ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3661.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3661/2017-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, IČO 47115971, proti žalované M. H., V. u P., zastoupené Mgr. Janem Schýbalem, advokátem, se sídlem v Praze, V Holešovičkách 94/41, PSČ 182 00, o zaplacení částky 88 312 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 38/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2017, č. j. 17 Co 338/2016-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 28. června 2016, č. j. 5 C 38/2016-126, ve znění opravného usnesení ze dne 4. října 2016, č. j. 5 C 38/2016-160, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 88 312 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. září 2015 do zaplacení, to vše ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně se splatností vždy do 20. dne v měsíci předem, počínaje měsícem, který bude následovat po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na vrácení zaplaceného pojistného plnění, které žalované poskytla na základě uzavřené pojistné smlouvy ze dne 1. června 2012 č. 042010183, Rytmus, snížené o pojistné uhrazené žalovanou. Vrácení pojistného plnění se žalobkyně domáhala poté, co od pojistné smlouvy odstoupila z důvodu, že žalovaná při uzavírání pojistné smlouvy neuvedla pravdivé údaje o všech úrazech, které utrpěla.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2017, č. j. 17 Co 338/2016-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně odstoupila od pojistné smlouvy ve lhůtě stanovené v §23 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů ve znění účinném k 1. dubnu 2012 (dále jen „zákon č. 37/2004 Sb.“), tj. v době, kdy byla sjednána pojistná smlouva. K odstoupení došlo tedy včas a žalovaná přitom neprokázala, že by při procesu uzavírání smlouvy žalobkyni informovala, byť jen ústně, o všech svých utrpěných úrazech. K pozici žalované jako spotřebitelky ve smluvním vztahu se žalobkyní neshledal odvolací soud, že by práva žalované jako spotřebitelky byla uzavřením pojistné smlouvy zkrácena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení otázky úplnosti a pravdivosti zodpovězení otázek žalobkyně jako pojistitele týkajících se sjednávaného pojištění v návaznosti na právo žalobkyně odstoupit od pojistné smlouvy.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že v rozhodnutí odvolacího soudu neshledává vady vytýkané žalovanou, ani jiné vady, a že žalovaná v průběhu řízení neprokázala, že žalobkyni informovala o svých jiných úrazech, než o dvou, které jsou uvedeny v části XI předmětné pojistné smlouvy. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelka v projednávané věci odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil správně, zda dovolatelka splnila svoji povinnost odpovědět na písemné otázky žalobkyně při uzavírání pojistné smlouvy týkající se sjednávaného pojištění – v dané věci promítnuté do dotazníku o jejím zdravotním stavu. Její nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, které přijal v souvislosti s posouzením práva žalobkyně odstoupit od pojistné smlouvy, však postrádá řádné vymezení právní otázky, při jejímž posuzování se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a ani z jejího odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 776/2015, a rozsudek téhož soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 1735/2014, nelze dovodit žádnou bližší konkretizaci právní otázky, při níž by se odvolací soud odchýlil od těchto rozhodnutí, resp. kterou dosud ve své rozhodovací praxi nevyřešil. Obě citovaná rozhodnutí se zabývají povinností pojistníka zodpovědět při sjednávání pojistné smlouvy pravdivě a úplně zodpovědět písemné dotazy pojistitele týkající se sjednávání soukromého pojištění a v návaznosti na nesplnění této povinnosti právem pojistitele stanoveném v §23 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. odstoupit od pojistné smlouvy, jestliže by při pravdivém a úplném zodpovězení dotazů pojistitel pojistnou smlouvu neuzavřel. Jestliže v nyní posuzované věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že dovolatelka svoji povinnost odpovědět na písemné otázky žalobkyně týkající se jejího zdravotního stavu nesplnila, pak dovolací soud neshledává rozpor mezi závěry odvolacího soudu a dovolatelkou namítanými rozhodnutími.
Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání také z toho, že se odvolací soud podle jejího názoru „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu) ohledně posouzení otázky formálních náležitostí smluv a ochrany spotřebitele“, pak nelze než opětovně konstatovat, že dovolatelka neuvedla, od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu, se měl odvolací soud odchýlit a nevymezila konkrétní právní otázku, jež by měla zakládat přípustnost dovolání.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil běh lhůty pro odstoupení od pojistné smlouvy žalobkyní; podle jejího názoru tato lhůta uplynula už v září roku 2012. I v tomto případě jde o pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu; dovolatelka v této části dovolání zcela rezignovala na vymezení, v čem má spočívat přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z další námitky dovolatelky, podle níž se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2249/99. V tomto rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že v případě, že pojistitel se až po pojistné události dozví, že její příčinou je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi nemohl zjistit při sjednávání pojištění, a která pro uzavření pojistné smlouvy byla podstatná, může pouze odmítnout plnění (§802 odst. 2 obč. zák.), nikoli odstoupit od smlouvy. Dovolatelka však přehlédla, že toto rozhodnutí se týká jiného případu, a to situace, kdy vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi byly příčinou pojistné události, přičemž šlo o pojištění pro případ smrti, kdy z povahy závazku vyplývalo, že nastala-li již pojistná událost, nemohl již pojistitel od smlouvy odstoupit.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné a částečně jako vadné odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu