ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1979.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1979/2018-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BAK stavební společnost, a.s. , se sídlem Žitenická 871/1, Prosek, 190 00 Praha 9, IČO 28402758, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Dražkovice 181, 533 33 Pardubice, proti žalované RODOP,a.s. , Nábřežní 87/2, Smíchov, 150 00 Praha 5, IČO 25082779, zastoupené JUDr. Iljou Lamprechtem, advokátem, se sídlem Holečkova 31, 150 00 Praha 5, o zaplacení 2 217 208 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pracoviště Praha 5, Náměstí Kinských 5, pod sp. zn. 16 C 298/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 11 Co 421/2017-334, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 151 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Ilji Lamprechta, advokáta, se sídlem Holečkova 31, 150 00 Praha 5.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 11 Co 421/2017-334, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 9. 2017, č. j. 16 C 298/2016-310, kterým byla žaloba o zaplacení 2 217 208 Kč zamítnuta, a změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 137 661,70 Kč k rukám zastupujícího advokáta; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a že takovýto výkon práva nepožívá právní ochrany ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“); potvrdil proto zamítnutí žaloby. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že požadovaná smluvní pokuta se míjí jejími funkcemi, neboť v daném případě nejde o prevenci porušování smluvních vztahů, ani o paušalizovanou náhradu škody a ani o zajištění závazku, jestliže ze všech souvislostí jednotlivých okolností je zřejmé, že žalobkyně se pouze snaží získat z titulu smluvní pokuty finanční plnění poté, co bylo v jiném řízení najisto postaveno, že příčinou původně vedeného sporu mezi účastnicemi bylo vadné provedení díla právní předchůdkyní žalobkyně, kdy žalovaná důvodně odmítala zaplacení díla v požadovaném rozsahu, a jestliže se na výši tohoto závazku obě strany sporu na nakonec dohodly a spor ukončily soudním smírem. Odvolací soud při právním posouzení přihlédl i k okolnosti, že žalobkyně s uplatněním požadavku na zaplacení smluvní pokuty otálela 11 let, svůj nárok uplatnila těsně před skončením původního řízení a poté, až co usnesení o schválení smíru mezi účastníky nabylo právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky odepření právní ochrany výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, kterou řešil odvolací soud podle jejího názoru v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, 23 Cdo 873/2009 a 32 Cdo 1186/2016. Podle dovolatelky důvody pro odepření ochrany výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty nejsou dány. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se mýlí, jestliže svoji úvahu zakládá na tom, že prvotní příčina vzniku sporu ležela na straně žalobkyně, jako zhotovitelky díla. Naopak příčinou vzniku sporu byla skutečnost, že žalovaná nezaplatila žalobkyni celou cenu díla a místo toho zaslala žalobkyni oznámení o jednostranném zápočtu ve výši, která měla představovat náhradu škody vůči žalobkyni, jako zhotovitelce. Dovolatelka se tedy domnívá, že naopak žalovaná jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Je přesvědčena, že uplatněná smluvní pokuta plní v daném případě funkci sankční, přesně ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 873/2009. Rovněž délka prodlení nemůže jít k tíži dovolatelky, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 5364/2007. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě bude vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení, případně aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla zamítnutí dovolání. Je přesvědčena, že oba soudy s ohledem na skutková zjištění v dané věci rozhodly správně a v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, na něž správně odkázal soud prvního stupně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil při řešení předestřené právní otázky odepření právní ochrany výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty za daných skutkových okolností od rozhodovací praxe dovolacího soudu, která byla sjednocena velkým senátem v rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, který řešil otázku předpokladů aplikace ustanovení §265 obch. zák. s ohledem na uplatnění práva na smluvní pokutu. Zároveň je třeba připomenout, že Nejvyšší soud řešil otázku aplikace korektivu §265 obch. zák. již v usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016, v němž Nejvyšší soud dovodil: „Pro ustanovení §265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle §265 obch. zák.“. Uvedené závěry citovaného usnesení Nejvyššího soudu je namístě aplikovat i na danou věc, kdy Nejvyšší soud nemůže korigovat závěry nalézacích soudů v otázce posouzení výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a to s ohledem na jejich úzkou provázanost se skutkovými zjištěními soudu, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu. V dané věci se nejedná ani o takovou situaci, že by bylo možno s ohledem na skutková zjištění odvolacího soudu tomuto soudu vytknout zjevnou nepřiměřenost v úvahách podle §265 obch. zák.
Pokud dovolatelka své argumenty o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, které je podle jejího názoru v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zakládá na odlišném hodnocení zjištěných okolností, než jak učinil odvolací soud (např. hodnocení okolností o dodání vadného plnění žalobkyní a příčin vzniku sporu), je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou tedy založit námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení provedených důkazů.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání podané žalobkyní odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu