ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2939.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2939/2017-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SATEC, s.r.o., se sídlem v Chrudimi IV, Nerudova 439, PSČ 537 01, IČO 15052044, zastoupené JUDr. Miroslavem Matoušem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Topolská 745, PSČ 537 05, proti žalované KTKom s.r.o., se sídlem v Úpici, Regnerova 422, PSČ 542 32, IČO 28778081, o zaplacení částky 150 305,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 115 C 24/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. března 2017, č. j. 47 Co 42/2017-71, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 5. ledna 2017, č. j. 115 C 24/2016-63, nepřiznal žalované společnosti KTKom s.r.o. osvobození od soudních poplatků.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. března 2017, č. j. 47 Co 42/2017-71, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se zabýval posouzením toho, zda jsou splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), který umožňuje přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, to ale jen výjimečně a jsou-li proto zvlášť závažné důvody, jestliže to odůvodňují poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dospěl k závěru, že žalovaná svoji povinnost prokázat soudu věrohodným způsobem své celkové majetkové poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti její žádosti, nesplnila a neučinila tak ani v odvolacím řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž lze osvobození od soudních poplatků přiznat i právnické osobě – podnikateli. Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku pak nelze právnické osobě – podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti. Dovolatelka současně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013. Dovolacím důvodem je podle žalované nevypořádání se s jejími námitkami obsaženými v jejím odvolání, rozhodnutí odvolacího soudu je proto podle názoru dovolatelky nepřezkoumatelné a v rozporu s právem na spravedlivý proces zakotveným v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2015, č. j. 15 Co 467/2014-115, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatelka namítá.
Odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil na tom, že osvobození od soudních poplatků nelze přiznat právnické osobě – podnikateli a neodepřel rovněž osvobození žalované od soudního poplatku jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti. Tyto námitky žalované tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Tvrzením, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami obsaženými v dovolání a že je tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a v konečném důsledku v rozporu s právem na spravedlivý proces, uplatňuje žalovaná vady řízení. K vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné, tato vada však sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). V této souvislosti je nutno odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. II.ÚS3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), které jsou součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo „projednatelné“, aniž by splňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Navíc se z obsahu spisu podává, že žalovaná ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků za odvolání, převážně snášela argumenty proti rozsudku soudu prvního stupně a dokumenty prokazující její poměry svědčící o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků nedoložila (daňové přiznání, ani doklady o příjmech z účetnictví společnosti). Co se týče usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ani s tímto rozhodnutím se odvolací soud nedostal do rozporu; jednalo se v něm o povinnosti soudu rozhodnout i o další (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Žalovaná ve svém dovolání také upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05. Toto rozhodnutí se však týkalo podmínek připuštění dovolání Nejvyšším soudem podle právní úpravy dovolání v občanském soudním řádu účinném do 31. prosince 2012, v dané věci je tudíž neaplikovatelné.
Pokud dovolatelka poukazovala na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 1411/2005, usnesení ze dne 31. října 2005, sp. zn. 33 Odo 211/2004, usnesení ze dne 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 2002/2004, rozsudek ze dne 14. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 3150/2006, jedná se o rozhodnutí vydaná za účinnosti občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012, v těchto rozhodnutích se nejednalo o otázku prominutí soudních poplatků. Tato rozhodnutí tudíž nikterak nesouvisí s nyní projednávanou věcí.
Nejvyšší soud uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto rozhodl, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu nezabýval. Navíc odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu by v daném případě neměl žádný význam.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu