ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2102.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2102/2018-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně FI.MA di Masini e Figli S.r.l., se sídlem v Itálii, 42020 Montecavolo di Quatro Castella (Reggio Emmilia), Via Maresciallo Tito 65/A, zastoupené JUDr. Michalem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Novém Městě, Hálkova 2, PSČ 120 00, proti žalovaným 1. A.M.O.S. DESIGN s.r.o. , se sídlem v Brně, Brno-město, Beethovenova 641/9, PSČ 602 00, IČO 63479982, zastoupenému JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 838/6, PSČ 604 20, 2. KCC Development s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Libeň, Voctářova 2449/5, PSČ 180 00, IČO 06143849, zastoupené
JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, PSČ 110 00, o odstranění závadného stavu a zaplacení částek 261 820 Kč a 523 640 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 16/2016, o dovolání žalovaného č. 2 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018, č. j. 3 Cmo 52/2017-380, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením uvedeným v záhlaví potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2017, č. j. 15 Cm 16/2016-356, jímž soud prvního stupně připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila společnost KCC Development s.r.o., se sídlem v Praze 8, Libeň, Voctářova 2449/5, IČO 27626041.
Proti tomuto usnesení podala společnost KCC Development s.r.o. dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle§241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda žalobkyně návrhem na přistoupení do řízení neobcházela institut záměny účastníků řízení. Tato otázka byla posouzena nesprávně v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu (např. v rozporu s usnesením ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, nebo usnesením ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005), nebo se jedná o otázku dosud neřešenou, shledá-li Nejvyšší soud uvedenou judikaturu za nepřiléhavou.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že není přípustné, aby přistoupením dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka řízení podle §92 odst. 2 o. s. ř. Soud proto nepřipustí přistoupení dalšího žalovaného do řízení, je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobce obchází institut záměny účastníků řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Cdo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3069/2009, či ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5929/2016).
Dovolací soud nesdílí názor, že by se odvolací soud při svých úvahách o tom, zda byl institut záměny účastníků v dané věci obcházen, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. K obcházení institutu záměny účastníků řízení dochází pouze tam, kde je zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat. Omezující zásahy ze strany soudu je proto třeba vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně. Z toho důvodu je vyžadováno, aby nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení byl skutečně zjevný. Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení. Proto je třeba zohlednit případnou žalobcovu nejistotu o pasivně legitimované osobě, jakož
i skutečnost, že „pánem sporu“ je žalobce a rozhodné je, co je či bylo (v okamžiku zahájení řízení) zřejmé jemu, nikoliv soudu (srov. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 318/2013, nebo ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2413/2017, včetně další judikatury tam citované).
Odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu zvažoval, zda žalobkyni již v době podání žaloby mohlo být zřejmé, kdo je ve sporu pasivně legitimován. Svůj závěr, že žalobkyně nemohla mít jistotu o pasivní legitimaci společnosti KCC Development s.r.o. (a naopak o nedostatku pasivní legitimace původní žalované), založil na obsahu účastníky předložené korespondence, z níž mj. plyne, že původní žalovaná své postavení ve sporu nijak nezpochybňovala a dokonce navrhovala smírné vyřešení sporu, a dále, že sama uváděla, že vlastnické právo ke sporným výrobkům nabyla v dobré víře. Zhodnotil-li odvolací soud uvedená zjištění tak, že žalobkyni nemohlo být v době podání žaloby zcela zřejmé, že původní žalovaná není ve věci pasivně legitimována, pak se takovým hodnocením od citovaných závěrů Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolatelka svou polemikou s tím, jak odvolací soud hodnotil obsah předložené korespondence, nezpochybňuje právní hodnocení věci provedené odvolacím soudem (který také vycházel ze závěru, že návrhem
na přistoupení do řízení lze obcházet institut záměny účastníka řízení, je-li zřejmý nedostatek pasivní legitimace původního žalovaného), předkládá pouze svoji skutkovou verzi projednávané věci, což ale přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Nejvyšší soud dospěl z uvedených důvodů k závěru, že se odvolací soud při řešení právní otázky vymezené v dovolání neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu