterou by bylo reálně možno prodat celou věc, a nikoliv z ceny, za niž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. V poměrech o. z. se aktuálně ke správnosti těchto závěrů přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ).
Judikatura Nejvyššího soudu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) odmítala snížit náhradu za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy manželé uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“) či dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, která dopadala i na společné nemovitosti, s tím, že následně došlo ohledně těchto nemovitostí k uplatnění nevyvratitelné domněnky podle §150 obč. zák. z důvodu jejího nezavkladování do katastru nemovitostí. Bylo zdůrazněno, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, na jehož základě se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., neboť použití tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněný pod č. C 5 059 v Souboru)].
K prolomení uvedených závěrů mohlo v poměrech obč. zák. dojít toliko zcela výjimečně.
Konkrétně v rozsudku ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněném pod č. C 12 698 v Souboru), Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého bylo-li SJM vypořádáno na základě zákonné domněnky a je rušeno a vypořádáváno takto vzniklé podílové spoluvlastnictví, pak při určení výše „přiměřené náhrady“ za spoluvlastnický podíl (§142 odst. 1 obč. zák.) je třeba přihlédnout k tomu, že strany se dříve v rámci komplexního vypořádání jejich manželských majetkových vztahů dohodly na určitém vymezení náhrady (příp. na tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k provedení vkladového řízení.
K zásadní změně zmíněné judikatury Nejvyššího soudu došlo po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. Konkrétně v usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014 (uveřejněném pod č. C 14 425 v Souboru), dovolací soud zdůraznil, že nová úprava odstranila pochybnosti o aplikaci ustanovení o dobrých mravech i pro právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zatímco dřívější judikatura vycházela z toho, že podle striktního výkladu nelze na vydání konstitutivních rozhodnutí soudu aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., po 1. 1. 2014 je třeba i na vztahy vzniklé před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej §3030 o. z.) aplikovat i §2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy jdoucí nad rámec §3 odst. 1 obč. zák.; zákonodárce tu výslovně vyřešil otázku, zda i před 1. 1. 2014 byly dobré mravy obecným principem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí, či zda je bylo možno aplikovat jen v rámci §3 odst. 1, resp. §39 obč. zák. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přiklonil následně i v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), kde současně vysvětlil, že přiměřenou náhradu za přikázaný spoluvlastnický podíl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků s dobrými mravy snížit.
V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu postavená na závěrech obsažených v rozsudku ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod č. C 5059 v Souboru), se stala obsoletní. Současně opětovně poukázal na skutečnost, že ustanovení §2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí, přičemž soud může výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví oproti výši spoluvlastnických podílů. V tomto rozhodnutí současně Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a nyní §2 odst. 3 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených ustanovení předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
Pro úplnost je vhodné dodat, že v usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, a v rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupných na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud připustil, že přiměřená náhrada může být i vyšší než jenom vycházející z obecné ceny.
Z uvedeného plyne, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků nemusí stanovit spoluvlastníkovi, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak (výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Soud prvního stupně přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného bez stanovení přiměřené náhrady žalobkyni. Zdůraznil výjimečnost případu, v němž si účastníci 16. 2. 1998 vypořádali BSM dohodou, podle které se žalobkyně stala výlučnou vlastnictví movitých věcí s výjimkou osobního automobilu, žalovaný se měl stát výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž žalobkyni vyplatil na vyrovnání podílu částku 400 000 Kč a dále se zavázal k úhradě dlužných zůstatků na stavební půjčce ve výši 190 240,75 Kč bez příslušenství a na novomanželské půjčce ve výši 26 033,90 Kč. Tato dohoda však nebyla vložena do katastru nemovitostí, a proto se žalovaný domáhal po žalobkyni vrácení částky 400 000 Kč, neboť nebyl v katastru nemovitostí veden jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Tato žaloba byla zamítnuta s tím, že nemohlo jít v žádném případě o neplatný právní úkon, přičemž i sama žalobkyně uvedla, že tuto dohodu považuje za platnou. Žalovaný následně podal návrh na vypořádání BSM účastníků, přičemž žalobkyně ve vyjádření k tomuto návrhu výslovně uvedla, že byl dohodou vypořádán veškerý majetek patřící do zaniklého BSM, přičemž tato dohoda je platná, kdy ji oba účastníci jako platnou a účinnou téměř 4 roky naplňují. Žalobce následně podal určovací žalobu, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž řízení o vypořádání BSM bylo přerušeno z důvodu řešení předběžné otázky v jiném řízení a posléze přerušeno pro souhlasný návrh obou účastníků, aby bylo následně po uplynutí 1 roku zastaveno. Určovací žaloba byla poté zamítnuta, protože „dohoda o vypořádání BSM nenabyla právní moci“ a bezpodílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem bylo vypořádáno na základě zákonné domněnky. Soud prvního stupně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013, zdůraznil zásadu pacta sunt servanda , jakož i zásadu, že daný slib zavazuje, smlouvy mají být splněny a že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Poukázal na to, že žalobkyně odmítla písařský nedostatek odstranit a požadovala dalších 650 000 Kč, což bylo jak v rozporu s uzavřenou dohodou, tak rozhodně i v rozporu s dobrými mravy a poctivým právním stykem, zejména s ohledem na postoj žalobkyně, která odmítala žalovanému vydat částku 400 000 Kč s odůvodněním, že dohoda je platná a účastníci se podle ní řídí. S ohledem na uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru, že je třeba při zohlednění dobrých mravů a zásad spravedlnosti zrušit spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem s tím, že žalobkyně ničeho neobdrží na vypořádacím podílu. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil odvolací soud, který poukázal na judikatorní posun Nejvyššího soudu v otázce aplikace §2 odst. 3 o. z., přičemž shledal, že příslušné zásady byly v posuzovaném případě správně aplikovány. I odvolací soud považoval za poctivé, aby vůle účastníků vtělená do dohody o vypořádání BSM účastníků směřující k celkovému vyrovnání majetkových poměrů účastníků byla respektována i ohledně předmětných nemovitostí.
Dovolací soud přezkoumal závěry soudů obou stupňů a dospěl k závěru, že je nelze považovat za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Rozhodnutí obou stupňů respektují výše uvedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která se uplatní i ve vztahu k dohodě o vypořádání BSM a k uplatnění nevyvratitelné domněnky podle §149 obč. zák. ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.
V daném řízení není pochyb o tom, že účastníci dohodou o vypořádání BSM projevili společnou vůli, kdy se žalobkyně stala výlučnou vlastnictví movitých věcí s výjimkou osobního automobilu, žalovaný se měl stát výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž žalobkyni vyplatil na vyrovnání podílu částku 400 000 Kč a dále se zavázal k úhradě dlužných zůstatků na stavební půjčce ve výši 190 240,75 Kč bez příslušenství a na novomanželské půjčce ve výši 26 033,90 Kč. Není sporu o tom, že tato dohoda stran předmětných nemovitostí nebyla naplněna, neboť nedošlo k jejímu vložení do katastru nemovitostí. Jak zdůraznil soud prvního stupně, žalobkyně odmítala v této fázi jakkoliv nastalou situaci řešit, opakovaně zdůrazňovala, že dohoda je platná. Když nastoupila domněnka vypořádání uvedená v §149 obč. zák., ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., žalobkyně odmítla jakkoliv dohodu o vypořádání BSM respektovat a požadovala za zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po žalovaném dalších 650 000 Kč, a když této částky nedosáhla, podala žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Vzhledem k nastoupení domněnky vypořádání se žalobkyně stala spoluvlastnicí předmětných nemovitostí v rozsahu id. ½ s tím, že zároveň získala finanční kompenzaci za vypořádání BSM, která měla bezpochyby reflektovat rovněž skutečnost, že vlastníkem předmětných nemovitostí se měl stát výlučně žalovaný. Žalobkyně přitom odmítla žalovanému vydat bezdůvodné obohacení ve výši finanční kompenzace s tím, že dohoda je platná a účastníci podle ní jednají; v dovolání pak odmítá jakkoliv dohodu o vypořádání BSM reflektovat s poukazem, že bezdůvodné obohacení je již promlčeno. Důsledkem toho je stav nevyváženého plnění, na kterém se podle dovolacího soudu spolupodílely obě strany sporu tím, že stran předmětných nemovitostí nedošla naplnění. V případě uložení povinnosti žalovanému vyplatit žalobkyni vypořádací podíl na předmětných nemovitostech v plném rozsahu by se zmíněná disproporce ještě více prohloubila. Jestliže v dané věci soudy dovodily, že je spravedlivé žalobkyni na vypořádacím podílu ničeho nepřiznat, nelze těmto závěrům z hlediska judikatury dovolacího soudu ničeho vytknout.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, které v dovolacím řízení nepodléhá přezkumu, že vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného byl zamítnut z důvodu nesprávného označení nemovitostí, které byly „označeny starými parcelními čísly“, dovolatelka následně odmítla akceptovat návrh žalovaného na uzavření dohody týkající se předmětných nemovitostí, v níž by byly předmětné nemovitosti již správně označeny, a současně odmítla žalovanému vrátit vyplacenou částku 400 000 Kč. Nelze tak učinit závěr, že zamítnutí vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného bylo důsledkem jednání, které by bylo možnost přičíst výhradně žalovanému. Jestliže by dovolatelka již v roce 1998 poskytla součinnost k opětovnému vkladovému řízení a žalovaný by se stal výlučným vlastníkem nemovitostí, k čemuž dohoda o vypořádání BSM bez jakýchkoliv pochybností měla směřovat, byl by bezpředmětným dovolací poukaz žalobkyně na skutečnost, že celé toto období užívá předmětné nemovitosti toliko žalovaný, jakož i na skutečnost, že od tohoto období mělo dojít k nárůstu cen předmětných nemovitostí.
Námitka žalobkyně, že nemělo být nijak přihlédnuto k dohodě o vypořádání BSM, je v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněným pod č. C 12 698 v Souboru). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), rovněž zdůraznil, že mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.
Stran tvrzených vad řízení je třeba zdůraznit, že dovolání nebylo shledáno přípustným, neboť ve vztahu k nim vymezena žádná otázka přípustnosti dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], a proto dovolací soud nebyl v této fázi řízení oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu