ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.949.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 949/2018-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 2, proti žalované D. N., zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 19/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2017, č. j. 57 Co 442/2017-237, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalovaná namítá zásah do práva na spravedlivý proces z důvodu porušení práva na zákonného soudce. Nezákonný postup soudu spatřuje v obsazování senátu soudu prvního stupně. Věc měla původně projednat a rozhodnout předsedkyně senátu Mgr. Kristýna Stachová; po jejím odchodu na mateřskou a následně rodičovskou dovolenou byla věc přidělena opatřením předsedkyně Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 10. 2015, Spr. 1360/2015, předsedkyni senátu Mgr. Haně Rapušákové. S tím žalovaná nesouhlasila a navrhla přerušení řízení do návratu Mgr. Kristýny Stachové z rodičovské dovolené.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 2. 9. 2016, č. j. 15 C 19/2014-182, návrh žalované na přerušení řízení do okamžiku skončení rodičovské dovolené předsedkyně senátu Mgr. Kristýny Stachové zamítl.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná ústavní stížnost a Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 18. 10. 2016, č. j. 15 C 19/2014-221, řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví do skončení řízení o ústavní stížnosti žalované vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3396/16 přerušil.
Ústavní soud usnesením ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3396/16, ústavní stížnost žalované odmítl.
Okresní soud v Bruntále následně usnesením ze dne 11. 9. 2017, č. j. 15 C 19/2014-227, rozhodl o pokračování v řízení. S tím žalovaná nesouhlasila a podala proti tomuto usnesení odvolání.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 10. 2017, č. j. 57 Co 442/2017-237, usnesení Okresního soudu v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) potvrdil. Uvedl, že postup Okresního soudu v Bruntále při rozdělování věcí po odchodu soudkyně Mgr. Kristýny Stachové na mateřskou dovolenou byl v souladu s §44 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., z ákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Namítá, že k rozdělování věcí po odchodu Mgr. Kristýny Stachové na mateřskou dovolenou mělo dojít na základě změny rozvrhu práce, nikoli na základě „Opatření předsedkyně soudu k rozdělení neskončených věcí v agendě C“. Takový postup považuje za nezákonný a protiústavní. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3396/16, který se zabýval její ústavní stížností, a uvedla, že Ústavní soud považoval její námitku za řádnou a konstatoval, že ji může efektivně uplatnit v případném odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně. Poukázala rovněž na další rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3365/2012 a sp. zn. II. ÚS 3364/2012. Podle dovolatelky, je-li již nyní Ústavním soudem konstatován v odůvodnění závěr, že stávající obsazení senátu je nezákonné, rep. že rozhoduje nezákonný soudce, bylo by další řízení končící meritorním rozhodnutím nehospodárné, neboť by se muselo realizovat znovu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V daném případě založila žalovaná přípustnost dovolání na tom, že napadeným rozhodnutím byla v rozporu s ustálenou rozhodovací soudní praxí nesprávně vyřešena otázka zákonného soudce. Poukázala přitom na závěry Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3396/16, sp. zn. IV. ÚS 3365/2012 a sp. zn. II. ÚS 3364/2012.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála. Poukázala sice na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3396/16, sp. zn. IV. ÚS 3365/2012 a sp. zn. II. ÚS 3364/2012, dovolacímu soudu však není zřejmé, od jakých závěrů, k nimž Ústavní soud v těchto rozhodnutích dospěl, se měl odvolací soud v otázce nesprávného obsazení senátu (soudce) odchýlit. V projednávané věci je totiž nutno zohlednit skutečnost, že Ústavní soud žádný závěr o tom, že by stávající obsazení senátu bylo nezákonné, resp. že by rozhodoval nezákonný soudce, neučinil.
V posuzované věci byla důvodem pro další pokračování v řízení skutečnost, že Ústavní soud usnesením ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3396/16, odmítl ústavní stížnost žalované toliko s tím, že námitku nezákonného obsazení soudu může řádně a efektivně uplatnit v případném odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu uvedl, že pravomoc Ústavního soudu je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími i z příslušných procesních norem. Stejný závěr přitom vyplývá i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3365/2012 a sp. zn. II. ÚS 3364/2012, na něž dovolatelka poukazuje. Zbývá tedy dodat, že zmiňovaná rozhodnutí se vyjadřují k tomu, kdy může dovolatelka námitku nesprávného obsazení soudu uplatnit a odvolací soud se svým rozhodnutím od těchto závěrů nijak neodchýlil.
V posuzovaném případě navíc ani nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by postup nalézacích soudů nebyl správný, nebo že by o věci rozhodoval nezákonný soudce.
Podle ustanovení čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí být odňat svému „zákonnému soudci“ a „příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“.
Podle ustanovení §36 odst. 2 o. s. ř. rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.
Podle ustanovení §40 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, ve znění zákonů č. 151/2002 Sb. a č. 228/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb., zákona č. 192/2003 Sb., č. 441/2003 Sb., č. 626/2004 Sb., 349/2005 Sb., 413/2005 Sb., 79/2006 Sb., č. 233/2006 Sb., č. 342/2006 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 397/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., č. 221/2006 Sb., č. 184/2008 Sb., č. 314/2008 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 217/2009 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 294/2010 Sb., zákona č. 215/2011 Sb., zákona č. 142/2012 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 185/2014 Sb. a zák. č. 15/2015 Sb., účinného v době vydání opatření předsedkyně Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 10. 2015, jsou základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců; takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud.
Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, patří předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Při výkladu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je dále třeba pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není garantovat pouze to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti. Těmto požadavkům koresponduje zákonná úprava kritérií rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona o soudech a soudcích.
Podle ustanovení §41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce.
Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu (srov. §41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).
V rozvrhu práce soudu se - mimo jiné - jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních a stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu [§42 odst. 1 písm. a) a b) zákona o soudech a soudcích].
Podle ustanovení §44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne.
Věc měla původně podle rozvrhu práce projednat a rozhodnout předsedkyně senátu Mgr. Kristýna Stachová. Po jejím odchodu na mateřskou (rodičovskou) dovolenou byla věc přidělena opatřením předsedkyně Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 10. 2015, Spr. 1360/2015, k vyřízení předsedkyni senátu Mgr. Haně Rapušákové. Takový postup je v souladu s citovaným ustanovením §44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, je naprosto standardní a nelze v něm spatřovat cokoli nezákonného, naopak je nástrojem rychlejšího a plynulého vyřízení projednávaných věcí. Nesprávnost postupu nelze vyvozovat pouze z toho, že s ním žalovaná nesouhlasila a navrhla přerušení řízení do návratu Mgr. Kristýny Stachové z rodičovské dovolené.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu