ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5048.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5048/2017-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LOGICPRIM s.r.o., sídlem v Praze 9 – Černém Mostě, Bryksova 46/763, PSČ 198 00, IČO 27136515, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, PSČ 160 00, proti žalované NET2U s.r.o., se sídlem v Jičíně – Valdickém Předměstí, Jungmannova 1282, PSČ 506 01, IČO 27513858, zastoupené Mgr. Dagmar Fejfarovou, advokátkou, se sídlem v Jičíně, Husova 820, PSČ 506 01, o zaplacení částky 278 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 179/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2017, č. j. 1 Cmo 153/2016-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Dagmar Fejfarové, advokátky, se sídlem v Jičíně, Husova 820, PSČ 506 01.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. dubna 2016, č. j. 37 Cm 179/2012-211, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 278 040 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši vyčíslené ve výroku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2017, č. j. 1 Cmo 153/2016-240, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2016, č. j. 37 Cm 179/2012-211, potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka citovala §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v návaznosti na to formulovala celkem pět námitek vůči postupu odvolacího soudu.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolatelka předně namítala, že odvolací soud nerespektoval podmínky, které Nejvyšší soud vymezil v rozsudcích ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, a ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, pro „akceptaci nerespektování závazného právního názoru ze strany odvolacího soudu“. Podle dovolatelky se odvolací soud dopustil svévole a porušení práva žalobkyně na rovnost zbraní, když nikterak nevysvětlil změnu svého právního názoru, když podle tvrzení dovolatelky ve svém dřívějším rozhodnutí v téže věci uložil soudu prvního stupně provést výslech navržených svědků, soud prvního stupně tento neprovedl a porušil tak §226 odst. 1 o. s. ř., přičemž odvolací soud tento postup soudu prvního stupně toleroval.
Z §237 o. s. ř. se podává, že přípustné dovolání může být proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, či při splnění dalších v §237 o. s. ř. vyjmenovaných předpokladů přípustnosti dovolání. Jedním z nezbytných předpokladů tak je, že se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Dovolatelka však ve svém dovolání nevymezila žádnou otázku procesního práva, kterou by se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval. Dovolatelkou uplatněná námitka směřuje „pouze“ do vad řízení; takovou námitkou by se však dovolací soud mohl zabývat za určitých podmínek pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Ze stejného důvodu (tj. nevymezení žádné právní otázky, na níž by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu) nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky uvedené pod body 2) a 3) dovolání, kterými opět namítá vady řízení, kterých se měl odvolací soud dopustit. V bodě 2) dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pominul absenci poučení dle §119a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně, ačkoliv mu toto pochybení v předchozím řízení již jednou vytknul. V bodě 3) dovolání pak žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že jí řádně nepoučil o břemenu tvrzení a břemenu důkazním, když rozhodl o tom, že žalobkyně neprokázala doručení akceptace návrhu na uzavření smlouvy žalovanému, přestože žalobkyně tvrdila a prokazovala, že smlouva o dílo byla podepsána za přítomnosti obou smluvních stran; soud nedal žalobkyni najevo, že má skutkově za to, že smlouva o dílo nebyla podepisována za současné přítomnosti obou jednatelů. Nejvyšší soud je při přezkumu napadených rozhodnutí vázán ustanoveními zákona (občanského soudního řádu), z nichž mimo jiné vyplývají podmínky, při jejichž splnění může přezkum napadeného rozhodnutí otevřít. V souvislosti s výše uvedenými námitkami dovolatelky však takové podmínky splněny nebyly. Namítanými vadami řízení by byl Nejvyšší soud oprávněn zabývat se pouze, bylo-li by dovolání shledáno jinak přípustným.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytkla, že věc posuzoval podle právní normy, která na předmětnou věc nedopadá. Podle žalobkyně odvolací soud konkrétně neuvedl, jaké skutečnosti má za prokázané a na základě jakých důkazů, nemohl tudíž správně aplikovat §45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3520/2008, podle nějž se ustanovení §45 odst. 1 obč. zák. aplikuje tam, kde je skutkově zjištěno, že smlouva nebyla uzavírána za současné přítomnosti obou smluvních stran.
Odvolací soud ani soud prvního stupně však takové skutkové zjištění neučinily (tj. že by předmětná smlouva o dílo (ne)byla uzavírána za současné přítomnosti obou smluvních stran). Na tomto místě je třeba připomenout, že Nejvyšší soud není oprávněn, a tedy nesmí činit vlastní skutkové závěry, je proto vázán skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy. Má-li dovolatelkou vymezená právní otázka založit přípustnost dovolání, musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy. Staví-li však dovolatelka otázku přípustnosti na skutkovém stavu, z nějž při posouzení věci odvolací soud nevycházel, jako je tomu v tomto případě, nejedná se o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného důvodu tak ani tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání žalobkyně.
Konečně dovolatelka namítala extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, když podle jejího názoru soud zcela nekriticky přistoupil k tvrzením žalované a naopak veškeré skutečnosti svědčící pro žalobkyni pominul, ač však z provedených důkazů vyplývají zcela jiné skutečnosti, než vzal soud za prokázané.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017).
Rovněž Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, vyjádřil k povaze dovolání a možnostem přezkumu jiných než právních otázek, splňujících předpoklady uvedené v §237 o. s. ř.. Z citovaného rozhodnutí se podává, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. 1. 2013) zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže. Jestliže by nebyl k dispozici jiný, tj. ústavně konformní výklad platné úpravy dovolání, zajišťující ochranu základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15), bylo by třeba takovou úpravu dovolání zrušit. Muselo by se tak však stát nejen s ohledem na omezený rozsah dovolání podle §237 o. s. ř., nýbrž i na všechny další situace, které jsou dokonce vyňaty z rozhodování Nejvyššího soudu (např. §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), takže v nich Ústavní soud plní rovněž úlohu sjednocovatele judikatury obecných soudů.“ Ústavní soud rovněž doplnil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samostatné přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit „jen“ vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky stanovené v §241a odst. 1 až 3 a §237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8. srpna 2917, sp. zn. III. ÚS 3432/15).“
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud z provedeného dokazování nevyvodil odpovídající závěry o skutkovém stavu, nevymezila ani v souvislosti s posledním tvrzeným pochybením odvolacího soudu přípustnost dovolání tak, jak předpokládá §237 o. s. ř., neboť touto námitkou uplatňuje vadu řízení, resp. tato námitka směřuje proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, jímž je dovolací soud vázán.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se dle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne dubna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu