ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.319.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 319/2018-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce J. Š. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 251/2, proti žalovanému M. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Na žertvách 2230/42, o zaplacení částky 431.080 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 121 EC 236/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 156/2017-316, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 121 EC 236/2011-251, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 116.328 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 314.752 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže konkretizovaným, zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalobce a žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 113.208 Kč s příslušenstvím potvrdil (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že ohledně částky 3.120 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným žalobu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu jeho prvního výroku, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel dovolacímu soudu předkládá následující otázky, dle jeho názoru Nejvyšším soudem dosud neřešené:
1) Dochází ke stavení promlčení, pokud advokát doručí soudu žalobu na úhradu žalované částky, ke které jen přiloží neurčitý v podstatné míře ani datum neobsahující přehled údajných služeb?
2) Pokud žalobce původní žalobu vypočtenou podle hodinové sazby poté, co se existence dohody o hodinové sazbě neprokázala, přepočte na odměnu podle mimosmluvních tarifů, běží promlčecí doba od data původní žaloby, nebo od data, kdy byl soudu doručen přepočet?
3) Pokud žalobce po přepočtení žaloby podle tarifů mimosmluvních odměn požaduje navíc v průběhu řízení i paušální náhradu nákladů dle §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., staví se promlčecí doba podáním žaloby, která tento nárok neobsahovala, nebo až dnem uplatnění tohoto nároku na náhradu nákladů soudu?
4) Je řádným upřesněním žaloby uvedení nároku dle mimosmluvních tarifů, kdy součet nároku dle mimosmluvních tarifů převyšuje podstatným způsobem (v daném případě o 82 %) žalovanou částku?
5) Začne běžet promlčecí doba při zastupování v rozhodčím řízení ukončením rozhodčího řízení tehdy, pokud klient následně udělí advokátovi plnou moc, aby ho zastupoval v žalobě o zrušení rozhodčího nálezu?
6) Znamená či neznamená odvolání plné moci klientem advokátovi zrušení smlouvy o právní pomoci?
7) Je možno v soudním sporu mezi advokátem jako žalobcem a jeho klientem jako žalovaným přiznat náhradu za právní služby a DPH tehdy, jestliže žalobce nedoručil žalovanému řádný daňový doklad podle zákona o DPH?
8) Lze v rozsudku z r. 2017 přiznat DPH ve výši 21 %, ačkoli ve vyúčtování z r. 2011, dle kterého je žaloba podána, je uplatněna sazba 20 % a tomu odpovídající výše DPH?
K dovolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel svými otázkami pod body 1) až 4) rozporuje závěr odvolacího soudu ohledně okamžiku, kdy v předmětné věci došlo ke stavení promlčecí doby. V této souvislosti namítá, že spatřuje chybné právní posouzení odvolacího soudu v tom, že ke stavení promlčení dochází dnem doručení žaloby, která je neurčitá, nepřehledná, nemá povahu daňového dokladu a odměna je vypočtena podle hodinové sazby, která nebyla s klientem dohodnuta. Dle dovolatele ke stavení promlčení došlo až dne 28. 1. 2016, kdy došlo k odstranění neurčitosti samotné žaloby, neboť do tohoto data nebylo jasné, za jaké právní služby chce žalobce přisoudit plnění.
V rozsudku ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013, Nejvyšší soud vyložil, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávného nebo neúplného podání, jehož vady byly odstraněny dodatečně, působí již od jeho podání. To platí i pro stavení běhu promlčecí doby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009).
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016), že zůstávají-li účinky žaloby, včetně stavení běhu promlčecí doby, zachovány i tehdy, trpí-li původní žaloba vadami, které brání pokračování řízení, jestliže žalobce tyto vady odstraní (ať už sám či z podnětu soudu – srov. §43 o. s. ř.), platí tím spíše, že (hmotněprávní i procesněprávní) účinky žaloby zůstávají zachovány i tehdy, je-li žaloba projednatelná, ačkoliv neobsahuje všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a žalobce uvede rozhodné skutečnosti v průběhu řízení [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
V nyní projednávané věci se žalobce domáhal zaplacení částky 431.080 Kč s příslušenstvím z titulu odměny advokáta za právní službu, kterou poskytl žalovanému v trestním a občanskoprávním řízení. V podání ze dne 3. 10. 2013 žalobce přepočetl odměnu dle advokátního tarifu s tím, že tato činí částku 770.404 Kč, avšak i nadále bude požadovat, byť z titulu mimosmluvní odměny, zaplacení pouze částky 431.080 Kč. K výzvě soudu prvního stupně pak žalobce podáním ze dne 28. 1. 2016 specifikoval jednotlivé případy, v nichž žalovaného zastupoval, včetně úkonů právní služby a mimosmluvní odměny za jednotlivé úkony právní služby za zastupování žalovaného. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k žádné změně žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. co do jejího skutkového základu, ale pouze ke změně žalobní argumentace (žalobce požadoval nejprve smluvní a následně mimosmluvní odměnu). Dle odvolacího soudu není rozhodné, že v průběhu řízení žalobce upřesňoval některé konkrétní úkony právní služby. Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo ohledně okamžiku stavení promlčecí doby s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu, když odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně při posuzování námitky promlčení správně vycházel zásadně z data podání žaloby dne 4. 11. 2011, a dovoláním napadeným výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v částce 113.208 Kč s příslušenstvím jako věcně správné.
Dalšími otázkami pod body 5) a 6) dovolatel směřuje do posouzení určení okamžiku počátku běhu promlčecí doby ve sporu s RELAX Reality s. r. o. a namítá, že odvolací soud v této souvislosti nerozlišil mezi zastupováním v rozhodčím řízení a v novém samostatném sporu o zrušení rozhodčího nálezu.
K otázce počátku běhu promlčecí doby v případě práva na odměnu za poskytnutí právní služby se Nejvyšší soud již vyslovil, a to v rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, když uvedl: „V závazkovém právním vztahu založeném smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) jsou – pokud jde o odměnu – advokát věřitelem a klient dlužníkem (srov. §488 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen ,obč. zák.‘). Okolnost, kdy žalobce – při absenci jiného určení doby plnění (zákony č. 128/1990 Sb. a č. 85/1996 Sb., advokátní tarify, ani jiný právní předpis dobu plnění nestanoví a tato nebyla určena ani rozhodnutím) – vyzval žalovaného k zaplacení odměny a učinil ji tak splatnou (§563 obč. zák.), není z hlediska promlčení určující. Promlčecí doba totiž začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo, protože tímto dnem mohl žalobce své právo vykonat, tj. odůvodněně je uplatnit žalobou u soudu.“
V citovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1475/2008 Nejvyšší soud dále vyložil: „Zánik závazkového právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) se řídí jednak speciálními zákony (zde zákonem o advokacii), jednak – chybí-li zvláštní úprava – obecným právním předpisem, jímž je občanský zákoník. V projednávaném případě zanikl právní vztah žalobce (advokáta) a žalovaného (klienta) splněním, tedy tím, že žalobce provedl příkaz. Vykonání činnosti, k níž se příkazník zavázal (poskytnout právní pomoc při uplatňování nároku na zaplacení 415.000 Kč s příslušenstvím), je způsobem zániku příkazu, který je upraven obecným předpisem (§731, §33b odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Uplatňování pohledávky žalovaného nebylo – jak vyplývá ze shora podaného skutku – účastníky omezeno jen na určité právní jednání; žalobce byl zavázán provádět vše, co bylo pro splnění příkazu nezbytné, tedy nejen za žalovaného činit hmotněprávní úkony, ale (a to především) zastupovat jej v řízení před soudy nebo jinými státními orgány. Okolnost, že žalovaný udělil žalobci několik plných mocí, nemění nic na tom, že žalobce stále jednal v mezích příkazu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb). Plné moci – ať ve vztahu k třetím osobám nebo ve vztahu k soudu – jsou totiž jen jednostrannými právními úkony příkazce, jimiž příkazník prokazuje oprávnění jednat jménem příkazce. Právo na odměnu vzniklo žalobci zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb), tj. splněním. Příkaz byl splněn v okamžiku, kdy byl najisto postaven výsledek řízení o ústavní stížnosti, tj. doručením usnesení Ústavního soudu žalobci jako zmocněnci žalovaného“.
Odvolací soud v nyní řešené věci rozhodl v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž na základě provedeného dokazování dovodil, že ve sporu s RELAX Reality s. r. o. byla mezi účastníky uzavřena smlouva o poskytování právní pomoci a že v daném případě poskytování právní pomoci v řízení před rozhodcem a v řízení ve věci zrušení rozhodčího nálezu je nutno posuzovat jako plnění jednoho příkazu; příkaz se tak nesplnil postupně, ale provedením celé činnosti spočívající v poskytnutí právní pomoci. Dle soudu prvního stupně právní vztah z předmětné příkazní smlouvy zanikl až odvoláním plné moci žalovaným, doručeným žalobci dne 11. 9. 2012, a vzhledem k podání žaloby dne 4. 11. 2011 není nárok promlčen, neboť promlčecí doba počala plynout až splněním příkazu jako celku, resp. zánikem právního vztahu. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že námitka žalovaného, že plnou moc odvolal dříve, je nerozhodná, neboť samotné odvolání plné moci neznamená zrušení smlouvy o právní pomoci, a dodal, že z podání žalovaného rozhodci ze dne 13. 11. 2007 se ani výslovně nepodává, že by žalovaný odvolal žalobci udělenou plnou moc (pouze sděluje, že již nemůže platit advokáta), a taková skutečnost nebyla z korespondence účastníků zjištěna. Dle odvolacího soudu pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně naopak plyne, že právní pomoc žalobce žalovanému v dané věci v řízení rozhodčím a řízení soudním na sebe plynule navazovala, a z hlediska trvání příkazu není významné, že pro účely zastupování v soudním řízení udělil žalovaný žalobci nově plnou moc.
Dovolatel dále Nejvyššímu soudu předkládá otázku, zda „je možno v soudním sporu mezi advokátem jako žalobcem a jeho klientem jako žalovaným přiznat náhradu za právní služby a DPH tehdy, jestliže žalobce nedoručil žalovanému řádný daňový doklad podle zákona o DPH“.
Dovolatel však při formulaci uvedené otázky vychází z vlastní verze skutkového stavu. Ze zjištění odvolacího soudu totiž neplyne, že by žalobce nedoručil žalovanému řádný daňový doklad podle zákona o DPH. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, není způsobilým dovolacím důvodem (shodně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Tato otázka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Konečně co se otázky pod bodem 8) týče, tj. zda „lze v rozsudku z roku 2017 přiznat DPH ve výši 21 %, ačkoli ve vyúčtování z roku 2011, dle kterého je žaloba podána, je uplatněna sazba 20 % a tomu odpovídající výše DPH“, ani tato přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatel přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o přiznání DPH ve výši 21 %. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž vyplývá, že žalobci přiznaná částka ve výši 113.208 Kč se skládá v jednotlivých případech z odměn za úkony právní služby, paušálních náhrad výdajů po 300 Kč a DPH ve výši 20 %. Odvolací soud tak dovoláním napadeným výrokem DPH ve výši 21 % nepřiznal. Podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu