ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1362.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1362/2018-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce F. B. , P., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, proti žalovanému F. K. , K., zastoupenému Mgr. PhDr. Ladou Hvizdákovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 413/53, o zaplacení 61.533 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 107 C 34/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 27 Co 301/2017-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.646,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 107 C 34/2016-110, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 61.533 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně mění ve výroku I. tak, že žaloba o zaplacení částky 1.000 Kč se zamítá; jinak se ve zbývajícím rozsahu ve výroku I. potvrzuje (první výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu co do výroku I., II. a III., kterými odvolací soud potvrdil nárok žalobce snížený o částku 1.000 Kč, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 [srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; (dále jen „o. s. ř.“)], neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Předkládá-li dovolatel dovolacímu soudu k řešení otázku, „kdo má povinnost zajistit změnu vinkulace pojistného plnění v případě, že dojde ke změně osoby oprávněné z vinkulace nezávisle na vůli dlužníka a dlužník nemá právo vinkulací disponovat“, přehlíží, že na řešení takové otázky s takovými předpoklady není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jde zejména o tvrzení, že žalovaný (dlužník) nemá právo s vinkulací disponovat. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
V rozsudku ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „vinkulace je institutem, který náš právní řád nezakotvuje ani v rámci úpravy pojistné smlouvy, ani v obecné rovině (tento pojem zná jen úprava smlouvy o vkladu obsažená v §780 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), jde tedy o institut inominátní, jehož obsahem mohou být ujednání různé povahy, např. i jen vázanost výplaty pojistného plnění oprávněné osobě na splnění určité podmínky, zejména na souhlas věřitele toho účastníka pojištění, který má právo na pojistné plnění (srov. dílo Bohman, L., Dryjová, L. a Vawerková, M. Zákon o pojistné smlouvě. Komentář. Praha: Linde Praha a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 272)“.
Dovolatel při formulaci předkládané otázky vychází z předpokladu, že pojištěný (žalovaný) nemá právo s vinkulací disponovat. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom příkaz, aby pojišťovna plnila částku pojistného plnění ve prospěch banky, je možnou a dobrovolnou dispozicí pojištěných zástavců s v budoucnu vyplaceným pojistným plněním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1482/2005).
V projednávané věci bylo určující pro rozhodnutí odvolacího soudu skutkové zjištění, dle něhož se dlužník (žalovaný) zavázal vinkulovat pojistné plnění ve prospěch věřitele s tím, že vinkulace pojistného plnění ve prospěch věřitele bude platná po dobu trvání závazkového vztahu založeného smlouvou o úvěru až do doby splnění všech závazků dlužníka vůči věřiteli vyplývajících z této smlouvy.
Uzavřel-li proto odvolací soud, že povinnost vinkulovat pojistné plnění ve prospěch žalobce jakožto věřitele tížila žalovaného, a byl to proto předně žalovaný, kdo měl svou pojišťovnu informovat o změně v osobě věřitele a o přechodu práv původního věřitele na žalobce a kdo byl povinen vinkulaci pojistného plnění ve prospěch věřitele udržovat po celou dobu splácení úvěru a zajistit, aby pojistné plnění mohlo být věřiteli v souladu s touto vinkulací vyplaceno, nevybočil při výkladu obsahu článku 4.8 všeobecných obchodních podmínek z limitů výkladu projevu vůle stanovených v §266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
V další částí dovolání pak dovolatel neformuluje žádnou konkrétní otázku, pro jejíž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné. Dovolací soud je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud totiž nemůže z řady dovolatelových argumentů, které teoreticky přicházejí v úvahu, sám nějaký zvolit a z vlastní iniciativy se jím z libovolného úhlu pohledu zabývat. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání nemůže založit (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání zároveň navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud je nucen upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž byl přijat závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu