ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3724.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3724/2018-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně WILK Boskovice, s.r.o. , se sídlem v Boskovicích, Dukelská 1602/8a, PSČ 680 01, IČO 25303201, zastoupené JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem, se sídlem v Boskovicích, náměstí 9. května 2136/10, PSČ 680 01, proti žalovanému J. C., nar. XY, bytem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Plíhalem, advokátem, se sídlem v Rychnově na Kněžnou, SNP 1350, PSČ 516 01, o zaplacení částky 26 900,82 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 81/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2018, č. j. 47 Co 73/2018–364, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 C 81/2013-284, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 900,82 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 9. 2010 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, č. j. 47 Co 73/2018–364, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým jej napadl ve výroku pod bodem I a domáhal se vydání rozhodnutí, podle nějž se výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu mění tak, že se výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 26 900,82 EUR s příslušenstvím zamítá. Pokud by dovolací soud neshledal důvodným rozhodnout podle výše uvedeného, navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolání formuloval celkem 6 otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jednalo se o otázky:
1. Je ve smyslu §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) prokázána skutečnost uzavření přepravní smlouvy nepřímými důkazy, pokud tyto důkazy pouze vytváří možnost existence přepravní smlouvy mezi účastníky soudu, ale nelze ji považovat za jistou?
2. Pokud soud prvního stupně na základě provedení doplňujících důkazů na pokyn odvolacího soudu dospěl ke změně svého předchozího právního posouzení, je povinen informovat o změně tohoto právního názoru účastníky řízení a dát mu příslušné poučení?
3. Kdy ve smyslu §132 o. s. ř. lze považovat skutkový závěr o doručení faktur žalobkyně žalovanému za prokázaný, když z obsahu provedeného dokazování nevyplývá žádný důkaz?
4. Pokud žalovaný rozporoval věrohodnost předkládaných listin žalobkyní po několika letech sporu, měl odvolací soud povinnost před hodnocením této námitky žalovaného vyzvat žalovaného k návrhu na prokázání nevěrohodnosti listin?
5. Bylo porušeno právo na spravedlivý proces odvolacím soudem, když nerespektoval judikaturu Ústavního soudu ČR a neodůvodnil řádně své rozhodnutí, a tím zatížil odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci?
6. Je odvolací soud povinen při posuzování otázky existence přepravních smluv posuzovat i obsah přepravní smlouvy s obligatorními náležitostmi §610 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“) a důsledek právní domněnky čl. 9 vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), (dále jen „Úmluva CMR“).
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel otázkami ad 1, 3 a 4 namítal vady řízení, jichž se měl dopustit již soud prvního stupně při provádění dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu věci, a které odvolací soud neodstranil. V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení §241 a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Žalovaný se dále v otázce ad 2 dovolával toho, že soud prvního stupně, který v důsledku dřívějšího zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu po provedení doplňujícího dokazování dospěl ke změně svého předcházejícího právního posouzení, měl účastníky informovat o změně tohoto právního názoru ve smyslu §118a o. s. ř., což neučinil a vydal pro žalovaného překvapivé rozhodnutí, přičemž odvolací soud tuto „chybu“ soudu prvního stupně nenapravil, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011.
V řízení před soudem prvního stupně ani odvolacím soudem nenastala žádná z procesních situací, na něž míří ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu není založeno na závěru, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno (tj. nesplnil povinnost tvrzení či důkazní povinnost - srovnej §101 odst. 1 písm. a/ a b/, §120 odst. 1 a odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Otázka, zda žalobkyně uzavřela s žalovaným přepravní smlouvy a v souladu s nimi plnila, byla od počátku řízení zásadní spornou otázkou, kterou se soud prvního stupně zabýval a k níž se obě strany sporu opakovaně vyjadřovaly a navrhovaly k ní důkazy. Pokud po vrácení věci odvolacím soudem doplnil soud prvního stupně dokazování o žalobkyní již dříve navržené důkazy a v důsledku toho dospěl k opačnému skutkovému závěru, než k jakému dospěl v předchozím rozhodnutí, nejedná se o změnu právního názoru na věc. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozhodnutí ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011).)
Předposlední námitka, kterou žalovaný v dovolání uplatnil a prostřednictvím které vytýkal odvolacímu soudu nedostatečné a zmatečné odůvodnění jeho rozhodnutí, směřuje rovněž „pouze“ do vad řízení. Namítané vady řízení (i pokud by byly namítány důvodně) však samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; podle §242 odst. 3 o. s. ř. může Nejvyšší soud k vadám řízení přihlédnout pouze za předpokladu, že je dovolání jinak (tj. pro řešení jiné konkrétní právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí) přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014).
Namítal-li žalovaný, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 23 Cdo 65/2009 a 23 Cdo 201/2010), když nezkoumal, zda žalobkyní tvrzené přepravní smlouvy obsahují veškeré obligatorní náležitosti dané §610 obch. zák. a když soudy obešly právní domněnku podle čl. 9 Úmluvy CMR, nenaplnil ani v tomto případě požadavky přípustnosti svého dovolání.
V dovolatelem odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud pouze konstatuje existenci vyvratitelné právní domněnky obsažené v čl. 9 Úmluvy CMR.
V usnesení ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5051/2009, Nejvyšší soud přisvědčil závěru odvolacího soudu o tom, že „nákladní list podle čl. 4 Úmluvy CMR není přepravní smlouvou, nýbrž dokladem (potvrzením) o uzavření přepravní smlouvy. Čl. 9 odst. 1 Úmluvy CMR, podle něhož nákladní list, pokud není prokázán opak, je věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, stanoví vyvratitelnou právní domněnku (domněnku, jež připouští důkaz opaku, srov. §133 o. s. ř.) jak o tom, že přepravní smlouva byla uzavřena, tak o jejím obsahu, přičemž mezi náležitostmi nákladního listu vymezenými v článku 6 odst. 1 Úmluvy CMR je pod písmenem b) též jméno a adresa dopravce. Znamená to, že nákladní list je důkazem o obsahu přepravní smlouvy, též o tom, kdo jako dopravce uzavřel přepravní smlouvu s odesílatelem, nebude-li ovšem prokázáno, že obsah přepravní smlouvy (to, co bylo ujednáno) je ve skutečnosti jiný. (srov. v té souvislosti závěry vyložené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008, www.nsoud.cz) “.
V rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4407/2010, Nejvyšší soud výše uvedené doplnil i tím, že „navzdory obsahu nákladního listu CMR je možné prokázat, že skutečným odesílatelem, tj. stranou přepravní smlouvy, byl jiný subjekt, než je uvedeno v nákladním listě CMR. Důkazní břemeno v tomto leží na dopravci (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 799/2001)“.
Podle §610 obch. zák. smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné).
Odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že byly mezi účastníky ústně uzavřené smlouvy o přepravě podle §610 obch. zák. v návaznosti na Úmluvu CMR. Tvrzení žalobkyně byla podle obou soudů prokázána řadou soudem prvního stupně provedených a podle odvolacího soudu správně hodnocených důkazů, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný po určité době vzájemné bezproblémové spolupráce s žalobkyní začal činit objednávky přeprav bez následného písemného, resp. e-mailového potvrzení, které následně nezaplatil. Objednávky v nyní projednávané věci sporných přeprav byly činěny již pouze telefonicky, kdy mezi účastníky byl vždy ujednán předmět přepravy (recyklovaný fritovací olej) spolu s místem nakládky (tj. místem odeslání) a místem dodání (tj. místem určení); výše úplaty byla stejná jako v předchozích objednávkách a nijak se neměnila. Svůj závazek z předmětných přepravních smluv vůči žalobkyni žalovaný opakovaně potvrdil, ač jej nesplnil. Žalovaným objednanou přepravu zboží u žalobkyně provedla v některých případech sama žalobkyně, v některých případech jí provedli její subdodavatelé uvedení v nákladních listech CMR. Pokud v nákladních listech CMR byla jako objednatel uvedena společnost BIO OIL s.r.o. & co., byla domněnka vyplývající z čl. 9 Úmluvy CMR o tom, že stranou přepravní smlouvy je tato společnost, rovněž spolehlivě vyvrácena, neboť žalobkyně v řízení prokázala, že společnost BIO OIL s.r.o. & co. si přepravy věcí objednala u žalovaného, který je zajistil prostřednictvím žalobkyně.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů uzavřel, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Dovolatel v dovolání dále navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti dovolání napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu