ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.664.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 664/2018-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. Ch. N. , zastoupené Mgr. Ladislavem Beránkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Palackého 508, proti žalovanému J. J. Ch. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 309/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2017, č. j. 24 Co 110/2017-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 7 C 309/2013-151, rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (SJM) účastníků řízení tak, že žalobkyni přikázal dluh z titulu smlouvy o úvěru ve výši 111 143,23 Kč a žalovanému přikázal aktivum na bankovním účtu ve výši 2 316,14 Kč (výrok I.); právo na zaplacení vypořádacího podílu žalobkyni nepřiznal (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 7 C 309/2013-155, zastavil řízení o návrhu na vypořádání věcí movitých pod položkou 1) - 18) žaloby (výrok I.) a zamítl žalobu o projednání aktiv a pasiv uvedených ve vyjádření žalovaného ze dne 24. 4. 2014 (výrok II.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení spojených s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 24 Co 110/2017-206, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje. Dovolací soud přezkoumal dovolání jen z důvodů v něm vymezených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Manželství žalobkyně a žalovaného bylo ke dni 4. 12. 2010 rozvedeno a žalobkyně podala dne 3. 12. 2013 návrh na vypořádání společného jmění manželů (nyní projednávaná věc). Protože žalobkyně byla dlouhodobě závislá na alkoholu a žalovaný za ni přebral starost o její nezletilou dceru M. N., o kterou se staral, ze svých výlučných prostředků ji živil, a v roce 2011 byla rozhodnutím soudu svěřena do jeho péče (žalovaný není jejím biologickým otcem), soudy obou stupňů dospěly k závěru, že je namístě tyto skutečnosti zohlednit při vypořádání společného jmění manželů nestejnými podíly žalobkyně a žalovaného (tzv. disparita podílů). S tím žalobkyně nesouhlasí.
K vypořádání pohledávek za I. F. a V. Č.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že do vypořádání nezahrnul pohledávky za I. F. a V. Č., ačkoli je navrhla k vypořádání v zákonné lhůtě. Odkazuje na četnou judikaturu dovolacího soudu, podle které je-li určitá položka náležející do SJM navržena k vypořádání v zákonné tříleté lhůtě podle §149 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), je povinností soudu o vypořádání rozhodnout.
Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé (ostatně dovolatelka to sama uvádí), že soud odmítl zahrnout tvrzené pohledávky do vypořádání nikoli proto, že by snad byly navrženy po uplynutí zákonné tříleté lhůty podle §149 odst. 3 obč. zák., nýbrž proto, že existence takových dluhů nebyla v řízení prokázána; tento závěr však není dovoláním napaden, a tak se jím dovolací soud nemohl zabývat.
K disparitě podílů
Dovolatelka namítá, že odklon od rovnosti podílů může být odůvodněn pouze okolnostmi uvedenými v §149 odst. 3 obč. zák., které se udály za trvání manželství (odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3843/2016). Jestliže manželství bylo rozvedeno v roce 2010, nemůže být důvodem nerovnosti podílů skutečnost, že soud v roce 2011 svěřil nezletilou dceru dovolatelky do péče žalovaného, neboť tato skutečnost se nestala za trvání manželství.
Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) v řízení o vypořádání společného jmění manželů je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004); těmi mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Protože však určení výše disparity vypořádacích podílů je – na základě zohlednění všech těchto okolností – na úvaze soudu, dovolací soud zpochybní úvahu soudů rozhodujících v nalézacím řízení o splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě, pokud by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008).
V nyní souzené věci nespočíval důvod pro odklon od rovnosti podílů ve svěření tehdy ještě nezletilé M. N. do péče žalovaného, důvodem byly především negativních okolnosti manželství (alkoholismus dovolatelky) a z toho vycházející zvýšená zásluha žalovaného na péči o dceru dovolatelky za trvání manželství. Přestože totiž alkoholismus jednoho manželů není sám o sobě důvodem k disparitě podílů, promítl-li se do péče o rodinu, pak takovým důvodem být může (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010). Žalovaný již za trvání manželství pečoval o dceru dovolatelky, ačkoli není jejím otcem, materiálně ji zajišťoval, chránil ji před fyzickými a slovními útoky dovolatelky a poskytl jí útočiště v nově pořízeném bytě, kam se společně přestěhovali; po odstěhování navíc nadále ze svých výlučných prostředků hradil náklady spojené s bydlením žalované v původním bytě. Pokud odvolací soud v takových okolnostech shledal důvod pro odklon od rovnosti podílů účastníků řízení, není taková úvaha zjevně nepřiměřená a právní hodnocení není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Protože je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu